Eurozápisník IX. aneb Brzká dovolenka pro kouče Fomenka

Máme tu prvního odpadlíka. Ukrajinci včera senzačně podlehli Severním Irům, a ačkoliv poté živili ještě hubenou šanci na postup do osmifinále, tu jim definitivně sebrala večerní nudná bezbranková remíza mezi Polskem a Německem. Nejvíc gólů tak nakonec nabídlo britské derby, které v závěru ve prospěch Angličanů otáčeli dva žolíci Sturridge s Vardym...

Ještě, než se pustíme do rozboru všech tří utkání, dovolte mi připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Eurozápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) Wales má velmi pevný defenzivní blok, jenže ho není schopen udržet celý zápas v potřebné vzdálenosti od brány. Stalo se to proti Slovensku, stalo se to i včera a Velšané na Euru začínají nabývat prvního typického rysu. Pětičlenná defenzivní formace s dvěma křídelními obránci držela Anglii dlouho zkrátka, jenže opětovné polevení se tentokrát stalo Colemanově týmu osudným.

Při vstupu do Eura se Wales projevil podobně. Tvárná zadní řada se tu měnila z tříčlenné do pětičlenné a naopak, zkrátka podle toho, jestli Velšané měli míč na kopačkách, nebo ne. Krátce po změně stran se ale parta okolo Ashleyho Williamse začala pasivně zatahovat mnohdy až do vlastního vápna, čímž bylo její bránění logicky výrazně poznamenáno. Sedmičlenný blok byl náhle až příliš blízko vlastnímu gólmanovi, Angličané měli v šestnáctce vždy minimálně tři, čtyři fotbalisty a dobře se jim dařilo vyvíjet potřebný tlak.

Totéž se stalo českému nároďáku proti Španělsku, kdy obránci sice poctivě obíhali hřiště spolu s míčem, ale nechali se zatlačit. Pak už pro Iniestu a spol. bylo snazší tvořit gólové šance. A Red Dragons stihl s Anglií obdobný trest. Beton dlouho držel, až se pod náporem fatálně rozpadl na prach. Stačila k tomu jedna velká chyba Williamse a jedna pohotová narážečka, aby se Vardy se Sturridgem stali z role náhradníků národními hrdiny.

2) V základní sestavě 5 hráčů Tottenhamu, Anglie však hrála v prvním poločase spíš jako Arsenal. A to v negativním slova smyslu. Albion držel většinu času míč na kopačkách, Wales prakticky nepouštěl do hry, nicméně vytvořit si jakoukoli šanci bylo nad jeho síly. Obléhání vápna bylo zkrátka zcela impotentní.

Royi Hodgsonovi se však povedl překvapivý krok. Jamie Vardy je typické brejkové dynamo, které se do nátlakového fotbalu příliš nehodí a jeho příchod na trávník leckomu pozdvihl obočí. Útočník Leicesteru nicméně přinesl na trávník potřebnou energii a především chaos do zadní řady Walesu. Právě on byl vždy jedním z těch, kdo dělal nepořádek ve vápně Velšanů, a nakonec i vyrovnal.

Na jeho gól nacentroval Daniel Sturridge, další z Hodgsonových lavičkových es. Ani on neměl na hru Albionu přímý pozitivní vliv, jenže se přimotal k obou gólovým akcím. Kromě oněch dvou situací sice působil značně sobecky a mnoho míčů ztratil, jenže i on přispěl k vytvoření zmatků ve vápně Walesu a nakonec rozhodl zápas.

3) Kyle Walker bude jedním z nejlepších pravých beků Eura. Až do letošní sezóny se zadák Spurs nikdy nestal stabilním členem základní sestavy Anglie, nyní však patří k vůbec nejlepším hráčům nároďáku. Proti Walesu sice kazil trochu víc než s Ruskem, ale přesto byl i jako obránce jedním z nejaktivnějším mužům směrem do ofenzivy.

Jeho přímočarost je ve Francii nesmírně účinná, a dokonce i hbitý Neil Taylor bude mít z Walkera vítr ještě dlouho. Šestadvacetiletý pravý zadák má výjimečnou akceleraci, na prvních třech, čtyřech krocích je prostě schopný předběhnout kohokoli. S Adamem Lallanou je rozhodně nejdůležitějším duem Hodgsonova výběru.

(mu)





1) Když jsem v podcastu Severní Iry označil za ten nejméně flexibilní z britských týmů, křivdil jsem jim. Tedy takhle - o tom, že Michael O’Neill dovede svůj hráčský materiál vtěsnat do všelijakého rozestavení, nemohlo být pochyb. V kvalifikaci zkoušel přesně tři různé systémy se čtyřmi zadáky a k jednomu takovému se nyní po experimentu se třemi stopery také vrátil (4-4-1-1). Podstata mé křivda spočívala spíš v předpokladu, že Severní Irové do Francie přijeli především bránit a doufat - takhle to totiž proti Ukrajincům úplně nevypadalo. Nervózní začátek ještě působil všelijak a byl poznamenán několika vpravdě hloupými odevzdávkami ve středu pole, pak už ale O’Neillovi svěřenci vystřihli i pár pěkných kombinací na jeden dotyk a pohyblivý útočník Washington na vrcholu formace jim spolu s Dallasem na levém křídle evidentně svědčil, respektive ti dva dokupy nabízeli novou variantu přechodu do útoku. Ještě jednu pak vrchem sám obstarával Steven Davis; zde konečně výraznější, poletující mezi oběma šestnáctkami, a i při tom minimu kontaktů s balonem prokazující vítaný přehled.

Že se Michael O’Neill odhodlal k pěti změnám, to by se skutečně nemělo podceňovat, a s ohledem na severoirské tři body šlo o zcela zásadní řezy sestavou. Kyle Lafferty v kvalifikaci nestartoval jen v jednom utkání, kuriózně právě tehdy (při výhře 3:1 nad Řeckem) nicméně Steven Davis nejvíc zazářil, a ruce se nejen jemu nesvazovala ani tentokrát. Navíc stojí za povšimnutí také 'pulisovské' přeobsazení obou krajů zadní linie, kdy napravo stanul úsporný stoper Aaron Hughes, a nalevo zase jiný předělaný střední obránce Jonny Evans. Klíčovou úlohu potom před Hughesem plnil další nováček v zahajovací jedenáctce, Jamie Ward, který několikrát perfektně vynášel v zubech potenciálního škůdce Konopljanku, a obecně čtyřmi obrannými zákroky spolu s Norwoodem de facto vůbec nepřipustili křídelníkovu přímou konfrontaci s 36letým veteránem v defenzivní linii.

Ve finále byli vlastně Severní Irové dokonce i tou nebezpečnější stranou, a navzdory přetrvávajícímu defenzivnímu pojetí hry šlo snadno nabýt dojmu, že měli vše pod kontrolou. O tom koneckonců svědčí i statistika xG (očekávaných gólů), potažmo obecně fakt, že si Ukrajina po inkasované brance byla schopna vytvořit jen dvě šance ze vzduchu a potom akorát nahodilé střely zpoza vápna. Žádné vyložené příležitosti ze hry, neřkuli po secvičených akcích, zkrátka nebylo v lidských silách registrovat.

2) Fomenkovi se nevyplatila koňská dávka lhostejnosti, ba arogance. Mychajlo Fomenko v jednom z předzápasových rozhovorů prohlásil mimo jiné, že svému týmu věří prostě proto, že má k dispozici lepší hráče. Inu, i takoví lepší hráči evidentně potřebují lepší vedení. Speciálně Fomenkova reakce na vývoj utkání byla totiž žalostná. Jednak se mu tedy jako bumerang vrátilo rozhodnutí nevzít na turnaj žádného dalšího klasického leváka k levé postranní čáře (když kontroverzně vyškrtnul Husjeva), který by se mu při totální neschopnosti Ševčuka nakrásně šiknul. Sedmatřicetiletý kapitán startoval vesměs ve výchozí pozici levého záložníka a při frekventovaném zdvojování Konopljanky měl k dispozici akry volného prostoru. Výsledek? Jen tři ze čtnácti jeho přihrávek do těsného okolí velkého vápna našly svého adresáta, a ujal se přesně jediný jeho centr ze šesti. Ševčuk sice na pohled rozumně volil spíše přízemní cestu, když mu na hrotu tentokrát operoval vzrůstem menší Selezňov, zároveň ale tento přístup nebyl schopen nijak alternovat a v mnoha situacích se zachovával vyloženě tupě.

On jediný však nebyl zralý na vystřídání a problém byl také v tom, že když už se Fomenko rozhodl něco pozměnit, nijak v tu chvíli nebyl ochoten hrabat na zaběhlý herní plán - což přitom bezesporu bylo radno. Zejména rozhodnutí vyslat v 71. minutě na hrot Zozulju namísto Selezňova a nikoliv k jeho boku, se nevyhnutelně minulo účinkem; Zozulja se s míčem potkal všehovšudy čtyřikrát (z toho třikrát v bezpečné vzdálenosti od branky) a v součtu byl týmu úplně k ničemu. Také zbylé dvě změny se pak nesly ryze v duchu kus za kus, což by možná bylo jakž takž pochopitelné za nerozhodného stavu, ale při skóre, které i bez následné remízy Polska s Německem prakticky posílalo Ukrajince domů...?

3) Ukrajinské hvězdy neměly svůj den, a to samo vlastně postačilo k zajištění takřka stoprocentní bezzubosti Fomenkova výběru. Hra do plných měla Jarmolenka s Konopljankou frustrovat, to se zmiňovalo už před výkopem - a taky se to do puntíku vyplnilo, aniž by se s tím cokoliv dělalo. Zvlášť prvně jmenovná hvězda kyjevského Dynama se k ohrožení severoirské svatyně dostala vlastně jen skrze pravonohé centry, které zároveň pro svou nepřesnost žádnou reálnou hrozbu ani nepředstavovaly. Protiútok Jarmolenko netáhl ani jeden, mezitímco Konopljanka své dvě ojedinělé možnosti zazdil - nejprve zablokovanou střelou, a posléze zkaženou triviální přihrávkou do křídla.

Abychom nicméně byli fér, musíme se vrátit k druhému bodu a pokárat rovněž Fomenka za jeho neschopnost takovou zapeklitou situaci jakkoliv řešit. Jarmolenko si musel pro nezdravé množství balonů chodit až kamsi na půlící čáru, ne-li přímo vlastní polovinu, což by se samozřejmě dít správně nemělo. Speciálně vzhledem k bezradnosti mladého Kovalenka se daleko spíš nabízelo hrát to směrem dopředu v mnohem užší formaci a prověřit tak pořádně i severoirský střed, který se jevil neproniknutelně především díky Kovalenkově relativní rezignaci na to v oněch žhavých prostorách vůbec operovat. Levák Jarmolenko ke své lajně určitě takhle přikovaný být neměl a nemusel.

(td)





1) Základní sestava Německa si docela hlasitě říká o změnu. Minimálně tedy na postu hrotového útočníka. V dosavadním průběhu šampionátu naši sousedé klasickou devítku nevyužili, nicméně se nezdá, že by tato volba byla jejich hře nějak prospěšná.

Mario Götze zatím ve své nové roli příliš nezaujal. Disponuje sice dobrými technickými předpoklady, které mu umožňují zapojovat se do postupných kombinací, navzdory tomu pak ale ve finální třetině hřiště stoperům příliš vrásek na čele nenadělá.

Zvláštní je také německé pojetí této hry bez klasického hrota - při využívání falešné devítky bývá poměrně typické, že stahujícího se útočníka následuje okamžitý náběh jiného hráče vpřed. Zrovna tento aspekt ovšem Německu tak trochu schází - pouze Müller totiž splňuje charakteristiku hráče, který by byl schopen takové náběhy podnikat (přesto jich ale nedělá dostatek), zbylá dvojice pak má tendenci přijímat balón spíše do nohy.

Ve druhé půli sice Joachim Löw do útoku posunul právě Müllera, ten ale v celém zápase vůbec neoslnil, a tak by asi nebylo velkým překvapením, kdyby se v posledním utkání základní skupiny do hry od začátku zapojil i Mario Gomez.

2) Defenzivní disciplína záložní řady Polska byla přímo ukázková. Ačkoliv měli úřadující mistři světa dostatečnou herní převahu, do výrazných šancí se nebyli schopni propracovat. Do finální třetiny hřiště se ještě dokázali dostat celkem často, ovšem tam také veškeré jejich úspěchy končily.

Velkou zásluhu na tom má právě záloha Polska. Zaujalo mě hlavně to, jak rychlý byl návrat těchto hráčů do defenzivního postavení. Parta kolem Roberta Lewandowského se sice po ztrátě míče občas pokoušela o okamžitý presink protivníka, ovšem ten ve většině případů nebyl úspěšný, protože jej Němci prorazili kolmou přihrávkou do volného prostoru. V daných momentech Poláci postrádali dostatečnou vertikální kompaktnost, jelikož jejich obrana začala příliš brzy couvat, což vytvořilo prostor za záložní řadou, do kterého si jeden z ofenzivních hráčů soupeře mohl nerušeně naběhnout. Jakmile však došlo k prolomení této první fáze defenzivy, reakce hráčů byla naprosto prvotřídní. Onen návrat ofenzivnějších hráčů je ve fotbale jedna z nejdůležitějších, zároveň také nejtěžších věcí, jelikož ti mají často tendenci hru v takových chvílích pouze sledovat, nikoliv se rychle vrátit za balón. Ve včerejším zápase ovšem tohle neplatilo - pokud si totiž německý tým pro prolomení záložní řady vybral přihrávku do strany, okamžitě opět čelil dvěma zformovaným řadám soupeře, což vypovídá o velmi dobré defenzivní organizaci a mentalitě polských hráčů.

3) Poslední poznámka se bude opět týkat ofenzivní fáze Němců, respektive jejich snahy přečíslovat levou stranu hřiště. Onen nepoměr při zakládání útoků byl mezi oběma kraji dost výrazný, což bylo způsobeno jednak tím, že si Kroos daleko častěji odskakoval blíže k postranní čáře, odkud mohl efektivně řídit hru, zatímco Khedira vyplňoval čistě střed pole, zároveň na tom ale měl zásluhu i pohyb Özila, který se na tuto stranu rovněž nezřídka vydával.

Rychlou kombinací se pak tito hráči několikrát dokázali dostat za záda krajního obránce soupeře, ovšem finální přihrávka povětšinou nebyla úspěšná. Vyzdvihnout je samozřejmě třeba hru polské stoperské dvojice, která si s případnými centrovanými míči (vzduchem či po zemi) dokázala efektivně poradit a hlavně v případě oněch přízemních centrů je nepustit skrz malé vápno. Zároveň zde nicméně jako faktor opět musíme zmínit absenci čistokrevného útočníka, čímž se oklikou vracíme k prvnímu bodu této analýzy.

Buď jak buď, i metrika očekávaných branek vypovídá, o jak dobrý defenzivní výkon se skutečně v podání Polska jednalo. Poláci svého soupeře pustili jen do jedné opravdu velké šance, zbytek představovaly pokusy ze střední vzdálenosti či kraje pokutového území. Naopak se dá celkem směle tvrdit, že onu největší příležitost celého střetnutí měl polský útočník Milik, což ostatně dokládá to, že se současné Německo za pomoci rychlých protiútoků dá opravdu řádně potrápit.

(vs)