Eurozápisník XI. aneb Nizozemsko de Roonit slzy, "dva nula je dobrej výsledek"

Před výkopem ulicím Budapešti dominoval několikakilometrový oranžový průvod vedený tradičně zbarveným double deckerem. Po závěrečném hvizdu se už ulicemi hlavního města Maďarska především linul sebeironický, ne-li skromný pokřik "dva nula je dobrej výsledek". Češi to dokázali, poprvé od čtvrtfinále Eura 1996 s Portugalskem zaskočili v normální hrací době vyřazovacího zápasu favorita, a teprve podruhé v utkání o vše vstřelili dvě branky.

Češi to možná na Nizozemce doopravdy umí. Pokud odhlédneme od staré křivdy z roku 2000, neprohráli s Oranjes v žádném z dalších osmi měření sil, které se jakkoliv týkalo mistrovství Evropy — v kvalifikaci či na závěrečném turnaji. Portugalsko se mezitím opět loučí s Eurem s jedinou výhrou po 90 minutách na kontě; akorát teď přitom ani zdaleka nebere zlato...

Buď to na Nizozemce sami umíme, anebo to prostě Nizozemci neumí ve vyřazovací fázi ME, tečka. Od svého triumfu roku 1988 ostatně v základní hrací době porazili v takto pokročilé fázi turnaje pouze Jugoslávii (6:1 na onom zpropadeném Euru 2000), jinak na výhru dál čekají.

Naproti tomu Češi mají nyní ve čtvrtfinále pozitivní bilanci 3:1, přičemž Nizozemci z nich mají takový mindrák, že veškeré jejich červené karty v dějinách evropského šampionátu datujeme právě do zápasů s českými nebo československými výběry. Opakujte se mnou: Neeskens, van Hanegem (oba 1976), Heitinga (2004) a konečně De Ligt (2020).

Příliš radosti včera nerozdávala ani druhá "placatá země”. Belgičané se sice postarali o 2/3 střel zástupců Beneluxu ve druhých poločasech, což však není příliš chvályhodné, když si vezmete, že ty střely byly právě jen tři. Ani jedna navíc nemířila mezi tři tyče, zatímco Portugalci se vytasili s turnajovým maximem a marně pokoušeli štěstí rovnou 23krát.

---

---

1. De Boer naordinoval pomalou smrt, když se odmítl vrátit k základům. A ne, nenarážím přitom na aplikaci 3-5-2, které je trnem v oku doslova celé nizozemské veřejnosti (mínus analytická část). Pokud Kiki Musampa v rozhovoru pro VI.nl argumentuje tím, že na 4-3-3 jsou "všichni zvyklí až po čtvrtou ligu” a prostě "vědí, jak se v něm pohybovat”, měl by vysvětlit, proč Nizozemci ve 4-3-3 bez klasického hrotového útočníka tolik tápali proti Turkům a chytli se teprve s příchodem Luuka De Jonga.

Stejně tak by však De Boer nyní měl vysvětlit, proč nehrál Wouta Weghorsta. A když ne rovnou v základu, tak alespoň dříve, od přestávky. Jasně, De Boer nejspíš seznal, že svádět hlavičkové souboje s českou stoperskou dvojicí nemá smysl, ale A) proti Čechům se zároveň málokdy hraje na brejky, B) Weghorstova největší hodnota nespočívá ve vzduchu. Vždyť za první tři zápasy podstoupil všehovšudy čtyři hlavičkové souboje. Kdepak, on primárně vytváří kapsy volného prostoru pro smrtícího Wijnalduma (který zkompletoval tak absurdně málo přihrávek a míče se dotýkal méně často než Vaclík i kvůli absenci útočníka) a uvolňuje meziprostory pro Depaye, což Malen obvykle nezvládá a včera nezvládal kompenzovat.

Weghorst je referenčním bodem, který neustále nutí stopery improvizovat, a ti čeští v improvizaci neexcelují. I včera jsme několikrát viděli, že radši přímočaře soupeře zválcují, než aby ho stínovali, navazovali. Weghorst se kvůli své výšce zaprvé těžko válcuje, zadruhé je příliš chytrý na to, aby to komukoliv umožňoval. Že potom přišel na posledních 25 minut a byl nucen podstoupit více než dvakrát tolik vzdušných soubojů než dosud na turnaji (9), bylo už jen smutné sledovat. Pětkrát sice vyhrál, ale to už pouze v rámci zoufalé strategie.

2. Záhy De Boer naordinoval rychlou smrt svými tupými reakcemi. Před turnajem jsem měl za to, že by Šilhavý mohl na své první velké mezinárodní akci dojet na to, že se v průběhu zápasu prostě nedokáže přizpůsobit a jeho střídání jsou obvykle hluchá. Tentokrát si s De Boerem dokonale otočili role. Zatímco Jankto na hřiště přinesl potřebnou jistotu na balonu a výrazně přispěl k nulovému závěrečnému tlaku, De Boer na druhé straně de facto každou výměnou hráčů svůj tým akorát dále oslaboval — a to až do bodu, kdy vlastně přestalo hrát roli, že Oranjes už dávno byli oslabení. I tak si měli počínat lépe.

Vyloučení stopera za stavu 0:0 v 55. minutě? Nevadí, nasadím horšího křídelníka namísto lepšího, který navíc třetinu (!) svých gólů za PSV vstřelil v poslední čtvrthodině zápasů do unavených obran. Defenzivního záložníka konečně stáhnu až po inkasování první branky v 73. minutě, ale nadále podržím rozestavení se třemi stopery (níž se mezitím stáhl Van Aanholt) — pro změnu 3-4-2. Hergot, Češi vstřelili druhý gól; tak to stáhnu jednoho z nejlepších zatažených tvůrců hry na turnaji (Blinda) a nahradím ho... jiným stoperem.

Depay mezitím jen jednou vystřelil, ztratil míč rovnou 25krát a měl nejhorší úspěšnost v držení míče na šampionátu (nejvyšší tzv. "turnover rate”), a přesto se nikdy nepřesunul na křídlo, přesto neslezl ze samotného hrotu útoku. Wijnaldum se skoro nepotkal s míčem, pořádně ani nepopoběhl, a přesto neslezl ze hřiště. De Jong tentokrát neměl vůbec prostor na své trademark průběhy středem hřiště, a přesto se do obrany (kde by měl bez Součka, Holeše či Baráka více prostoru na příspěvek výstavby útoků) nezatáhl, zůstal napořád v záloze.

To jsou všechno tahy, které se alespoň daly zkusit, a lidé po nich volali. Místo toho De Boer dál věřil v jedno a to samé, co si vysnil před výkopem, a po zásluze se píše o jeho odvolání.


1. Šilhavého změny dodaly české záloze na flexibilitě a vyváženosti. Tak dlouho se Šilhavý snažil z Jakuba Jankta udělat univerzála, který mu bude přepínat z jedné strany na druhou stranu a poctivě brousit lajnu dozadu, až ho... nevyhnutelně posadil. Petr Ševčík je pro tuhle roli daleko spíše jako dělaný. V záloze je zvyklý cestovat, poradí si se soupeřovým tlakem na míči (spíš je na něm až moc stoický občas), a byť do defenzívy nepřispívá tak zjevným způsobem jako skluzující dříč Masopust, pohybuje se natolik chytře, že to málokdy potřebuje, aniž by mohl být označen za lenocha, který obranné hře nic nedává. Když se navíc Ševčík začal honit za dlouhými nákopy namísto Schicka (který daleko spíš potřebuje míč do nohy), byl z toho rázem druhý gól — vstřelený právě uvolněným Schickem.

Antonín Barák potom na místě zraněného kapitána Daridy zaprvé přinesl větší cílevědomost na míči (Darida proti Anglii směřoval dopředu jen pět přihrávek, Barák rovnou dvanáct a osm i zkompletoval), zadruhé znamenal taky jaksi stálou přítomnost poblíž útočné třetiny (a to s míčem i bez něj), a nakonec i zatřetí zvládl zdatně vynahradit Daridovu specializaci na standardní situace (byť jsem tam sám původně očekával a chtěl raději Ševčíka).

Zatímco v předešlých zápasech se mnohdy zdálo, že tam všichni tři středopolaři byli primárně od černé práce a příspěvku defenzívy, tentokrát byl na Češích patrný úmysl hrát dopředu a soupeře i nějakým způsobem zaskočit — byť zběsilé a otevřené to nebude nikdy.

2. Kadeřábek svou složitou úlohu zvládl i přesto, že Dumfries vlastně nadále platil za nejnebezpečnějšího Nizozemce na hřišti. Takové věci se holt stávají; hráči holt chytají na šampionátech formu, v níž se zdají být prakticky nezastavitelní, a Dumfries je prototypem takového hráče. Že byl v první minutě ponechán sám na zadní tyči sice bylo trestuhodné a zarážející, ale že párkrát vběhne do vápna a bude to vypadat nebezpečně, to už bylo dost dobře nevyhnutelné. Hlavní je to, co Kadeřábek odváděl v jiných dvou situacích, a co Bořil na jeho místě soustavně nezvládal (či neměl dispozice zvládat).

Zaprvé, včera se velmi hodila jeho síla v hlavičkových soubojích. Stabilním Stekelenburgovým cílem při odkopech od brány vždy byl Dumfries, kterého Kadeřábek ve vzduchu vyloženě šikanoval. Nizozemský wingack za celý zápas zvládl jen dva takové souboje, zatímco pár se ani nezúčastnil a Oranjes takto přicházeli o drahocenné minuty na míči.

Zadruhé, jak už jsem vypíchl výše, a myslím, že se to zdá zřejmé na první pohled: čeští stopeři rádi vážou hráče natěsno, tělo na tělo, což se nezřídka pojí s nutností vytahovat se výše do hřiště a vytvářet volné prostory za sebou. Proto byl Coufal vždy tak nepostradatelný — takové prostory výborně pokrýval už za Kúdelou ve Slavii, i teď na Euru za Čelůstkou. Kadeřábek teď totéž zvládal dělat na levé straně, speciálně při stíhání vnitřních náběhů.

Hned dvakrát v první půli takto Kadeřábek utínal nebezpečné akce soupeře, přičemž jednou navíc přispěl i včasným zásahem při obranné standardce. Nakonec mu tak šlo pořádně vyčítat jen občasný neklid na balonu, kdy to okamžitě bez rozmyslu posílal po lajně dopředu, kde to neměl kdo sbírat. Ale Coufal na míči nedělal příliš dobrých věcí, ba o něj i zakopával, a přesto od Deníku Sport z nějakého důvodu dostal lepší známku než Kadeřábek (8 proti 7)...

(td)

---

1. V prvním poločase musel mít portugalský kouč Santos pocit, že se dívá do nějakého obzvlášť ironického zrcadla. Belgičané totiž předvedli velice dobrý taktický výkon, a i když se nevyvarovali drobných chyb — Vertonghen vyrobil hrubku v rozehrávce už ve 4. minutě, Meunier zase zaspal u Jotovy neproměněné gólovky — celkově Portugalce zvládali držet na uzdě. Nebyl to z jejich strany žádný fotbalový zázrak, ale Robertu Martínezovi vyšla sázka na Vermaelena uprostřed stoperské trojice a zkušený zadák dodal zadním řadám klid, který se splašenějším Denayerem ve skupinové fázi místy chyběl.

Rudí ďáblové šli s efektivitou až na dřeň: tři veteráni vzadu, před nimi hooodně hluboko zapuštěný Tielemans, a dokonce i oba křídelní beci (Thorgan Hazard s Meunierem) zůstávali po dlouhé pasáže zodpovědně poblíž vlastního vápna; tím se sice Belgie připravila o potenciální "německý” scénář, kdy Löwův tým roztrhal portugalskou obranu právě díky extrémnímu přetížení krajních prostor, ale v důsledku to nevadilo, protože Martínezův tým je mnohem klidnější a rozvážnější než poněkud "rozlítaní” Němci. Asi by se dalo říct i nudnější, ale toto je play-off fotbalového turnaje, ne soutěž v krasobruslení, že ano.

I pro nezávislého fanouška museli Belgičané v prvním dějství působit minimálně vyrovnaným dojmem. Starší Hazard s De Bruynem výborně pracovali v meziprostorech, zejména Hazard navíc i zodpovědně bránil, a přestože Portugalci s přibývajícím časem do zápasu dorůstali a kolem 30. minuty už začínali diktovat obraz a tempo hry, kompaktní Belgie je zvládala držet na uzdě. Vítězný gól pak přišel po přenesení hry z jednoho křídelního beka na druhého, takže i když Martínez zvolil výrazně subtilnější strategii než Löw, nakonec rozhodla stejná zbraň.

Právě tato kompaktnost, utěsňování prostor, ukázková orientace na hřišti a schopnost ve správnou chvíli udeřit zdobily Portugalce na vítězném Euru 2016; Belgie naopak dlouho platila za tým, který v těchto činnostech zrovna nevyniká, spíše naopak. Pokud by někdo zapnul tento zápas po pětileté pauze bez fotbalu, měl by pocit, že si oba celky omylem prohodily dresy.

2. Po pauze ale přišlo totální vypnutí a Belgie může být za postup nakonec setsakra ráda. Zatímco totiž v první pětačtyřicetiminutovce byl styl Rudých ďáblů možná opatrný, ale důsledný a efektivní, po pauze zatáhl Martínez své šiky příliš hluboko a místy to vypadalo, že brání těsný výsledek hned od 46. minuty. Belgičané se najednou na hřišti proměnili v jakousi bizarní pastiš ostrovního fotbalu z před 20 let — bránit v bloku, všechno odkopávat co nejdál dopředu, a do brejků vyrážet tak, že si velký, silný útočník vezme míč a prostě jde, hlava skloněná, dokud nenarazí. To není ani tak kritika Lukakua (který nehrál bůhvíjak, ale svoje si odvedl) jako spíše nepochopitelného systémového vypnutí a neschopnosti zachytit a neutralizovat vzrůstající portugalský tlak.

Samozřejmě to nelze úplně hodit na Martíneze — po zranění Kevina De Bruyneho, ke kterému se v samém závěru přidal ještě kapitán Hazard, Belgii zkrátka odešel "mozek” veškeré ofenzivní hry. Tento zápas tak paradoxně může posloužit jako dobrá ukázka toho, kde mají takto stavěné týmy (reaktivní systém + individuality vepředu) největší slabinu — De Bruyne je na hřišti klíčový proto, že je to prostě De Bruyne, ne kvůli nějakému propracovanému ofenzivnímu systému. Dries Mertens byl v této pozici nulový, Yannick Carrasco v závěru příšerný. Bez svého nejlepšího hráče bude mít Belgie obrovský problém vyvinout na soupeře jakýkoliv tlak.


1. Fernandu Santosovi lze vyčíst leccos, ale rozhodně ne to, že by se nesnažil. Portugalská reakce po změně stran byla prakticky ukázková — zkušený kouč zachytil belgické zatažení do hluboké ulity, usoudil, že na hřišti nepotřebuje tři střední záložníky a naopak že Jota s Bernardem Silvou jsou na křídlech oproti svalnaté belgické obraně příliš měkcí, a přepnul na jakési 4-2-2-2 s Brunem Fernandesem a Joaem Félixem operujícími pod hrotovou dvojicí Ronaldo-André Silva. Oba ofenzivní středopolaři suplovali také role křídelních záložníků, takže portugalské rozestavení v klidu připomínalo spíše klasické 4-4-2; v průběhu samotných útočných akcí se ale naopak Ronaldo zatahoval pod Silvu a Portugalci tak fluidně přepínali i na 4-2-3-1.

A na Belgičany to platilo. Ne nutně z hlediska individuálních výkonů — Bruno v důsledku nevymyslel prakticky vůbec nic, Félix sice dělal svým pohybem problémy, ale ani on se proti červenému valu neprosadil — ale změna portugalského rozestavení Ďábly viditelně vykolejila. Od posledního taktického střídání v 70. minutě existoval na hřišti prakticky jen jeden tým, a jestliže se do té doby dalo říct, že Belgičané sice neoslňují, ale aspoň drží soupeře na uzdě, závěrečná dvacetiminutovka už představovala regulérní portugalský tlak, který Belgie přežila spíše se štěstím.

2. Na druhou stranu, ačkoliv byl portugalský výkon živelný a snaživý, neustále jej srážely tři opakující se chyby. Navíc jde o stejné chyby, kterými pyrenejský nároďák trpěl před Santosovým nástupem celkem pravidelně; současný kouč udělal v průběhu let spoustu práce pro jejich odstranění, ale včera to vypadalo, že se mu jako bumerang vrátily všechny najednou.

Zaprvé: Labilita. To se samozřejmě v nějakých exaktních číslech špatně měří, ale závěrečný portugalský tlak mohl být ještě mnohem efektivnější, kdyby se borci v bílém dokázali na hřišti soustředit. Jejich nástup v závěrečné fázi zápasu byl energický a impozantní, jenže působil mnohem spíše jako živočišné nas*ání prohrávajícího týmu než nějaké účelově budované svírání nůžek; tato agresivita může být skvělou zbraní, pokud je ovšem kontrolovaná, což se včera nedělo. Portugalci neustále stříleli z dálky, vztekali se, padali, jako by s nimi cloumala nespravedlnost z výsledku; dělali poziční chyby, spoléhali na individuální mikrosituace, nedokázali číst belgickou práci s prostorem, prostě jen bušili... a bušili... a bušili... a nic z toho.

Renato Sanches je tohoto všeho skvělou ukázkou - dravý, impozantní, na hřišti si ho okamžitě všimnete. Zároveň ale předržuje míč, nahrává ve špatný čas na špatné místo, trpí výpadky koncentrace. Na koukání je to super, ale opravdu dobrá turnajová mužstva toto umí ve správný čas zkrotit.

Dalším příkladem budiž způsob, jakým Cristiano Ronaldo kope všechny přímáky. Napálit míč dopředu, prorvat to silou, prorazit hlavou zeď. Prostě soupeře umlátit. Jako fajn, ale musím se opakovat: klid, šílenci, máte je na lopatě, co to tam proboha vyvádíte?!?

Zadruhé: Agresivita. To úzce souvisí s prvním bodem, ale nemůžeme asi opomenout, že sudí Felix Brych odpustil Palhinhovi jasnou žlutou už v prvním poločase a Pepe se opět ukázal jako solidní psychopat, takže podle mého názoru neměl vůbec dohrát. Hergot, tohle se přece soustředěnému týmu nestává! Jen kombinací těchto dvou faktorů se Portugalci de facto porazili sami.

Zatřetí: Příliš roztažená hra. Oproti Belgičanům, kteří zvládají přehušťovat prostory na hřišti a přesouvat se horizontálně i vertikálně jako jeden muž, bylo Portugalců sice všude plno, ale zároveň si nedokázali vytvářet kompetentní převahu, protože byli jednoduše moc rozlítaní, daleko od sebe, nechávali se vytlačovat, zkrátka nehráli chytře. Vlastně jsme od nich viděli takový typický před-Santosovský výkon. Škoda, protože pozitiva tam jednoznačně byly... ale Portugalci jako by si prostě nedokázali pomoct.

(dz)