Eurozápisník XIII. aneb Že Anglie doma porazí Německo? Stone se

Zuřivě medializovaná "bitva století" mezi starými rivaly z Německa a Anglie nakonec dle očekávání utnula ofenzivní jízdu, kterou doposud celé osmifinále představovalo, a přinesla uspávací bitvu dvou systémů se třemi stopery. Výjimečně se ovšem za balonem sice opět honilo 22 mužů, ale na samém konci k radosti Garyho Linekera tentokrát nejásali Němci...

Angličané takto na domácí půdě v soutěžním prostředí Němce porazili po dlouhých 55 letech.

Neslavná derniéra Jogiho Löwa zároveň znamená mimo jiné následující: Euro 2020 je prvním mezinárodním turnajem od MS 1950, jehož čtvrtfinále postrádá jak Francii, tak Německo.

Pro Angličany se jednalo o jubilejní 300. utkání ve Wembley (byť většina z nich se odehrála na tom starém) a patnácté na mezinárodní akci. Teď se ostrované vydávají výjimečně do Říma, ve Wembley však ještě v rámci tohoto Eura bezesporu plánují odehrát 16. i 17. zápas.

Raheem Sterling se proti Němcům stal prvním Angličanem, který obstaral všechny tři první zásahy své země na šampionátu od Linekera na mistrovství světa 1986. Pro celou Anglii šlo zároveň o první výhru na Euru rozdílem dvou branek od vítězství 4:2 nad Chorvatskem (2004).

Večerní zápas přinesl něco nevídaného: Švédové poprvé na turnaji drželi víc míč na svých kopačkách než soupeř, poprvé také prohrávali, a poprvé rovněž prohráli; gólem z úplného závěru prodloužení. Potvrdili tak, že ať je jejich forma, jaká chce, na Ukrajince to prostě neumí.

---

---

1. Anglický trenér se nakonec s formací 3-4-3 trefil do černého. Ale bylo to tedy s pořádnou mírou rizika a určitou dávkou štěstí. Nechybělo totiž zase tak mnoho, aby se tento tah ve zlé obrátil a Southgate by pak jistě měl na talíři, jak nejdůležitější zápas na turnaji prokaučoval. Anglický lodivod se rozhodl, že nejlepší cestou bude svést tvrdou taktickou bitvu, vycházet ze zajištěné obrany a doufat, že těch pár šancí se jeho svěřencům podaří proměnit.

Onen přechod na pětičlennou obranu tedy nebyl vůbec nelogický - obzvlášť pokud přihlédneme k předchozím zápasům Německa na turnaji. Zatímco čtyřčlenným obranám Francie a Portugalska nadělali svěřenci Joachima Löwa problémy, proti Maďarsku prezentující se pětičlenným defenzivním blokem působilo po velkou část zápasu bezradně. V úvodním klání si tedy pravda Francie dokázala v okolí vlastního vápna poradit, Němcům se ale občas až příliš často dařilo překonávat středovou řadu protivníka. V duelu s Portugalskem se pak naplno ukázalo, jaký problém může mít klasická defenzivní řada proti křídelním obráncům soupeře - Portugalci totiž prakticky neustále čelili situacím 4 vs 5 (němečtí tři ofenzivní hráči plus vytažení křídelní obránci) a to byl přesně ten scénář, kterému se Southgate snažil zamezit. A nutno říct, že se mu to podařilo - v útočné třetině hřiště si totiž Němci nevytvářeli přečíslení a bylo pro ně tak mnohem těžší se prosadit.

Na druhou stranu - dlouho to nevypadalo, že by Anglie měla jakýkoliv plán směrem vpřed. V první půli si náznaky šancí vypracovala jen po standardních situacích, které spadly na hlavu stopera Maguira, než se v nastavení po hrůzostrašné přihrávce Müllera dostal do tutovky také Kane. Angličané v podstatě vůbec neútočili středem pole, kde neměli prakticky žádné možnosti pro přihrávky mezi linie. Oba střední záložníci směřovali útoky svého celku do krajů hřiště, kde se následně o rychlé kombinace pokoušeli křídelní obránce s ofenzivním záložníkem - dlouho však bez úspěchu. Až v druhém poločase začal být aktivnější pravý stoper Walker, který svým výletem několikrát zadní řady německého soupeře přečíslil a Angličané si vypracovali zajímavou možnost k centru.

Obě vstřelené branky také nakonec nevyplývaly z brilantního ofenzivního plánu, ale došlo k nim spíše díky pevné defenzivě - po zisku míče ve středu pole se Anglie vrhla do přímočaré akce, kterou dvakrát vykombinovala do parádního centru před odkrytou branku.

A co tedy Albionu poradit do dalších bojů? Snad jen to, aby jejich sestava znovu nebyla v médiích den před utkáním. Stalo se to již na MS 2018, na letošním Euru tedy znovu a nemyslím si, že by z toho byl trenér Southgate zrovna nadšen. Přece jenom Němcům to dalo určitou příležitost k tomu, aby se přizpůsobili a je otázkou, zda by k těm drobným úpravám v jejich hře došlo i ve chvíli, kdy by o změně formace anglického celku nevěděli již s velkým předstihem.

2. V dobré formě a psychické pohodě, to je pak Raheem Sterling světový, skutečně nesmírně platný hráč. Všichni si přitom ještě pamatujeme situaci ze závěru sezóny, kdy se tenhle anglický křídelník na hřišti doslova trápil, střelecky mu to nešlo, v kombinacích ztrácel míče a v součtu tak nakonec i vypadl ze sestavy mistrovského Manchesteru City. Angličtí fanoušci v tu chvíli myslím vůbec nepočítali variantou, že by snad právě Sterling mohl být nejlepším střelcem národního celku na šampionátu.

A přesto se tak stalo. Pouhý měsíc od konce klubové sezóny se záložník Manchesteru City nachází v úplně jiném rozpoložení, však je zatím asi největším hrdinou Albionu, když vstřelil všechny tři vítězné branky svého národa na turnaji.

Přitom nejde o pouhé střílení branek, ono se totiž dá říci, že Sterling je pravidelně nejnebezpečnějším hráčem anglického reprezentačního výběru. Harry Kane se doposud trápil, Foden se Sakou sice nehráli vyloženě špatně, zároveň však ani nezářili, a tak se této role musel chopit Sterling - jeho mimořádné zrychlení a přímočarý styl hry s tahem na branku nadělalo Němcům velké starosti.

Nakonec se ještě sluší zmínit, že anglickému trenérovi vyšla střídání. Leckdo musel být překvapený, že jen na lavičce zůstal po dobrém výkonu s Českem Jack Grealish, Southgate ale věděl, co dělá a tvořivého záložníka si pošetřil až na závěrečnou fázi duelu a ten se mu odměnil velmi dobrý výkonem a asistencí k tomu.


1. Joachim Löw to po brzkém vyřazení od novinářů v Německu jistě pořádně schytá, navzdory tomu Němci v úterý nebyli horším celkem. Nebál bych se říct, že po většinu času měli naopak zápas pod kontrolou, do obou poločasů vstoupili lépe a s větší aktivitou, jenže se jim nedařilo prosadit v ofenzivní fázi. Buď špatně vyřešili poslední přihrávku, nebo neproměnili vyloženou šanci, případně jejich únik zastavil chytrým faulem jeden ze zadáků Anglie. Ve výsledku tak mistři světa z roku 2014 vyšli střelecky naprázdno a na turnaji končí.

Přitom výstavba hry byla podle mého skromného názoru v podání Německa o dost lepší, než jak to předváděli angličtí kolegové. Joachim Löw také nezahálel a na utkání si připravil jednu taktickou změnu - Němci totiž nevyrukovali v tradiční formaci 3-4-3, nýbrž se tentokráte rozestavěli do rozestavení 3-5-2.

Tím jedním záložníkem navíc byl vždy jeden z dvojice Müller/Havertz. Oba hráči si odskakovali daleko od stoperů tak, aby ve středu pole vytvářeli přečíslení 3 na 2. Při hře bez míče pak tuto roli třetího záložníka plnil takřka výhradně mladší Havertz. A že tato drobná taktická změna fungovala, to myslím hezky dokládá fakt, že si Angličané za úvodní hodinku zápasu nebyli schopni vypracovat kloudnější akci středem pole.

Ona početní převaha ve středu pole přinášela i další výhody - po zisku míče mohli němečtí fotbalisté přejít velmi rychle do rychlého brejku, jelikož se uprostřed hřiště vždy nacházel volný hráč. Pokud se tak Goretzka či Kroos dokázali rychle zorientovat, měli obvykle otevřenou dálnici pro přihrávku na Havertze, který následně mohl balón vyvést do útočné třetiny.

Při postupném budování hry Němci ještě poměrně chytře využívali dvou situací. Havertz (či chcete-li v některých případech Müller) totiž neoperovali pouze na kraji záložní řady, ale ve vybraných momentech se šikovně přemístili na pozici podhrota za záda středové dvojice Anglie. Důležitá zde byla role i dvou forwardů, kteří měli za úkol zablokovat krajní stopery tak, aby k volnému hráči mezi liniemi nemohli vystoupit. Zbývající "volný" středový stoper měl před sebou dilema - zda vystoupit a atakovat přijímajícího hráče, ale tím odkrýt prostor v obraně, nebo zda udržet v zadní linii přečíslení za cenu toho, že Němci mohou snadno projít skrz střed hřiště. John Stones poměrně logicky častěji volil jistější variantu a zůstával v pozici, soupeř však díky tomu mohl poměrně snadno vyřadit ofenzivních pět hráčů ze hry a útočit tak rovnou na defenzivní blok.

Němci každopádně byli připraveni i na variantu, že si středový stoper bude počínat agresivně - jistě, v takovou chvíli potřebovali i trochu toho umu podhrotového hráče, který musel balón pod tlakem udržet a v nejlepším případě se s ním i nějak šikovně otočit - ovšem v takovou chvíli okamžitě startoval motory Werner a na výlet odkrytým prostorem středem hřiště se vydal Goretzka. Němci se takhle dvakrát dokázali dostat za záda domácího celku, v obou případech ovšem situaci vyřešil obránce Anglie žlutým faulem.

2. Co nakonec německému národnímu týmu nejvíce chybělo? Nebyl to lepší herní plán nebo strategie, ale lepší výkony jednotlivců v ofenzivě. V průběhu celého turnaje to svěřencům Joachima Löwa v útoku prostě a jednoduše skřípalo, vydařil se jim jen duel s Portugalskem, naopak v ostatních zápasech se dá říct, že se ve finální třetině hřiště nepěkně trápili.

Z ofenzivních es zaslouží pochvalu jen Havertz, který si může říct, že odehrál poměrně slušný šampionát. Dvaadvacetiletému ofenzivnímu záložníkovi Chelsea se podařilo na turnaji dvakrát skórovat a v podstatě ve všech duelech byl značně cítit, což už se nedá říct o jeho parťácích. Serge Gnabry nepředvedl prakticky nic zajímavého a pro osmifinálový zápas dokonce vypadl ze základní sestavy, jeho nástupce Timo Werner si ale nevedl o nic lépe - ve skupinových zápasech byl neviditelný, v osmifinále zase zazdil jednu ze dvou tutových šancí, co si svěřenci Joachima Löwa vypracovali.

Dokonce i Thomas Müller - hráč, na kterého byl dlouhá léta na závěrečných turnajích maximální spoleh - tentokráte selhal, když pár minut před koncem v jasné pozici odmítl vyrovnání. Pravda, útočník Bayernu už má svá nejlepší reprezentační léta za sebou a úplně ideální to nebylo ani ve Francii v roce 2016 či na posledním světovém šampionátu v Rusku, Němci však stále nenašli nikoho, kdo by jej dokázal plnohodnotně zastoupit. A soudě dle výkonů ofenzivní letky na tomto turnaji (včetně třeba Leroye Saného, který byl proti Maďarsku vyloženě šílený) to asi ještě nějakou tu dobu bude i trvat. Což samozřejmě není pro německý fotbal dobrá zpráva, poněvadž bez spolehlivého střelce se šampionáty vyhrávají přece jenom podstatně hůře.

(vs)

---

1. I přes vypadnutí hráli Švédové lépe a Janne Andersson neudělal nic moc špatně. Psát tuto analýzu je ohromně frustrující, protože toto je přesně jeden z těch zápasů, na kterém toho není moc k rozebírání. Oba týmy jsou si totiž v základním setupu dost podobné, oba používají dva štíty ve středu pole a spoléhají na trojici ofenzivních individualit, což je v obou případech hroťák, second striker a levé křídlo (případně wing-back). Podle objektivních metrik byl zápas plus mínus vyrovnaný, do Danielsonova vyloučení se hrálo 1:1, Švédové trefili konstrukci dvakrát, Ukrajinci jednou. Vítězný gól se pak zrodil z okolností, které se absolutně nedaly předvídat a nemají žádné hlubší kořeny v celkovém vývoji zápasu. Eh...

Nejzajímavější otázka stran zápasové taktiky zněla poměrně jasně: Švédové jsou favority, dosud se ale prezentovali spíše jako obranářský, konzervativní tým. Zvládnou v utkání dominovat na míči, vyvíjet tlak, zatlačit soupeře? A pokud ano, jak?

Anderssonův tým přijal tuto roli hned od prvních vteřin. V rozestavení 4-4-2 s přetíženými stranami hřiště nabíhal na ukrajinský obranný val ze stran - logicky, když soupeř "vyskládaný” v nominálním 3-5-2 měl v centrálním prostoru o dva hráče víc - a spoléhal zejména na individuální schopnosti a tah klíčových hráčů, tedy zejména Emila Forsberga s Dejanem Kulusevskim. Švédové sice drželi Ukrajince v šachu, ale nešlo o nějakou "házenou”, naopak; byli aktivní, energičtí, odvážní, hledali neustále nějaké řešení.

2. Problém - a ze Ševčenkovy strany dost možná taktický záměr - byl v tom, že borci ve žlutém se v této situaci sami vmanévrovali do pozice centrujícího týmu.

Ukrajinci měli převahu uprostřed, Blagult po stranách. Jenže Lustig, Larsson ani Augustinsson nejsou bůhvíjací technici a dobrý centr prostě nedají, a pokud ano, je to spíš náhoda; Larsson má aspoň dělovou ránu ze střední vzdálenosti, ale přednosti obou beků jsou daleko spíš v jejich workrate a prostorové práci v kontextu (dost rigidního) systému než v tom, že by od svých lajn sypali nadýchané balony do vápna. Jednoduše to neumí. Bylo to vidět jak u rohových kopů, tak i z otevřené hry.

Ukrajinci sice herní obraz velice rychle vyrovnali a prakticky po celých 90 minut se těžiště přelévalo z jedné strany na druhou, ale jakmile Švédové v prvním dějství zatlačili, naráželi stále na tentýž problém. Není divu, že vyrovnání nepřišlo po sehraném signálu, ale po výborné individuální akci Forsberga (s přispěním Kulusevského s Isakem). Bylo zřejmé, že klasické obléhání vápna Švédům zkrátka nevyhovuje, nejsou na něj zvyklí a musí ke své (nabídnuté) převaze přistoupit jinak, pokud chtějí, aby jejich předfinálka přinášela konstantní nebezpečí.

Když se tedy ukázalo, že přes centry to nepůjde, změnilo Švédsko strategii a zdálo se, že čekáme na gól v Buščanově síti; po změně stran působili žlutí poměrně jednoznačně lepším dojmem, protože zejména Forsberg, ale i Larsson a Isak se začali stahovat doprostřed a hledat si prostor na přímé ohrožení branky. Švédové jsou nebezpečnější, když můžou hrát vertikálně, tahově, nabíhat si, cpát se do střel; zároveň začali více zhušťovat středové prostory, kam se na jedné straně stahovat Isak a na druhé naopak vytahoval Lindelöf, který měl několik efektivních průniků a v ofenzivě fungoval spíše jako DLP než jako klasický stoper (taky byl u zrodu asi nejlepší švédské akce, po které Forsberg smolně trefil břevno).

Po Danielssonově vyloučení už ale Blagult nezbývalo než zatáhnout se za míč a pokusit se výsledek prostě ubránit. Dlouho se jim to dařilo, zvládali vystavovat Ukrajince do ofsajdů, i v desíti hráli zkonsolidovaně a dokonce to vypadalo, že mají více sil než soupeř. Jenže nakonec je zradila docela banální souhra náhod: Andersson musel stáhnout Olssona, aby za něj poslal do hry náhradního stopera Helandera, a vítězný ukrajinský gól vznikl právě v prostoru, který běžně hlídá Olsson, přičemž Dovbyk se ke střele dostal právě díky Helanderově nepozornosti a špatné souhře s Lindelöfem.


1. Ševčenko vsadil na ultradefenzivní sestavu, výsledkem čehož bylo, že ani jeden z týmů nechtěl dominovat ve středu pole. Na lavičce zůstal Malinovskyj a při bránění se dozadu zatahovali jak oba křídelní beci, tak všichni tři záložníci, takže před míčem zůstávali pouze Jarmolenko s Jaremčukem. Také se Ukrajinci velice rychle pokusili o první kontr, který sice skončil zbrklou střelou mimo, ale zdálo se být jasné, jaká je jejich zápasová strategie.

Snaha vylákat Švédy do prostorů, kde nejsou zvyklí operovat, a naopak je trestat jejich vlastními zbraněmi chvílemi vycházela, spíše šlo ale o dobrou neutralizační taktiku než nějaký proaktivní plán. První Zinčenkův gól byl výsledkem perfektního Jarmolenkova centru (což je element, který Švédům celý zápas chyběl), a za stavu 1:0 by tak dávalo smysl, že se Ukrajina zatáhne a bude o to více bránit...

Jenže tento tým prostě není souborem obranářů, stejně jako Švédi nejsou stavění na dobývání. Ve skutečnosti je to spíše naopak, a viděli jsme, jak z Ukrajinců po vstřelené brance spadla počáteční nervozita, začali si více dovolovat a hra se rychle přelévala ze strany na stranu. Jelikož ale Švédsko je zkrátka zvyklé okamžitě po ztrátě zatahovat kompletní zálohu a zdvojovat všechny čtyři obránce (a maximalizovat tím praktickou výhodu systému 4-4-2 v defenzivní formaci), a jelikož Ševčenko zvolil svoji jedenáctku tak, aby se co nejefektivněji pokoušela o to samé, výsledkem byl duel, ve kterém měli zejména Ekdal se Sydorčukem každý relativně dost místa kolem středového kruhu, zatímco většina bitev se odehrávala před jedním nebo druhým vápnem.

2. Ukrajinský postup je zčásti dílem štěstí, ale Dovbyk si zaslouží pochvalu. S blížícím se koncem zápasu totiž švédská převaha rostla, a Ukrajinci si za to do značné míry můžou sami svojí pasivitou - nevím, jestli šlo o taktický záměr, nebo jestli byli prostě jen znatelně unavenější a hůře fyzicky připravení, ale v posledních minutách už prakticky nepressovali, nevystupovali proti míči, jen hlídali pozice kolem vápna a švédskou ofenzivu se ani nesnažili atakovat. V poznámkách mám napsáno "oni tam prostě stojí a čumí”, což možná není zrovna elegantní vyjádření, ale přesnější mě asi nenapadá.

A pak přišlo prodloužení, na kterém už opravdu není co rozebírat - v průběhu několika málo minut dostali Švédové červenou, Ukrajinci přišli o dva zraněné hráče, Andersson vystřídal hned šestkrát (takže celých 120 minut na hřišti strávili jenom Olsen, Lindelöf, Ekdal a Forsberg) a asi nikoho nenapadlo, že by se ještě kdokoliv mohl gólově prosadit. Modří viditelně pletli nohami, vyčerpaní a pokopaní, a žlutí se zuřivě bránili, což by měla být jejich devíza. Jasný penaltový scénář...

Až na to, že za Jarmolenka přišel na hřiště čerstvý novic Arťom Dovbyk. Neměl to jednoduché; zápas v tu chvíli připomínal regulérní jatka, až do bodu, kdy mi přišlo skoro cynické jej vůbec dohrávat (kdyby ve fotbale existovala možnost skrečovat, nejspíš by se oba trenéři domluvili mezi sebou a provedli to oba naráz). Hned v první akci, do které se svým pohybem dokázal probít, navíc zazdil jasnou gólovku; šlo sice nakonec o ofsajd, ale to v tu chvíli střelec nemohl vědět.

Na úplně poslední desítky vteřin se pak Ševčenko rozhodl vrhnout veškerou energii do tlaku na chudáka Albina Ekdala, který se 120 minutami v nohách a bez parťáka - navíc celý zápas hráli v záloze dva proti třem - jednoduše nemohl pokrývat úplně vše. Napodruhé pak už Dovbyk prokázal chladnokrevný instinkt a proměnil se v národního hrdinu. Železné nervy!

(dz)