Eurozápisník I. aneb Mali bratia postúpiť? Ya, mali

První dva osmifinálové dny Eura jsou již za námi a výsledky úvodních čtyř vyřazovacích zápasů přinesly jedno menší překvapení. Švýcarsko vyřadilo malátné obhájce titulu z Itálie. Bylo však zaděláno na další šokující výsledky. Bellingham nůžkami v nastaveném čase zvrátil vyřazení Anglie se Slovenskem a domácímu Německu pomohlo proti Dánsku nemilosrdné video. Roli favorita pak splnili Španělé, kteří sice prohrávali s Gruzií, ale nakonec svůj zápas zvládli 4:1.

Zase to zatracené video! Nelze zpochybnit, že od jeho zavedení v mezinárodních zápasech a většině profesionálních evropských lig je fotbal spravedlivější, ale téměř každá kontroverze se nyní točí okolo jeho zásahů. Tentokrát hrálo velkou roli hned v druhém osmifinálovém zápase mezi Dánskem a Německem. Na začátku druhého poločasu nejprve odhalilo těsný ofsajd Delaneyho před gólem Andersena a následně upozornilo na Andersenovu ruku ve vlastním pokutovém území, a tak si dánský stoper prožil hned dvojitou smůlu.

Pozornost ale na sebe kromě sudích strhávaly také největší hvězdy turnaje. Ve stejném utkání vstřelil už třetí gól na turnaji Jamal Musiala, na kterého se hned následující den dotáhl přesným zásahem do anglické sítě Slovák Ivan Schranz. V německém dresu zaujal stoper Schlotterbeck, který nahradil vykartovaného Taha a blýskl se asistenci na Musialův gól. Samostatnou kapitolou jsou pak výkony španělských křídelníků Lamina Yamala a Nica Williamse, kteří v druhém poločase roztrhali odvážně vzdorující gruzínskou obranu.

Od domácí německé reprezentace se postup pochopitelně čekal, ale přesto ho nelze brát za samozřejmost. Výhrou nad Dánskem už vylepšili svůj výsledek z posledního Eura. Naopak Švýcaři postupem do čtvrtfinále vyrovnali svůj historicky nejlepší výsledek právě z posledního šampionátu a proti Anglii budou podruhé v historii hrát o postup do semifinále. V tom před třemi lety skončilo Španělsko, které proti Německu čeká těžká práce.

Zajímavostí je, že týmy, které postoupily ze sobotních zápasů, neviděly ani jednu žlutou kartu (jedinou dostal trenér Německa Nagelsmann). Naopak v neděli se hned v úvodních minutách zápasu se Slovenskem vykartoval pro čtvrtfinále anglický stoper Guehi, který je momentálně jediným hráčem vyřazeným z disciplinárních důvodů.

1. Změny v sestavě určitě byly dobrý nápad, Spalletti to ale přehnal. Základní skupinou Italové proklouzli s odřenýma ušima a zachránila je až úplně poslední akce zápasu s Chorvatskem, bylo tak nabíledni, aby Luciano Spalletti do sestavy říznul. Jenže čeho je moc, toho je příliš. Dvě absence patřily mezi vynucené, zranění Vernona Dimarca tak úplně neumožňovalo vynechat ze sestavy nepříliš přesvědčivého Mattea Darmiana, Calafioriho karetní trest zase uvolnil místo pro Gianlucu Manciniho. Složení defenzivní řady Spallettimu nejde zrovna zazlívat, byť rovněž ona měla potíže s napadáním i útočnou hrou Švýcarů.

Jenže další problém, do velké míry vytvořený právě trenérem, Italům vyvstal výše. Z celkem šesti mužů ve středové a ofenzivní řadě zůstal v základu ve srovnání s jedenáctkou na Chorvatsko pouze Nicolò Barella. Všem příznivcům Squadry Azzurry dozajista zatrnulo, když se v úvodu utkání nechal ošetřovat, možná i následkem svalových potíží podal záložník Interu Milán velmi matný výkon. O to více by se mu hodila pomoc kolegů ve středu pole, jenže jeho nervózní jmenovec Fagioli, který před osmifinále odehrál od října v soutěžních zápasech jen něco přes 100 minut, ani splašený Bryan Cristante Itálii trn z paty nevytrhli. Alternativy jsou samozřejmě v rovině spekulací, ale v případě Jorginha by se dalo očekávat zklidnění hry a dodání řádu, což zejména v prvním poločase mužům v modrém výrazně chybělo.

Útok se se zbytkem týmu spíše svezl, byť několik střel a centrů směrem k rohovému praporku si také za rámeček nedá. Pozitivně vyčníval Federico Chiesa, jenž se po jednozápasové přestávce vrátil do startovní jedenáctky, Gianluca Scamacca za stejné situace působil podstatně hůře. A tahu se Stephanem El Shaarawym, který neodehrál jedinou minutu nejen na Euru, ale ani v červnové přípravě, rozumí asi jen trenér Spalletti.

2. Švýcaři soupeře několikrát varovali, ten se ale ne a ne probudit. Zatímco v případě Italů byl zpěv hymny na dlouhou dobu posledním okamžikem, kdy ukázali nějaký zápal a kdy to vypadalo, že je zápas zajímá, Švýcaři na soupeře vlétli bez bázně a hany. Díky jejich aktivnímu a propracovanému presinku činilo mužům z Apeninského poloostrova problém vůbec přelézt polovinu, navíc defenziva Italů působila velmi nejistě i při hře bez balónu a pohyb ofenzivních hráčů soupeře ji doslova trhal na kusy.

Jenže Švýcaři se prakticky až do svého úvodního gólu také potýkali s neřestmi, a to v podobě předfinální i finální fáze. Svůj podíl viny na tom měl i Breel Embolo hrající sice pracovitě, zato nepříliš efektivně. Vždyť právě on spálil jedinou větší šanci v úvodní půlhodině zápasu, zároveň u monackého útočníka pokulhávalo i řešení jednotlivých situací. S přihlédnutím k dlouhému zranění a minimu odehraných zápasů v sezoně není asi divu, že mu více svědčila role žolíka v prvních dvou utkáních.

Naštěstí pro Embola i jeho spoluhráče se ale Spallettiho výběr nechytil za nos a i zbytek prvního poločasu v jeho podání působil mimořádně sterilně. Z neustálého tlaku nakonec země helvétského kříže přeci jenom vytěžila vedoucí branku, když jedna z řady křižných přihrávek vedla k Freulerově zakončení a za nešťastné Manciniho teče ke kapitulaci Donnarummy.

3. Yakinova družina až nečekaně dobře zvládla i následnou kontrolu hry. Italové si k dosavadnímu výkonu měli v kabině co říci a realizační tým zajisté přichystal podrobný plán na trpělivé dobývání švýcarské defenzivy. Jenže ten vzal za své po pár vteřinách druhého poločasu. Secvičená rozehrávka modrého týmu totiž skončila pohromou a velkým přečíslením soupeře, které nakonec skvostnou technickou střelou zakončil Vargas a zdvojnásobil tak rozdíl ve skóre.

Že Yakinovi svěřenci na fotbalovou velmoc vletí a svou chutí a nasazením v kombinaci s nespornými kvalitami mu dokáží hru znechutit, to se i vzhledem k předcházejícímu dění na turnaji dalo trochu čekat. Větším překvapením už bylo to, co se dělo v dalším průběhu druhého poločasu. Švýcarsku totiž nečinilo sebemenší potíž kontrolovat hru, Itálii představovalo i herně zcela vyrovnaného soupeře a až s blížícím se koncem vzniklo něco jako tlak papírového favorita. Konečná statistika v podobě jediné střely na Sommerovu svatyni o lecčems vypovídá.

(mv)

1. Bláznivý zápas se dvěma pauzami bude mít možná i pravidlovou dohru. Neřešme teď Delaneyho ofsajd, který i přes svou nepatrnost stále ofsajdem byl, problémem je guláš, který vznikl z pravidla o ruce. Trenér Dánska Kasper Hjulmand nehledal výmluvy: věděl, že Německo bylo v konečném zúčtování zaslouženým vítězem, přesto neskrýval rozčarování kvůli penaltě Kaie Havertze, která rozhodla zápas. Vtipné je, že rovněž německý kouč Julian Nagelsmann označil penaltu za přísnou, protože Andersen měl podle něj ruku v přirozené poloze, rovněž ji ale označil za správně odpískanou - a v kontextu současných pravidel měl pravdu. Otázka ale je, jestli tlaky na citlivější posuzování hry rukou po takto důležitém zápase ještě nezesílí.

Že je sudí Michael Oliver neřízená střela, která dokáže prapodivnými rozhodnutími zničit zápas, se tak nějak všeobecně ví, i u druhého kontroverzního momentu ale tentokrát postupoval správně. Mám na mysli neuznaný gól Německa hned na začátku zápasu - Joshua Kimmich ale měl jasný úmysl zastavit dánského obránce a vytvořit prostor pro Nica Schlotterbecka. A správně Oliver vyhodnotil i zhruba 25minutové přerušení hry kvůli bouřce a přívalovému lijáku.

Bylo zajímavé sledovat, jak se překvapivá a poměrně dlouhá pauza projeví na do té doby matném výkonu Německa. Střed zálohy určitě nefungoval podle Nagelsmannových představ, přesto mladý trenér evidentně nastavenému systému věřil a k žádné změně taktiky nesáhl. On k ní tedy nesáhl ani Kasper Hjulmand, ale ten k ní v té době žádný důvod neměl. Přesto ale spokojený být určitě nemohl, protože...

2. ...vstupy Dánů na hřiště po pauzách byly překvapivě a zbytečně divoké. Od spíše defenzivně laděného týmu by člověk těžko čekal, že v nestandardně "třípoločasovém (nebo třítřetinovém?)" zápase budou pokaždé pár minut po začátku Dánové lovit míč ze sítě. Platil sice jen jeden, to je ale pro budoucí zápasy spíš vedlejší. Problémem bylo zejména dánské bránění vlastního vápna, a to speciálně po standardních situacích. Jistě, kredit si zaslouží také Toni Kroos za exekuci standardek, ale když máte v obraně tvrdé, vysoké a zkušené stopery Christensena, Andersena a Vestergaarda, tak se prostě víceméně standardizované propady v soubojích nesmí stávat.

Velkou vinu na tom nese i zkušený Kasper Schmeichel. Uvidíme, jestli v příštích dnech oznámí konec dlouhé reprezentační kariéry nebo ne, každopádně i kdyby ne, Dánové nutně potřebují nového gólmana, jelikož Schmeichel v zápase proti Německu v důležitých momentech už zkrátka nestačil. Ve výsledné známce (7,6), čímž se stal podle mě nepochopitelně nejlépe hodnoceným Dánem, se sice odrazilo několik velmi dobrých zákroků, které dánský veterán vytasil, na jeho vrub jde ale jednoznačně první, pro něj naštěstí neuznaný, gól Schlotterbecka, druhý (už uznaný) gól Musialy, který chvíli snad ani sám netušil, že má opravdu volnou cestu k bráně, a také pár neortodoxních zákroků, kdy i přes udržení míče před čárou svůj tým zrovna dvakrát neuklidnil.

Co naopak Dánům šlapalo i přes nenápadnou, ale klíčovou absenci, byl střed zálohy a celkem také hra wingbeků. Tou klíčovou absencí, jen aby bylo jasno, byl Morten Hjulmand, který společně s Højbjergem vytvořil velmi dobře fungující zeď s nadstavbou v podobě rozehrávky a střely z dálky. Hjulmanda ale celkem spolehlivě zaskočil zkušený Thomas Delaney. Nově složený střed dokázal prakticky úplně eliminovat trasu k Ilkayi Gündoğanovi, který se poté poroučel ze hřiště nečekaně brzy, a Højbjerg přidal i rozehru do několika nadějných příležitostí. Bohužel pro Dánsko ale chyby přicházely na jiných částech hřiště. A přišly bohužel vlastně nevynuceně.

3. Neustále se zmiňuje přínos Toniho Kroose, důležitější roli ve středu pole ale měl Robert Andrich. Záložník Leverkusenu totiž při rozehrávce měl plnit roli spojky mezi trojicí rozehrávajícími stopery a Kroosem a Gündoganem a ostatními ofenzivními hráči. A s velmi pozitivním hodnocením, které záložníkovi Leverkusenu přiřkl Livesport (8,3), nemůžu tak úplně souhlasit. Což o to, Andrich rozhodně neodehrál špatné utkání a měl několik hezkých momentů, kdy dokázal zrychlit hru. Těchto momentů by ale Německo ve čtvrtfinále potřebovalo mnohem víc. Celkově zaznamenal Andrich v zápase 6 progresivních přihrávek, což sice bylo tolik, kolik jich vyprodukoval doposud v celém turnaji, od hráče, jehož rolí bylo rychle posunovat míč od Kroose dopředu, trenér asi podobných přihrávek očekával víc. Zároveň ale Andrichův výkon určitě nechci shazovat, protože pořád patřil mezi ty lepší Němce.

Kvůli trochu opatrnější Andrichově hře a Kroosově tentokrát víceméně údržbovému stylu se ovšem v ofenzivní třetině hřiště téměř nedostával do hry Ilkay Gündoğan. Za celý zápas německý kapitán zaznamenal pouhých 23 doteků s míčem! Německo se tak sice evidentně snažilo Dány přehrát středem hřiště, i přes pozitivní výsledek se to ale nedařilo. Většina nebezpečných akcí Německa vznikla buď po standardních situacích nebo po vynechání středu hřiště z kombinace a využití delšího nákopu na hrot útoku nebo do křídla. Kvůli šťastnému momentu brzy po změně stran ale vlastně Nagelsmann nebyl nucen k taktické změně.

A tím se dostávám k poslednímu bodu německá hry: do čtvrtfinále je potřeba také zlepšit křídelní hru a dostat víc do zápasu Jamala Musialu, Wirtze nebo Saného. Pokud totiž soupeř opět zavře střed hřiště a odřízne Gündoğana, bude to jednoznačný a potenciálně funkční plán B. Nagelsmannovi každopádně alespoň vyšel tah s nasazením Davida Rauma, který zápas "odšpuntoval" centrem do ruky obránce Andersena a vytvořil svým spoluhráčům ještě dvě další solidní šance. I přes relativně pohodlnou výhru ale nemůže Německo usnout na vavřínech. Čistě takticky totiž zápas s Dánskem nebyl úplně nejlépe zvládnutý.

(jn)

1. Lobotka se Škriniarem jsou nadstandardní evropští hráči a Calzona dokáže jejich dovednosti maximálně využít. Postup do osmifinále a vyrovnaný boj s favorizovanou Anglií nebyl náhodou a Slovensko jen dokázalo maximálně využít svůj potenciál. Mezi všemi hráči ve slovenském dresu nejvíc vyčníval středopolař Stanislav Lobotka. Z nesmělého chlapce, jehož v osmnácti letech při hostování v Ajaxu proslavil rozhovor v lámané slovako-angličtině, vyrostl odhodlaný lídr, který svou neustálou aktivitou znepříjemňoval zápasy soupeřům. Určitě každý někdy prožil horkou letní noc, kdy nemohl usnout, a kterou svým neustálým bzučením ještě znepříjemňoval komár. Podobně nepříjemný byl i Lobotka pro de Bruyneho v prvním zápase s Belgií a následně si vzal na starost i hvězdy ostatních soupeřů. Proti Anglii si Lobotka vzal na starost Bellinghama, ale vlastně stíhal napadat úplně všude. Ostatně až do osudného nastaveného času nebyla hvězda Realu Madrid příliš vidět.

To nebylo jen Lobotkovou zásluhou, ale zodpovědnou defenzivní prací celého slovenského týmu. Největší odpovědnost za výkon čtyřčlenné obranné řady ležela na kapitánovi Milanu Škriniarovi, který na Euru také jednoznačně obstál. Společně s zejména v rozehrávce neohrabaným Vavrem ve stoperském dvojici a Hanckem s Pekaríkem po stranách vytvořil defenzivně spolehlivou obrannou čtyřku. Hlavně v prvním poločase se obrana jevila jako nepřekonatelná a Slováci nedovolili Angličanům ani střelu na bránu (té se dočkali až při vyrovnávacím gólu v nastaveném čase). Škriniar si velice dobře pokryl Kanea, Lobotka zase nedal kousek prostoru Bellinghamovi, ke kterému se důrazně stahoval i Kucka. Vše fungovalo i díky tomu, že Foden a Saka po stranách byli takřka neviditelní a například podpora útoku od Kyla Walkera je po celý turnaj takřka neexistující. O tom ale pak ve větách o Anglii...

V těch o Slovensku není třeba šetřit chválou. Na druhou stranu osmifinálový úspěch není ničím jiným než vytěžením potenciálu ze slovenských hráčů a dobře odvedenou prací Francesca Calzony. Ten totiž velmi dobře determinoval nejsilnější články kádru a postavil okolo nich svůj tým. Slovensko tak na turnaji rozhodně nezaujalo líbivým fotbalem, ale pragmatickou hrou, která plynula z toho, jací jsou jeho nejlepší hráči. Slováci tedy hodně běhali, byli tvrdí v osobních soubojích a trpělivě čekali na chybu soupeře. Kdo ví, jak by vše dopadlo, kdyby Strelec trefil z půlky hřiště odkrytou bránu. Dvougólovou ztrátu už by ale asi Anglie nezvrátila.

2. Southgate tvrdohlavě sázel na stejné koně a Harryho kouzla opět účinkovala. Na tomto turnaji se k němu navíc přidal čaroděj Bellingham, a tak trenér žije dál. Pouhá síla a rozdílovost největších hvězd kádru však nezakrývá herní krizi, která provází anglický tým po dobu celého šampionátu. V základní hrací době sice ještě neprohrál, ale zároveň kromě úvodního duelu se Srbskem ani nevyhrál, a proti Slovensku byl velmi blízko vypadnutí. Ano, je běžné, že se na podobném turnaji stane, že outsider vyřadí v osmifinále favorita, ale Anglie byla před turnajem jedním z největších favoritů na zlato. Když tak Bellingham fenomenálními nůžkami v nastaveném čase zařídil prodloužení, vytrhl Southgatovi velký trn z paty a udržel ho v pozici trenéra národního týmu. Hned na začátku prodloužení rozhodl klasický Southgatův spasitel Harry Kane, ale není to už vše nějak málo?

Je pravda, že třiapadesátiletý trenér si z tvrdé kritiky, se kterou je třeba na pozici trenéra Anglie počítat, nic moc nedělá. Už na Euru před třemi lety byl kritizován, že sází neustále na stejnou sestavu, a Anglie přišla o zlaté medaile až ve finálovém rozstřelu. No ale tehdy vyřadila v osmifinále Německo a nasázela ve čtvrtfinále čtyři góly Ukrajině. Letos je dobrý výkon s jednoznačným výsledkem zatím v nedohlednu. Opět se tak roztáčí kolotoč spekulací. Jedním z problémů je, že Anglii trápí nedostatek kreativity ve středu hřiště, a tak se řeší, kdo by byl tím správným mužem vedle Declana Rice. Pokus s Trentem Alexanderem-Arnoldem v prvních dvou zápasech příliš nevyšel, Connor Gallagher se proti Slovinsku ve skupině vůbec nepředvedl, a tak v osmifinále dostal šanci Kobbie Mainoo, který sice přinesl kreativitu, ale pozičně se trápil podobně jako Trent a Rice ho musel neustále usměrňovat. Co s tím? No na lavičce čeká ještě dvacetiletý Adam Wharton, ale těžko říct, zda má konzervativní Southgate dostatek odvahy nasadit mladíka s půl rokem v Crystalu Palace do čtvrtfinále Eura.

I tento problém jde ale jednoznačně za Southgatem. Na pozici středního záložníka sice není v anglické reprezentaci taková konkurence jako jinde, ale pokud neměl trenér v úmyslu Whartona nasazovat do těžkých zápasů, neměl ho nominovat vůbec. Po bitvě je samozřejmě každý generál, ale v nominaci opomenutý James Ward-Prowse by záloze kreativitu rozhodně dodal. Ta by jí potřebovala jako sůl, protože hvězdným křídelníkům Fodenovi se Sakou se vůbec nedaří. Přesto mají od trenéra maximální důvěru a náhradníci Bowen s Gordonem zatím mnoho šancí nedostali. Proti Slovensku se navíc poprvé pořádně ukázal Cole Palmer, ale svým výkonem si o základní sestavu určitě neřekl.

3. Slováci během třiceti minut zbořili pověst Anglie jako dobře bránícího týmu. Jestli Southgate neprovede změny, půjdou dál Švýcaři. Může se to jevit jako kruté tvrzení proti anglickému národnímu týmu, ale on má docela závažný problém. Proti Slovensku rozhodně nevyřešil problémy v útoku. Bellinghamovy nůžky a Kaneova pohotovost jsou hlavně dílem individuální kvality. Navíc mu přibyly problémy v obraně, protože ta se rozhodně neprezentovala tak suverénním způsobem jako ve skupině.

Řečí čísel je to vcelku prosté. Během tří skupinových zápasů měli soupeři Anglie v zápasech proti ní součtu statistiku xG na hodnotě 1,15. Slovensko během stodvacetiminutového duelu dosáhlo hodnoty 2,15. Zejména na začátku prvního poločasu odhalilo tolik slabin, že pokud Southgatova obrana předvede podobný výkon i proti Švýcarsku, pojede celý tým z Německa domů.

Mezi Stonesem a Guehim vůbec nepanovala pohoda, která z nich vyzařovala v základní skupině. Největší problém ale byl na krajích obrany, kde se naplno projevily zásadní nedostatky. Kieran Trippier nastupuje netradičně na levé straně obrany a jeho zejména ofenzivní choutky limituje to, že hraje přes nohu. Na pravé straně ale hraje stálice Kyle Walker, kterému však po další těžké sezóně z Manchesterem City chybí energie a opravdu málo podporuje útok a Bukaya Saku. Do zápasu se navíc Walker dlouho dostával a zejména v prvním poločase měl velké problémy s Haraslínem. V nominaci je jediným levým obráncem Luke Shaw, který ale do ostrého zápasu nastoupil naposledy v únoru...

(mj)

1. Španělé dali v prvním poločase vzpomenout na pověstný úpadek tiky taky a po změně stran rozjeli show. Byla by totiž velká škoda, kdyby se po skvělých výkonech ve skupině španělský nároďák vrátil k mnohdy nezáživnému obléhání pokutového území soupeře nesnesitelným počtem přihrávek. No ale co měli dělat, když je k tomu Gruzínci donutili? Už od úvodního hvizdu šlo poznat, že Gruzie je připravená na zápas bez míče a ani po něm nijak aktivně netoužila. Zejména v první půlhodině tak Španělsko sklouzlo k tomu, že drželo míč, aniž by s ním reálně něco dělalo. Vše jen umocnil Le Normandův vlastní gól a navzdory převaze to vypadalo na španělské trápení.

Šancí bylo až až, ale Španělé šli úplně proti hernímu stylu, kterým se na turnaji prezentovali, a snažili se všechny akce vykombinovat k dokonalosti. V závěru úvodního dějství tak prokázal zkušenosti Rodri a přesnou střelou zpoza pokutového území vrátil zbloudilou španělskou loď na správný kurs. Bylo to nutné. Gruzie se sice po změně stran pokusila opět rozbít španělskou hru zataženým obranným blokem, ale mladé hvězdy Yamal s Williamsem inspirovaní Rodriho řešením zjednodušili hru a Gruzie neměla nárok.

První poločas osmifinále však musí být pro Luise de la Fuenteho varováním. Španělsko přivezlo do Německa velkou individuální kvalitu, ale rozhodně to není natolik odolný tým, že by si nenechal vnutit hru soupeře. Velkým otazníkem pak je obrana. Ano, těžko se kritizuje defenziva týmu, který ve čtyřech zápasech inkasoval jen jednou, ale zejména Kvaracchelijova rychlost dávala obraně pořádně zabrat. Jedinou velkou chybou však je Le Normandův vlastní gól, jeho stoperský kolega Aymeric Laporte se zatím prezentuje velice dobře.

2. Vyřešením složité politické situace v Gruzii by mohlo být obnovení království a jmenování Giorgiho Mamardašviliho králem. Třiadvacetiletý takřka dvoumetrový brankář se svými výkony zařadil mezi největší hvězdy turnaje a čtyři inkasované osmifinálové góly na tom nic nezměnily. Však i španělští střelci si dlouho trhali vlasy, než brankáře Valencie překonali. Ke svým dvaceti zákrokům ze základní skupiny přidal v prvním kole vyřazovacích zápasů dalších devět a je dost možné, že v Gruzii už započala stavba soch mladého brankáře.

Není jediný, kdo si v zakavkazské zemi zaslouží za výkon na turnaji uznání. Architektem úspěšného týmu je francouzský trenér Willy Sagnol. Už samotný postup do Německa byl historickým úspěchem, následný bod proti Česku dalším milníkem, a výhra nad Portugalskem a postup do osmifinále už byl velkou pohádkou. Proti Španělsku přišli těsně před pauzou o vedení a krátce po ní už prohrávali, ale až po inkasovaní třetího gólu se pokusili změnit svůj herní styl, což už odhalilo velkou kvalitativní propast mezi oběma týmy. Gruzínci předvedli na turnaji srdnaté, obětavé a kvalitní výkony a navzdory počátečních pochybám ukázali, že na evropský šampionát patří.

Proč by také nepatřili? Je pravda, že hráči z íránské, kyperské nebo slovenské ligy se v základní sestavě na Euru příliš často neobjevují, ale všichni tito hráči předvedli své nejlepší výkony a spoléhali se na své hvězdné spoluhráči, kteří by mohli hrát v základní sestavě takřka jakéhokoliv týmu. Klíčovým hráčem reprezentace se stal již zmíněný brankář Mamardašvili, ale jako jedna z největších hvězd celého turnaje dorazil do Německa Kvicha Kvaracchelija, a hodně vyletěl také útočník francouzských Mét Georges Mikautadze, který si svými výkony řekl o přestup do většího klubu. Každopádně celý gruzínský národní tým se bude do své země vracet v roli hrdinů, které politickými problémy zmítaná země tak moc potřebovala.

3. Nejúčinnější útočnou zbraní Luise de la Fuenteho je jsou dva mladíci a ve čtvrtfinále je čeká nejnáročnější test. Nico Williams na levém křídle a Yamine Lamal na druhé straně jsou naprostými fenomény letošního šampionátu. Jednadvacetiletý Williams okusil velkou fotbalovou akci už před rokem a půl v Kataru, kde byl pod vedením Luise Enriqueho svědkem úpadku uspávacího kombinačního fotbalu Španělska. Nyní společně s Yaminem Lamalem dotáhl nový španělský národní tým dynamickým a přímočarým fotbalem do čtvrtfinále Eura.

To však bude nejtěžší zkouškou pro de la Fuenteho nadějně se rozvíjející reprezentační projekt. Čeká ho totiž domácí Německo, které se právě vedle Španělska vyprofilovalo jako největší favorit na zisk zlatých medailí. Španělsko ve skupině sice nastoupilo proti obhájcům titulu z Itálie, ale ti se na turnaji nesetkali s dobrou formou a tým z Pyrenejského poloostrova většině zápasu dominoval. Přesto mu výhru musel zařídit vlastní gól Calafioriho a sami Donnarummu v bráně nepřekonali. Nelze pochybovat o tom, že Němci budou na Yamala i Williamse připraveni a zabrat bude muset kapitán Morata, který se po dobrém výkonu v úvodním zápase s Chorvatskem spíše hledá.

(mj)