Eurozápisník I. aneb Uffff

Původně jsme měli připravený úplně jiný perex. Původně jsme plánovali dodržet tradici slovních hříček, které bývají právě tak nápadité jako trapné. Nakonec nám nic z toho zkrátka nepřišlo vhodné. Veškeré první dva turnajové dny dokonale zastínila srdeční příhoda Christiana Eriksena, a proto než přejdeme k čistě fotbalovým věcem, popřejme mu na tomto místě hlavně plné a pokud možno dále nekomplikované zotavení. Návrat k vrcholovému fotbalu by byl už jen příjemným bonusem. Drž se, Christiane!

Nyní už k původnímu perexu:

Nejpodivnější Euro historie ® konečně vykoplo. Oficiálně s ročním zpožděním, neoficiálně — soudě dle vystoupení U2 v rámci zahajovacího ceremoniálu — se zpožděním několika dekád. Itálie na úvod ztrapnila Turecko a stala se nejdominantnější hostitelskou zemí v zahajovacím utkání turnaje vůbec, byť jí technicky nepředstavuje.

Další pořadatelé si už tak dobře nevedli, jak ostatně bývá na Eurech dobrým zvykem.

Francie se před pěti lety ukrutně natrápila s Rumuny, když rozhodla až v 89. minutě. Poláci předtím neporazili Řeky a zadělali si na dvoubodovou ostudu ve skupině. Švýcaři v zahajovacím klání neoslavili ani gól proti Čechům a též na vlastním turnaji skončili poslední.

Ještě dále v minulosti Portugalci ten gól roku 2004 Řekům nedali až do nastavení zápasu, kdy navíc Ronaldo pouze korigoval. Na startu milénia Belgičané o gól přemohli Švédsko v dobách, kdy ještě UEFA neměla problém turnaj načít zápasem skupiny B namísto áčka. Angličany zradila se Švýcarskem penalta tenkrát v dobách, kdy se ještě na Eurech pískaly. Ani suverénní Francie roku 1984 na úvod neřádila a s Dánskem to nechala na poslední chvíli.

Asi chápete, co se zhruba touhle bleskovou exkurzí do minulosti snažím komunikovat: pořadatelé prostě na úvod turnaje nepřesvědčují. Jednogólové vítězství bylo dosud maximem a sám Roberto Mancini vlastně jedno takové nedovolil, když otevíral skóre na západoněmecké půdě roku 1988. Nyní nám představil možná nejzábavnější Itálii právě od těch úspěšných 80. let.

---

---

SKUPINA A




1. Italové vyučovali, především v oblasti využívání meziprostorů. Pokud se alespoň trochu pohybujete na britském fotbalovém Twitteru, anglické slovo "half-space” vám je už dávno povědomé, ba vás možná svou prevalencí v tuhle chvíli i malinko otravuje. Pep Guardiola o jejich důležitosti často mluvil už ve své barcelonské éře, a když si "half-space” (česky meziprostor) sami vygooglíte, vyskočí na vás obří množství článků, které dříve nebo později referují právě k jeho týmům. Jedná se o známou zbraň, která se hrozně špatně brání, protože záměrně cílí na prostory, které standardně nejsou pokryté soupeřem. Není náhodou, že 58 % asistencí ze hry v Premier League pochází právě z těchto prostor.

Italové tuto strategii dovedli k dokonalosti a meziprostorů vzorně využívali po celé délce hřiště. Berardi za zápas obdržel 36 přihrávek, z toho přesně třetinu v tzv. half-spaces. Barella v pravém meziprostoru přebíral zhruba stejné množsví pobídek spoluhráčů. Berardi spolu s Insignem podstoupili celkem sedm soubojů 1 na 1 na útočné polovině, všechny v pravém či levém meziprostoru, a jen jeden z nich pro ně nedopadl alespoň dílčím úspěchem. Immobile v těchto prostorách zkompletoval hned tři přihrávky do/uvnitř pokutového území Turecka!

Nic z toho není náhoda, a možná ještě zřetelněji tato smrtící italská taktika vyplývá z mapy nezblokovaných střeleckých pokusů. Každý si vybavíme oba góly, ale těch příležitostí byl nespočet:

zdroj: wyscout.com

2. Italové své umění presinku posunuli ještě do další dimenze. Na Azzurri Roberta Manciniho je v první řadě zajímavé to, že účinně napadají (to je zjevné), zároveň ale i to, že jsou níže ve hřišti sami skoro nenapadnutelní. Pouze v šesti zápasech od mistrovství světa soupeř vybojoval v útočné třetině alespoň 10 balonů, a ve většině případů tu hranici překlenul jen tak tak. Pouze Bosna se dostala na 20 takových zisků a prohrála 0:3.

Přesto jsme se však včera o Italech a jejich (re)presinku dozvěděli něco veskrze nového, a sice že jim není cizí ani notně vytažené napadání. Zatímco Čechy, ale i Bulhary či Severní Iry v kvalifikaci Azzurri ničili zejména svým perfektním rozestavením ve střední třetině hřiště (a nahoře povyhrávali jen 9, 10 a 6 míčů), tentokrát proti obdobně pasivnímu, zalezlému sokovi vyráželi ještě hladověji — a rázem těch "recoveries” v útočné zóně bylo třiadvacet.

Italové byli zkrátka jako žraloci — jakmile vycítili byť jen malou krvácivou ranku, šli po ní. Nejlepší na tom vše přitom je ta neuvěřitelná fluidnost, až by jeden řekl... zastupitelnost. Tahle Itálie prakticky nezná nic jako nominální pozice, role či úlohy. Všichni musí umět všechno, a není to přitom ten případ, kdy by zároveň v ničem nevynikali. Spíš právě naopak. Jorginho byl v tomto ohledu zvláštní šedou eminencí; těch balonů vysoko ve hřišti získal pět, a to doslova po celé šíři hřiště — dva po levé straně, dva uprostřed, jeden více vpravo.

A pak si nahrajte dvakrát po sobě, good luck with that...


1. Turecké šance na postup nikdy nevisely na tomto utkání, ale příště bude rozhodně nutné se na soupeře lépe připravit. Vždyť tohle byla v podání Italů příprava s Českem jako přes kopírák — na chlup stejná sestava, na chlup stejný přístup, takřka na chlup stejný výsledek daný tím, že Turci ochotně zaujali roli Čechů a nechali se na chlup stejně povraždit.

Jasně, můžeme se bavit o tom, nakolik byli do této škatulky vmanévrováni excelentními Italy, ale nikdo je určitě nenutil se po ztrátě míče okamžitě stáhnout do hlubokého a nadmíru pasivního bloku, kdy útočníci ani náznakem nepresují a mezi obrannou a záložní řadou napasovanou na pár krocích od pokutového území typicky zeje maximálně dvoumetrová mezera. Nikdo je nenutil aktivněji (možná až příliš aktivně, chaoticky) bránit pouze ve vlastním vápně, kde se zjevně vyznávalo heslo "čím víc lidí, tím víc obrany” bez většího ladu a skladu. Nikdo jejich krajní beky nenutil soustavně zkracovat hřiště a aktivně couvat před nájezdy Spinazzoly s Florenzim/Di Lorenzem (pročež křídelník Karaman ve finále prakticky suploval pravého beka, zatímco Çelik doplňoval stopery, z čehož po jeho vystřídání pramenil i poslední gól — Çelik si na výpomoc natolik zvykl, že Insigneho mohl úřadovat bez jakýchkoliv starostí). Nikdo jejich hráče nenutil hrát tolik zpětných přihrávek i v těch ojedinělých chvílích, kdy konečně překročí středovou čáru — skoro jako by Turci uměli být přímočaří pouze z hloubi pole a dál jim přihrávky dopředu dělaly velký problém.

Zkrátka, prohra Turků v tomto zápase byla očekávána, a ani tento ošklivý debakl nemusí nutně znamenat tlustou čáru přes rozpočet (vzpomeňte ostatně na náš výběr roku 2012). Ostatně, také Italy jsme tipovali na semifinále, když žádný nároďák nešel do turnaje rozjetější. Ovšem co teprve zaráží a znepokojuje, je ta všeprostupující naivita.

2. U překotné turecké výstavby hry se musíme zvlášť zastavit, protože se nabízí jiná otázka na tělo trenéra Güneşe: a sice, co si konkrétně v tomhle utkání sliboval od Çalhanoğlua. Tureckým cílem očividně bylo dostat se max. třemi přihrávkami k vápnu soupeře, a vlastně ani nelze říct, že by to nefungovalo. Více než polovinu progresivních pasů sice zkazili, což se jim dosud pod Güneşem ani zdaleka nestalo (v kvalifikaci měli průměrnou přesnost 80,3 %, v Lize národů 72,4 %... teď najednou 45,6 %!), ale určité návyky tam patrné byly. Söyüncü to buď bral přes Karamana, anebo přímo zásoboval Yılmaze, který častěji než obvykle brázdil oba křídelní prostory. Tahle rovnice klapla zhruba pětkrát-šestkrát, jen chyběla přesnost ve finální fázi či doplnění z druhé vlny.

Jenže k čemu byl potom na hřišti Çalhanoğlu? Standardku v nebezpečných prostorách Turecko nevyhrálo ani jednu, protože vlastně ani nemělo jak, když se z útočné třetiny vždy vytratilo tak rychle a zčistajasna, jak se tam zrovna zjevilo. Někoho faulovat prostě nebylo kdy ani kudy. No, a když už nebyly standardky, musel si to Çalhanoğlu vynahrazovat alespoň všelijakými patičkami nebo dloubáčky na vlastní polovině, to dá přece rozum. Veškeré jeho přednosti včetně střely ze střední vzdálenosti prostě v tomhle zběsile vertikálním stylu prodat nemohl, a tak nakonec nejkreativnější Turek bez potřebného času a klidu na tvorbu hry zkompletoval osm přihrávek dopředu a pět (!) dozadu, zatímco Meraş pod ním na beku vypadal jako borec z divize mimo jiné proto, že mu chyběl jakýkoliv štít.

(td)




1. Wales je individuálně slabší než před pěti lety, ale systém stále funguje. Na první pohled je zřejmé, že tento velšský tým za semifinálovými hrdiny z Francie lehce zaostává — zejména proto, že klíčoví hráči buď zestárli a ztratili formu (Bale, Ramsey, Allen), nebo byli nahrazeni béčkovějšími alternativami (Williams, Ledley). Navíc je vede Rob Page, což není zrovna žádný Guardiola. Až na pár vyčichlých veteránů je velšský kádr tak mladý, že polovina hráčů by mohla jet na olympiádu.

Page tak vlastně v takové situaci dělá to nejlepší, co může: fotbal v podání jeho Draků vypadá minimalisticky, jednoduše. Taktika je osekaná na prvočinitele. Je to esencializovaný systém, ve kterém není místo na žádné kudrlinky. Velšané brání v šíleně hlubokém bloku, pokud ale dostanou míč, posouvají ho okamžitě na křídla; ta mají za úkol driblovat až do útočné třetiny a pak centry hledat habána Moorea na devítce. Dva vysunutí střední záložníci mezitím dobíhají ve druhé vlně a jejich úlohou je sbírat odražené míče. Wales zkouší střílet zdálky, což z nějakého důvodu dělají i krajní beci; zároveň ale díky okamžitému zatahování za míč po ztrátě nutí soupeře k témuž, takže výsledkem je zápas, kde se tak nějak z logiky věci poměrně dost pálí zpoza vápna.

Fór je v tom, že Velšané tento systém evidentně umí a vychází jim to; právě díky němu remizovali se silnějším soupeřem, který je viditelně přečetl a fotbalově přehrál, stejně s tím ale nedokázal nic udělat. Krása fotbalu umí zkrátka být i v totální jednoduchosti: náběh, centr, hlava, gól.

2. Gareth Bale má motivaci a stále umí, ale velšský úspěch může záležet na tom, jestli najde jasnou roli v týmu. Před pěti lety nastupoval nejlepší hráč týmu na relativně volné pozici v útoku; Wales tehdy hrál 3-5-2, takže Bale měl k dispozici vepředu parťáka (Robson-Kanu nebo Vokes) a mohl tak efektivně "otravovat” soupeře v podstatě podle vlastního uvážení. Výsledek všichni známe. Jenže letos to vypadá, že právě nevyřešené otázky ohledně hvězdného forvarda mohou být paradoxně velšskou slabinou.

Bale je stále nejlepším hráčem týmu, na hřišti ale nepůsobí ani zdaleka tak komfortně jako kdysi. Zaprvé hraje na křídle, navíc v poměrně rigidním 4-3-3, kde nemá moc místa sbíhat si na střed - ne že by se o to nepokoušel, to on dělá, ale týmu to moc nepomáhá, zvlášť když na druhé straně hraje Daniel James a je tam objektivně lepší už jen tím, že opravdu hraje jako klasické tahové křídlo. Což Wales takticky potřebuje, tak má Pageův systém fungovat. Mít na druhé lajně stárnoucího borce, který jednak přišel o slušnou část své kdysi fenomenální rychlosti a jednak má pořád tendence toulat se po hřišti a být pokud možno u všeho podstatného, vytváří na hřišti regulérní nerovnováhu.

Zadruhé, před pěti lety byl Bale prostě "jen” největší ofenzivní hvězdou; neležela na něm kapitánská zodpovědnost, tu měl Ashley Williams. Letos si ale pásku navléká sám Bale, což jako by v něm probouzelo ještě výraznější touhu být všude, zařídit všechno, bojovat, nahrávat, vymýšlet, bránit i útočit. Ne že by na tom, že se vaše největší hvězda zodpovědně vrací za míč s ostatními a při standardkách brání vlastní vápno, bylo něco špatného; to vůbec. Jenže... za podobné "všudybylství” bývá v nároďáku občas kritizován i Messi. A Bale není Messi.


1. Standardky jsou skvělá turnajová zbraň, což Švýcaři — jako protřelé turnajové mužstvo, které vždy postoupí do play-off, ale pokaždé vypadne hned na první překážce, stejně jako Mexiko — samozřejmě dobře ví. Už od první půle bylo zřejmé, že právě na standardky bude Petkovićova družina hodně spoléhat; jak Shaqiri, tak Rodriguez je kopat umí, a švýcarské mužstvo je natolik zkušené a takticky inteligentní, že to přímo vybízí k secvičování různých bizarních signálů (jako Schärova patička na bližší tyči). To je fajn oživení už jen proto, že jinak vlastně tento tým nic moc nenabízí.

Je to do určité míry stále stejná písnička. Nati neodehráli špatný zápas, ale dělalo jim viditelné problémy zaprvé bránit velšské kontry (a ironicky i standardky) a zadruhé rozbíjet hluboký červený blok, protože ačkoliv Petkovićovo 3-4-1-2 je kompozičně dobře vyvážený systém skvělý pro kontrolu míče, se Shaqirim na desítce to nikdy nebude fungovat do plných, protože Shaqiri není žádný Riquelme. Paradoxně tak měli Švýcaři problémy s propojováním fází skrze střed hřiště, a to i přesto, že jej Velšané prakticky po každé ztrátě vyklízeli. Výsledkem byl jakýsi podivný hybrid mezi trpělivým ťukesem od stoperů po Xhaku s Freulerem a vířivě dynamickým kolotočem v ofenzivě.

Přesto ale Švýcaři inkasovali vyrovnávací gól až poté, co Shaqiriho na trávníku nahradil Zakaria. Je to trochu škoda, protože mi přišlo, že nejlépe hráli v samotném závěru (kdy také vstřelili gól z hraničního ofsajdu a další tutovku vytáhl skvěle Ward); nabízí se otázka, jestli Shaqiri vlastně nezačíná trpět podobným syndromem jako Bale — nejlepší ofenzivní hráč týmu, kterého ale de facto není kam na hřišti postavit. Hrát musí, ale nikdo neví kde.

2. Seferović je v nároďáku stále nemastný neslaný, ale ve dvojici s Embolem to může fungovat. Pozice Harise Seferoviće mi vždy přišla trochu zvláštní. Když se podíváme na jiné stálice švýcarské jedenáctky, každá z nich má jasnou úlohu — Sommer chytá, Xhaka diriguje hru, Rodriguez běhá po lajně a centruje, Schär diriguje obranu, Shaqiri vymýšlí šance. A pak je tu Seferović, který obstarává půlku hřiště, pálí pánubohu do oken a v repre podal opravdu výrazný výkon naposledy před třemi lety, kdy se planety sešly v dosud nevídané konstelaci a on hattrickem sestřelil Belgii.

Abych ale forvardovi Benfiky zbytečně nekřivdil - oběhá toho opravdu hodně, je platný v pressingu, do šancí se umí dostat a jeho pohyb, vnímání prostoru a periferní vidění jsou opravdu na dobré úrovni. Jenže pořád je to devítka. Je sice fakt, že ne každá devítka musí být na hřišti nutně od střílení gólů; Francie takto ostatně vyhrála mistrovství světa. Jenže Francie měla v týmu Griezmanna a Mbappého. Švýcarské dlouhodobé spoléhání na Seferoviće se oproti tomu stalo už takovým symbolem alpské reprezentace samotné — jakože fajn, ale nedotáhnou to nikdy nikam.

Petković proto udělal dobře, že svému forvardovi číslo jedna přidělil do útoku parťáka. Sice tím vznikla celá ta pozičně divná situace se Shaqirim, ale Breel Embolo i tak ukázal, jak má vypadat výkon turnajového útočníka — a Seferovićovo neúnavné korzování po hřišti tím dostalo smysl, protože Embolo je skutečně nebezpečný zakončovatel a gólovou úlohu umí vzít na sebe. Kamerunský rodák podal asi nejlepší individuální výkon dosavadního průběhu turnaje, ale co je hlavní — dal Švýcarům naději, že kromě spolehlivé obrany a zálohy mohou mít tentokrát i vyvážený útok: Seferović jako dotěrná vosa bez míče, Embolo jako dynamický, rychlý zabiják, na lavičce Gavranović jako poacher pohybující se na hraně ofsajdu pro závěrečné minuty vyrovnaných duelů. Ostatně málem to vyšlo už napoprvé — švýcarskou výhru zhatil jediný krok navíc.

(dz)

---

---

SKUPINA B




1. Hodnotit lze pouze necelý jeden poločas. Zbytek se neměl hrát. Já vím, já vím. Eriksen si s dánskými spoluhráči volal z nemocnice a přes FaceTime je žádal, aby to dohráli. Něčemu takovému se těžko vzdoruje. Jenže dánští fotbalisté v první řadě nikdy neměli být v pozici, kdy jsou vůbec na vážkách. UEFA nikdy neměla zastavit zápas s asteriskem, že se do hodiny (!) rozhodne, zda v něm pokračovat — čistě na základě stavu Eriksena. To je totiž na jednu stranu ohleduplné vůči Eriksenovi, avšak na druhou stranu neskutečně cynické vůči jeho spoluhráčům, z nichž někteří mu doslova zachraňovali život, jiní utěšovali jeho přítelkyni, a mnozí sotva doplakali coby součást lidského štítu před dotěrnými kamerami. Tohle není situace, kde by měli mít fotbalisté hlavní slovo — podobně jako by neměli mít hlavní slovo v tom, zda hrát dál s podezřením na otřes mozku (protože i tehdy budou v tranzu, s adrenalinem v žilách, vždy chtít pokračovat a pomoci týmu...).

Kdepak, tohle byla přímo modelová situace, kdy měla UEFA převzít zodpovědnost za psychický stav dánských fotbalistů, neohlížet se na turnajový kalendář, ušlé zisky a bůhvíco, a prostě zápas ukončit. Však, vzpomeňte si na bombový útok na autobus Borussie Dortmund, po němž se UEFA odhodlala k dennímu odkladu zápasu Ligy mistrů, a přesto sklidila kritiku ze všech stran, že je to málo. Sama Borussie tehdy chtěla delší odklad, a UEFA neměla problém její přání nerespektovat — tak proč se teď nacházíme v tak absurdně odlišné situaci? Podle dánské fotbalové unie navíc reprezentace dostala na výběr pouze ze dvou možností — buď zápas dohrát toho dne, anebo v poledne příštího dne tak, aby se žádné zápasy nekřížily — což stále, do háje, není ani celých 24 hodin klidu po ukrutně traumatické události!

Že zatoužili okamžitě hrát za Eriksena, sice dokládá jejich obrovskou vnitřní sílu, ale u téhle tužby taky mělo zůstat. Jak se později ukázalo, i týmový duch má své fatální limity. Za Eriksena by se přece hrálo i dnes, a bude nadále po celý turnaj, jak koneckonců ukázal svým překrásným vzkazem hned Romelu Lukaku. Něco takového určitě nespěchalo, a Eriksen by to svým kolegům bezesporu prominul. Místo toho jsme přihlíželi, kterak Højbjerg vysloveně unaveně zahrává pokutový kop, Schmeichel chybou způsobuje vítězný gól zápasu a Kjær — neuvěřitelně pohotový hrdina předchozích chvil — s myšlenkami jinde střídá po hodině hry.

2. Dokud byli při fyzické i psychické síle, Dánové vypadali velmi dobře. Teď je samozřejmě otázkou, zda od nich podobný fotbal ještě na tomto šampionátu uvidíme, či zda je nebude po celý zbytek tížit deka, ale... Dánové v prvních 40 minutách předváděli, proč jsou mnohými považováni za černé koně turnaje. Finy prakticky nepustili za půlku (soupeř za celý poločas ani jednou nevystřelil!), hluboký finský blok se snažili překonávat stínovými náběhy z hloubi pole od Højbjerga, ale i pozoruhodně nízkými centry z obou stran, a gól se zdál být jenom otázkou času, když útočník Wind zakončoval hned ze tří zajímavých palebných pozic, a postupně se k němu přidávalo až pět spoluhráčů.

Variabilita dánského přechodu do útoku byla takřka vzorová, a vůbec ničemu nevadila ani skutečnost, že levý bek Mæhle hraje přes nohu, ba naopak to z Dánů činilo ještě méně čitelného soupeře. Po dlouhé pauze, která hráčům dopřála víc vyčerpání než oddychu, už to samozřejmě nebylo ono, ale nutno podotknout, že Jensen se těžké úlohy Eriksenova záskoku zhostil se ctí a rýsoval rovnou tři vertikální přihrávky do finského pokutového území.


1. Finové vytěžili z absolutního minima absolutní maximum. Je zvláštní to říkat po vítězství při turnajovém debutu, ale Finy vlastně není moc za co chválit (až na vybrané individuální výkony jako ten Kamarův, který ovšem mnozí z vás nebudou chválit už jen z principu). Kanervovi svěřenci na to šli vlastně hodně podobně jako Turecko; v hlubokém, pasivním bloku akorát s tím rozdílem, že tento byl rozestavěn v přísném formátu 5-3-2, kdy všichni středopolaři přešlapovali poměrně blízko u sebe a ucpávali tak střed pole.

Dánům to však příliš nevadilo a vítr z plachet jim vzala až série tří delších ošetřování Finů (včetně dvou krvavých nosů), na níž bohužel plynule návazal samotný Eriksenův kolaps.

Obecně si pak Finové za celé utkání vystačili se dvěma dotyky v pokutovém území soupeře — jeden od Pukkiho, jeden od střelce Pohjanpala — a dvěma zkompletovanými donáškami do velkého vápna (jedna přihrávka a jeden centr téhož muže, beka Uronena). Zároveň přitom bílomodří Dánům povolili vstup do jejich vlastního pokutového území hned ve 28 případech, a to bez standardek. To pak opravdu těžko říct, jestli lze jejich neaktivitu na polovině soupeře skutečně plně omlouvat soustředěním na defenzivní stránku sportu.

Na druhou stranu bychom neměli zapomínat na to, že i Finové byli centrálními aktéry nešťastné situace z konce první půle. Vždyť i mnohým z nás se z těch obrázků dělalo špatně, Fabregas se ve studiu BBC vysloveně klepal, Alex Scott se třásl hlas... finští hráči celému incidentu přihlíželi z pár kroků, přímo na hřišti; jasněže se jednalo o mimořádně traumatický zážitek i pro ně. A proto si ani oni moc seriózní analýzy, ba kritiky nezaslouží...

2. ❤️

The view before Denmark and Finland resumed their match: pic.twitter.com/eAnwEmuGXt

— SportsCenter (@SportsCenter) June 12, 2021

(td)




1. Belgičané si prostě přišli zahrát bago. Good for them. Teprve tohle byla exhibice v tom pravém slova smyslu. U Italů přirovnání k benefičnímu utkání tak úplně nesedí, protože ten zápas nikdy neměl takovou tu "povolit-přitáhnout” dynamiku. Azzurri prostě jeli, přinejmenším na 80 % celých 90 minut a Turky mleli, zatímco Belgičané své jaksepatři dominantní, ničivé pasáže zkušeně prokládali ležérními nahrávkami do čtverce kolem víceméně postávajících soupeřů. Belgie působila dojmem, že kdyby jenom trochu chtěla, Rusy zničí — ale proč si veškerý prach vyplýtvat zrovna na soupeře, který se de facto porážel sám? Posledně je výhra 3:0 v zahajovacím utkání s jednoznačným outsiderem pěkně naladila na bronz (a tu pravou kanonádu v druhém utkání), tak co se teď přemáhat, že ano?

Otázkou sice je, nakolik to skutečně bylo způsobeno marností Rusů, a nakolik budou mít Belgičané k podobnému uvelebení sklony i v budoucnu, proti silnějším sokům. Ale to tady teď spolu nevyluštíme. Ušetřené síly se každopádně zrovna na tomhle turnaji mohou hodit. A že Martínezovi svěřenci nakonec slabého protivníka přestříleli jenom 9:5, nemusí nikoho trápit; hned v šesti případech, kdy zakončovali, se přece jednalo o legitimní gólovku.

2. Romelu Lukaku je zkrátka fenomén, jakých jsme poznali poskrovnu. Už se asi netřeba pozastavovat nad tím, jak si dovede proklestit cestu naprosto, kudy chce; že je dost možná nejlepším útočníkem planety, co se pohybu na ofsajdové linii týče; atd. Lukakua všichni známe, víme, co od něj čekat, a přesto nás vlastně pořád udivuje. Můžete se sice stokrát pozastavit nad kvalitou soupeřů (USA, Irsko, Panama, Tunisko, Rusko), ale devět turnajových zářezů neměl v tomhle věku ani Cristiano Ronaldo (do Eura 2012 včetně osm). Osmadvacetiletý Ronaldo ještě ani nepřekonal padesátku, to Lukaku už pomalu myslí na 70.

Argumentovat soupeři se vlastně zdá zcela irelevantní ve chvíli, kdy si uvědomíte, že Lukaku teď odehrál teprve svůj šestý zápas v dějinách mistrovství Evropy, a už se vyrovnal Podolskimu, Bergkampovi či Larssonovi, kteří všichni nastřádali aspoň 10 startů. I oni samozřejmě čelili Ruskům a Irskům; první dva jmenovaní ani nehráli za horší týmy než Lukaku. Pokud belgický fenomén letos přidá alespoň dva zásahy, dotáhne se v historické tabulce na takové turnajové démony jako Henryho, van Nistelrooye, Kluiverta či Zlatana.

To je zkrátka neskutečná bilance. A co víc, do toho je to ještě moc fajn kluk:

Lukaku tras marcar: ‘’Chris, stay strong, I love you.’’ pic.twitter.com/RnxHpDMGst

— Praw (@Prawlitox) June 12, 2021

1. Stanislav Čerčesov na to takticky nešel zle, ale co čekáte od Semjonova, stopera z 11. nejlepšího ruského týmu, který ve svých 32 letech ani nepřičichl evropským pohárům? Jasněže bude zmatkovat a panikařit, divže nevytvoří dva góly pro soupeře. Co čekáte od Žirkova, který měl jet čistě jako maskot, a místo toho po 79 minutách v ruské Premier Lize letošního roku rázem čelil Mertensovi s Castagnem, potažmo Lukakuem?

Rusové zpočátku bránili ve formaci 4-4-2 s tím, že obě křídla de facto osobně bránila belgické křídelní obránce. To samo o sobě nebyl marný základ, ale pokud stačí, aby se vám belgický hráč před tím natěsno hlídaným wingbackem odpoutal od 37letého Žirkova, celý plán v cukuletu kolabuje. A to se výjimečně proti rozjetému Carrascovi, kterému vypomáhal über-ofenzivní T. Hazard, nepochlapil ani Mário Fernandes na druhé straně.

2. Směrem dopředu? Každý sám za sebe! Tohle bylo částečně způsobeno i tím, že Belgičané se vlastně nikam nehnali a dominovali, aniž by jakkoliv riskovali (což jim, pozoruhodně, dříve bývalo dost cizí a naopak je to na turnajích pod Wilmotsem zrazovalo). Jejich struktura de facto sestávala z několika jednoduchých pastí, do nichž Golovin i Dzjuba poměrně ochotně vbíhali. Golovin úspěšně završil jediný průnik na útočné polovině (a dva driblinky na vlastní); Dzjuba podstoupil jen dva ofenzivní souboje za půlící čarou a oba prohrál. Bylo to pokaždé jako vrhat se do jámy lvové, a Čerčesovovo rozhodnutí později přepnout na 3-5-2 v zájmu vyztužení defenzívy samozřejmě podpoře útoku nepomohlo.

Rusové zkrátka vepředu permanentně neměli čísla. Neměli tam dostatek hráčů na to Belgičany jakkoliv překvapit. Ve výsledku tak jednou zahrozili po standardce a jinak akorát s planou nadějí pokoušeli štěstí ranami (mimo) z hranice pokutového území. Pokud má být "ruská cesta” takhle bojácná i po zbytek turnaje, může to Sborná asi rovnou zabalit...

(td)