Dalglish se dočkal návratu. Co bude dál?
Skotský manažer se po dvaceti letech opět objevil na lavičce Liverpoolu. Neoblíbeného Roye Hodgsona vystřídala jedna z nejvýraznějších postav v historii klubu. Krátkodobý efekt je zřejmý, ale nabízí se otázka, zdali je toto angažování ideálním řešením.
Tento článek v žádném případě nehodlá zpochybňovat status Dalglishe jako legendy Liverpoolu a anglického fotbalu. Vynikající hráč v 80. letech plynule přešel na lavičku a vyhrál s Reds tři tituly. Následně se mu podařilo zvítězit v Premier League s Blackurnem Rovers. Nyní se po desetileté pauze vrátil do role manažera. V následujících řádcích chci nabídnout alternativní pohled na jeho roli v současném Liverpoolu.
Kenny Dalglish se do Liverpoolu vrátil červenci 2009. Podle oficiálního vyjádření získal roli v klubové akademii a zároveň se stal velvyslancem klubu spolupracujícím s komerčním oddělením. Hned u tohoto se musíme pozastavit. Co přesně Dalglish dělal? Jeho pozice nebyla pořádně specifikována a nikdo nevěděl, co si pod tím má představit. Když byl odvolán Rafael Benítez, vedení klubu požádalo Dalglishe, ať se účastní procesu výběru nového manažera. Klubový velvyslanec Liverpoolu nejspíše má takto významné pravomoci.
Návrat krále Kennyho do klubových struktur samozřejmě rozvířil spekulace o tom, že se chystá jeho návrat na lavičku. Oficiálně samozřejmě vždy podporoval manažera, ale po odchodu Beníteze klubu doporučil sám sebe. V té době majitelé chtěli klub prodat, krátkodobé Dalglishovo působení by tedy mělo smysl. Skotský manažer by se pro svůj milovaný klub obětoval a vedl by tým do doby, než by si nový majitel přivedl vlastního muže.
Šanci však dostal Roy Hodgson. Ten velice brzy ztratil podporu fandů, kteří by si přáli jmenování Dalglishe už v létě. Nový manažer se dostal do nezáviděníhodné pozice. V závětří totiž celou dobu číhala nedotknutelná klubová legenda, jež v létě chtěla být na jeho místě. Ať se Dalglish vyjadřoval o podpoře Hodgsona jak chtěl, v Liverpoolu bylo vytvořeno velké napětí. Jeho pozice byla už od začátku vratká jednoduše proto, že Dalglish byl ve stejnou dobu zaměstnancem klubu.
Fanoušci do rukou dostali účinnou zbraň. Hodgson neměl výsledky, s angažmá ve velkém klubu se nedokázal popasovat ani ze stránky komunikace. Příznivci začali volat jeho odvolání. V Liverpoolu přeci je ten správný člověk, jenž zná prostředí a měl by dostat příležitost pozvednout hru týmu. Dalglish se tak dočkal a stal se manažerem Liverpoolu. Lze spekulovat o tom, že mu o návrat na lavičku šlo od samého počátku. Stačí se podívat na několik úryvků z jeho autobiografie My Liverpool Home: Then and Now.
1991: Dalglish rezignoval uprostřed sezony. Práce manažera pro něj byla příliš stresující, navíc rok předtím zažil tragédii v Hilsborough. Klub mu navrhl, ať si dá krátkou pauzu. Dalglish odmítl. Následně odjel do USA, kde začal mít pochyby o svém rozhodnutí: "Kdyby mě Liverpool v momentě návratu z Floridy požádal, ať pokračuji jako manažer, skočil bych po té šanci, protože mé baterie byly znovu nabité. Bohužel mě nepožádali. Když jsem byl v Orlandu, tak mi zavolali, že tu práci získal Graeme Souness. Pocítil jsem lítost. Liverpool byl můj klub, moje práce, můj domov. Odteď byl někoho jiného."
1993: Dalglish byl manažerem Blackburnu, kam přišel osm měsíců po své liverpoolské rezignaci. Ve stejnou dobu byl v kontaktu s Liverpoolem o možném návratu: "Po šanci vrátit se do Liverpoolu bych skočil. Lidé v Blackburnu byli skvělí, skutečně skromní, ale Anfield byl můj domov." Dalglish ze své dovolené přiletěl do Anglie, aby se od předsedy Liverpoolu Davida Moorese dozvěděl, že pro jeho návrat není správný čas. "Nikdy předtím v životě jsem necítil takový hněv."
1996: "Když Liverpool v roce 1996 přivedl Gérarda Houlliera do manažerské dvojice k Royovi Evansovi, tak jsem si přál, abych to byl já. Proč nepožádali mě, abych Royovi pomáhal?"
2010: "Lidé se mě ptali, zdali jsem byl zklamaný. Samozřejmě, že jsem byl. Tu práci jsem vášnivě chtěl. Byl bych ještě více zklamaný, kdybych se o ni neucházel. Liverpool miluji tak hluboce, že jsem to cítil téměř jako povinnost."
Kenny Dalglish je hrdým klubistou. Je také evidentní, že po roli manažera dlouho toužil. Nastává tedy otázka, jestli jeho návrat do Liverpoolu v roce 2009 nebyl spíše kontraproduktivní. Působení legendy může v klubu paradoxně způsobovat problémy. Dalglish samozřejmě neměl absolutně žádné špatné úmysly. Spíše jde o to, že pouhá přítomnost někoho s takovým renomé způsobuje tlak na manažera. Dochází ke srovnávání a připomínání minulosti. Nepřímo tak představuje závaží okolo krku nového muže, protože fandové stále oslavují toho, kdo jim přinesl mnoho skvělých zážitků. Pro příklad stačí zajít k Manchesteru United. Sir Matt Busby v roce 1969 skončil v roli manažera. V klubu poté zůstal následujících 11 let jako ředitel. Jeho nástupci nedokázali navázat na předchozí úspěchy, United dokonce v roce 1974 sestoupili.
Podívejme se ještě na posledních 15 let Dalglishovy manažerské kariéry. Po zisku titulu s Blackburnem v roce 1995 skončil jako manažer a přesunul se do role sportovního ředitele. Týmu se ujal Ray Harford, Rovers se přestalo dařit a sezonu zakončili na 7. místě. Dalglish z Blackburnu po vzájemné dohodě odešel. V lednu 1997 se stal nástupcem Kevina Keegana v Newcastlu a tým pod jeho vedením skončil na druhém místě. V následujícím ročníku se Magpies probojovali do finále FA Cupu, ale v lize skončili až 13. a Dalglish byl vyhozen. Poté se stal sportovním ředitelem v Celtiku, kam doporučil Johna Barnese jako manažera. Barnes se ukázal jako katastrofa a sezonu dokončil na lavičce Dalglish. Do klubu přišel Martin O'Neill. Dalglish chtěl pokračovat jako sportovní ředitel, ale Celtic byl proti. Spor skončil až u soudu.
Noví majitelé Liverpoolu poslechli fanoušky a angažovali Dalglishe jako manažera do konce sezony. Jedná se o populární jmenování, skotský manažer má zaručenou podporu fandů. Jejich nadšení je pochopitelné, ale není způsobeno především emocemi a krásnými vzpomínkami na doby minulé? Budoucí měsíce nám ukáží, zdali je Dalglish tou kompetentní osobou. Momentálně můžeme jen hádat.
Často je jako argument používána jeho přirozená autorita. U fanoušků tomu tak určitě je, ale co hráči? Většinu kádru tvoří cizinci. V době, kdy Liverpool vyhrávaval tituly, byli v dětském věku. Jméno Dalglish pro ně nemusí tolik znamenat. Současní fotbalisté mají mnohem vyšší moc než před dvaceti lety a slova jako respekt nebo loajalita se ze hry pomalu vytrácejí. Naposledy si Glen Johnson vzal kritiku ze strany Paula Mersona velmi osobně a zareagoval osobními urážkami na adresu bývalého reprezentanta.
Troufám si tvrdit, že Liverpool by neměl problém nyní v lednu získat kvalitního manažera, jenž by v klubu sjednal pořádek. Někteří jsou bez práce, jiní by nabídku od klubu z Merseyside neodmítli. Dalglish opravdu není poslední možností, vrátil se dobrovolně a rád. Naopak si majitelé jeho angažováním na sebe upletli bič. Nabízí se paralela s návratem Kevina Keegana do Newcastlu. Hlavní roli taktéž hraje naděje, že se podaří navázat na staré dobré časy.
Dalglish má dost sebevědomí a věří si na to, že je tím správným mužem pro současný Liverpool. Američané se s novým prostředím teprve seznamují, a tak místo položení základů pro novou dlouhodobou strategii sáhli po balíčku zaručujícím okamžité zvýšení popularity. Jedná se však o dvousečnou zbraň. Pokud nepůjde vše podle představ, hněv příznivců se obrátí právě na majitele. Velká očekávání nemusí být naplněna. Může tak přijít čas, kdy John W. Henry a Tom Werner budou muset řešit velké dilema. V některých momentech už musí jít sentiment stranou a na historii se nelze odvolávat věčně.
Tento článek v žádném případě nehodlá zpochybňovat status Dalglishe jako legendy Liverpoolu a anglického fotbalu. Vynikající hráč v 80. letech plynule přešel na lavičku a vyhrál s Reds tři tituly. Následně se mu podařilo zvítězit v Premier League s Blackurnem Rovers. Nyní se po desetileté pauze vrátil do role manažera. V následujících řádcích chci nabídnout alternativní pohled na jeho roli v současném Liverpoolu.
Kenny Dalglish se do Liverpoolu vrátil červenci 2009. Podle oficiálního vyjádření získal roli v klubové akademii a zároveň se stal velvyslancem klubu spolupracujícím s komerčním oddělením. Hned u tohoto se musíme pozastavit. Co přesně Dalglish dělal? Jeho pozice nebyla pořádně specifikována a nikdo nevěděl, co si pod tím má představit. Když byl odvolán Rafael Benítez, vedení klubu požádalo Dalglishe, ať se účastní procesu výběru nového manažera. Klubový velvyslanec Liverpoolu nejspíše má takto významné pravomoci.
Návrat krále Kennyho do klubových struktur samozřejmě rozvířil spekulace o tom, že se chystá jeho návrat na lavičku. Oficiálně samozřejmě vždy podporoval manažera, ale po odchodu Beníteze klubu doporučil sám sebe. V té době majitelé chtěli klub prodat, krátkodobé Dalglishovo působení by tedy mělo smysl. Skotský manažer by se pro svůj milovaný klub obětoval a vedl by tým do doby, než by si nový majitel přivedl vlastního muže.
Šanci však dostal Roy Hodgson. Ten velice brzy ztratil podporu fandů, kteří by si přáli jmenování Dalglishe už v létě. Nový manažer se dostal do nezáviděníhodné pozice. V závětří totiž celou dobu číhala nedotknutelná klubová legenda, jež v létě chtěla být na jeho místě. Ať se Dalglish vyjadřoval o podpoře Hodgsona jak chtěl, v Liverpoolu bylo vytvořeno velké napětí. Jeho pozice byla už od začátku vratká jednoduše proto, že Dalglish byl ve stejnou dobu zaměstnancem klubu.
Fanoušci do rukou dostali účinnou zbraň. Hodgson neměl výsledky, s angažmá ve velkém klubu se nedokázal popasovat ani ze stránky komunikace. Příznivci začali volat jeho odvolání. V Liverpoolu přeci je ten správný člověk, jenž zná prostředí a měl by dostat příležitost pozvednout hru týmu. Dalglish se tak dočkal a stal se manažerem Liverpoolu. Lze spekulovat o tom, že mu o návrat na lavičku šlo od samého počátku. Stačí se podívat na několik úryvků z jeho autobiografie My Liverpool Home: Then and Now.
1991: Dalglish rezignoval uprostřed sezony. Práce manažera pro něj byla příliš stresující, navíc rok předtím zažil tragédii v Hilsborough. Klub mu navrhl, ať si dá krátkou pauzu. Dalglish odmítl. Následně odjel do USA, kde začal mít pochyby o svém rozhodnutí: "Kdyby mě Liverpool v momentě návratu z Floridy požádal, ať pokračuji jako manažer, skočil bych po té šanci, protože mé baterie byly znovu nabité. Bohužel mě nepožádali. Když jsem byl v Orlandu, tak mi zavolali, že tu práci získal Graeme Souness. Pocítil jsem lítost. Liverpool byl můj klub, moje práce, můj domov. Odteď byl někoho jiného."
1993: Dalglish byl manažerem Blackburnu, kam přišel osm měsíců po své liverpoolské rezignaci. Ve stejnou dobu byl v kontaktu s Liverpoolem o možném návratu: "Po šanci vrátit se do Liverpoolu bych skočil. Lidé v Blackburnu byli skvělí, skutečně skromní, ale Anfield byl můj domov." Dalglish ze své dovolené přiletěl do Anglie, aby se od předsedy Liverpoolu Davida Moorese dozvěděl, že pro jeho návrat není správný čas. "Nikdy předtím v životě jsem necítil takový hněv."
1996: "Když Liverpool v roce 1996 přivedl Gérarda Houlliera do manažerské dvojice k Royovi Evansovi, tak jsem si přál, abych to byl já. Proč nepožádali mě, abych Royovi pomáhal?"
2010: "Lidé se mě ptali, zdali jsem byl zklamaný. Samozřejmě, že jsem byl. Tu práci jsem vášnivě chtěl. Byl bych ještě více zklamaný, kdybych se o ni neucházel. Liverpool miluji tak hluboce, že jsem to cítil téměř jako povinnost."
Kenny Dalglish je hrdým klubistou. Je také evidentní, že po roli manažera dlouho toužil. Nastává tedy otázka, jestli jeho návrat do Liverpoolu v roce 2009 nebyl spíše kontraproduktivní. Působení legendy může v klubu paradoxně způsobovat problémy. Dalglish samozřejmě neměl absolutně žádné špatné úmysly. Spíše jde o to, že pouhá přítomnost někoho s takovým renomé způsobuje tlak na manažera. Dochází ke srovnávání a připomínání minulosti. Nepřímo tak představuje závaží okolo krku nového muže, protože fandové stále oslavují toho, kdo jim přinesl mnoho skvělých zážitků. Pro příklad stačí zajít k Manchesteru United. Sir Matt Busby v roce 1969 skončil v roli manažera. V klubu poté zůstal následujících 11 let jako ředitel. Jeho nástupci nedokázali navázat na předchozí úspěchy, United dokonce v roce 1974 sestoupili.
Podívejme se ještě na posledních 15 let Dalglishovy manažerské kariéry. Po zisku titulu s Blackburnem v roce 1995 skončil jako manažer a přesunul se do role sportovního ředitele. Týmu se ujal Ray Harford, Rovers se přestalo dařit a sezonu zakončili na 7. místě. Dalglish z Blackburnu po vzájemné dohodě odešel. V lednu 1997 se stal nástupcem Kevina Keegana v Newcastlu a tým pod jeho vedením skončil na druhém místě. V následujícím ročníku se Magpies probojovali do finále FA Cupu, ale v lize skončili až 13. a Dalglish byl vyhozen. Poté se stal sportovním ředitelem v Celtiku, kam doporučil Johna Barnese jako manažera. Barnes se ukázal jako katastrofa a sezonu dokončil na lavičce Dalglish. Do klubu přišel Martin O'Neill. Dalglish chtěl pokračovat jako sportovní ředitel, ale Celtic byl proti. Spor skončil až u soudu.
Noví majitelé Liverpoolu poslechli fanoušky a angažovali Dalglishe jako manažera do konce sezony. Jedná se o populární jmenování, skotský manažer má zaručenou podporu fandů. Jejich nadšení je pochopitelné, ale není způsobeno především emocemi a krásnými vzpomínkami na doby minulé? Budoucí měsíce nám ukáží, zdali je Dalglish tou kompetentní osobou. Momentálně můžeme jen hádat.
Často je jako argument používána jeho přirozená autorita. U fanoušků tomu tak určitě je, ale co hráči? Většinu kádru tvoří cizinci. V době, kdy Liverpool vyhrávaval tituly, byli v dětském věku. Jméno Dalglish pro ně nemusí tolik znamenat. Současní fotbalisté mají mnohem vyšší moc než před dvaceti lety a slova jako respekt nebo loajalita se ze hry pomalu vytrácejí. Naposledy si Glen Johnson vzal kritiku ze strany Paula Mersona velmi osobně a zareagoval osobními urážkami na adresu bývalého reprezentanta.
Troufám si tvrdit, že Liverpool by neměl problém nyní v lednu získat kvalitního manažera, jenž by v klubu sjednal pořádek. Někteří jsou bez práce, jiní by nabídku od klubu z Merseyside neodmítli. Dalglish opravdu není poslední možností, vrátil se dobrovolně a rád. Naopak si majitelé jeho angažováním na sebe upletli bič. Nabízí se paralela s návratem Kevina Keegana do Newcastlu. Hlavní roli taktéž hraje naděje, že se podaří navázat na staré dobré časy.
Dalglish má dost sebevědomí a věří si na to, že je tím správným mužem pro současný Liverpool. Američané se s novým prostředím teprve seznamují, a tak místo položení základů pro novou dlouhodobou strategii sáhli po balíčku zaručujícím okamžité zvýšení popularity. Jedná se však o dvousečnou zbraň. Pokud nepůjde vše podle představ, hněv příznivců se obrátí právě na majitele. Velká očekávání nemusí být naplněna. Může tak přijít čas, kdy John W. Henry a Tom Werner budou muset řešit velké dilema. V některých momentech už musí jít sentiment stranou a na historii se nelze odvolávat věčně.
Komentáře (423)