Eurozápisník XV. aneb Anglie - Video 1:1

Před dvěma lety cítil hrdý Albion křivdu, když lidé z kostí a masa během osmifinále MS neodhalili "gólový" odraz Lampardovy rány do břevna. Nyní může stejný národ rozhodčím spíše děkovat. Vedle opravdových výsledků 2:0 a 1:0 je tedy třeba zaznamenat ještě jedno skóre. 1:1.

Také druhý pořadatel šel pod gilotinu. A zanechal pozitivnější dojem. Švédy poměrně jasně přejel, s Francouzi rozhodovaly zdánlivé detaily (střídání Voronina plus neopakovatelná show Ribéryho) a s Angličany vlastně stejně tak (dvě záludné teče při gólu, rozhodcovské čachry, vlastní koncovka). Nicméně své stálé mouchy to přeci jen mělo; a Hodgsonův Albion prostě věděl jak jich využít. Hladce se potvrdilo, že Chačeridi s Rakyckým budou dělat všechno možné, jen ne kontrolovat vnitřek vápna, respektive vzdušný prostor nad ním; a k tomu dle očekávání (protože Ševa) Ukrajince zrazovala koncovka, chcete-li absence klasického zakončovatele s adekvátními zkušenostmi.

Nicméně i přesto domácí stříleli o sto šest. Ačkoliv se jen třikrát prodrali k ranám zvnitřku pokutového území (a dva takové projektily ani nedoletěly k Hartovi), pořád se dohromady stihli nadechnout k šestnácti pokusům. Angličané jen k deseti. Mohla za to předně aktivita křídel a jejich opětovná radost z ponechané volnosti. Jarmolenko a (zejména) Konopljanka jen zřídkakdy přímo zaměstnávali krajní beky, na něž papírově měli hrát. U čar spíše akorát přebírali balony; pak se už daleko raději vydávali do středu pole, kde celkem pravidelně dělali řádný binec.

Jakkoliv mi dnes "pravas" Jarmolenko přišel poněkud nervóznější, oba dva si nakonec společnými silami vynutili na Gerrardovi (Parker je samozřejmost) nebývalý nárůst defenzivních povinností. Kapitán Albionu potom rázem neměl svou tradiční chuť rozdělovat balony, když jeho preference zkrátka musely ležet jinde, takže Gerrardovu roli čím dál častěji zastával Rooney (na nákresu vlevo jsou vyobrazené trasy pasů, jež navrátilec do sestavy nevyprodukoval, nýbrž přijal - na to bych upozornil zvláště). Naopak o proměně liverpoolské modly svědčí třeba tenhle místopis jeho "tacklingu".

Tyto ukrajinské atributy, související se značnou drzostí ve finální třetině (a to se týká třeba i Deviće, nejen křídel), jsou tedy nepochybně chvályhodné. Bohužel nic moc navíc už domácí fotbalisté nepředvedli. Solidní eliminaci křídelních prostor, a především tedy Milnera či později Walcotta, jejichž (ne)vliv na průběh utkání považuji skoro až za pamětihodný, byl totiž ukrajinským dílem maximálně zčásti.

Milner byl holt na hřišti především od strašení nejšikovnějšího protivníka Konopljanky; což si veskrze splnil, neboť i on se dohromady s Johnsonem podepsal pod Ukrajincovo soustavné sbíhání na osu hřiště. Walcott pak buď balon zkrátka nechtěl, nebo ho nedostal; aby pak ve finále předvedl jedinou, a to zpětnou (!) přihrávku. Za dvacet minut pobytu na place.

Young na druhé straně, to byla trochu jiná písnička. Jeho neochotu vypomáhat defenzívě se Husjevovi v první půli dařilo celkem dobře demonstrovat a využívat, po přestávce se víceméně oba navzájem vyřadili z provozu. Opět každopádně platí, že pokud Younga někdo odstřelil ze hry, byl to aspoň z 80 % on sám. Pro míče od stoperů se podobně jako Milner odmítal stahovat; a střed je včera - jak už jsme si řekli - distribuoval v menším množství než v obou předchozích zápasech. Youngův přínos ofenzívě nicméně pořád mohl být - a také nárazově byl - značný: zdobí ho totiž perfektní centr. A na něj Východoevropané za celých 90 minut nenašli účinný lék.

Tím plynule přecházím k efektivně zneužívaným slabinám ukrajinského souboru. I když efektivně...je rozhodně na místě podivit se nad nesouladem strategických preferencí a nastoupivší hrotové dvojice. Welbeck se sice ve vápně orientuje dobře, typický target man z něj ovšem nikdy nebude; a Rooney je v tomhle směru ještě hůře použitelný, to si asi vysvětlovat nemusíme (a když se měl opřít hlavou do balonu, každý také viděl, jak moc mu to jde - dvakrát zazdil solidní příležitost).

Jenže proč potom k těmhle dvěma stavět Milnera, jehož půlky se automaticky stahují, jakmile v reprezentaci dojde na slovo "útok"? Proč pak hrát celý první poločas tvrdohlavě toto (čtvrtinová úspěšnost samozřejmě není náhodná), když hrubé rozdělení revírů ofenzivních hráčů dokonale koresponduje s tímto? I kdyby si to snad Carroll přihasil na kolbiště o něco dříve než v 82. minutě (?!), pořád půjde o nevídaně zabitý čas. To už raději Albion mohl jenom bránit a vepředu spoléhat pouze na Gerrardovy standardky.

Což se tedy ve finále, pokud si odmyslíme všechny nahodilé plusy/mínusy, stejně dělo. A je už pouze na vás, jak k tomu předvedenému "něčemu" přistoupíte. Naprosto každopádně rozumím nadávkám, které se snášejí na autobus anglické výpravy. Zábava to nikdy nebude a Rooneyho návrat může koukatelnosti paradoxně uškodit...po defenzivní stránce nicméně lze za určitých okolností přihlížet mimořádně zdatnému mužstvu.

Vždyť včera...start úvodního dějství ještě špatný - haprovala levá strana, jedna z Hodgsonových proslulých "dvojiček" (které vytváří jedině 4-4-2, tvrdí ostřílený matador) ve složení LB-LW nespolupracovala takřka vůbec a mezery zely rovněž mezi Colem a Lescottem. Jenže po pauze už si vše sedlo a Ukrajincům se až na tu "osudnou" tříminutovku nepovedlo odhalit jedinou systémovou vadu v protivníkově fungování. Z okrajů šestnáctky už vylétávaly výhradně propagační projektily, ve vápně se nehrálo.

Potom nezbývá než zopakovat stokrát zopakované: pod Hodgsonem bude hrát Anglie nadmíru pragmatický a spíše defenzivní fotbal. Ovšem že teprve podruhé v historii finišovala na čele své skupiny a napodobila tak bronzový Albion z '96 (největší úspěch země na ME), to věru nemusí být náhoda...

---

Zatímco Roy Hodgson těsně po závěrečném hvizdu s úsměvem děkoval publiku, Laurent Blanc se mračil. V jednom z pozápasových rozhovorů pak dokonce napodobil své předturnajové výroky o "mizivých šancích na zlato", když prohlásil, že po tomto výkonu nevidí cestu, jak Španělsko přemoci. Já osobně bych to tak černě neviděl, nicméně napřed rozhodně bude potřeba si ze severské lekce vzít přinejmenším trojí ponaučení. 1) M’Vila nemůže hrát s Diarrou, 2) Benzema nesmí hrát bez Méneze, 3) Koscielny nesmí kopírovat dnešního Mexese.

První bod načnu předpokladem, že Cabaye stoprocentně bude ve čtvrtfinále bojovat od samého počátku. Dá se totiž snadno očekávat, že včera akorát šetřil namožený stehenní sval, takže se páka Diarra-M’Vila rovnala čistě provizornímu řešení. To každopádně nic nemění na tom, že by tito dva střeďáci - pro dobro Francie - již nikdy neměli stanout vedle sebe. Problém vidím prostě a jednoduše v tom, že se nedokážou vhodně doplňovat. Oba jsou svým založením spíše defenzivní typy středopolařů; oba se ale zároveň v systému Les Bleus nezřídka vytahují až k vápnu soupeře a oba by se rádi zapojovali do tvorby hry, samotné bazální rozehrávky. Jenže potom vyvstává zjevný problém: ani jeden z nich se pořádně nesoustředí na bránění (viz poměrně široké pole působnosti obou jedinců), což při švédské ochotě narychlo zakombinovat a vyrazit dopředu nešlo za šťastný stav pokládat ani omylem. Naopak Cabaye proti Ukrajině jasně ukázal, že dokáže být zodpovědný; že dokáže podržet střed a i touto měrou přispět k vymazání toho soupeřova.

Druhá výtka a jméno Benzema: po zhlédnutí všech tří francouzských vystoupení na letošním Euru jsem došel k poměrně jasnému závěru, že pravé křídlo prostě musí mít drajv, tah na bránu, touhu jít do koncovky. Což Ménez splňuje do posledního puntíku. Naopak jak Ben Arfa, tak Malouda se vyžívají ve vymýšlení, potažmo ve střelbě zpoza šestnáctky, a hlavně v operování více vprostředku - jenže tyhle atributy už ve svých osobách bez problémů snoubí Nasri s Ribérym; a jako třetí do party jim čas od času rád přizvukuje Benzema. Ten tedy nyní byl stejně jako proti Anglii vyloženě bezradný z počínání svého i spoluhráčů. Utápěl se v zoufalých, nepřipravených pokusech z větších vzdáleností, neměl komu rozdávat finálky, pro koho pracovat ve vápně (koukejte, jen pět převzatých pasů uvnitř šestnáctky!). S Ménezem mu to přitom proti Ukrajině klapalo, šikovný křídelník se i díky Benzemovi hned několikrát dostal do tutovky (a velkou šanci si po pár minutách na hřišti vytvořil i včera). Pro střetnutí se Španěly bych ho tím pádem milerád viděl v základu, jednoznačně.

A nakonec kauza Mexes. Tenhle ředitel francouzské obranné linie včera selhal na celé čáře. Úvodní desetiminutovku doslova prospal - jednou ani neskákal do hlavičkového souboje, podruhé trapně pustil do tisíciprocentní šance Toivonena -, aby vše "dokonale" vyšperkoval žlutým faulem nedaleko protivníkova pokutového území. Tahle kardinální hloupost jej připravila o čtvrtfinále, takže se šance bude muset chopit zadák Arsenalu Laurent Koscielny. Ten má za sebou ročník plný nesmírně spolehlivých výkonů, na což nyní bude třeba pokorně navázat. Osobně bych se nedivil, kdyby Francie s ním a Ramim na stoperu vypadala vzadu o stupeň jistěji.

Tolik k jednotlivým "fatálům", které dohromady utvářely ne zcela nevídaný obrázek. Francouzi v první i poslední řadě nebyli schopni jakékoliv kloudné penetrace (snad až na Ribéryho momentky z úvodní dvacetiminutovky); kolmice do šestnáctky neuvěřitelným způsobem odbývali, jako by to snad byla jen nějaká dobrovolná nadstavba; a každý pokus o průnik mohl klidně doprovázet komentář samotného protagonisty "no co, zkusím to, nikdo mi za to nohu neukousne". Nic pořádně, všechno jenom tak napůl - toť všudypřítomné krédo Les Bleus.

Ty pak byl schopen před pauzou pravidelně vytrhávat jedině levonohý tandem Clichy-Ribéry (prvně jmenovaný pokazil jedinou přihrávku z 26, jeho kolega tradičně větral svou stranu s balonem přilepeným ke kopačkám); ve druhé 45minutovce ani ten ne. Inkriminovanou lajnu si bezstarostně přivlastnil Larsson a bylo definitivně vymalováno. Jakkoliv se už Francouzům alespoň nedala vyčítat "házená" z prvního utkání, větší míra přímočarosti šla pro změnu ruku v ruce s větším množstvím ztrát. Sokova šestnáctka se dál nemusela třást před nějakými děsuplnými nájezdy.

Seveřané, ti naopak zanechali vlastně ryze pozitivní dojem. Doopravdy nejlépe, jak mohli, přistoupili ke skládání reparátu za předešlé dva mdlé výkony. Švédům nebyla cizí vzájemná výpomoc v kombinaci, doplňovali se na pár metrech a jejich kooperace pak byla jaksi elegantnější (zatímco ta francouzská pořád fungovala na bázi individualit, pokud si rozumíme). Třebaže se Skandinávci o něco takového pokoušeli už dříve, teprve nyní to bylo ono. Uvolněnější Larsson s Ibrahimovićem udělali ten klíčový rozdíl; a tak každý mohl konečně nazřít onoho avizovaného Hamrénova přínosu, který měl spočívat v tom, že Švédové oproti Lagerbäckovým časům operují se značně povolenou uzdou.

Včera tomu tak vskutku bylo a nezaujatý divák snad mohl jedině zalitovat, že skupinová fáze nenabízí týmům více prostoru k odkrytí vlastního potenciálu. Švédský "nároďák" totiž nepochybně má co nabídnout, leč se o tom před pár dny právem pochybovalo...

"Elektronická tužka"

1) Ukázka jedné zhoubné dimenze rozestavení 4-4-2 s žádným typickým hroťákem. Rooney si jako už tradičně sbíhá do hloubi pole pro balon, aby jej rozehrál. Na pětníku se s ním otáčí a rozhlíží se...jenže ouha. Welbeck má svým pohybem po hřišti - opět klasicky - dosti daleko k někomu, koho by "Wazza" mohl okamžitě hledat; a Milner s Johnsonem napravo sice krásně krouží a matou hlavy svým strážcům, Rooney to však z dálky může tak maximálně obdivovat, nikoliv využít. Ve finále tedy situace dopadá tak, že hvězda týmu na poslední chvíli stihne zoufale předat balon Gerrardovi, aby se záhy mičuda skrz Parkera vrátila ke stoperům. Tam je vždy nejtepleji.

2) Ačkoliv výše píšu, že protentokrát Husjev na pravém beku fungoval zodpovědněji a většinu času se doopravdy choval coby člen obranné linie, nikoliv jako falešné křídlo, tady nabízím situaci z 57. minuty (kdy už Ukrajinci více riskovali) a jeho opětovné zaspání. Třebaže nešlo o žádnou drtivě brejkovou akci, stačilo jedno Parkerovo bleskové vyhodnocení situace po Gerrardem vyhraném hlavičkovém souboji za středovým kruhem, citlivé přenesení hry...a Husjev zase bezmocně přihlíží za plotem na švestkách. Akorát škoda pro Angličany, že záhy Welbeck neodhadl odskok i dráhu letu zrádné kulatiny, která mu nakonec přistála na zádech. V téhle fázi ještě celá situace slibuje velké věci.

3) Už výše v textu zmiňuji abnormální obětavost švédských zadáků, která nápadně připomínala tu nedávnou irskou v duelu s Itálií. A zde přikládám důkaz. Hned dvojitý skok daleký (a úspěšný) za účelem znemožnění Ribéryho koncovky předvádí oba stopeři Mellberg s Olssonem.

4) Seveřané včera velmi slušně vykrývali prostory kolem šestnáctky, disciplinovaně drželi své předepsané pozice, nenechávali se strhnout driblinkem Nasriho s Ribérym. Až na jednu zářnou výjimku v podobě situace ze samého počátku 31. minuty. Tehdy se nechali v osmi (!) nalákat do těsného bloku před velké vápno, aby znepříjemňovali život čtyřem (!!) Francouzům, a Ribéry toho dokonale využil k jedinečnému uvolnění Clichyho. Toho pak zradil centr, s nímž navíc poněkud váhal. Jinak se žlutí klidně mohli hryzat do rtů, co že to vyvedli za kravinu. Švédské "nudle v bandě", jak my v týmu říkáme podobným situacím.

5) A na závěr jenom takový malý detail, kterého jsem si všiml při studování druhého švédského gólu. V tomto momentě se Debuchy ohlíží za sebe, aby uzřel jen mraky volného prostoru, situaci za sebou nicméně pochopitelně nemá zmapovanou. Přesto se ovšem tímto pohledem uspokojí, aby při další obrátce hlavou tímto směrem pozoroval jen osamoceného Holména hlavičkujícího do břevna...a pouhým divákem byl pochopitelně i při následné dorážce Larssona. Ačkoliv na vině budou ještě spíš líní záložníci, kteří již patrně utkání pokládali za dohrané, minimálně ono tlačení se na přední tyč nebylo vůbec šťastné. Ibrahimoviće totiž hlídal Rami (před sebou ho teď má jen proto, že je už dávno jasné, že míč nedostane), Debuchy měl alespoň "pro sichr" vykrývat jiné, ty Holménovy prostory.

Zajímavosti dne

- Anglické premiéry dovedou být zničující, alespoň tedy pokud se zrovna bavíme o střelách na bránu. Nyní první přesné projektily ostrovanů ústily v gól v šesti z minulých osmi případů na evropských šampionátech!

- Na to hned volně můžeme navázat informací, že Albion dosud na turnaji nejefektivněji proměňoval gólové šance (dle definice statistického centra Opta). Ono nejvyšší procento zní: 21,7.

- Na číslovku deset zaokrouhlili Angličané vítěznou šňůru dotýkající se jen a pouze duelů, v nichž rozvlnil síť Wayne Rooney.

- Všech sedm zástupců londýnské Chelsea, samozřejmě včetně Petra Čecha, postoupilo do čtvrtfinále; Blues zároveň mají vzhledem k pavouku jistotu, že budou mít nejméně dva vyslance také v další fázi turnaje (Meireles x Čech; Mata, Torres x Malouda).

- Zápasy skupinové fáze tohoto Eura dohromady nastřádaly 60 branek; dosavadní rekord stanovil před 12 lety šampionát v Beneluxu, tam takových gólů padlo 65.

- Anglie se včera stala prvním účastníkem letošního ME, v jehož barvách se na střelecké listiny vedralo hned pět různých borců.

- Soupeři mají zatím zdaleka nejvíce spadeno na Francouze Ribéryho. Proti němu už bylo podniknuto 33 výpadů, skluzů, prostě obranných zákroků; druhé nejvyšší číslo v této statistice je pak o celých 14 jednotek nižší.

- Ve prospěch Řecka a Anglie stále nebyl odmáván jediný ofsajd.

- Ze všech letošních postupujících pouze Anglie nikdy nedokráčela až do finále mistrovství Evropy.

- Wayne Rooney na Euru skóroval pětkrát v pěti utkáních. Pokud budeme brát v úvahu jenom fotbalisty s přinejmenším pěti starty na ME, může se průměrem jedné trefy na zápas (resp. ještě vyšším) pochlubit už akorát Michel Platini. Ten si vystačil s pěti vystoupeními na domácím šampionátu (1984), během nichž soupeřova konta zatížil rekordními devíti góly.

- A nakonec ještě jedna zajímavost, jež spojuje ME i MS. Do roku 2008 v rámci obou turnajů nepřežil skupinovou fázi jediný hostitel z celkových 23; od té doby je úmrtnost pořadatelů stoprocentní (Švýcarsko, Rakousko, JAR a teď Polsko s Ukrajinou).

Kuriozita dne

Nejen ta ukrajinsko-polská režie je vadná. Ani ta naše česká se totiž včera bůhvíjak nepředvedla. Zatímco se Pavel Karoch nemohl vynasmát nad absencí brankové technologie a nesprávně neuznaným gólem Marka Deviće, o chvíli předtím ignorovaný ofsajd dál nikoho nezajímal. Nevrátili se k němu na komentátorském stanovišti (pouze jej přešli zkonstatováním, že to bylo "na hraně"); nevrátili se k němu ve studiu. Já tedy na místo našich užitečných televizních expertů ono "na hraně" celkem viditelně (ne)prokážu. Jasné postavení mimo hru = dvojí pochybení rozhodčích a ve výsledku spravedlivě zachovaný status quo.

Hvězdy dne

Olof Mellberg (Švédsko) - Buldok a pravý vůdce severských zbojníků, kterého by těžko odmítl jakýkoliv reprezentační trenér. Kromě toho, že se Mellberg zkrátka příkladně rve pro tým a pozičně málokdy chybuje (spíš vůbec), na něm každého musely zaujmout především dvě věci: 1) rychlostně naprosto v pohodě stíhal o šest let mladšího Ribéryho, jemuž soustavně blokoval střely i nohy, když to tak řeknu; 2) dál budoval pověst fantoma standardních situací, když šikovnou patičkou málem zaskočil i gumového Llorise.

Sebastian Larsson (Švédsko) - Tak přece jen procitnul! Před pauzou to ještě nebylo tak výrazné, nicméně po změně stran už byl učiněným pánem své strany. Konečně byl výrazný, pravé lajně dodával na šťávě i kreativitě, uprostřed pole zase stíhal tvrdit muziku; a navíc se blýskl gólem i asistencí. Velmi komplexní výkon doteď zpravidla neviditelného borce ze Sunderlandu.

Zlatan Ibrahimović (Švédsko) - Vůbec poprvé se stává, že tuhle rubriku ovládli muži z jediné krajiny. Nicméně ačkoliv by se na toto místo dal s klidem dosadit třeba John Terry (který narýsoval dvě krásné diagonály a defenzivní statistiky měl takřka stoprocentně čisté), raději volím jakousi "omluvu" kapitánovi reprezentace tří korunek, jehož jsme posledně označili za odpadlíka. Dnes totiž fungoval v první řadě pro tým: viděli jste ho zamakat dozadu; viděli jste ho fungovat v roli středového "katalyzátoru", jenž citlivě urychlí kombinaci geniálním prvým dotykem; viděli jste ho vstřelit nejhezčí branku dosavadního průběhu šampionátu.

Odpadlík dne

István Vad (Maďarsko) - Tohle ocenění by si beze sporu zasloužil také stoper Philippe Mexes, kterého kárám již výše. Vzhledem ke kiksu brankového sudího nicméně nemohu jinak. Maďar, jemuž snad v Česku můžeme začít posměšně říkat István Vada, se v osudný okamžik pohodlně rozkročil, natáhl krk...a nezareagoval. Každý televizní divák tedy opět mohl nabýt dojmu, že neexistuje zbytečnější či méně prospěšné povolání než tzv. brankový (pátý) rozhodčí.