Dino Zoff - Starý pán kralující Staré dámě

Pelé, Cruyff, Maradona, Matthäus, co mají společného? Zdánlivě nic, ale přece: všechny tyto legendy se míjely na světových trávnících, mnozí další odcházeli, mnozí přicházeli, jedno však zůstávalo stále stejné: Dino Zoff. Roky ubíhaly, generace hráčů se střídaly, většina fotbalistů měnila kluby jako ponožky, Dino Zoff však byl pořád stejný. Neuvěřitelných dvaadvacet let se držel na nejvyšší úrovni. Byl u toho, když Italové triumfovali na domácím evropském šampionátu 1968, stejně jako byl o dlouhých čtrnáct let později u toho, když se Squadra Azzurra radovala ze světového zlata... Říká se, že brankářské dvojky to mají složité. Musí čekat na chybu nebo zranění kolegy, a to jistě není nic příjemného. Co však měli dělat náhradníci legendárního SuperDina? Vždyť si takřka nezachytali. Ten brankář jakoby nestárl...

Dino Zoff se narodil 28. února roku 1942 v malém italském městečku Mariano del Friuli, poblíž Udine. Rodiče pracovali na poli, Dino byl totiž synem statkáře, jenž vlastnil rozsáhlé plantáže úrodné půdy, které musel denně opracovávat a udržovat. Také malý chlapec pomáhal. Od svítání do západu slunce jen práce. "Nejdřív práce, potom škola," to bylo heslo rodiny Zoffových. Od těžké dřiny na polích nadějného brankáře zachránilo jediné - vlastní talent. Dino jako každý správný Ital zbožňoval fotbal, byla to vlastně ta jediná zábava, které se mu ve dnech náročného dětství dostávalo. Sobotní rána bývala dobou, kdy se místní mužstvo kamarádů scházelo k pravidelným střetnutím, hrálo se pro radost. Na silného chlapce s ošlehanými tvářemi zbývalo místo v brance. Zpočátku pro jeho svalnatou postavu, kterou na rozdíl od ostatních nebolely rány, později pro obrovskou lásku a vášeň, kterou si chlapec ke třem tyčím vybudoval. Již v dětských letech byl postrachem útočníků. Kamarádi proti němu rádi hráli, sázeli se totiž, kdo jej překoná jako první. Nutno dodat, že mnohdy se to nepovedlo nikomu... Jen pár měsíců po devatenáctých narozeninách dostal Dino první šanci v italské lize. Zájem o jeho služby projevilo nedaleké Udine, kterému se gólmanská jednička zrovna zranila. 24. září 1961, tohle datum se pro začínajícího mladíka stalo nadlouho postrachem. Ten den proběhl jeho prvoligový debut. Chtělo by se říci "Na to se vzpomíná pěkně, ne?" NE! Zněla by patrně Zoffova zuřivá odpověď. Tak šílený debut, jako on, snad totiž jiný brankář neměl. Udine se mělo utkat s Fiorentinou, Zoff se chtěl předvést v co možná nejlepším světle. Byl to první zápas, bylo třeba upozornit trenéra, že s ním má počítat. Jak smutný byl výsledek... Udine dostalo pětigólovou nakládačku, Zoff ze hřiště odcházel takřka se slzami v očích. "Za pár dní jsem šel do kina a tam ty góly promítaly, měla to být zábava před filmem. Zapadl jsem studem pod sedačku," vzpomínal později, již jako slavný gólman. "První ligový zápas byl zároveň mým nejhorším v životě. Pořád jsem po něm čekal, kdy za mnou přijde manažer a řekne: Chlapče, končíš!" Holt nějak se začít musí...

Slabá sezóna Udine byla korunována sestupem do Serie B, jedním z nejkritizovanějších byl Zoff, který z klubu raději odešel. Byla to však silná osobnost, první neúspěch ho neodradil, naopak toužil všem dokázat, že na vrcholový fotbal opravdu má. Velkou podporou mu byli rodiče, kteří jej ve snaze o splnění vlastního snu podporovali.

Další zastávkou byla Mantova, kde se konečně naplno prosadil a sbíral cenné zkušenosti. Z původně únikové cesty se nakonec vyklubalo čtyřleté angažmá, v němž patřil mezi nejlepší hráče týmu. Kvalitní výkony Dinovi dokonce vynesly přestup do Neapole, která, na rozdíl od Mantovy, v Serii A hrála plnohodnotnou úlohu (jednu sezónu dokonce skončila na druhém místě, hned za Milánem), naopak Mantova sestoupila do druhé ligy. Z Neapole vedla také cesta do reprezentace Itálie, do níž se prosadil v roce 1968. Jedničkou sice byl Enrico Albertosi, kterému ovšem příliš nevycházela kvalifikace o postup na domácí evropský šampionát v Itálii, šanci tak dostal Zoff. A debut to znovu nebyl ledajaký. Prvním zápasem bylo těžké utkání s Bulharskem, ve kterém Italům šlo o všechno. Zoff však prokázal svou třídu a právě díky jeho čistému kontu a naprosto přesvědčivému a bezchybnému výkonu Azzurri odstartovali tažení až na samotný evropský vrchol. V základní sestavě se najednou usadil Zoff, jenž do základu patřil také ve finále, v němž Italové nastoupili proti Jugoslávii. První zápas přitom skončil nerozhodně 1:1, a tak se utkání, podle tehdejších pravidel, muselo opakovat. Stadio Olimpico se muselo během dvou dnů naplnit ještě jednou, v opakovaném zápase už Italové rozhodli a po brankách Gigiho Rivy a Anastasiho slavili vítězství 2:0. Modří tehdy měli vskutku nesmírně silný výběr, titul byl bezpochyby ve správných rukou. Zoff velel výborné obraně, jíž tvořili převážně hráči Velkého Interu, který vládnul Evropě i Itálii. Jména jako Facchetti, Burgnich, nebo Guarneri, jistě netřeba představovat...Celý Apeninský poloostrov oslavoval národní hrdiny, kouč Feruccio Valcareggi byl takřka prohlášen za boha, zkrátka, slavilo se bouřlivě. Hrdinou se stal také Dino Zoff, jemuž se konečně začínalo vracet nezdolné úsilí a víra v úspěch, které ho provázely po celý život. Kdo by tehdy tušil, že za čtrnáct let bude slavit ještě víc...?

Úspěšné působení v Neapoli pokračovalo, mužstvo obsadilo druhou i třetí příčku, k samotnému vrcholu, tedy Scudettu, mnohdy nechybělo moc. Jisté místo v národním týmu však Dino stále neměl. Ač Italům vychytal evropské zlato, o svou pozici se musel dělit s již zmiňovaným Albertosim, kterého definitivně vytlačil až po neúspěšné obhajobě zlata v roce 1972. Přišel tak o možnost zahrát si finále mistrovství světa 1970 proti Brazílii, které však pro Italy stejně nedopadlo příliš slavně... Útěchou mohlo být konstatování, jež zvláště u Zoffa působí symbolicky, a sice: "Není všem dnům konec..." Jen krátce po svém trvalém nástupu do brány Azzurri Zoff vytvořil světový rekord v počtu odchytaných minut bez inkasovaného gólu. Impozantní série trvala celkem 1142 minut! Překonal ji až Haiťan Sanon, v zápase na světovém šampionátu v Německu 1974.

Psal se rok 1972, když nepřekonatelný Dino Zoff podepsal Juventusu Turín. Pět sezón v Neapoli uběhlo jako voda a roky přibývaly. Bylo mu již třicet, mnozí se divili, proč Juventus tak neperspektivního brankáře kupuje. Odpověď však byla nasnadě - on byl stále nejlepší... S postupem času dozrával jako víno, jeho reflexy neztrácely na kvalitě, perfektní práce nohou byla výstavní skříní celého italského fotbalu. Zdálo se, že neměl slabiny. Centrované míče v pohodě stahoval jako pavouk, dirigentské schopnosti by mu mohl závidět samotný Karajan, prostě brankář par excellence.

Juventus měl tehdy skvělý tým: mužstvo vedené slavným českým koučem Čestmírem Vycpálkem prošlo až do finále Poháru mistrů evropských zemí, kde se utkalo s legendárním Ajaxem vedeným Johanem Cruyffem. V kádru Staré dámy se vyjímala jména jako Salvadore, Causio, Altafini, Anastasi, či Bettega, ani to však nestačilo - Ajax vyhrál nejtěsnějším rozdílem 1:0, když se o jediný gól postaral již ve čtvrté minutě Johnny Rep. Turíňané však nemuseli smutnit, vždyť jen pár dní před finále oslavili zisk Scudetta. To se jim podařilo také o dva roky později, když v závěrečném účtování nastřádali o dva body více, než druhá Neapol. Úspěch bianconeri ještě podtrhoval skvělý Zoff, jenž sbíral ocenění pro nejlepšího gólmana Serie A jako na běžícím pásu. Na světě nebylo mnoho srovnatelných, jestli vůbec... Možná Shilton, Maier, Viktor, a kdo dál? Zoff nechytal na efekt. Naopak, jednalo se o naprosto bezchybnou jistotu, která prakticky nechybovala. Nikdy k němu nepatřily nějaké peprné výroky v novinách, velkohubá prohlášení, či chvástání. Dino Zoff vynikal skromností, pracovitostí a ledovým klidem. Takřka nedával najevo emoce, působil vždy stejně: soustředěně. Spoluhráči vzpomínají, jak i v pětatřiceti poctivě trénoval s ostatními, ač nemusel...

Obránci jej milovali, jelikož jim svou jistotou a klidem dodával pocit sebedůvěry a víry v tu nemožnost a neskutečnost - inkasovat. S ním v bráně jsem se cítil mnohem klidnější. Věděl jsem, že když je v bráně Dino, tak se nemůže nic stát. Byl to jakýsi náš talisman," usmíval se Claudio Gentile, Zoffův spoluhráč, a jeden z vůbec nejlepších obránců všech dob. Významným rokem pro historii Juventusu je rok 1976, tehdy totiž klub podepsal smlouvu s legendárním trenérem Giovanni Trapattonim, který mužstvu zajistil nejlepší období v dějinách. Tým hvězd okolo Gentileho, Scirey, Tardelliho, Bettegy, či později Platiniho, Rossiho a Bonieka, vyhrál takřka vše. Se Zoffovou účastí to byla další čtyři Scudetta, Pohár UEFA, dva Italské poháry, jen Pohár mistrů zůstal zakletý. Bianconeri ušatý pohár nakonec sice pozvedli, to už však bylo bez přítomnosti Pomníku, jak Zoffovi začali žertem říkat spoluhráči. On sám přitom příliš nevtipkoval, zůstával chladný a klidný. "Fotbal je příliš vážná věc na to, abych se smál," říkával. Soupeři i diváci k němu měli až neobvyklou úctu. Táhlo mu už na šestatřicet, když odjížděl na světový šampionát do Argentiny. Silný výběr Squadry Azzurry však zklamal, když skončil "až" čtvrtý - pro náročné italské tifosi slabý výsledek. Po příjezdu domů to Dino schytal od novinářů. "Je starý a křečovitě si drží místo v brance. Za zásluhy hrát nelze," hlásal titulek Gazzetty dello Sport. Trenér Enzo Bearzot byl pod velkým tlakem médií, která se vzdala všeho uznání a slavného brankáře pranýřovala za slabé výkony a upadající formu. "Bez něj si nároďák neumím představit," rozhodl však Bearzot rezolutně, Zoff pokračoval.

Uběhlo jen pár měsíců a Stará dáma i nadále válela, Zoff se opět rozchytal a všechen hněv byl rázem ten tam. Trofeje se hromadily jako bohatství Hraběte Monte Crista, nestárnoucí legenda mezi tyčemi ničila o generaci mladší útočníky, trenéru Trapattonimu se dostávalo uznání po celém světě. "Pořád jsem, cítil, že se můžu zlepšovat, proto jsem v Juve vydržel až do jedenačtyřiceti," svěřoval se Zoff. A měl pravdu. Roky na něm nebyly vůbec znát. Pomalu se blížilo léto 1982 a s ním spojený turnaj ve Španělsku, kam ovšem Itálie odjížděla za velmi pohnutých okolností. V zemi Giuseppe Meazzy se totiž stále nevzpamatovali z korupčního skandálu, do nějž byl mimo jiné zapleten také AC Milán, který se dokonce musel stěhovat do Serie B. Bývá to však zvykem, a u Italů to platí obzvláště, že právě navzdory vnějším tlakům a nepříznivým okolnostem se mužstva dokáží vybičovat k těm nejlepším výkonům. Dino Zoff, který již věkově patřil mezi fotbalové staré pány, byl i ve čtyřiceti italskou jedničkou, a byl to právě on, kdo modrým vychytal světový titul. Před turnajem mu přitom nevěřil vůbec nikdo. Italští paparazzi věštili propadák, prorokoval se konec snů pro Dina Zoffa. On však všem pochybovačům zavřel ústa. Byl přímo fantastický. Byl to Zoffův zákrok, jenž v poslední minutě památného zápasu s Brazílií zachránil Itálii před prodloužením, které by nastalo nebýt jeho fenomenálního zákroku proti hlavičce Paula Isidora.

Na Zoffově neprorazitelné hrázi si postupně vylámala zuby Argentina, Brazílie, Polsko i ve finále Německo. Titul mistra světa se stěhoval do Itálie. Dino Zoff se stal nejstarším hráčem a kapitánem v historii fotbalu, který kdy zasáhl do finále mistrovství světa. Byl to okamžik plný emocí, radosti a slz: nesmrtelný Zoff se postavil před všechny okolo a pozvedl nad hlavu zlatý grál kopané - pohár mistrů světa! Před jeho převzetím chvíli nehybně stál a vychutnával ten slastný pocit. Jeho tvář se zalila obrovskou hrdostí a pýchou. On to dokázal, navzdory všemu a všem. Ve svých čtyřiceti letech už neměl příliš prostoru pro bezhlavé pobíhání, přece jen vypadalo by to poněkud komicky, ten příval radosti a hrdosti však nešlo utlumit... Po návratu do vlasti se stal ještě větší ikonou. Jeho jméno znal celý svět. Svým triumfem navázal na Gianpiera Combiho, proslulého gólmana Juventusu ze třicátých let, který Itálii dovedl ke zlatu na šampionátu v roce 1934. A ani po tomto veleúspěchu neměl dost... Za rok nato se Starou dámou podruhé dokráčel do finále Poháru mistrů, kde se Juve utkalo s Hamburkem. Štěstí však již asi bylo vyčerpáno, Hamburk vyhrál 1:0, když se o jediný gól, již v osmé minutě, postaral současný známý německý trenér Felix Magath. Prostě nikdo nemůže vyhrát všechno, ani Dino Zoff ne...

Bylo jaro 1983, když se Zoff loučil s fotbalovou kariérou. Na nejvyšší úrovni strávil neskutečných dvaadvacet let, v italské lize odchytal celkem 642 utkání, z nichž 330 bylo v barvách Juventusu. Dalších 112 zápasů si připsal v modrém tričku národního týmu. Celých patnáct let patřil do výběru prominentních fotbalistů, kteří tvořili Squadru Azzurru. "Když se Dino loučil, byl to nejdojemnější moment mé éry v Juventusu," líčila polská legenda bianconeri, Zbigniew Boniek. Nejen celý Turín, nýbrž celá Evropa se loučila s jedním z nejlepších brankářů v historii světového fotbalu. Vždyť v anketě Mezinárodních fotbalových historiků a statistiků (IFFHS) dostali přednost pouze Lev Jašin a Gordon Banks. Až za Zoffem skončily legendy jako Zamora, Plánička, či Maier. V jiné anketě, tentokrát pořádané FIFA, v roce 2004, byl Zoff dokonce označen za pátého nejlepšího Evropana za uplynulých padesát let. Italové lepšího brankáře nikdy neměli...

K velké radosti všech se Zoff s fotbalem nerozloučil na dlouho. Hned po konci vlastní aktivní kariéry se totiž ujal křesla trenéra brankářů Juventusu, a byl tedy u toho, když klub přece jen dobyl Pohár mistrů, stalo se tak v roce 1985. Zoff fotbal miluje, stal se pro něj drogou, které se nedokáže zbavit. Ač sám prohlašoval, že trenérem nebude, neboť fotbal se mění a už není pro něj, stejně nikdy neodolal pomoct, když o to byl požádán. Dva roky dokonce vedl italský olympijský výběr, poté dva roky samotné "A" mužstvo milovaného Juventusu, který dovedl k vítězství v Italském poháru a k triumfu v Poháru UEFA (1990). Celkem pět let strávil ve funkci hlavního kouče římského Lazia, kde také čtyři roky plnil funkci prezidenta klubu. Zkrátka věhlas a obliba mezi fanoušky jej nikdy neopustily, což dokumentuje také čest, jíž se mu dostalo, když obdržel nabídku na pozici trenéra národního týmu Itálie. A počínal si velmi dobře. Vždyť mužstvo pod jeho vedením došlo až do finále Eura 2000, kde se utkalo s Francií. Chybělo pouhých třicet vteřin, aby Italové slavili titul mistra Evropy, když se k míči dostal jistý Wiltord, který srovnal a poslal zápas do prodloužení. V něm o prohře modrých nakonec rozhodl Trezeguet.

"To nejhezčí v životě už mám za sebou, nejlíp mi bylo v brance," řekl Zoff nedávno v jednom z rozhovorů. Vzápětí však dodal: "Kdyby Wiltord tehdy nevyrovnal, možná bych mluvil jinak..." Nezbývá než se hořce pousmát a přikývnout... Po turnaji v Holandsku a Belgii se brankářská legenda vrátila na lavičku Lazia, kde však setrvala jen pár měsíců - nebylo to ono. Poslední angažmá bylo roční působení u toskánské Fiorentiny, s níž však většího výsledku nedosáhl. Dnes, kdy mu je již šedesát šest let, si užívá zaslouženého odpočinku, přičemž je častým hostem televizních studií sportovních italských stanic, jeho názory stále mají velkou váhu. Italové si svých legend umí vážit a na hráče jako Dino Zoff se nezapomíná. Byl to Zoff, kdo zemi dovedl ke třetímu titulu mistra světa. Jako nejstarší hráč a kapitán v historii... Nezbývá než dodat jediné: Ora e sempre il grande Capitano!

Úspěchy: Jako hráč: mistr světa (1982), vicemistr světa (1970), mistr Evropy (1968), vítěz Poháru UEFA (1977), 6x mistr Itálie (1973, 75, 77, 78, 81, 82), 2x vítěz Italského poháru (1979, 83), 3. nejlepší brankář světa 20. století podle IFFHS.
Jako trenér: vicemistr Evropy (2000), vítěz Poháru UEFA (1990), vítěz Italského poháru (1990).