Eurozápisník II. aneb Sterling se uvedl dRaheem gólem, Patrik schickanoval Skoty

Zase jednou se celý svět baví fikaným českým řešením na Euru. Před 45 lety to byl Panenkův dloubák, před čtvrtstoletím zase Poborského lob, a nyní neuvěřitelně kroucený gól z půlky Patrika Schicka. Kdyby ještě celý svět zároveň dovedl ocenit ty četné slovní hříčky o "klukovi jednom schickovném”...

V druhém utkání "naší” skupiny D se trefil královnou čerstvě oceněný MBE Raheem Sterling, aby tak dodržel úctyhodnou tradici gólových anglických čísel 10 na evropských šampionátech, které se prosadili už na šesti po sobě jdoucích edicích (roku 2008 Anglie chyběla). Před ním nemlčeli ani Rooney (2016, 2012) ani Owen (2004, 2000), potažmo Sheringham (který se roku 1996 jako jediný trefil dvakrát!), Brooking (1980) nebo Hurst (1968).

Sterlingova branka zároveň prolomila dlouholeté anglické trápení v zahajovacích utkáních, když Albion konečně na desátý pokus zvládl při svém prvním vystoupení na turnaji zvítězit. Naopak Chorvaté si jedním tahem potřísnili svou doposud bezvadnou bilanci 4-1-0.

Aby toho nebylo málo, představili nám Angličané nejmladšího účastníka v historii Eura, u nějž lze snadno předpokládat, že je tak mladý, že ani nepochopil tuto narážku na písničku Beatles. To severomakedonský geront Goran Pandev by mu ji určitě rád vysvětlil, ačkoliv i on po prvním zápase zůstává technicky nejmladším střelcem své země na Euru.

Nizozemci takto každopádně přišli o svůj rekord (před Bellinghamem to byl Willems z ME 2012), a tak sami kontrovali nasazením svého historicky nejstaršího hráče Maartena Stekelenburga. I přes řadu šancí úvodem utkání s Ukrajinou byl přitom dodržen rytmus úvodních střetnutí, kdy se zásadně dávají branky až po změně stran. Po dohrání prvních kol skupin A-D platí, že v prvních 45minutovkách padlo všehovšudy pět gólů z 83 střel (6% úspěšnost), kdežto po pauze se urodilo 16 branek z 90 pokusů (17,8% úspěšnost).

Ukrajinci nakonec přestřelku s Nizozemci neustáli a v příštím utkání budou hrát o to, aby nepředskočili Jugoslávii let 1968-84 s nejdelší sérií proher v dějinách ME. Pro teď se žlutomodří o nechvalné prvenství dělí se šesti nezvládnutými zápasy od roku 2012. To Rakušané si ve stejné skupině oddychli a oslavili první turnajový triumf od roku 1990.

---

---

SKUPINA C




1. Oficiální muž zápasu Alaba se na hřišti dlouho hledal a ještě zhruba po hodině hry jsme si s Tomášem psali o tom, jak mu to absolutně nejde, dělá chyby a pohybuje se tak nějak všude a nikde zároveň. Právě Alabova pozice, její nečitelnost a zdánlivá nesmyslnost byla zdaleka nejzajímavějším taktickým prvkem jinak poměrně přímočarého a předvídatelného zápasu. Už jen proto, že to Franku Fodovi nakonec docela vyšlo.

Rakušané nastoupili v rozestavení 3-5-2, což by ještě samo o sobě nebylo nic zvláštního (tato formace je letos na Euru bizarně populární); Foda si jej ale poupravil tím, že svého kapitána a čerstvou posilu Realu Madrid zařadil na pozici středního stopera, tedy tam, odkud má většinou vycházet největší klid a poziční jistota. Tříobráncové systémy normálně fungují tak, že střední stoper stojí... well, uprostřed, a diriguje své dva kolegy, kteří mají větší volnost pohybu a pokrývají více místa na hřišti. Foda to udělal přesně obráceně. Alaba, coby zdaleka nejkreativnější hráč Rakušanů, měl za úkol jednak vertikálně vyvážet míč, jednak zajišťovat propojení mezi zálohou a útokem; to se samozřejmě z "ulity” u vlastního vápna dělat nedá, takže výsledkem byl systém, kdy Alaba vyrážel v kolmicích ze svojí pozice daleko dopředu a Dragović s Hintereggerem za ním "zavírali” prostor. Rakouský plán tak vlastně stál na přepínání mezi 3-5-2 a 4-2-3-1 s Alabou a Schlagerem uprostřed zálohy.

To je docela odvážný koncept a ne vždycky to bude fungovat, jak jsme si ověřili u vyrovnávacího gólu Makedonců, který padl přesně proto, že centrální rakouský stoper vymýšlel psí kusy a nebyl tam, kde být měl. Na druhou stranu se Alaba nakonec revanšoval parádní asistencí a celkově se jeho výkon s přibývajícími minutami zlepšoval. Tak já nevím. Kudos rakouskému kouči, že do své strategie zařadil jakési postmoderní libero — je to zdaleka nejzábavnější věc na celém týmu.

2. Co si Rakušané mohou z této výhry přenést do dalších zápasů? Asi nejdůležitější otázka, kterou se fanoušci nyní budou zaobírat, je postavená jasně: Severní Makedonie nakonec až tak nekousala a porazit ji vlastně nebylo obzvlášť složité. Rakušanům na to stačil i objektivně průměrný výkon. Co ale proti Ukrajině a Nizozemsku?

Myslím, že Franco Foda si může z prvního duelu odnést tři lekce. Zaprvé: sice má kádr plný bundesligistů, ale celkově to není žádná kreativní hitparáda, takže klíčem bude jednoduchost. To ostatně Rakousko ukázalo už teď: celý zápas mělo v klidu pod kontrolou, až na ten doslova darovaný gól. Zadruhé: držení míče mělo tentokrát výrazně vyšší a jasně dominovalo ve středu hřiště, ale to neznamená, že to tak bude i příště. Makedonci totiž záložní prostory prakticky kompletně vyklízeli. Proti zbývajícím soupeřům to tak jednoduché nebude; toto byla v podstatě splněná povinnost. Zatřetí: Fodovi skvěle vyšla ofenzivní střídání, což je do dalších bojů pozitivní zpráva.

A v neposlední řadě bychom se mohli na chvíli pozastavit u Marka Arnautoviće, který potvrdil, že se na hřišti chová jako psychopat, i když dává góly. Gratulujeme do Boloni, kam zkušený střelec po Euru přestupuje, a jsme zvědaví na dohru celého incidentu po jeho vstřelené brance: v médiích se objevila zpráva, že Arnautović, který má srbské kořeny, měl říct Ezgjonu Alioskimu, že "š*ká jeho albánskou matku”. Sympaťák!


1. Ok, toto rozhodně není to samé jako před pěti lety Albánie. Před turnajem se poměrně často zmiňovala nápadná podobnost makedonského výběru s tím albánským z posledního Eura — jednak kvůli etnickému původu několika opor, jednak už jen proto, že jde o podceňovaný balkánský manšaft, který si odbývá historickou premiéru na velkém turnaji. Jenže zatímco Albánie se pod vedením Gianni De Biasiho představila jako rigidní, takticky svázaný defenzivní tým, jehož cílem bylo se k úspěchu jednoduše probránit, Severní Makedonie daleko více připomíná nadšený výběr objektivně podprůměrných borců s několika vyčnívajícími oporami ve svém středu — její fotbal není založený na propracované strategii, Igor Angelovski nemá žádný plán B (a možná ani plán A), na druhou stranu je to ale pro nestranného diváka větší zábava.

Už z úvodních dvaceti minut by De Biasimu nejspíš vstávaly hrůzou vlasy na hlavě; Makedonci byli evidentně přemotivovaní, kiksovali v rozehrávce, bránili v jakémsi chaotickém bloku, a než se na hřišti trochu zklidnili a přestali zmatkovat, Rakousko už drželo otěže zápasu pevně ve svých rukou. Absence nějaké dominantní herní filozofie zároveň znamená, že pro nejvýraznější makedonské individuality — což byl dnes zejména výborný Alioski, ale i nezmar Panděv či technik Bardhi — se tím otevírá volný prostor k realizaci. Angelovski své opory zkrátka nijak nesvazuje, naopak, jakýkoliv úspěch jeho týmu spočívá jen a pouze na jejich individuální kvalitě. Z hlediska případného turnajového úspěchu je to předem prohraná bitva. Z hlediska subjektivní zábavnosti to ale funguje mnohem lépe než tuhý beton.

2. Severní Makedonie už svůj historický zápis nejspíš nevylepší, ale otázkou je, jestli jim samotná kvalifikace a první vstřelený gól nakonec nebudou stačit. Měly by. Tento výběr totiž na víc nejspíš objektivně nemá. Jsou to sympaťáci, mají technicky dobře vybavené hráče, dokážou pobavit fanoušky a v jejich zápasech nejspíš nehrozí statická nuda. Šance, že by do zbývajících duelů proti silnějším mužstvům Angelovski odnaučil svůj tým naivitě a pozičním lapsům, je ale (troufám si říct) nulová. Nevadí. Už teď se rozhodně nemá za co stydět; účast na Euru je v tuto chvíli jeho strop.

(dz)

---

1. Frank De Boer má skvělou představu o tom, jak hrát, ale nedisponuje úplně citem pro detail tak, aby to všechno drželo pohromadě. Jeho fotbal je v podstatě totální, ale to opravdu fest. Sám De Boer musí cítit satisfakci, protože od jeho Oranjes mnozí neférově očekávali poněkud bezpohlavní fotbal; a on mezitím už teď se svými současnými svěřenci oslavil o tři góly více než se svými bývalými v Crystal Palace.

Ano, tenhle tým nám určitě přinese množství nezapomenutelných zážitků i individuálních výkonů — už teď jsme ostatně mohli obdivovat ryzí um zcela nespoutané dvojice Frenkie De Jong-Gini Wijnaldum — ale taky si lze s klidem představit, že vyletí hned v osmifinále, no. Chvíli to totiž připomínalo Wilmotsovu Belgii; sice hezký chaos, ale pořád chaos. Nenadarmo byl Gary Neville ve studiu ITV vůči Nizozemcům kritický natolik, jako by právě prohráli 0:3. (A De Boerovi mimochodem správně vyčítal poněkud uspokojená střídání za stavu 2:0.)

Nizozemci s tímto přístupem prostě budou muset všechny přestřílet, což je samo o sobě taktika, která Eura běžně nevyhrává ani zdaleka. Stačí více takových desetiminutovek jako ta úvodní, kdy z rekordních sedmi střel Oranjes nevytěžili ani gól, a tým půjde dolů vodou.

Na presink a osobní bránění doslova po celé šířce a délce hřiště je totiž sice radost pohledět, ale člověk přitom cítí jakousi guilty pleasure, protože zároveň nemůže nevnímat ty obří díry při přepínání z útoku do obrany. Tedy, "přepínání”... to je samo o sobě přeháňka. Množství hráčů, kteří se prostě odmítali vracet nebo alespoň naoko zabrat, bylo do očí bijící.

A pak je tu tenhle vyslovený LOL moment:

2. Denzel Dumfries je prototypem beka, který se jen tak nerodí. Upřímně, z klubové scény ho moc neznám, a nevěděl jsem tedy příliš, co očekávat. Tohle jsem v každém případě neočekával ani v koutku duše, se musím přiznat. Možná je to celé způsobené De Boerovým "dělejte si, co chcete” přístupem. Ale Dumfries působil doopravdy jako naprosté zjevení. Ze všech Nizozemců nastřádal nejvíc dotyků s míčem v pokutovém území soupeře, i jeho průměrný kontakt s balonem byl nejblíže ukrajinské brance ze všech, a dalo by se od něj očekávat nejvíc gólů (dle xG), když před rozhodujícím gólem spálil hned dvě tutovky. Těžko by ho jeden označil za hráče zápasu, ale nejvýraznější postava? Úplně klidně.

Ke komu vlastně Dumfriese jako (křídelního) beka, který se cpe do vápna zakončovat spíš, než že by si hleděl zásobování spoluhráčů centry a přihrávkami, přirovnat? Možná technicky limitovanější Maicon na vrcholu sil, kdy dával 10 gólů ve dvou sezonách? Beru jiné návrhy...


1. Ukrajinci se nechali rozlétat a přistoupili na čisté měření dovednosti, v němž bohužel vzhledem k počtu elitních fotbalistů schopných rozhodnout zápas zkrátka nemohli obstát. Buščan sám nikdy neměl kvalitu na to, aby se stavěl na hlavu celých 90 minut, a bylo tak nějak očekávatelné, že ve výsledku i jeho chyby vyjdou Ukrajinu draho. Levý bek Mykolenko byl potom zřetelnou demonstrací toho, že co se v ukrajinské lize jeví jako top kvalita, může na této blyštivé scéně vypadat zdaleka podprůměrně. A tak dále.

Píšu "bohužel”, protože přístup Zbirné k utkání s nejtěžším sokem ve skupině byl ve víru defenzivních ulit Chorvatů, Rusů či Turků nesmírně osvěžující. Navíc už jen to, že Ukrajinci stáhli dvoubrankové manko, nutno považovat za obrovské Ševčenkovo zadostiučinění, kdy za pár let zvládl zcela proměnit mentalitu týmu, jenž v nedávné době v závěru zavařil i Němcům a Španělům. Nesmíme zapomínat, že tohle je reprezentace, která má bohatou historii vypínání a hroucení se, jakmile prohrává o gól, natož o dva. Před pěti lety prohrávala za celý turnaj dohromady 164 minut, nedala ani gól a dokupy v takových situacích vypálila z dobrých pozic všehovšudy osmkrát (každých 20 minut). S takovou by se Oranjes ani nezapotili.

2. Přesto lze ve výsledku říct, že Ukrajinci tak trochu umřeli na krásu. Výše píšu, že v ryzí "skill hře” nemohli Ukrajinci obstát, avšak zároveň... vlastně čistě v této rovině byli Nizozemcům vyrovnaným soupeřem. Balon uklidnili, sbíhali si k sobě, v rychlosti kombinovali, obehrávali vápno, a v pár okamžicích dokonce vypadali jako Španělé v módu "fast forward”. Z Jarmolenka čišela svěžest při každém dotyku, jako by neprožil tisíc zranění.

Když Andrew Thomas na Twitteru poznamenal, že Ukrajinci vypadají, jako by byli součástí nějakého věrnostního programu, kdy po deseti patičkách dostanou automaticky gól zdarma, nešlo se nezasmát a zároveň nepřikývnout. Taková je přitom "ukrajinská cesta” už dlouhodobě, akorát tentokrát to povětšinou i dávalo smysl. Především Jaremčukova jemná přenechávka patou do tandemu Jarmolenkovi brala dech a křičela po šťastném zakončení.

(td)

---

---

SKUPINA D




1. Southgate kritikům dokonale vytřel zrak a zahajovací sestavu asi těžko mohl trefit lépe. Alespoň tedy na těch postech, o nichž se nejvíc diskutovalo. Tyrone Mings jako druhý stoper ke Stonesovi ve 4-2-3-1 mnohým nevoněl, ale pochlapil se a v čistě obranné činnosti prakticky nechyboval. Trippier na levém beku sice též moc nepřispěl ofenzívě, ale zato ukázal, že pod Simeoneho taktovkou v oblasti bránění vyrostl (a nejspíš přerostl oba své levonohé konkurenty), když vzorně neutralizoval silnou spojku Kramarić-Modrić.

No, a dvojice Sterling-Phillips, ta se ukázala být hotovým jackpotem.

Sterling svými záběhy za obranu pomalou chorvatskou defenzívu trápil už před svým rozhodujícím úderem a napodobil tak vlastně svůj výkon ze zahajovacího zápasu na MS 2014, na který se vzhledem k porážce s Itálií už tak trochu pozapomnělo. I tehdy byl super.

Hlavním aktérem zápasu však byl bezesporu Kalvin Phillips, který si zavzpomínal na svou ofenzivnější polohu z dob "před Bielsou” a pomohl Albionu kompletně opanovat střed pole (kde přitom Chorvaté dost dobře vyhráli semifinále minulého mundialu). Jeho přínos byl vícevrstevný — nebezpečně střílel, precizně nahrával i na delší vzdálenost, takticky fauloval (bez žluté karty), mátl soupeře svými výborně časovanými náběhy jako před gólem — a jen těžko si představit, že by Angličané Chorvatsko udolali s Hendersonem na jeho pozici.

2. Výstavbu hry však přesto bude nutné do budoucna adresovat. Angličané měli vlastně obdobný problém jako Skotové, když jim vypadl Tierney. Bez Maguierovy schopnosti vyvézt a rozehrát balon jejich výstavba hry občas působila zkrátka až moc předvídatelně, staticky, ne-li unaveně. To se týkalo zejména "dojížděcí” poslední třetiny zápasu, kdy Angličané moc dobře věděli, že stačí držet míč a Chorvaty k ničemu nepouštět (takže to moc nevadilo), ale do jisté míry to platí i pro živelnější první 25minutovku.

I tentokrát — jakkoliv Mount výborně odskakoval do levého kraje a umně tak přečísloval slabou chorvatskou stranu — po většinu času Albionu scházela variabilita. Moment překvapení absentoval i v samotném využívání stran hřiště, když Angličané výrazně přetěžovali tu levou a prapodivně necílili na mladíka Gvardiola hraného mimo svou pozici.


1. Po utkání si lze klást otázku: čeho chtěl vlastně Dalić docílit? O jeho zahajovací jedenáctce věděla chorvatská média několik dní dopředu, takže to nebyl žádný nahodilý experiment, který spolu ani netrénoval, ale přesto to tak vypadalo; spíš ještě hůř.

Že Gvardiol nemá tradiční návyky levého beka a vyloženě se bál overlapovat Perišiće, to se mu dá snadno prominout — každý ví, že je to levý stoper, a že Barišić zkrátka nemohl hrát pro zranění. Ale jaký byl plán s Kramarićem na pravém křídle a Rebićem na hrotu? Jenom během první půle se bez balonu Chorvaté rozestavovali na tři různé způsoby a nikdy si s odebíráním balonů Angličanům příliš nevěděli rady. I jejich časté ztrojování bylo jaksi... ležérní. Celá defenzivní fáze chorvatské hry byla ryze reaktivní a vápno se bránilo tzv. na "turecký” způsob — tedy čím víc lidí, tím víc obrany, ale že by to mělo nějaký lad a sklad?

2. Navíc, sázet na protiútoky zrovna s Kovačićem, který potřebuje mít míč na noze a probíhat zálohou, ale už těžko ho bude rozdávat na delší vzdálenost a zásobovat útočníky? Rebić za celých 79 minut čistého hracího času přebíral přesně šest přihrávek.

Dalić sice po utkání startoval na chorvatské novináře, že "narušují atmosféru”, a jízlivě se jich ptal, zda "jejich platy rostou, když dopředu vypustí do světa očekávanou sestavu”, ale i kdyby se Angličané mohli stokrát na Chorvaty připravit, tohle nepůsobilo jako promyšlený plán v první řadě. Po většinu zápasu to koneckonců vypadalo tak, že celý chorvatský plán rovná se rychlému brejku, vyhranému faulu a úderu ze standardky, čemuž se podřizovalo i veškeré chování na míči, když hned třikrát Chorvaté ochotně padali k zemi a marně očekávali hvizd rozhodčího.

Jasně, jednou dvakrát se to písknout dalo, ale stejně. Albion si ve výsledku na vlastní půlce vypomáhal nedovoleným zákrokem jednou jedinkrát, a nikdy nefauloval v obranné třetině.

(td)

---

1. Skotové se na Euro kvalifikovali na poslední chvíli, na to je třeba pamatovat. Ve své skupině prohráli rovnou polovinu zápasů, včetně debaklu 3:0 od Bílkova Kazachstánu. Šanci dostat se na šampionát dostali jen díky Lize národů, konkrétně linie C skupin. Z barážového dvojzápasu. A dvakrát na penalty. Je tedy holým faktem, že papírově existuje na šampionátu jen jediný slabší mančaft, tedy Severní Makedonie (která šla z "déčka"). A na hřišti to bylo znát.

Hnáni tisícovkami fanoušků v Hampden Parku, i ujali se svěřenci Steva Clarka otěží, 10-15 minut mačkali vyjukané a ustrašené Čechy, kteří se v nervozitě nezmohli dlouhé chvíle na nic jiného než na odkopy daleko pryč... a byl to ten nejhorší fotbal, který jsme za ty tři dny na Euru viděli. Sledovat Skoty, jak "dominují", prostě není žádná slast. Nechci Česko vynášet do nebes, ale není s podivem, že nejhezčí část utkání byl úvod půle druhé, kdy naopak kralovali Schick a spol.

2. Robertson je světová třída, určitě nejlepší hráč Skotska a jeho souboj s Coufalem byl highlightem utkání. Levý bek Liverpoolu ovládl svoji stranu, skvěle ji piloval a potvrdil, že rychlostně je na tom určitě líp než zadák West Hamu. Právě z jeho levé kopačky vzešlo nejvíc potíží pro českou branku — ať už to byla nebezpečná rána pod břevno, kterou musel Vaclík vyškrábnout nad, nebo nekonečné množství centrů (14), z nichž téměř polovina (6) našla hlavu/nohu spoluhráče. Všechny skvělé zákroky Tomáše Vaclíka (až na jeden) přišly poté, co Robertson založil akci.

Naproti tomu jeho protějšek na pozici pravého křídelního beka představoval hotový protipól. Už jen životopis (krom dvou let ve 4. anglické lize nevytáhl paty ze Skotska) Stephena O’Donnella prozrazuje, kde bude slabina skotského týmu. Kritizovaný střed obrany — navíc oslabený o Kierana Tierneyho — totiž svoji úlohu zvládal solidně, zatímco O’Donnell v prvním poločase vypadal, jako by ho sebrali odněkud z plácku v Motherwellu, aby jich na včerejší zápas bylo 11.

Snad jeho první vážnější kontakt s balónem dopadl tak, že si ho nešikovně zakopl do zámezí. Vyloženě srandovní pak byl jeho nechtěný obranný zákrok na Christieho, který předtím skvěle proklouzl mezi Bořilem a Kalasem. Zastavil ho až jeho vlastní spoluhráč.


1. Schick dal nejhezčí gól nejen tohoto Eura, ale možná i celé historie Eura. Nebo jste radši tady pro Van Bastena proti Sovětům? Tyhle hitparády budou vždycky subjektivní. Co však víme s jistotou je, že Patrik Schick očaroval celý svět a dal na Eurech branku z největší dálky. A vůbec, pojďme se na tu fenomenální nádheru kouknout znova...

Co může z dlouhodobého hlediska těšit ještě víc než tenhle střípek geniality? Fakt, že Schick předvedl po individuální stránce opravdu povedený výkon po všech stránkách. S míčem na noze byl precizní, technicky byl ze všech Čechů i Skotů nejvýš. Navíc dokázal balóny podržet, sklepnout, zklidnit hodně rozháranou hru. Jeho přínos nebyl jen v gólech. Po boku Vaclíka byl jednoznačně nejlepším hráčem utkání.

Jenže po hříchu taky jediným fotbalistou v českém (a asi nejen českém) dresu. Našim zkrátka chybí individuální dovednost, což vyeskalovalo i v poetické pasáže zápasu jako vystřižené z okresních přeborů. Né, hlavně mi ten balón nedávej, ještě to pose*u, prásk to přes půl hřiště, nazdar. Já to radši vodmáznu, hele. Pod tlakem českému týmu kreativita teda fakt nekvetla.

Schick super, Vaclík super, Coufal dobrý, Masopust si to taky odmakal... ale jinak není proč plesat a naopak bych nadšení mírnil. Kromě nějakých 15 minut ve druhém poločase to totiž opravdu nebyla žádná sláva.

2. Ten střed pole, to bude ještě velký problém. Poslední etapu národního týmu to byl přitom právě střed zálohy, kde se rekrutovali nejlepší hráči, kde byl (a stále je) velký přetlak zvučných jmen a kde jsme taky vyhrávali zápasy. Tomáš Souček má za sebou navíc naprosto fantastickou sezónu a jeden by čekal, že už jen jeho přítomnost posune nároďák o úroveň výš. Jenže trend z přípravných zápasů se bohužel promítl i na mistrovství Evropy.

Asi takhle - Souček opět kraloval ve vzduchu, Darida si to opět výborně odběhal, makal jako šroub... ale to je jednoduše málo. Největší devíza této zálohy, totiž že všichni tak nějak umí všechno, se zcela zhroutila. Ani jeden z těch tří nezvládal dobře bránit, ani jeden z nich nedokázal tvořit hru v ofenzivní třetině, a co je asi největší problém, ani jeden nedokázal pořádně rozehrát míč. A to nemluvím o tom, že stopeři jim taky moc (vůbec) neulevili. To tohle vážně dělal jenom Kúdela?

Jak zmiňuji v prvním bodu, Češi se většinu utkání omezili na nákopy na útočné trio, střed hřiště úplně vynechávali a byla z toho nepěkná holomajzna. Ale copak to jde našim zadákům dávat za vinu? Nabídka ze zálohy byla žalostná. A tady se dostáváme v nejslabšímu článku týmu, protože právě Alex Král má být ze středové trojice "tím fotbalistou", jenž tomu dá myšlenku a krásu. Jenže mladého halva potkalo Euro asi v nejhorší formě dospělé kariéry.

Co dál? Čas Antonína Baráka, obávám se, vypršel s konečným hvizdem proti Skotsku — a možná přijde až v hypotetických momentech, kdy budeme muset v dalších zápasech třeba dotahovat. Už tak dost konzervativní Šilhavý bude chtít hlavně vyřešit to, že střed pole špatně bránil a často propadal. A to mu nabízí Tomáš Holeš. Záložník Slavie i za těch 25 minut ukázal, že na rozdíl od kolegů na hřišti prostě je ryzím defenzivním záložníkem, že umí skvěle odebírat míče (to včera moc nešlo ani Součkovi) a je hodně silný v soubojích. To, jak "odpinknul" jednoho z nejtvrdších fotbalistů Premier League Johna McGinna, byl jeden z nejlepších momentů celého zápasu.

(mu)