Eurozápisník XXIV. aneb Vítej, zlatý hattricku!

Španělé si s námi hrají. Po solidním, suverénním výkonu proti Francii se do finále vysloveně protrápili přes Portugalce - aby tam opět dominovali. Po včerejšku nemůže být pochyb o výjimečnosti téhle generace; a v pořadí 24. díl zápisníku se ptá banálně: čím nás o tom zase jednou přesvědčila?

Povolit-utáhnout. Klasická taktika del Bosqueho party zase jednou nezklamala. V pořadí třetí vyhrané finále souboru vystavěného kolem Xaviho, Iniesty či Ramose muselo kdekomu připomenout čím dál populárnější (a také čím dál pravdivější tezi) o tom, že Španělsko už zkrátka nelze mít za příklad ofenzivního týmu, ne-li mašiny. Základem (nejen) letošního úspěchu borců zpod Pyrenejí byla zcela jednoznačně defenzíva; defenzíva propracovaná do posledního bodu.

Mohli jsme si toho všímat ve většině jejich vystoupení, ale včera to bylo patrné zřejmě zdaleka nejvíce. Španělé prostě kontrolovali hru - tu z pevného a zároveň pružného obranného bloku, tu s míčem pevně na kopačkách. Zkrátka na několik způsobů. V první 15minutovce si zjednali pořádek a ukázali Italům svou ofenzivní sílu: v útočné třetině zaznamenali tolik dotyků s balonem, kolika přihlíželi slaboučcí Irové, což vskutku není úplně nepodstatný detail. Pak nechali své jižanské kolegy ukázat, co umí - a docela dobře je zdeptali fyzickou hrou, alias Ramos versus Balotelli jakožto nejhmatatelnější důkaz, ale i hrou jednoduše nátlakovou, která hnala Pirla do úzkých, mezi stopery, jinými slovy do bezpečných prostor.

Tyhle pasáže sem tam přirozeně proložili klidnícími úseky, kdy hravě navyšovali své procento držení míče, a to se zhruba dělo až do 60. minuty. Pak šli Italové nešťastně do oslabení - a španělští predátoři zapnuli na vyšší level. Správně se začali prosazovat dravěji, odvážněji, často i po individuální, až sobecké ose; aby zlomenému sokovi zasadili další dva definitivní údery. Inu, precizní práce pyrenejské šelmy.

Dokonalý, a včera i zábavný stroj? Proč téměř pouze a jenom včera? Moje odpověď třeba někoho překvapí, nicméně nepovažuji ji za nelogickou: Xavi. Po semifinále se toho o něm namluvilo leccos a většina oněch slov byla pravdivá i lživá zároveň. Xavi vskutku dokáže být nepatřičnou brzdou španělského nároďáku, včerejšek ale zároveň ukázal, že jakmile vstane tou správnou nohou, jeho chameleonství může být neochvějným základem úspěchu červené eskadry. V žádném případě nic proti Iniestovi - odehrál skvělý šampionát, ovšem faktem zůstává, že hraje de facto "pořád stejně", na jedné vlně, leč ultrakvalitní. To samé Xabi - těžko zklidní hru, těžko se rád zapojí do předlouhé rovnice krátkých narážeček, to ji radši utne delším pasem.

Jenže Xavi, ten včera dovedl být tím pravým tempomatem, který v sobě skloubil veškeré klíčové atributy. Zase jednou umně rozdával balony "z jedničky" i "z pětky", rozvážně i odvážně. Nakonec ačkoliv zejména jeho přičiněním Španělé kontrolovali strategický střed pole, Xavi se vedle toho blýskl také dvěma geniálními asistencemi, jejichž produkce vyžadovala notnou dávku timingu i...neotřelosti. A že něco takového Španělům mnohdy ve finální fázi chybí (či řekněme přebývá), to je přece známá věc. Xavi tentokrát tyhle veškeré, mnou jmenované ingredience zvládal dávkovat. To rozhodlo.

Stejně jako kondice - další stěžejní determinant dnešních fotbalových úspěchů, který si mnozí milovníci "plážové čutané" nejsou ochotni připustit k tělu. Právě fyzická připravenost mimochodem stála u zrodu senzačního úspěchu Chelsea, také její "beton" přece nelze vnímat jako něco statického, primitivního, ne-li banálního. Spíš naopak, jde o zvláštní formu projevu, která se vyznačuje abnormální (!) náročností, co se energie týče. A právě ona síla včera Italům fatálně scházela. Měli hrát třetí utkání během jednoho týdne; to je na takovou úroveň vpravdě brutální porce.

Přitom je nutno si chtě nechtě přiznat, že podobná dimenze fotbalového tréninku (ta týkající se kondice) není ani zdaleka na takové úrovni jako jinde; třeba v rugby. Ve světě tohoto sportu takoví Australané k měření hráčovy zátěže používají unikátní možnosti technologie GPS...ale FIFA? Ta to pro jistotu výslovně zakázala (schopným angličtinářům doporučuji tento článek). A podobně ledabylý je z mého úhlu pohledu rovněž přístup ke vstupním lékařským prohlídkám či samotnému sestavování tréninkových jednotek (viz neustálá zvolání kontroverzního Nizozemce Verheijena, ani zdaleka ne jediného odborníka, který za většinovou příčinu zranění považuje sportovcovu přetíženost)...

...ačkoliv jsem tenhle problém, přiznávám, vzal poněkud zeširoka, pointa je zřejmá: i takové věci se při včerejším večeru sečetly v italský neprospěch. A vytvořily dohromady zajímavý řetězec obtíží. Stopeři unaveně reagovali na každý španělský pohyb, obzvlášť malátně působil třeba Chiellini, jenž během šampionátu prodělal zranění (a dost možná si ho obnovil - opravdu nemohl startovat Balzaretti?); z toho vycházela jejich matná sebejistota v rozehrávce, kterou za ně na úrovni vlastní šestnáctky nezřídka prováděl Pirlo (koukejte na jeho neexistující přínos finální fázi v úvodní části). No, a ten pak chyběl ve středu pole (kde nakonec nejschopněji co do tvorby hry působil papírově nejdefenzivnější De Rossi), čímž dostáváte základ včerejšího selhání.

Že pak ještě došel "sebevrah" Motta (opět po zranění a po třech minutách out - vážně nemohl jít do hry Diamanti?), to už považuji jen za takovou hodně kyselou třešničku na dortu. Pak už třeba nemělo cenu bavit se o nějakých útočnících, ti jednoduše nenašli uplatnění, třebaže se takový Balotelli sedřel na krev.

A nějaké shrnutí? Španělé, vážení, praktikují fyzický (stejně jako "psychický") fotbal a vycházejí přitom z defenzívy. Jedna otravná, vžitá a přežitá představa o tom, kterak míčoví kouzelníci válcují nemoderní, zatažená družstva, je snad tedy konečně tatam. Tudy - skrz pragmatické, kolektivní a nejlépe vyvážené výkony - dnes vedou zlaté, stříbrné či bronzové cesty. To nám ukázaly výběry Španělska, Itálie, Portugalska; a nakonec i ta Chelsea...

"Elektronická tužka"

1) Poslední "tužka" vázající se k letošnímu Euru bude poněkud chudší, nicméně nevadí - vynahradíme. A teď začínáme připomenutím, že i strojoví Španělé samozřejmě vykazují své mouchy. Staré známé mouchy, slušelo by se dodat. Ačkoliv jejich přechod do útoku protentokrát ani omylem nepostrádal dynamiku a nápaditost, tady je přímo donebevolající ona neexistující podpora sprintujícího "pošťáka" Alby. Ten jednoduše nemá komu předat svou expres zásilku, jediný Silva se snaží, avšak trčí až příliš vzadu. V tuhle chvíli, kdy Alba v poslední možný okamžik rýsuje přihrávku, dokonce ani zdaleka nevbíhá do šestnáctky. Kde se v tomto okamžiku nachází "hroťák" Fabregas? To asi jen Vicente ví...

2) Ovšem kam se Španělé s tam tím hrabou na Italy s tímto? Podpora ofenzívy v modrém provedení byla ještě trochu někde jinde, posunutá do daleko negativnějších a nepochopitelnějších rovin. Situaci, kterou máte před očima, předcházelo už Bonucciho stěží vyřešené dilema "kam přihrát?"; a tohle je důsledek, dovedený do extrému. Montolivo sice našel Balotelliho pěkně v rychlosti, v duchu té nejryzejší přímočarosti, jenže pak snad ani nezauvažoval nad pomocí svému kolegovi. Ten tak po chvíli (a ne vlastní vinou!) stepuje tváří v tvář Španělovi, jemuž dobíhají "helfnout" další dva až tři spoluhráči. Teprve když Balotelli rozpačitě udrží míč na kopačkách, může jej dozadu (opět rozpačitě) vrátit Montolivovi. To jest mimochodem dobrá ukázka toho, jak zdatně se Balotelli - patrně nejlepší Ital - rval s permanentně přítomnou přesilou. A stejně tak demonstrace nevítané změny: jestliže dříve si Cassano s Balotellim dovedli navzájem vyhovět a vypomoci, včera to tam absolutně nebylo.

3) A závěrem bych se koukl na zoubek největší italské šanci na zauzlování průběhu finálového duelu. Na tomto snímku je sice mlhavě, ale přece zachyceno Ramosovo gesto pravou rukou, typicky znamenající přepouštění "svého" hráče někomu jinému, nějakému spoluhráči. Jenže ouha - kdo měl asi tak Di Nataleho přebrat? Ve finále tenhle tragický komunikační šum Ramose s Busquetsem (patrně si představoval, že se právě on k forvardovi Udinese stáhne) Španěly nic nestál, ovšem docela jednoduše mohl, to je jasné...

Zajímavosti dne

- Žádná jiná země nebyla s to udržet čisté konto v pěti po sobě jdoucích kláních jednoho Eura. Dokud nepřišlo letošní Španělsko...

- Prvně v historii finále ME proti sobě stanuli brankáři-kapitáni.

- Španělská reprezentace jako první obhájila triumf na Euru, to je známá věc. A jedním tahem přitom vyrovnala německý rekord v celkovém počtu zlatých kolekcí cenných kovů. Zápisy našich západních sousedů hrají čísly 1972, 1980 a 1996; ty španělské 1964, 2008 a 2012.

- Rainer Bonhof byl dosud jediným člověkem, jemuž se poštěstilo dvakrát triumfovat na tomto turnaji (1972+1980); včera jej doplnil tucet dalších šťastlivců...

- Vicente del Bosque napodobil Helmuta Schöna (72 a 74), aby se stal druhým trenérem, kterému se podařilo uspět ve finále MS i ME.

- Slabá útěcha, nicméně Buffon s Cassanem včera vyrovnali národní rekord, co se startů na evropských šampionátech týče. Spolu s Maldinim a Del Pierem jich zaznamenali už 13.

- Žádné z pěti předešlých velkých finále v rámci nového tisíciletí (nepočítá se tam Euro 2000) nevidělo v průběhu normální hrací doby více než dvě branky. To včerejší obnáší rovnou čtyři; což je vyšší numero, než jaké dají dohromady šampionáty let 2004, 2008 a 2010.

- Zažili zklamání ve finále prestižní klubové soutěže (Liga mistrů/Pohár UEFA, respektive Evropská liga), aby si pak na konci stejného ročníku spravili chuť na velké reprezentační akci - to pasuje na Del Hayeho, Matthäuse, Vieiru, Henryho, Petita; a nově i na duo z Bilbaa, Martíneze s Llorentem.

- Teprve potřetí včera jeden tým stihl do poločasu finálového klání ME vsítit dvě branky. Předtím se to povedlo - ironicky - Itálii roku 1968 a československým fotbalistům v Bělehradě.

- Balzaretti nahradil Chielliniho ve 21. minutě. I na tak smolné události se dá najít stopa radosti, alespoň tedy pro statistika. Ten totiž včera registroval nejčasnější střídání v rámci finále Eura; jediné další prvopoločasové jsme pak zažili před osmi lety v Portugalsku, kdy Ferreira ve 43. minutě přicházel na plac místo Miguela.

- Zároveň je třeba říct, že Silvův zásah ze 14. minuty byl tím nejrychlejším finálovým od Hrubeschova úderu do týlu Belgičanů z roku 1980 (10. minuta).

- Fernando Torres ze všech šesti třígólových střelců nastřádal zdaleka nejméně minut (190). Když vezmeme v potaz i jednu jeho asistenci, do gólové akce byl v průměru aktivně zapojen každou 47. minutu svého pobytu na hřišti.

- Iker Casillas se stal prvním internacionálem se stovkou mezinárodních výher na kontě; a jedním šmahem vyrovnal Van der Sarovo maximum, co se udržených nul na Eurech týče (9).

- Mata pečetil španělské vítězství svým prvním kontaktem s balonem.

- Všech dvanácti svých gólů Španělé dosáhli střelami zvnitřku pokutového území. Výmluvné.

- V šesti zápasech Španělsko terorizovalo soupeřovu obrannou třetinu sumou 1 087 přihrávek. Tolik ani v součtu nenastřádaly výběry Irska, Řecka, Švédska, Polska a Dánska v rámci 16 duelů (1 068).

Kuriozita dne

Patrně nejtragičtější kuriozita v "historii" eurozápisníku, nicméně bylo by patrně trestuhodné ji nezmínit. Thiago Motta přišel na plac v 58. minutě jako poslední Prandelliho naděje na oživení poněkud mdlého projevu Squadry Azzurri - a hned po třech minutách se bezmocně držel za zadní stehenní sval, bez šance na pokračování. Italské vyhlídky na přívětivý výsledek tímto definitivně pohřbil a sám si pak ani nebyl schopen dojít pro stříbrnou medaili.

Hvězdy dne

Xavi (Španělsko) - Jeho hrubý přínos pro hru obhájců jsem postihl již výše. Xavimu až neuvěřitelně prospělo to vlastní stažení před semifinálovým prodloužením; včera byl odpočatý a při ohromné chuti. Vykouzlil dvě znamenité asistence, přivlastnil si střed pole, podržel, urychlil...a byl na něj neobyčejný spoleh v útočné třetině. Tentokrát to byl on a ne Xabi, kdo ve všech směrech povyšoval španělskou rozehrávku. A tak to mělo být zřejmě pořád.

Jordi Alba (Španělsko) - Lze jen valit oči na to, jaký progres stihla tahle čerstvá posila Barcelony prodělat během šampionátu. Po skupinové fázi spíše na odstřel, po vyřazovacích zápasech právem velebena. Albova invence a zápal opět byly váženými instrumenty pro španělské útočení po levé straně. Navíc včera tento levý bek dokonce skóroval, což se mu docela přirozeně povedlo vůbec poprvé v dresu národního týmu.

Sergio Ramos (Španělsko) - Také o tom už byla řeč: prostě skála, s níž si naplno neporadil ani solidně fungující Balotelli. Ramos mu ihned po zahajovacím hvizdu ukázal, zač je toho loket, a vzdušnou i pozemní dominanci si udržel po celých 90 minut. Také jeho zásluhou je skutečnost, že Balotelli vůbec prvně na turnaji nepřišel s míčem do kontaktu uvnitř cizího pokutového území.

Odpadlík dne

Giorgio Chiellini (Itálie) - Může vám to přijít kruté a upřednostnění Abateho by jistě dávalo rozum, ovšem Chiellini je tak trochu sázka na jistotu. Odpadl totiž v pravém i "nepravém" slova smyslu. Kromě smolného zranění, které si přivodil už v 21. minutě, totiž stihl z velké části zavinit úvodní španělskou trefu (neuhlídal centrujícího Fabregase) a celkově do oné nešťastné chvíle působil hodně zmateně, nemotorně, zkrátka mizerně.

...tím jaksi neoficiálně považuji poselství Eurozápisníku za splněné, nicméně kompletně se s vámi tato rubrika ještě neloučí. V nočních hodinách pro vás budeme mít připravený speciál o letošní francouzské pouti a dost možná již zítra se dočkáte také našeho vlastního ocenění těch nejlepších (a nejhorších) aktérů právě skončeného - myslím, že vydařeného - Eura 2012. Už teď každopádně za všechny své ochotné kolegy Michala Hrušku, Jiřího Vojíka, Dominika Zezulu a Jiřího Lapáčka srdečně děkuji za projevenou přízeň a těším se někdy příště...