Eurozápisník IV. aneb Löwova osvědčená neosvědčená Marioneta

Ve známé písničce skupiny Tichá dohoda se zpívá o zasněné marionetě, to v německém případě platí, že se pokaždé zasní spíše ten, kdo je v první řadě zodpovědný za výběr té nejvhodnější loutky pro své představení. Včera dostal před typologicky odlišným Mariem Gomezem přednost jeho jmenovec Götze - v tahu, který až příliš připomínal rozjezd předloňského mistrovství světa...

Němci rozhodně nepodali špatný výkon a stejně jako před dvěma lety na úvod poměrně jasně zvítězili, situace na úplném vrcholu jejich rozestavení si však opět žádá řešení. Ani tentokrát nejsme nijak blízko ke zkonstatování, že by Němci byli ke hře se žádným klasickým hrotem dobře uzpůsobeni.

Pokud nepočítáme Polsko, které celou dobu hrálo proti zataženému sokovi, tak zatím nejdominantnější výkon dosavadního průběhu turnaje proto předvedli spíše Chorvaté, kteří bodovali jak v obranné, tak v útočné fázi.

Ještě, než se pustíme do rozboru všech tří utkání, dovolte mi připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Eurozápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) Turci ve druhé půli jednoduše zkolabovali. V první části se hrál mimořádně vyrovnaný zápas, po taktické stránce dost možná ten doposud nejlepší na šampionátu. Oba týmy byly kompaktní ve všech fázích hry, z čehož pramenil absolutní nedostatek volného prostoru a času pro ofenzivní hráče. To se samozřejmě podepsalo na herním obraze - například ani jeden z týmů nehodlal při rozehrávce od brankáře volit krátké přihrávky a riskovat tím nebezpečí možné ztráty - místo toho létaly balóny takřka výhradně vzduchem.

Dále bylo také k vidění mnoho technických chyb, což možná mohlo vyvolat dojem, že hráči opravdu nejsou v ideální formě. Pravdou ovšem zůstává, že je poměrně těžké předvést výborný výkon ve chvíli, kdy jste takřka neustále pod tlakem. Těch pár šancí, které první půle přinesla, proto vzešlo primárně skrz útoky po stranách a centrované míče, případně skrz záblesk mimořádné individuální kvality. Něco takového ostatně představoval jediný gól Modriće.

Ten samozřejmě Turky donutil k nějaké změně herního plánu. V jejich případě ovšem tato adaptace nevedla k ničemu dobrému, jelikož jejich národní tým ve druhé půli kompletně ztratil herní disciplínu. Výborně to bylo vidět na hře záložní řady, která najednou přestala poctivě pracovat směrem vzad - Chorvatsku se díky tomu otevřel cenný prostor mezi záložní a obrannou řadou soupeře, který jejich vynikající záloha okamžitě využila. Paradoxní přitom je, že Turci nikterak nevytáhli svůj presink, jejich defenzivní plán se téměř nezměnil, tedy krom toho, že někteří hráči přestali vykazovat zájem o defenzivní dimenzi svých rolí. Chorvatsko si například v druhé půli vytvořilo mnohem více situací 1 na 1 na kraji hřiště, což dokumentovalo nedokonalou defenzivní práci krajních záložníků - několikrát jsme mohli sledovat, jak kompletně vypustili dohrání takových situací ve chvíli, kdy se míč dostal za jejich záda. V tomhle aspektu představovala půle první a druhá dva odlišné světy.

2) Chorvatsko je prozatím nejlepším týmem na turnaji. Výkon Chorvatska bychom opravdu mohli s klidným svědomím označit za ten doposud nejlepší na šampionátu. Srna a spol. předvedli velkou vyspělost jak v ofenzivní, tak i defenzivní fázi.

Na jejich herním projevu bych vyzdvihl například kompletní zónovou orientaci celé záložní čtveřice. Často se stává, že se krajní záložníci neposouvají dle pozice míče, nýbrž si jen střeží krajního obránce z týmu soupeře. To ale nebyl případ Chorvatska, jehož krajní záložníci vždy pomáhali uzavřít střed pole (proto nejspíš v první řadě nastoupil na křídle obvykle střední záložník Brozović namísto původně očekávaného křídelníka Pjacy).

Tento systém je samozřejmě náchylnější na časté a rychlé otáčení hry, jelikož právě na krajích se nacházejí volnější prostory, kterých může soupeř využít. Navzdory tomu nebyl turecký národní tým schopen této potenciální slabiny nikterak využít, poněvadž měl v přechodové fázi velké potíže. Pokud už došlo k rychlému otočení hry, byla spolupráce mezi krajním obráncem a záložníkem celkem uspokojivá. V takový moment totiž bek vystoupil proti hráči, na kterého byla směřovaná ona diagonální přihrávka, zatímco se krajní záložník zatáhl a vyplnil prostor mezi bekem a stoperem. Příkladem dobře zvládnuté situace tohoto typu může být situace z nastaveného času první půle, kdy se Perišić včas zatáhl mezi stopera a beka a odklidil míč na rohový kop.

Dalším pozitivem na hře Chorvatů byl jejich re-presink, který spouštěli okamžitě po ztrátě míče. Tento způsob hry byl proti Turecku poměrně efektivní a zejména ve druhé půli je v některých pasážích přišpendlil na vlastní polovinu. Pro úspěšný re-presink je krom rychlých reakcí při ztrátě míče nutné také správné rozestavení hráčů při útočném snažení, které se Chorvatům pravidelně dařilo zachovávat.

3) Fatih Terim musí ukrutně zapracovat na turecké sterilitě. Velké zklamání představovalo ofenzivní snažení tureckého celku. Poměrně typické pro Turky je, že se po zisku míče nesnaží o rychlý protiútok (téměř nikdo nepodniká okamžitý náběh vpřed), místo toho hru okamžitě zabrzdí a snaží se o postupnou rozehrávku - ovšem i díky této tendenci byl presink Chorvatů tak účinný.

Jejich rozehrávka se postupem času smrskla na obyčejné dlouhé míče vpřed na osamoceného útočníka, přičemž v ofenzivní třetině se soustředili výhradně na tradiční centrované balóny do pokutového území soupeře.

Ze všeho nejvíc zarážející v tomhle směru bylo, že turecké herní pojetí nedoznalo žádné změny - člověk by čekal, že s blížícím se koncem střetnutí budou více riskovat, posílat více hráčů vpřed, ovšem tak se nestalo. Hráči Turecka zaujímali nevhodné pozice, pokud budeme uvažovat tak, že při využívání nakopávaných míčů není nejdůležitějším prvkem vyhrát první osobní souboj, nýbrž zachytit odražený míč, což pak týmu umožní dále rozvíjet ofenzivní akci. Jenže i v poslední desetiminutovce byl hrotový útočník Turecka zcela osamocený, kdy zbytek jeho spoluhráčů stále zaujímal pozice ještě před záložní řadou Chorvatska. Nebylo tedy divu, že se žádný závěrečný tlak nekonal.

(vs)





1) Poláci do utkání vstoupili jako uragán, slabin soupeře se jim však přesto tolik využívat nedařilo. Prvních 10-15 minut nabídlo tu nejjednostrannější podívanou, jakou si snad lze představit. Tři severoirští stopeři v podstatě stáli nahňácaní jeden těsně vedle druhého a v tomto konkrétním intervalu sotva společně opustili prostor před malým vápnem. Polsko na první pohled ovládalo každou píď hřiště a soupeř se vůbec nepotkával s balonem. Takový popis rozpoložení sil určitě budí respekt, ale svým způsobem taky mate - dá se totiž zároveň říci, že Severní Irové byli Poláky jen čistě sporadicky donuceni opustit vlastní komfortní zónu. Během první 45minutovky tedy bíločervení možná vyprodukovali 24 centrů, z toho však ubohé tři z nich utěšeně našly svého adresáta. To je úplně zoufalá statistika, ze které speciálně fanouškům Manchesteru United musely při vzpomínce na Moyesovu éru hrůzou vstávat všechny chlupy na těle.

Teprve postupem času jako by Polákům docházelo, že se Severní Irové dají zdaleka nejsnáze nachytat po zemi, a už vůbec nejlépe v kapsách, které vznikaly mezi oběma krajními stopery a beky. Těchto prostorů se dařilo využívat jak Błaszczykowskému, jenž odtamtud asistoval na gól, tak mladému Kapustkovi, který si zřejmě měl speciálně před pauzou vysloužit větší pozornost rozehrávajících středopolařů (zde se stále projevuje zažitá tendence Poláků naschvál přetěžovat dortmundskou pravou stranu). Co se středních záložníků týče, tak tam je možná škoda, že zrovna v tomto utkání nedostal šanci tvořivý Zieliński, protože pokud někde mohl v ofenzívě vedle Krychowiaka dělat zásadní rozdíl, aniž by přitom Nawałka jakkoliv riskoval směrem dozadu, bylo to právě včera, kdy střed pole pro Severní Iry vesměs neexistoval...

2) Severní Iry vědí, kde tkví jejich síla, a na tu se fixují až nezdravým způsobem. Severní Irové nebudou bavit, to je po včerejšku všem jasné. Ale čekal to vlastně někdo od týmu, jehož největší opory - a pomalu i nejznámější firmy v kádru - se koncentrují v srdci zadní linie? Jonny Evans, Gareth McAuley i Craig Cathcart letos patřili ke stálicím defenzivních řad kompetentních klubů Premier League a svou kvalitu potvrdili i tentokrát (možná s výjimkou poměrně slabého Cathcarta). Zároveň tím každopádně Michaelu O’Neillu, ne-li celému mužstvu, tak trochu svazují ruce. Všichni totiž jako by se na tuhle jistou trojku spoléhali i ve věcech, které by měli obstarávat jiní. To se týká především rozehrávky, kdy levý křídelní bek mnohdy ve slibné výchozí pozici ignoroval zajímavější varianty a posouval míč krotce zpátky na Evanse, který měl pod palcem zdánlivě 95 % severoirské rozehrávky.

Taková realita má přirozeně k ideálu daleko (a na podobný neduh trpěli i Rusové s protagonistou v Ignaševičovi, hned po O’Neillově partě zatím tým, který ukázal druhý nejmenší počet kusadel) - a mrzí to tím víc, že Severním Irům kapitánuje Steven Davis, jeden z nejméně doceněných playmakerů anglické nejvyšší soutěže. Jeho osoba byla takhle při tvorbě útoků soustavně přeskakována, což také pokládám za jeden z důvodů, proč by O’Neill do druhého utkání rozhodně neměl vyrukovat s jediným (vyšším) hrotem, nýbrž ho od počátku doplnit buď Washingtonem, nebo Griggem.

3) Lewandowski prožil frustrující výkon, ale do jaké míry šlo pro Poláky o děsivé zjištění? Spíše do žádné než nějaké. Zaprvé je asi zřejmé, že Severní Irsko v tomhle směru Lewymu poskytlo poněkud neopakovatelný zážitek - od začátku do utkání v jeho dresu naskočili hned čtyři stopeři s jasným úkolem polského tahouna zdvojovat, ba ztrojovat, k čemuž jednoduše žádný další trenér nesáhne. A zadruhé k tomu docela určitě nesáhne i z toho důvodu, že tahle O‘Neillova strategie až takový úspěch neslavila.

Jistě, Lewandowski ani jednou nevystřelil a frustrován byl i ve vzduchu, jenže mít Arkadiusz Milik pořádně seřízená mířidla, už po 15 minutách nebylo co řešit. Navíc, na co se po závěrečném hvizdu možná trochu pozapomínalo, to je skutečnost, že jakmile se Lewandowski stáhl níže do pole a zároveň ne až tak hluboko (kde má normálně operovat spíš Milik), stával se nečekanou kreativní silou - takhle rýsoval hned tři klíčové přihrávky a minimálně dvě první či druhé asistence mu z toho kápnout mohly. Oproti Euru 2012 se tedy Lewandowski nejevil být zcela stoprocentně frustrovanou postavou, spíš se i do jisté míry zvládl přizpůsobit, a to je pro polské fanoušky rovněž vzhledem k vyřazovací fázi důležitý detail. Jakkoliv Lewandowského majitelé ve Fantasy Football souhlasit zřejmě nebudou...

(td)





1) Proč, Jogi, proč nám to jen děláš? A proč to děláš Gómezovi? Tenhle turnaj na papíře sliboval eventualitu jakési obrody role klasické devítky, přičemž jejími 'tahouny' měly být dříve experimentující výběry - Španělsko s Moratou či Adurizem a právě Německo s Mariem Gómezem. Joachim Löw však pro začátek kanonýrovi Beşiktaşe tak trochu vrazil kudlu do zad. Po vynikající sezoně mu včera nedal ani minutu prostoru, zatímco do pozice falešné 'falešné devítky' (protože ono to vážně vypadalo spíš jako volné uskupení ofenzivních hráčů, bez jakýchkoliv rolí) nechával stejně jako v úvodu MS protáčet dvojici Götze-Müller. Na tom by zřejmě nebylo nic divného, kdyby se mu to dříve osvědčilo, to ale rozhodně nelze říct. V Brazílii se podobného nastavení vzdal ihned po dvou utkáních, přičemž kvalifikační jízda s Götzem (jakž takž) na hrotu spíš drhla, než že by si říkala o replikaci na té nejvyšší úrovni.

A včerejší výsledek skutečně nepůsobil dobře. Müller podal možná svůj nejslabší výkon na velké mezinárodní akci, kde Němce tradičně táhne, a Götze byl pak jaksi 'nijaký' - čili se opět nacházel v rozpoložení, kterou by si mohl minimálně v reprezentačním dresu (spolu s Özilem) patentovat. Tady přitom asi netřeba dvakrát zdůrazňovat, že pokud má Nationalelf i na tomto šampionátu dojít daleko, Müllera a jeho nejbližší pobočníky bude potřebovat na mnohem vyšší úrovni. A existuje solidní předpoklad, že se takové situace opět nedosáhne bez toho, aby Löw v průběhu mistrovství zavrhl svůj plán A, což by bylo vpravdě kuriózní déjà-vu.

Mimochodem, mizerná či přinejlepším nenápadná hra útočníků je zatím pozoruhodně takřka dokonalým styčným bodem každého utkání (viz i dnes Zozulja na druhé straně), ba každého favoritova vystoupení v dosavadním průběhu Eura. Dokonce ani ty lépe vypadající mančafty se na své nejvýše operující borce nemohly spolehnout do takové míry, jakou si asi sami jejich lodivodové před výkopem vysnili. Chorvaté, Němci, Poláci i Angličané si ze svých úvodních vystoupení mohou vzít lecjaký pozitivní poznatek, ovšem Mandžukić, Götze (který v tom středu přeci jen operoval častěji), Lewandowski ani Kane z různých - a různě závažných důvodů - v onom výčtu plusů figurovat dozajista nebudou.

2) Ukrajinci ukázali potenciál, to bezesporu, ale svou pěknou pasáž v součtu živili tuze krátce. Předně se sám musím omluvit trenéru Mychajlovi Fomenkovi. Od toho jsem na základě několika mrtvolných výkonů z kvalifikace očekával leccos, jenom ne snahu vlastní aktivitou vyloženě srazit Němce na kolena, přitom právě to se nadšeně brejkujícím Ukrajincům zhruba od 25. minuty do konce prvního dějství dařilo s pozoruhodnou úspěšností. Do šancí sice Východoevropanům pomáhaly občasné výpadky Mustafiho a Höwedese, ovšem to nic nemění na tom, že jakmile se po nervózním začátku probral Jarmolenko, tak potom společně s Konopljankou a vysokými, silnými, pohyblivými Sydorčukem a Kovalenkem hromadně doháněli diváky k hlasitým pochybám nad obecnými turnajovými vyhlídkami rozháraných Němců.

Speciálně Sydorčuk překvapil - je evidentně šikovný a libuje si v 'jesličkách', takže dovede uprostřed pole jedním tahem vytvořit pro soupeře nesmírně zapeklitou situaci či rovnou přečíslení. Teprve 20letý Kovalenko šel pak sice po pauze rapidně dolů, ale zde je slušným příslibem alespoň to, že ho nahradil ještě mladší a rovněž útočně naladěný Zinčenko. Na rozjezdu ukrajinské mise se tedy zdá, že opakování běžné reality z přípravných utkání, kdy Fomenko neměl problém vedle sebe postavit tři štítové záložníky, už zde ve Francii nehrozí. Což je pro neutrálního diváka jedině dobře.

Co naopak k optimismu tolik nevybízí, to je ukrajinská situace na beku. Zatímco v záloze bychom včera našli tunu odhodlání i talentu k zosnování nějakého toho nebezpečného protiútoku, adekvátní podpora od krajních obránců Ukrajincům zoufale scházela - a docela klidně by se dala sama označit za příčinu výsledné nuly na ukazateli skóre. Fedeckyj měl na své straně příliš práce se soupeři (hrál na odvážnějšího z beků Hectora, a k jeho lajně se stahovali i Kroos, Özil...), což ho částečně omlouvá, ale 37letý Ševčuk už zaslouží regulérní pohlavek. Höwedes ho v první půli hned několikrát pustil do výborných pozic, odkud přesto veterán nedokázal vyprodukovat byť jen jedinou přihrávku vedoucí k zakončení. Hned po Fedeckém (který nezkompletoval ani polovinu svých pasů) potom Ševčuk výmluvně zosobňoval toho nejméně přesného rozdavače balonů.

3) Němci se po přestávce dokonale srovnali, a vděčit za to mohou především bezchybné dvojici Kroos - Khedira. Němci po změně stran, to byl ukázkový příklad zlepšení herního projevu pod taktovkou výjimečných jedinců, ne až tak asi trenéra. V první řadě je tedy férově zmínit, že třeba Höwedes po obrátce působil na pravém beku mnohem ostražitěji a už tolik neprotékal (plus Müller zlepšil podporu defenzívy), nicméně hlavním faktorem byla v určitých chvílích až ryzí, dokonale komplexní dominance středového tandemu Kroos - Khedira. Prvně jmenovaný měl napříč duelem prsty v osmi gólových příležitostech svého týmu (třikrát přitom sám střílel), čímž si vytvořil vlastní turnajové maximum, přičemž jeho kolega rovněž nebezpečně pálil a sám zkompletoval víc než 90 % svých přihrávek (o tři procenta méně než fotbalista Realu). Společně pak Khedira s Kroosem prokázali, že v nich Löw má učiněný poklad, co se přehledu o dění na hřišti týče. V Khedirově pozici by o chlup pomaleji myslící hráč často přicházel o míč, středopolař Juventusu však nezřídka i pod tlakem rýsoval pasy, které dávaly vzniknout dílčím přečíslením. A Kroos? Ten se jevil jako rektor Xabiho vysoké školy dispečerského umění. Ve finále Němci po pauze působili opravdu suverénním dojmem, když v podstatě se stoprocentní přesností realizovali veškeré secvičené vzorce rozehrávky.

(td)