Den, kdy stadión Santiaga Bernabéua povstal

Neymar se chystal na testy do Realu Madrid, Lionel Messi soupeřil s Robinhem (sic!) o pozici největšího talentu ve Španělsku, diskuze na Eurofotbalu byly stále údernější a Ronaldinho tvořil historii na Santiago Bernabéu. Psal se zkrátka devatenáctý listopad roku 2005.

Existuje celá řada soubojů, které si nárokují status největšího fotbalového klání na této planetě, ať již s větším či menším opodstatněním. Tak např. můžeme zmínit italské Derby de la Madonnia, jihoamerické el Clásico, případně glasgowské derby mezi Celticem a Rangers a nejspíše by se našlo i pár věru otrlejších jedinců, kteří by do uvedeného seznamu zařadili i střetnutí Manchesteru United a Liverpoolu nebo dokonce Arsenalu a Tottenhamu. V každém případě není pochyb, že mezi žhavé favority na titul největšího fotbalového zápasu světa patří i španělské el Clásico, tedy utkání mezi FC Barcelonou a Realem Madrid.

O vzájemné rivalitě mezi cules a merengues by se dalo napsat mnohé a nemuseli bychom přitom nutně zůstat u fotbalu. Dalo by se hovořit o trofejích, které si mezi sebou rozdělili, o potupách, jež si navzájem nadělili, nebo o hráčích, kteří se dopustili té největší možné zrady a stihli za svou kariéru obléci modrovínové i bílé barvy. Na desítkách příkladů z minulosti bychom si mohli ukázat, jak velká nevraživost mezi pýchou Katalánska a královským klubem z Madridu panuje. Leč někdy, jen zcela výjimečně, se objeví hráč, který svou genialitou promění fotbal v umění tak dokonalé, že se mu neubrání ani ta největší rivalita. Tak tomu bylo i na den přesně před deseti lety na stadiónu Santiago Bernabéu v Madridu.

Deset let je pro fotbalového fanouška doba, za kterou se obvykle jeho vztah ke klubu, který si zvolilo jeho srdce, promění. Mění se způsob, jakým výsledky svého klubu sleduje (kolik z nás začínalo na teletextu?), i to, jak na tyto výsledky reaguje. Platí přitom, že až na výjimky je deset let doba natolik dlouhá, že se reakce na fotbalové dění spíše umírňuje, což se často přičítá různým vnějším faktorům a změnám, kterými fotbal prošel ("To tehdy se hrál ještě jiný fotbal!"; "Puyol by ty primadony srovnal do latě"; "Raúl bude navždy jedinou sedmičkou Realu Madrid.")

Ano, časy se mění, ale co obvykle přehlížíme, že se zejména měníme my, fanoušci. Je logické, nevyhnutelné a správné, že pro každého milovníka sportu bude nejvýznamnější ta generace hráčů, na které vyrůstal. Lidská mysl je tak nastavena, v mládí hledáme vzory, které chceme následovat a k nimž si vytváříme vztah trvající leckdy celý život, dávno poté, co náš dětský hrdina zmizel z televizních obrazovek a jeho kartičky z místních trafik. Srovnáváme-li pak současnou generaci hráčů s tou, která prosvětlovala naše dětství a mládí, nemůžou nikdy současníci vyhrát, neboť ta starší generace má jednu výhodu, kterou nic nepřekoná. Když na ni vzpomínáme, vzpomínáme zároveň na dřívější časy, které se tak často zdají lepší než časy dnešní (což samozřejmě souvisí se selektivní pamětí, ale také s tím, že obvykle je dětství skutečně tou nejšťastnější fází života). Současní fotbalisté přitom můžou být stále stejně kvalitní a sympatičtí a fotbal stále stejně krásný. Ale my už zkrátka nejsme těmi, kým jsme byli (Pablo Neruda).

Onen dětský fanoušek v nás nicméně neustále zůstává a vždy se ozve, pokud mu kdokoli začne jeho romantizovaný obraz minulosti narušovat. A tak se mnozí nikdy nesmíří s tím, že se na youtube objevují videa, v nichž si někdo dovolí srovnávat pravého Ronalda s jeho lacinější verzí z Portugalska, případně že někoho vůbec napadne, že by Neymar mohl být z poloviny tak dobrý, jak býval Ronaldinho. Samozřejmě by se mohlo jít ještě o další generace dozadu, a proto např. já budu vždy považovat za největší křivdu, že existuje určité procento lidí na této planetě, kteří nepovažují Romária za nejlepšího útočníka všech dob. Je však zřejmé, že názory na historii se u různých generací fanoušků budou lišit, a tak nám nezbývá, než alespoň při každé možné příležitosti připomenout, jak úžasný fotbal "v naších dobách" byl.

A el Clásico z 19. listopadu 2005 skutečně úžasné bylo. Barcelona měla právě za sebou první úspěšnou sezónu po pěti letech a její fanoušci toužili po nastolení dlouhé vlády, která by odčinila roky strádání a vyrovnala se slavnému Dream Teamu Johana Cruijffa z devadesátých let. Nebyl přitom žádný rozumný důvod se domnívat, že by tomu tak nemělo být, kádr barcelonských byl skutečně vynikající a v nejlepších letech. Dopředu i dozadu skvěle fungující záloha Xavi - Deco (byť zrovna Xavi byl převážnou část sezóny 2005/2006 zraněný a nahrazovali jej Iniesta a Van Bommel) podporovala ničivé trio Ronaldinho - Eto’o - Messi, kterému fanoušci přezdívali R. E. M. a které slibovalo dlouhé roky barcelonské dominance ("R. E. M." se za pár let proměnilo v "MVP" a následně v "MSN" zatímco vedle v Madridu mají "BBC", je asi nejvyšší čas si připustit, že se nám to trochu vymklo z rukou). Celý katalánský orchestr měl na starosti Frank Rijkaard, v němž spolu s Ronaldinhem blaugranas spatřovali zachránce, který slavný klub osvobodil z vlády temna.

V Realu Madrid, který měl za sebou dvě po všech stránkách neúspěšné sezóny a ani v té probíhající nebyl v ideální formě, už tak veselo nebylo. Trenéři se měnili jak na běžícím pásu (ostatně tehdejšího lodivoda Vanderlei Luxemburga právě i kvůli propadáku proti Barce brzy nahradil López Caro) a do zálohy se stále marně hledal "nový Makélélé", kterým skutečně nebyl Gravesen, a dokonce ani Pablo García. A když bychom se posunuli trochu do budoucnosti, tak jím samozřejmě nebyli ani Mahamadou a Lass Diarrové. Na druhou stranu klub z hlavního města měl mezi tyčemi Ikera Casillase, který se právě dostával do nejlepších let, v útoku lítala, byť poněkud splašeně, tehdy největší brazilská naděje Robinho a čerstvou posilou do obrany byl jistý Sergio Ramos.

Barcelona sice měla všechny trumfy v rukou, ale zápas se hrál na Santiago Bernabéu a v clásicu jsou favoritem vždy domácí, ostatně jen rok předtím merengues vyhráli domácí el Clásico přesvědčivě 4:2. Ale tentokrát tomu mělo být jinak. Barcelona byla po většinu zápasu lepší, ve vynikající formě se prezentoval Lionel Messi - což se pro následujících deset let stalo ustálenou zvyklostí, přičemž se dá říci, že právě tento zápas představoval první skutečný záblesk podle mnohých nejlepšího hráče všech dob na velké scéně. Právě po akci argentinského génia padl první gól, který bodlem vsítil Samuel Eto’o, bývalý hráč Realu Madrid, a do kabin se šlo za pro domácí ještě relativně přijatelného stavu 0:1. Ta legendární část zápasu se odehrála ve druhém poločase. Jejím hlavním aktérem byl, jak už bylo řečeno, Ronaldinho. Hráč, který byl pro svůj styl hry i vystupování oblíben snad na celém fotbalovém světě s výjimkou bílé části Madridu. Avšak právě tam se mnozí poklonili jeho genialitě. Brazilec byl vynikající celý zápas, skutečnou magii ovšem ukázal zejména ve dvou velmi podobných momentech, kdy pokaždé převzal míč v uctivé vzdálenosti od brány na levé straně hřiště a rozhodl se, že by bylo vhodné vsítit pár gólů. Dvakrát si proto pohrál s Ramosem (tuto Ronaldinhovu zálibu po něm krátce nato převzal Messi a zdá se, že určité zalíbení by v této činnosti mohl do budoucna nalézt i Neymar) a s kýmkoli dalším, kdo měl snad v úmyslu mu jeho plán překazit, a předvedl, jak může být fotbal nádherný. Právě po druhém gólu mnoho fanoušků domácích povstalo a Brazilci zatleskalo (zatímco jiní nadávali). Byl to výjimečný zápas a výjimečný moment, v němž jakoby Ronaldinho zhmotnil veškeré své přednosti a přinutil soupeře otevřeně rezignovat a uznat nadvládu nenáviděného rivala. Dominance Barcelony vedené Ronaldinhem byla ve druhém poločase nesmírná a konečný výsledek mohl být pro Real Madrid ještě daleko děsivější, než nakonec byl.

Jak po druhém Ronaldinhově gólu uvedl jeden z komentátorů španělské televize, nejhorší pro Madrid nebyl fakt, že dostal třetí gól, ale to, že ještě zdaleka nebyl konec utkání. Dodnes se ostatně traduje, že Deco po konci zápasu svým spoluhráčům vynadal, že závěr vypustili, ačkoli mohli svému odvěkému rivalovi uštědřit i větší výprask. Barcelona každopádně zvítězila 3:0 a udělala rázný krok k obhajobě mistrovského titulu, a jak se mnozí mylně domnívali, i k potvrzení nové zlaté éry.

Dne 19. 11. 2005 tak FC Barcelona a zejména Ronaldinho předvedli ve španělském hlavním městě výkon, na který se nezapomíná a který navždy zůstane ve zlatém fondu katalánského velkoklubu. A ačkoli se od té doby Barce podařilo vyhrát v madridském chrámu i vyšším rozdílem, získat si opětovně uznání fanoušků úhlavního nepřítele se jí již nepodařilo a pravděpodobně dlouho nepodaří.

Kdo by čekal, že tento tým, na první pohled tak silný, následující dvě sezóny upadne do herní i výsledkové krize, z níž ji až v roce 2008 vyvede Pep Guardiola, a to mimo jiné tím, že se někdejšího hrdiny Ronaldinha hned na první tiskové konferenci nemilosrdně zbaví...

Ronaldinho tedy v roce 2008 z klubu odešel, ale ve vzpomínkách fanoušků zůstal a zůstane navždy, spolu se svým věčným úsměvem, nekonečnou herní fantazií a radostí, kterou celému Ciudad Condal týden co týden daroval. Nejlepším barcelonským hráčem všech dob je bez diskuze Messi (protože lépe už fotbal praktikovat nejde), ale byl to Ronaldinho, kdo Barcelonu znovu naučil se smát, a to právě díky výkonům, jakým byl i ten před přesně deseti lety. Za to vše mu patří dík a za to vše mu patří, aby byly jeho schopnosti a výkony všem novým fanouškům neustále připomínány. Bylo by totiž mimořádně nespravedlivé, aby u nové generace fanoušků Ronaldinho upadl v zapomnění. Byla by to ostatně i pro ni nekonečná škoda...