Duch Howarda Kendalla, část první: Jeden ze tří mušketýrů

Když Sir Matt Busby odešel roku 1994 na věčnost, Everton měl tu čest být prvním návštěvníkem posmutnělého Old Trafford. Před týdnem, o více než 20 let později, si Manchester United s Toffees role prohodil u příležitosti úmrtí dalšího z velikánů trenérského řemesla. Dalšího strůjce perfektně namazaného stroje, jehož životnost mohla být klidně delší, nebýt obří tragédie...

Evertonská fanouškovská základna prožívá beze zbytku frustrující rok. Jako by snad nestačily současné trable, minulé umístění v druhé polovině tabulky a letní zklamání nad jednáním Johna Stonese, nyní všechny zčistajasna zasáhla náhlá smrt nejváženějšího manažera klubové historie.

Šok to byl vpravdě nemalý, Kendall se ostatně nedožil ani kulaté sedmdesátky. Jen před pár dny čile poskakoval v autobuse s fanoušky a ještě o této reprezentační pauze psal pln optimismu svůj pravidelný sloupek pro Liverpool Echo.

Nakonec ho minulou sobotu zradily bolavé kyčle, respektive infarkt, který utrpěl po převezení do nemocnice. Posledním zápasem, který naživo zhlédl, bylo přiléhavě liverpoolské derby. Zemřel obklopen svými nejbližšími, jež po léta naplňoval osobitým humorem a přirozeným elánem.

Kendall zůstal do smrti vděčný svým rodičům, že se ho na startu hráčské kariéry rozhodli coby vyjukaného 15letého hocha podpořit ohleduplným přesunem ze severovýchodu Anglie do 220 kilometrů vzdáleného Prestonu. On sám později pro Everton učinil v podstatě totéž, až se jméno Howarda Kendalla v očích mnoha fanoušků de facto stalo synonymem k Evertonu FC. Goodison Park navzdory svým kořenům pojal za svůj bezvýhradní domov a Newcastle, vlastní dětskou lásku, dokonce v pozdější fázi manažerské kariéry odmítl převzít.

Novinář David Prentice nedávno připomínal, jak kdysi Kendall na slavnostním galavečeru odmítl usednout, dokud všechny červené ubrousky na jeho stole nebyly nahrazeny modrými. Napůl vážně, samozřejmě, ale v zájmu ilustrace jeho nátury jde o dobrý příklad. Za všech okolností soutěživý a pro každou legraci, Kendall nachází své čestné místo i v srdcích fanoušků konkurenčního Liverpoolu. Ačkoliv to byl právě on, kdo se zasadil o přerušení famózní dominance Reds 80. let, a kdo dovedl Everton k ojedinělému hattricku výher v derby.

Bývalý obránce LFC Jamie Carragher ve svém sloupku přiznává, že Kendallovi vděčí za plno krásných vzpomínek. Různá liverpoolská fóra byla zaplavena upřímně znějícími kondolencemi. Na blogu The Anfield Wrap vyšla krásná 'óda na nepřítele, kterého není příliš těžké snášet'. A tak dále, a tak dále.

Míra uznání, jakého se Kendallovi posmrtně dostává, vskutku vypovídá o lecčems podstatném. Gary Lineker na Twitteru opětovně zopakoval, že nikdy nenastupoval za lepší tým než právě onen Everton. A to se do slovutné Barcelony vydával po jedné jediné, navíc zrovna liché sezoně 1985/86.

Kendalla si velmi váží v Birminghamu, kam se na tři roky uchýlil již jako vysloužilá hvězda EFC. Třebaže do druhého největšího anglického města přicházel výměnou za mladého miláčka davů Boba Latchforda, a třebaže v Birminghamu přišel ke zlomené noze, Kendall si nakonec tak jako tak získal respekt fanoušků Brum, z nichž někteří by ho prohlásili rovnou za nejlepšího záložníka v klubové historii.

Kendalla si velmi váží rovněž ve Stoke-on-Trent, kde tamější City svou pracovitostí a organizačními schopnostmi pomohl roku 1979 vrátit do první ligy. Tehdy už 32letý štítový záložník byl stále schopný vybičovat se k rozdílovým výkonům a většina fanouškovské základny Potters proto v době jeho nečekaného odchodu pevně věřila, že by ještě zvládl zaválet i na nejvyšší úrovni.

Kendalla si dál velmi váží také v Blackburnu, kde v 33 letech poněkud předčasně a zprvu krkolomně nastoupil dlouhou štreku za reputací prvotřídního manažera. U Rovers Kendall stanovil dodnes platný rekord o osmi ligových výhrách v řadě a skrze památnou 15zápasovou sérii neporazitelnosti je ihned na první pokus dovedl zpět do druhé ligy.

Kendalla si velmi váží dokonce i v Bilbau, kde se navzdory automaticky ztíženým podmínkám pro cizince uvelebil na necelé tři roky. Kendall si plnými doušky užíval baskický venkov a bydlení přímo v prostorách tréninkového centra Athletiku, který nejprve zachránil před sestupem, aby ho vzápětí ve svých dvou plných sezonách dovedl na krásnou čtvrtou, respektive sedmou příčku.

Co nakonec Kendallův kult jedině vhodně dokresluje, to je nepřeberné množství ochotně sdílených historek (jako této), které ho zpravidla vybarvují jako mimořádně srdečného a otevřeného člověka. Člověka z masa a kostí.

Jako postava fotbalové scény byl Kendall bezesporu neobyčejný. Roku 1964 coby 17letý teenager stanovil rekord pro nejmladšího účinkujícího ve finále FA Cupu a nakonec dorostl do jednoho z nejlepších Ostrovanů, kterým se nikdy nedostalo možnosti reprezentovat svou zemi. V manažerské pozici ovládl ligu, FA Cup i Pohár vítězů pohárů ještě před dovršením čtyřicítky a dodnes zůstává posledním Angličanem, který dovedl domácí klub k triumfu v evropském poháru.

V civilu však přesto Kendall nikdy nežil v pomyslné bublině, kterou se dnes obklopuje celá řada profesionálů. Neměl problém vkročit do liverpoolské hospody a při nenucené interakci s příznivci úhlavního rivala tlumeně slavit góly soupeře. Neměl problém zahájit rozhovor na tréninkovém hřišti, pokračovat v něm nad sklenkou vína a dokončit ho v sauně klubového centra.

Nakonec se zdá, že to jediné, s čím měl Kendall kdy problém, byl pětiletý zákaz účinkování anglických klubů v evropských pohárech, který následoval notoricky známou heyselskou katastrofu, a konkrétně Evertonu upřel jedinečnou možnost vytěžit maximum z nabyté fazóny.

Everton roku 1985 měl dle mnohých očitých svědků veškerý potenciál k triumfálnímu dobytí kontinentu; namísto toho se zhrzený Kendall odporoučel do Španělska a při opakovaném vstupu do důvěrně známé řeky v 90. letech si už bohužel jen kazil svůj nablýskaný odkaz.

Na jeho budování přitom začal pracovat už coby aktivní fotbalista, a právě v té - neméně památné - éře se sluší naše celé vyprávění zahájit...

---

'Svatá trojice', elegantně zdobící líc Goodison Parku. Zdroj: liverpoolecho.co.uk

---

Tak trochu jako Beatles

Když měli loni v říjnu rozhodnout o tom, komu bude zasvěcen speciální 'retro den', měli fanoušci Toffees docela jasno. Namísto devíti legendárních čísel devět (počínaje Dixiem Deanem) a největších kapitánů evertonské historie totiž z více než 50 procent hlasovali pro třetí možnost: poctu takzvané 'Svaté trojici' záložníků ve složení Kendall-Ball-Harvey.

Překvapení to nebylo pražádné. Vzpomínání na diktát zmíněného trojlístku zůstává dodnes oblíbenou činností všech modrých romantiků, stejně jako se rády načrtávají také různé paralely. Původně měli do 'nové Svaté trojice' dorůst Rodwell, Fellaini a Barkley, loni v listopadu zase manažer Martínez spatřoval věrnou reinkarnaci původního ansámblu v trojce McCarthy-Barry-Barkley.

"Jejich souhra byla nepřekonatelná, byli naším velkým tajemstvím. V očích zbytku země šlo o nedoceněné hrdiny, ale to bylo v pořádku - byli naši a my se neradi dělíme," vrací se do 60. let minulého století fotbalový historik David France a naráží přitom na bizarní skutečnost, že z onoho famózního tria v reprezentaci prorazil pouze Alan Ball. Harvey s Kendallem se složili na jediný start.

Všechny tři spojovalo především jedno: vzrůstem dokupy nebudili přílišný respekt (Ball byl dokonce kvůli své výšce odmítnut na testech v Boltonu), osobní souboje jim však nijak cizí nebyly. O míčových dovednostech se snad ani bavit nemusíme. Velká část jejich komunikace probíhala na telepatické úrovni; na trénincích se při hře 5 na 5 vždy stavěli k sobě a jeli bleskurychlé narážečky z jednoho dotyku, výrazný to herní prvek tehdejšího Evertonu.

"Manchester United měl svou vlastní 'Svatou trojici' v Georgi Bestovi, Bobbym Charltonovi a Denisu Lawovi, ale jakkoliv i v jejich případě šlo o výjimečné individuality, společně si nikdy nesedli tak jako naši," míní France a mimoděk načrtává paralelu s jiným liverpoolským triem ve složení Lennon-McCartney-Harrison. Všichni skvělí muzikanti sami o sobě, ale pohromadě ještě lepší.

Podobně jako v hudební kapele zná každý svou úlohu, také jednotliví 'Tři mušketýři' disponovali lehce odlišnou výbavou. Colin Harvey vynikal zejména na přihrávce. Jeho škála variant doručení balonu ke spoluhráčovým kopačkám byla široká jako málokterá, což se obzvlášť hodilo vzhledem k jeho očividným rezervám v zakončení.

Alan Ball, nejmladší člen zlatého anglického výběru z MS 1966, pro změnu definoval moderního záložníka své doby a dnes by se zřejmě bez problémů kvalifikoval jako 'box-to-box středopolař'. V jednu chvíli jste ho viděli vyhrávat balon ve vlastním vápně, za okamžik už zakončoval v pokutovém území soupeře. Ballova výdrž brala dech, a to navíc platil za hráče s nejjemnějším prvním dotykem široko daleko. Jeho velkou devízou byla všestrannost, pro niž také na zmíněném šampionátu zazářil v roli pravého křídla. Ve finále hravě proháněl i tak skvělého beka, jakým byl Karl-Heinz Schnellinger.

Sám Kendall považoval Ballovu živelnost za výsostní klíč k natolik parádní spolupráci celého tria, mnoho pamětníků by však nesouhlasilo a takovou důležitou funkci raději přisoudilo jemu. Kendallova síla spočívala v precizním obranném zákroku a bezchybném čtení hry; povětšinou sedával nejhlouběji ze všech a spolehlivě udával rytmus šlapajícího tělesa.

Kendall nikdy nepatřil k nejrychlejším borcům, zato vyspělým herním projevem se prezentoval odnepaměti. Proto nakonec Evertonu rovněž kapitánoval a dle četných pamětníků slabší kádr mnohdy podpíral na vlastní pěst. Nebýt jeho heroických výkonů v roli hlavního ochránce defenzivní linie, ročník 1972/73 se prý klidně mohl ukázat být sestupovým.

Tou dobou už 'Svatá trojice' nic vytrhávat nemohla; v prosinci 1971 totiž byla násilně roztržena nečekaným prodejem Alana Balla do Arsenalu. Sám univerzál o probíhajících jednáních do poslední chvíle neměl tušení a zabránit černým Vánocům tak nebylo v jeho silách. Toffees za něho koneckonců dostávali toho času rekordní britskou přestupovou částku.

I vinou náhlého rozpadu ikonického triumvirátu není těžké argumentovat, že toho Kendall, Harvey a Ball mohli pospolu dokázat o mnoho více. "V roce 1971 jsme měli vyhrát Pohár mistrů evropských zemích (ve čtvrtfinále se vypadlo kvůli pravidlu o vstřeleném gólu na cizím hřišti - pozn. red.), posléze by celý svět hovořil o 'Svaté trojici'. Mimoto taky prohráli finále FA Cupu 1968 s West Bromwichem - týmem, který o dva měsíce dříve v lize deklasovali 6:2," rekapituluje France.

"Myslím, že na výkonnostním vrcholu byli v sezoně 1968/69, ale když roku 1970 opanovali ligovou soutěž, byli už většími profesionály," přemítá autor mnoha ceněných publikací s evertonskou tématikou. "Potom byl najednou všem dnům konec a kádr se zničehonic rozpadl, ale to je dělá ještě lepšími," míní dále France. Zase, tak trochu jako Beatles.

O leckterém fotbalovém kolektivu se již v minulosti napovídalo, že byl týmem jednoho muže. To Gordon West s ohledem na tehdejší Everton vynalezl zvláštní koncept tříhlavého mužstva. Sám prý 'Svatou trojici' mohl zdálky jen v klidu obdivovat, aniž by měl mezi třemi tyčemi příliš práce.

Na tom bezpochyby něco bude, ani to ale ještě neznamená, že by si chválu nezasloužili i jiní. Na levém křídle přece zářil John Morrissey, vpředu spolehlivě úřadoval kanonýr Joe Royle, vzadu vše jistil Brian Labone a na lavičce sedával zřejmě navěky nedoceněný Harry Catterick...

---

Harry Catterick, Kendallův učitel-neučitel. Zdroj: the-newshub.com

---

Věčně nabručený pan Úspěšný

Šedesátá léta mají v dějinách anglické kopané své zvláštní místo. V první řadě samozřejmě hrdému Albionu přinesla historické zlato pro mistry světa, zároveň však také nabízela nezvykle vysoký počet klubů schopných válčit na úplném čele tabulky nejvyšší soutěže. Napříč celou dekádou nacházíme hned osm různých ligových šampionů a žádného obhájce.

S tím přímo souvisí rovněž dlouhý zástup výrazných a často charismatických postav trenérské scény. Na libovolném výčtu nejlepších britských manažerů 60. let budou s největší pravděpodobností figurovat Sir Matt Busby (Man Utd), Bill Shankly (Liverpool), Don Revie (Leeds), Bill Nicholson (Tottenham) či Joe Mercer (Aston Villa, Man City).

Kdo naopak v této elitní společnosti běžně schází, to je Harry Catterick; pan konzistentní, jenž z devíti relevantních sezon zakončoval mimo top6 pouze jednu jedinou (kdy takové selhání slušně kompenzoval zvládnutým dramatickým finále FA Cupu 1966) a dohromady v průběhu celých šedesátek nashromáždil více bodů než kdokoliv z výše jmenovaných.

Konkrétně mistrovská jízda s Kendallem jako protagonistou byla jaksepatří velkolepá. Již v září 1969 se Catterickův Everton symbolicky zasadil o konec obdivuhodné 34 klání trvající série neporazitelnosti Leedsu (jehož drsným stylem kouč otevřeně pohrdal) a díky suverénnímu finiši, kdy z posledních 12 kol nevyhrál pouze dvakrát, divže neukořistil rekord pro nejdominantnějšího anglického šampiona.

Harry Catterick - charakterově podobný strůjci anglického úspěchu na MS 1966, Alfu Ramseymu - si na Goodison Parku v důsledku zasloužil výmluvnou přezdívku 'pan Úspěšný' a nebylo by vlastně tak úplně od věci řadit ho v pomyslném žebříčku nejschopnějších vojevůdců 60. let nad Billa Shanklyho; upovídanou modlu z Anfieldu, jež se v 60. letech mohla pochlubit totožným výkazem (dvěma tituly a jedním triumfem v FA Cupu), a přece má na rozdíl od Cattericka místo v panteonu britských manažerů obyčejně rezervované.

Zásadní rozdíl mezi oběma generály z Merseyside spočívá v jejich kontrastním nakládání s okolím. Zatímco úderných hlášek nesmírně schopného řečníka Shanklyho byl tisk vždy plný, Catterick sám ochotně přiznával, že se mu PR hrátky příčí a veřejně se označoval za "nevrlého chlápka".

To na druhou stranu ani omylem neznamená, že by Catterick neměl co říct. Vždyť mimo jiné nadčasově orodoval za zeštíhlení nejvyšší soutěže o 42 účastnících, bil se za profesionální rozhodčí a všude, kudy šel, propagoval kultivovanější styl hry oproti tehdejšímu britskému standardu, který ztělesňoval třeba Norman Hunter přezdívaný 'Bites-yer-Legs' (Ukousne ti nohy).

Krom toho Catterick bojoval proti televiznímu vysílání a trval na tom, aby se jeho zahajovací jedenáctky vždy zapisovaly abecedně, nikoliv dle rozestavení. Své know-how si Catterick střežil jako oko v hlavě. A že vskutku měl co střežit. "V (mistrovské) sezoně 1969-70 jsme hráli parádní fotbal. Nedalo se říct, jestli to bylo 4-3-3, 4-2-3-1 nebo 4-1-2-3, byli jsme tak flexibilní. Formace šité každému jednotlivci na míru," píše na fóru Grand Old Team uživatel hullefc. Protřelý žurnalista Colin Wood dokonce tehdejší Everton označuje za jeden z nejlepších týmů v dějinách britské kopané.

Způsob, jakým Catterick svou mašinu udržoval v chodu, se přitom od pozdějšího Kendallova stylu nemohl více odlišovat. Oba stratégové možná sdíleli rodiště v County Durham, hráčskou minulost definovanou Evertonem a lásku pro kombinační kopanou (na Kendallovu filozofii ostatně navazovali Sir Alex Ferguson nebo George Graham), ne však přístup ke svým svěřencům.

Catterick si organizoval svůj vlastní boot camp - v hráčích nevyvolával pouhý respekt, nýbrž obyčejný strach. "Vždy jste přidali do kroku, když jste kolem něho procházeli. Strávil jsem pod ním šest let, udělal mě kapitánem. Ale co byl jako člověk zač, to vám neřeknu. Ani lidi, které zaměstnával, ho neměli rádi (Catterick proslul tím, že odmítal asistenta, na vše dohlížel sám - pozn. red.). Nás jako hráče děsil," vzpomínal Kendall na lodivoda, který měl na stadionu vyhrazené jedno místečko na tribuně, kde po každém nevydařeném utkání všechny hromadně peskoval.

Je přiléhavé, že jedním z největších kritiků Catterickova neortodoxního jednání byla zrovna opora jeho prvního mistrovského výběru ze sezony 1962/63, útočník Alex Young. Produktivní forvard sice pod nesmlouvavým trenérem odehrál nejlepší roky své kariéry, přesto s ním dle svých slov vůbec nevycházel a pravidelně startoval jen proto, že by Catterickovi jeho nestavění u veřejnosti neprošlo.

Catterickův problematický vztah s hráči byl dán mimo jiné tím, že nejevil takřka žádný zájem o cvičiště (ačkoliv tréninkový komplex sám navrhoval); soustředil se výhradně na dění na bojišti. To Kendall tréninkovými jednotkami doslova žil a od svých oveček si odstup nikdy udržovat nemínil. Přísný byl taky, to ano; ve skutečnosti nekompromisně pokutoval každou maličkost jako minutové zpoždění nebo protesty na hřišti. Zásadní rozdíl spočíval v tom, že Kendall následně klubovou kasičku vysypal, aby za uspořené peníze pozval celý mančaft na oběd. A s hráči se mimoto socializoval i individuálně - pokud se někde vyskytl nějaký problém, tak si prostě s dotyčným vše vyříkal nad pivem.

Přesto nelze uzavřít, že by Howard Kendall od svého první velkého učitele nic neodkoukal. Ba naopak, Catterick mu dal ten zdaleka nejužitečnější základ: přiměl ho k uvědomění si, že charakter je nadřazen ryzí herní kvalitě. 'Catt' na Goodison Parku postavil dva mistrovské týmy, které dělilo sedm let a spojovala pouze tři jména (Labone, Morrissey a brankář West), což úžasně vypovídá o jeho schopnosti citlivě namíchat tu správnou chemii v kabině, správně vyvážit kolektiv.

Právě to byl, shodou okolností, hnedka první velký úkol, který na Kendalla roku 1981 po příchodu k evertonskému kormidlu čekal. Sám kouč s odstupem času kroutil hlavou nad tím, že měl zpočátku angažmá k dispozici šest stoperů, osm středních záložníků, jednoho levého křídelníka a vůbec nikoho na pravou stranu. Umění nákupu toho ideálního zboží si musel osvojit okamžitě, protože s takto nevybalancovaným materiálem se vyhrávat jednoduše nedalo.

A tak si během následujících let vyzobal mimo jiné čtyři Liverpoolem nechtěné borce a vydal se na velkolepou cestu za relativní nesmrtelností. Harry Catterick zemřel kuriózně jen pár týdnů předtím, než Kendallův Everton dosáhl svého vrcholu. V březnu 1985, následkem selhání srdce při sledování zápasu Toffees...

Pokračování za týden