Copa América 2019 - Představení skupiny B

Skupina B nadcházejícího ročníku Copy Amériky slibuje fascinující podívanou. Kromě Paraguaye, která historicky neumí své snažení končit již po skupinové fázi, a asijských šampionů z Kataru se v jejím rámci utkají také pořadatelé příští Copy, která se uskuteční už za rok v Argentině a Kolumbii...

Vše, co se zatím o příští Copě dozvídáme, je poněkud bizarního ražení. Teprve včera TNT Sports přišlo s informací, že se Argentinci s Kolumbijci domluvili na finále hraném na dva zápasy, a pokud Argentina dostane pořadatelství ženského mistrovství světa 2023, svolí k tomu, aby se rozhodující druhé finále hrálo na kolumbijské půdě. Dnes prezident CONMEBOL veřejně vystoupil a takové řešení kategoricky odmítl.

Ať už to každopádně dopadne jakkoliv, Argentina s Kolumbií budou za rok svým způsobem soupeři i partnery, zatímco letos se mohou ve skupině B soustředit pouze na čistě fotbalové poměřování sil. Přizvukovat jim budou dva soupeři, kteří jsou obdobně nečitelní ze zcela odlišných důvodů, což mnohé vede k prohlášením, že se týmy zrovna v této skupině vážně mohou poskládat v takřka jakémkoliv pořadí.

Pojďme si tedy všechny účastníky, jednoho po druhém, jaksepatří představit...




Co jim bude hrát do karet

Lionel Messi bude hladovější než kdy dřív. S reprezentací, která mu přinesla tuny frustrace a zklamání, by se jinak dnes už dávno nezahazoval. Sám řekl, že se s národním týmem chce za každou cenu loučit trofejí, čili se definitivně zdá, že ho zlato z olympiády neuspokojí. A co si budeme povídat, ze zvláště hladového Messiho jde pořádný strach. Stále se přece jedná o nejlepšího střelce LaLigy, který si se 36 zářezy letos jel svou vlastní ligu. Také jeho bilance na celkem čtyřech Copách (8 gólů a 11 asistencí) sama o sobě bere dech.

Není pochyb o tom, že mít ve svém středu Messiho, je dnes stejně jako před třemi lety obrovská výhoda.

Navíc, ačkoliv to nemění nic na tom, že Argentinci od roku 1993 nevyhráli žádnou trofej, na Copě Américe jsou od finále roku 2007 a jasné prohry s Brazílií (0:3) technicky neporazitelní. Jejich poslední tři Copy totiž končily až v penaltovém rozstřelu (krom dvou posledních finále ještě čtvrtfinále roku 2011 s Uruguayí), a ve skupině je to tradičně suverenita sama. Ať už tedy Albiceleste letos působí všelijak, prohrávat zjevně neumí, a to se, tuším, vždycky hodí.

Co je může zradit

Co se vám vybaví, když vám někdo vyjmenuje kompletní (očekávanou) zadní linii Argentiny ve složení Saravia-Otamendi-Pezzella-Tagliafico? Neprostupnost to asi nebude, že ano? Není divu, spoléhat na notoricky nepříliš spolehlivého Nicoláse Otamendiho jako toho nejzkušenějšího borce v zadní linii je přinejlepším silně optimistické. Jenže Scaloni nemá moc na výběr. Tottenhamský Juan Foyth nadále platí za příslib do budoucnosti, ale současnost mu ještě téměř jistě patřit nebude. A experiment se třemi stopery nedávno proti Venezuele Scalonimu explodoval přímo pod rukama; něco takového znovu nehrozí.

Argentina jako celek je vlastně takový jeden velký experiment.

Scaloni se ke kormidlu odebral hned po světovém šampionátu coby bývalý asistent Jorgeho Sampaoliho a jako původně dočasné řešení. Teď je z něho nějakou záhadou (resp. čistě proto, že je levný a Sampaoli nebyl) i to vyvolené řešení pro nadcházející Copu. Což je samo o sobě absurdní a v minulosti nevídané, ovšem neméně pozoruhodná je čistka, kterou někdejší pravý bek v nároďáku provádí. Pouze devatero hráčů z aktuální nominace jelo před rokem do Ruska a pouze pět borců přežilo od minulé Copy.

Pro všechny velké Scaloniho ambice a plány na přímočarý fotbal tu je však faktor Messi a zjevná skutečnost, že se letošní Copa — pro kterou se s ním původně vzhledem k nadcházejícímu ročníku na domácí půdě tolik nepočítalo — bude odehrávat pod jeho taktovkou právě tak, jak to vyhovuje jemu (tedy žádné brejky). Scaloni možná sice na začátku vypadal být rozhodnutý, že chce hrát 4-3-3 s Maurem Icardim na hrotu, jenže teď už taková varianta nepřichází v úvahu, protože Leo je zpátky, a s ním i jeho věrný druh Kun Agüero.

Argentinci ve výsledku pořádně neví, jak to trenér Lionel M̶e̶s̶s̶i̶ Scaloni vůbec v Brazílii postaví. Varianta s formací 4-3-1-2 s Messim pod útočníky a Agüerem spárovaným s Lautarem Martínezem na papíře láká, ale takhle pak nevyzbyde místo na dalšího starého pardála a spolu s Agüerem (12 startů) také jediným dosud (de facto) neporaženým Argentincem na Copě, Ángela di Maríu (11 startů). Pravděpodobnější se tak jeví spíše varianty 4-3-3 a 4-2-3-1 s Messim na svém klasickém místě u pravé postranní čáry.

Na koho se zaměřit

Před loňským MS jsem vám v sekci "Na prahu slávy" představoval Guiovaniho Lo Celsa, a není to zpětně rozhodnutí, na které bych byl úplně pyšný — vždyť Lo Celso nakonec na turnaji neodehrál ani minutu. Na moji obranu byl tehdy záložník PSG spolu s Cristiánem Pavónem (který se mimochodem mezitím proměnil v úplného dřeváka) jediným členem výběru mladším 23 let. Nyní je ta nabídka o něco lepší, přesto se k Lo Celsovi nakrátko vrátím, protože v pátek proti Nikarague ho Scaloni nečekaně nasadil do formace 4-3-3 na pravý kraj záložní trojky, a do středu vtočený levonohý Lo Celso si několikrát výborně porozuměl s Messim. Mohl by tedy právě on být tím kreativním středopolařem, po němž Leo tak dlouho baží?

Další jméno hodné vyzdvihnutí: pravý bek Renzo Saravia se za poslední rok v argentinském Racingu Club pěkně vyhrál, podával stabilní, spolehlivé výkony a před pár dny zkompletoval ve 25 letech zasloužený přestup do Porta. Střed zálohy potom bude nejspíš jistit legionář z mexické Amériky, Guido Rodriguez, který do reprezentace jakž takž naplno pronikl teprve letos, ale je to velice chytrý, kompletní štítový záložník bez jediné výrazné slabiny. Na rozdíl od minulých turnajů tak Argentina nebude mít ve svém středu žádného bezhlavého "rozbíječe" (čti Mascherana), a to je dobrá zpráva i pro Messiho samotného.

Extra dávka motivace náleží...

Komu jinému než Lionelu Messimu.

Je to toxické téma, které málokoho unavuje více než mě, ale pojďme si to v rychlosti zrekapitulovat: Lionel Messi byl vyhlášen nejlepším hráčem mistrovství světa 2014, a v reálu byl možná jedním ze dvou nejlepších. O rok později byl Lionel Messi vyhlášen nejlepším hráčem Copy Amériky 2015, aniž by tentokrát bylo nejmenších debat o tom, že byl nejlepší. Výroční Copa pak byla tou ideální příležitostí se revanšovat, a Argentinci ničili vše, co jim přišlo do cesty. Do finále prošli se skóre 18:1 jak se zapnutými cheaty, a Messi oba vyřazovací zápasy končil s úctyhodnou bilancí 1+2. Ve skupině se blýskl i hattrickem. Přesto si ve finále s Chile, které před pár dny na tom samém turnaji porazili, Argentinci nepochopitelně nadělali do gatí a po bezbrankovém průběhu opět padli na penalty.

Ten rozhodující kop nezazdil nikdo jiný než Lionel Messi, opět po většinu doby nejlepší hráč turnaje. Tudíž samozřejmě, populární výklad událostí téhle depresivní Messiho dvouletky se mezitím točí kolem toho, nakolik pětinásobný držitel Zlatého míče zklamal své spoluhráče, a nikoliv nakolik oni zklamali jeho (ehm).

Nedá se svítit, Lionel Messi to musí zkusit znovu; a znovu na to patrně bude po většinu času docela sám...

Jeden poslední (dlouhý) důvod, proč jim přát ze všech nejvíc

Pojďme pro jednou zapomenout na věčné pitvoření se, zdali je lepší Cristiano Ronaldo, nebo Lionel Messi. Ve výsledku na tom přece nezáleží. Podstatné je, že se naše generace potkala s tím štěstím mít možnost v celé šíři přihlížet dílu učiněného génia Lionela Messiho a jeden kontinentální pohár je vážně to nejmenší, co mu můžeme obratem dopřát jako dík za ta léta čiré fotbalové zábavy. Ano, Messiho laškování s koncem v reprezentaci bylo nešťastné, ale v jádru pro to barcelonská modla měla všechny pádné důvody pod sluncem.

Tuhle Copu si Lionel Messi prostě zaslouží.

Fajn, když jsme si tohle vyjasnili a všichni jsme se na tom shodli, je načase se pobavit o tom, jak stylové by bylo, kdyby Messi vysněnou Copu konečně dobyl zrovna na brazilské půdě. Pro ilustraci: Argentinci a Brazilci dohromady vyhráli neskutečných 22 ročníků Copy Amériky, zhruba přesně, jak byste asi čekali. Kanárci poprvé triumfovali roku 1919, na vlastní půdě, a mimo jiné skrze výhru 3:1 nad Argentinou. To dál napodobili v letech 1922 a 1989, kdy na cestě za domácím zlatem vždy Argentinu poráželi 2:0.

Na všech brazilských šampionátech Albiceleste finišovali nejlépe třetí, kdežto Brazilci se na argentinské půdě ve finále Copy představili v historii již pětkrát. Pokaždé sice Argentincům podlehli, ale to v tuhle chvíli není až tak podstatné — nyní je především nejvyšší čas oplatit úhlavním rivalům minimálně tu finálovou účast, a úplně nejlépe i ty relativně nedávné dva po sobě jdoucí finálové skalpy z let 2004 a 2007.

---

---

Co jim bude hrát do karet

Kolumbie může stavět na generačním talentu Jamese Rodrígueze a konzistentně nebezpečném křídelníkovi Juanovi Cuadradovi, ale o co se především může opírat, to je kvalitní kontinuita v obraně. José Pekerman na loňském mistrovství světa s výjimkou prvního zápasu (kdy nemohl kvůli karetnímu trestu postavit Yerryho Minu) vsázel na tu samou čtveřici, a vedle Miny se nyní Davinson Sánchez i Santiago Arias představí zas a znovu, akorát se vymění levý bek. Ono trio samotné je na každý pád velice slušným základem, který přispěl k pouhým třem inkasovaným brankám ve čtyřech vystoupeních na mundialu, z nichž dvě navíc přišly z pokutových kopů. Ze hry se proti Kolumbii trefil jen Yuya Osako v prvním utkání.

Vpředu zůstává leccos ve starém rozpoložení. James a Cuadrado se oba vracejí, s Jeffersonem Lermou se tentokrát ve středu zálohy spáruje Wilmar Barrios, což s absencí Carlose Sáncheze přispěje k větší fotbalovosti a menším sklonům k vyloučení. Na hrotu se sice možná opět bude pohybovat Radamel Falcao, ale tomu už na paty vydatně šlape famózní kometa uplynulého ročníku italské Serie A, 23gólový Duván Zapata z Atalanty.

Na trenérské lavici navíc jednoho ostříleného turnajového pardála vystřídal druhý, a Carlos Queiroz už Messiho Argentinu jednou (téměř) zneutralizoval i s podstatně méně kvalitním hráčským materiálem z Íránu, tak proč by to nyní nemohl zopakovat? Tím spíš, když Kolumbie turnaj načíná v Salvadoru, pak se přesouvá 1500 km na jih do Sao Paula a pro poslední zápas se vrací do důvěrně známého Salvadoru. Zbylé tři týmy ve skupině mezitím všechna střetnutí odehrají na jiných stáncích (byť nutně neurazí víc kilometrů).

Co je může zradit

José Pékerman si za oněch šest let v čele kolumbijské reprezentace vybudoval status takřka nedotknutelného lodivoda, ale my se ho přesto krátce dotkneme — oba exity Kolumbie na mistrovství světa totiž předcházel Pékermanův zkrat. Roku 2014 to bylo nahrazení spolehlivého Aguilara roztěkaným Guarínem, vedoucí ke ztrátě jakékoliv kontroly nad středem hřiště; o čtyři roky později to bylo zase ustrašené poskládání tří defenzivních záložníků Barriose, Sáncheze a Lermy vedle sebe do osmifinále proti Angličanům. Kolumbie tehdy sice díky Minovi vypadla až na penalty, ale kouč byl kritizován stejně.

Nyní se od Queiroze nedá čekat tah na styl toho z roku 2014, protože on (ať už je to zrovna výhoda, nebo ne) typicky sází na své osvědčené zbraně a favority jako Mehdiho Taremiho a Vahida Amiriho v Íránu. Naopak příliš konzervativní přístup je přesně to, co Queiroze provází celou kariérou — od Portugalska po notoricky "betonující" Peršany. Jaká je šance, že se teď 66 let starý pes přiučí novým kouskům, a jaká je případně šance, že takový přístup bude obyčejně útočně naladěným Kolumbijcům čtyři měsíce po jeho nástupu do funkce jakkoliv sedět? Odpovězte si sami, jak každý uznáte za vhodné, ale skřípat to zajisté může.

A pak je tu ještě jeden neduh: Carlos Sánchez, který způsobil obě penalty na loňském mundialu, už sice v Brazílii strašit nebude, ale jeden menší strašák by tu pořád byl. Jakkoliv fyzicky dominantní Yerry Mina a Davinson Sánchez dovedou na stoperu být, jejich občasné výpadky koncentrace jsou poněkud tlustými otazníky či přímo vykřičníky.

Na koho se zaměřit

Pokud Juan Cuadrado a James Rodríguez mají své místo jisté na pravém křídle, resp. pod útočníkem (pokud tedy Queiroz vůbec vsadí na 4-2-3-1), potom není úplně jasné, kdo obsadí post levého křídla. V tom ideálním scénáři pro mnohé kolumbijské fanoušky by to každopádně byla mimořádně neokoukaná tvář z domácího Junioru, 22letý útočník spojovaný s Cardiffem City, Luis Díaz. Na něj je povětšinou radost pohledět: není to žádný střízlík, ale přece se vyžívá v soubojích 1 na 1 (ve čtyřech letošních vystoupeních za reprezentaci se vydal na 12 průniků po křídle a nedokončil jen dva takové), miluje efektní přešlapovačky i zasekávačky, a svou silnější pravačkou zároveň sem tam zvládne i obstojně zakončit (v březnu dal gól Koreji).

Fanouškům anglické kopané a Evertonu zvlášť potom lze doporučit rovněž bedlivé pozorování Yerryho Miny, který v reprezentaci tradičně působí mnohem lépe než v Evropě na klubové úrovni. Právě on, leč na míči občas působí trochu neohrabaně v jakémkoliv hábitu, je tím hlavním lídrem tohoto mančaftu a jeho nejvýraznější osobností (kontrastující s tichým, techničtějším Davinsonem Sánchezem). A kdo by též mohl zapomenout na jeho tři góly po rozích ve třech různých zápasech loňského světového šampionátu?

Extra dávka motivace náleží...

Veskrze všem nejvýraznějším postavám týmu, které se dost možná takhle scházejí na poslední Copě.

Zdá se to už tak dekádu vzdálené, ale ono to je teprve pět let od doby, kdy se James Rodríguez v Brazílii vytasil s definicí průlomového individuálního turnaje. Jeho výkon v osmifinále s Uruguayí byl rovněž definicí hvězdného hráče, který bere zodpovědnost na sebe a vytrhává celý svůj tým z relativní bídy.

Od té doby to není tak úplně ono. Od začátku loňského kalendářního roku James za národní tým nastoupil celkem dvanáctkrát a trefil se všehovšudy jednou, po dlouhých 12 měsících, v přáteláku s USA v říjnu 2018.

To není až takový průšvih, speciálně když přihlédneme k tomu, že Rodríguez cestou posbíral pět asistencí, ale průšvihem se to potenciálně stává, jakmile zvážíme gólový potenciál dalších borců. Cuadrado v posledních 36 startech od roku 2015 zavěsil jen třikrát, kanonýr Duván Zapata si ještě své pevné místo na slunci v reprezentaci nevybojoval, a Radamel Falcao se už dávno stal jen svým stínem, přičemž hlavní otázkou teď je, zdali vůbec obstojí i jako ten pouhý stín, či zdali to náhodou není ještě podstatně horší.

Ve skupinové fázi MS 2018 žádný útočník nepoztrácel více balonů než Falcao, a snad žádný se nepohyboval na hrotu tak těžkopádně jako on. Pohyb byl koneckonců vždy faktor (takový Téofilo Gutiérrez přeci svou reprezentační kariéru vystavěl čistě na čilém pobíhání kolem Falcaa), ale teď už je to hotový trn v patě. Přitom to vypadá tak, že Falcao pro svou reputaci prostě musí za každou cenu hrát, což by mohlo Queiroze — dlouholetého proponenta klasického 4-2-3-1/4-3-3 — dohnat k přetočení formace na 4-4-2, protože Falcao už prostě sám na hrotu operovat nemůže. Neuběhá to, míč nepodrží ani nerozdá...

Krom Falcaa, který se zatím na Copě prosadil jen dvakrát, roku 2011 do sítě slabé Bolívie, potom má kdekomu co dokazovat také brankář David Ospina, který byl jako potenciální slabina často zmiňován už loni v létě, a od té doby se nic moc nezměnilo. Třicetiletý gólman v Neapoli na hostování nechytal pravidelně, po většinu ligové sezony jenom kryl záda Orestisi Karnezisovi či mladšímu Alexi Meretovi, a na jaře v Evropské lize už pro jistotu vůbec nenastupoval (poté, co odchytal celou skupinovou fázi Ligy mistrů).

Jeden poslední důvod, proč jim přát ze všech nejvíc

O Kolumbii už delší dobu víme jako o velmi talentovaném týmu, který může porazit takřka kohokoliv. V širším kontextu se však ve skutečnosti jedná spíše o reprezentaci, která věčně jaksi nenaplňuje svůj potenciál. Zlato z Copy má jediné, ovšem to z domácí Copy 2001, kterou pro bezpečnostní problémy v zemi vynechala favorizovaná Argentina (onen ročník se dokonce na krátkou chvíli i dočista zrušil), a jež byla ve finále tak trochu vykoupena zdrcující kolumbijskou absencí na příštích třech mistrovstvích světa. Taky druhá a poslední medaile z tohoto tisíciletí vzešla z notně specifické výroční Copy před třemi lety.

Kolumbijci už prostě ten jeden hmatatelný úspěch bez jakýchkoliv "ale" bezodkladně potřebují...

---

---

Co jim bude hrát do karet

Paraguay neveze na Copu ani zdaleka nejmladší kádr o věkovém průměru 27 let, ale svěží a svým způsobem neokoukaný to rozhodně bude. Byť v nominaci najdeme sedm třicátníků, přesně 30letý obránce Iván Piris je jediným Paraguaycem, který se účastnil posledních tří Cop v letech 2011, 2015 a 2016.

Přesto je těžké si představit, že to Paraguay nedotáhne aspoň na čtvrtfinále. Výroční Copa byla notně specifická, a tam Paraguayci ze skupiny nepropluli, ale to byla taky velká výjimka — na předešlých dvou edicích došli do semifinále (2015), respektive finále (2011), a mezi lety 1993 a 2015 se čtvrtfinále nezúčastnili všehovšudy jednou, roku 2001. Hergot, však i toho roku 2011 si Paraguayci ve skupině vystačili se třemi plichtami, a proremízovali se vlastně až do finále skrz dva penaltové rozstřely. Oni to prostě vždycky nějak vymyslí.

Paraguayci vždy zvládali těžit z nálepky relativního outsidera, na kterého se možná zapomíná, ale jenž zároveň není fotbalově zas tak pozadu. Paraguay se tradičně řadí k těm zajímavějším týmům na Copě, když publiku často předvádí propracované brejky i nacvičené standardní situace. A letos by to nemělo být jiné: na útočných pozicích může nastoupit de facto kdokoliv — tak natřískaná a schopná tam je konkurence.

Co je může zradit

Střed zálohy je pýchou Paraguaye, ale před turnajem se do něho pustila paní Smůla. Z nominace takhle na poslední chvíli vypadl očekávaný startér na postu defenzivního záložníka Richard Ortíz, jenž podpíral v uplynulé sezoně neporazitelnou Olimpii Asunción, a největší hvězda týmu Miguel Almirón pro změnu vynechal konec ročníku s Newcastlem v Anglii, což mu sice nezabrání ve startu na turnaji, ale komplikace to stále je.

Druhá věc — fanoušci Paraguaye jsou obecně spíše optimističtí, co se kvality kádru týče, ale management je velkou neznámou. Kvalifikace o účast na minulém MS byla považována za relativní úspěch, však se Paraguay nebýt závěrečné prohry s Venezuelou nejspíš kvalifikovala alespoň do baráže, ovšem momentum se vzápětí udržet věru nepovedlo. Juan Carlos Osorio k reprezentaci nastoupil s dobrou pověstí, ale v Paraguayi se nakonec nikdy naplno neusadil, do toho měl podle všeho rodinné problémy, a celou dobu bojoval s médii, která zpochybňovala jeho nasazení a motivaci Paraguay vůbec vést. Ve finále byl Osorio z pozice hlavního trenéra Paraguaye de facto vyhnán po pouhých dvou utkáních ve funkci.

Přesto se následně Paraguayská fotbalová asociace neuchýlila k "opatrné" volbě místního kouče a ukázala raději na Eduarda Berizza, jehož reputace za poslední měsíce výrazně utrpěla, a jenž v Jižní Americe od titulu s chilským O’Higgins netrénoval už půl dekády.

To vše, spolu s teprve nedávno přetrženou děsivou šňůrou nezvládnutých přátelských duelů (před přípravným vítězstvím 2:0 nad Guatemalou Paraguayci nedokázali vyhrát od listopadu 2014, když vyplýtvali hned patnáct pokusů), dává přeci jen vzniknout určitému obláčku pesimismu nad jinak nadaným kádrem.

Na koho se zaměřit

Vaši zvláštní pozornost si jistě zaslouží celá ofenzivní linie, jejíž složení aktuálně nelze nijak předvídat. V generálce s Guatemalou se Berizzo odvázal a postavil mimořádně ofenzivní jedenáctku, když útočný trojzubec ve složení Óscar Romero-Derlis González-Óscar Cardozo podporovali rovněž ofenzivně ladění Miguel Almirón a Hernán Peréz. Bylo z toho vítězství 2:0, a především levé křídelní prostory okupované Romerem, Almirónem a mladým krajním bekem Arzamendiou byly zdrojem častého nebezpečí.

Mnoho paraguayských sympatizantů by sice rádo Almiróna vidělo hrát více ze středu, kde také tradičně operuje v anglickém Newcastlu, ale zatím to nevypadá tak, že by mu pozice více vlevo měla nějak dramaticky překážet. Stále je to velmi dobrý fotbalista, který platí za rekordní nákup svého současného klubu a vyhrál ligový titul se třemi svými předchozími chlebodárci (Atlanta United v MLS, Lanús v Argentině, Cerro Porteño v Paraguayi). To vše v pouhých 25 letech a před svou teprve druhou Copou.

Extra dávka motivace náleží...

Nikomu jinému než trenérovi Eduardovi Berizzovi, argentinskému internacionálovi, který v Argentině trénováním strávil pouze tři měsíce roku 2011, než se se staženým ocasem od kormidla Estudiantes La Plata opět poroučel. Roku 2010 přitom Estudiantes vyhráli argentinskou Aperturu a o rok dříve dobyli Copu Libertadores, přesto bývalý asistent kouče Marcela Bielsy navázat na Alejandra Sabellu vůbec nedokázal.

Pro Berizza ale tenhle turnaj, a speciálně poměření sil s Argentinou, nebude pouze o snaze docílit určité osobní satisfakce v rodné zemi. Jako ikona Newell’s Old Boys, s nimiž coby bývalý stoper získal dva argentinské tituly, ostatně má na svou domovinu bezesporu i příjemné vzpomínky, to ne že ne.

Berizzo spíš mimoto bude motivován i svým nedávným výbuchem v Bilbau, když s tamním Athletikem vyhrál jenom dva z prvních patnácti soutěžních zápasů a ještě před Vánoci byl zase odvolán. V Seville dříve končil jen měsíc poté, co mu byla diagnostikována rakovina prostaty, a to (krutě) nikoliv vlastní vůlí.

V Eduardovi Berizzovi se zkrátka muselo nahromadit tolik vzteku, tolik motivace to všem ukázat, že tahle Copa América představuje ideální pódium pro odkrytí jeho skutečného potenciálu. Dokáže to?

Ohledně napojení paraguayského národního týmu na Argentinu bychom toho mimochodem mohli napodívat celé hodiny. Juan Iturbe a Santiago Arzamendia se ostatně v Argentině narodili, Gustavo Gómez a Óscar Cardozo (nejproduktivnější cizinec v barvách Benfiky) si tam řekli o velké přestupy do Evropy, Júnior Alonso, Antony Silva, Matías Rojas a Cecílio Dominguez v Argentině aktuálně válí, a dříve v tamní Primera División nastupovali také Iván Piris, Miguel Almirón, Óscar Romero či Federico Santader.

Jinými slovy: Paraguayec bez zkušenosti v Argentině, to je vskutku učiněná rarita.

Jeden poslední důvod, proč jim přát ze všech nejvíc

Pokud zrovna Messimu nefandíte a argentinský "jeden důvod" vás mírně rozčílil, teď nadešel váš čas: Paraguay se totiž člověku chce tlačit v první řadě proti Argentině. Provázanost paraguayské a argentinské kopané jsme už probrali, ale pak je tu ještě jedna věc — soustavné argentinské šlapání po paraguayském štěstí.

První mezinárodní zápas Albirroja v historii? Prohra 1:5 s Argentinou. Nejtěžší porážka v dějinách? 20. října 1926, 0:8 s Argentinou, též na Copě. Nejtěžší porážka v poválečné historii Copy? Semifinálový debakl 1:6 rukama Argentiny z roku 2015 (Messi asistoval u tří gólů, jen tak mimochodem). Takhle to dál přece nejde.

Paraguay se nyní účastní už 21. ročníku Copy v řadě, od roku 1959 nevynechala ani jedinou edici, což nelze říct o žádném dalším členovi CONMEBOL. Celkem se Paraguay kontinentálního svátku zúčastnila 36krát a momentálně platí za čtvrtý nejúspěšnější tým v historii tohoto turnaje. Identita jediného celku, který Paraguay v dějinách Copy Amériky nikdy nepřevezla? Ano, hádáte správně. Proti Brazílii slavili sedmkrát, proti Uruguayi šestkrát, s Chile dokonce drží pozitivní bilanci, ale ne — s Argentinou se Paraguayci na prostoru 24 vzájemných setkání na Copě zmohli maximálně na pět remíz. Yikes.

Jeden bonusový důvod, proč jim rozhodně nepřát

Pokud naopak bažíte po nějakém historicky ukotveném důvodu, proč Paraguayi za každou cenu nepřát, potom vězte, že v územní válce o strategický region Gran Chaco, výročí jejíhož konce si včera všichni v Latinské Americe připomínali, se za Bolívii oficiálně postavila československá vláda, jež přes Atlantik vyslala pět vlastních důstojníků. Dvě třetiny sporného území ovšem nakonec připadly Paraguayi. Takže směle do toho, s Bolívií sice Paraguay nehraje, ale žádné další velké vítězství si objektivně vzato rozhodně nezaslouží. Tehdejší československý ministr zahraničí Edvard Beneš by na vás jistě byl náležitě hrdý.

---

---

Co jim bude hrát do karet

Velká síla Kataru bude spočívat v konzistenci vedení — Felix Sánchez v Kataru, od Aspire Academy po seniorský tým, působí již od roku 2006, tedy více než dekádu, což o trenérech ostatních týmů ve skupině nelze říct ani omylem. Lionel Scaloni v roli hlavního trenéra strávil za celou svou kariéru jenom nějakých sedm měsíců. Carlos Queiroz Kolumbii převzal až v únoru a ve svém životopisu má necelý rok strávený ve španělsky mluvícím prostředí (Real Madrid 2003/04). Eduardo Berrizzo se do Paraguaye uchýlil ještě o pár dní později.

K tomu nutno přičíst také fakt, že Katar ještě začátkem roku, jen pět měsíců zpátky, stále hrál vyhrocené soutěžní zápasy o titul asijských šampionů. To si pak o kvalitě konkurence na Asijském poháru můžete myslet vážně cokoliv, a přesto nelze než uznat, že v tomhle spočívá jedna velká výhoda Kataru — speciálně když právě Paraguayi s nejčerstvěji jmenovaným koučem Al Annabi čelí ze všech soupeřů nejdříve.

Jak jsem navíc psal už po zlatém Asijském poháru, Katar na něm po většinu času působil jako dobře promazaný, sehraný klub mezi více či méně rozháranými reprezentacemi. Sám rozhozeně vypadal jenom závěrem finále po zranění Boualema Khoukhiho, jinak to byla suverenita sama; hráči se pravidelně zastupovali a párovali v presinku, stopeři se perfektně doplňovali, celý kolektiv plynule přepínal z primárně brejkové hry na tu zaměřenou na držení míče, atd. To samozřejmě bylo částečně ukotvené i v klubové příslušnosti, když Katar jednu dobu na placu reprezentovalo hned osm zaměstnanců Al Saddu, ovšem drill kouče Felixe Sáncheze, vyučeného v barcelonské La Masii, nelze podceňovat. Ten se projevil i na štiplavých rozích, schopně zahrávaných Akramem Afifem zleva a Abdulazizem Hatemem z druhé strany právě tak, aby se centry vždy točily k bráně.

Katar skrze fantastickou organizaci poprvé inkasoval teprve ve finále, a to předtím čelili dvěma účastníkům mistrovství světa v Rusku. Má taková Paraguay na to prověřit pevný katarský val více než Japonsko či Jižní Korea? Bezesporu, ale zároveň to nemůže být zas takový rozdíl. Většina hráčů Kataru je vrchem natolik všestranná a v kariéře obsloužila již tolik různých pozic, že by jeden očekával, že je ani sebevíc "jiní" soupeři zas až tolik zaskočit nemohou. Od podzimu 2018 to nedokázaly výběry Ekvádoru, Švýcarska a Islandu.

Těžko říct, každopádně tohle je tým zvyklý vyhrávat na všech úrovních, a to nelze brát na lehkou váhu. Dvě hlavní postavy mužstva a neobyčejně potentní ofenzivní duo Akram Afif-Almoez Ali společně absolvovali zlaté asijské mistrovství do 19 let (poprvé v historii), následné mistrovství světa do 20 let (třetí účast v historii) a dvakrát došli do semifinále Asijského poháru do 23 let (napodruhé získali bronzové medaile). To vše pod vedením jednoho trenéra, Felixe Sáncheze. Totéž se týká Assima Madiba a kolem se na těchto akcích ochomýtali i oba stopeři Tarek Salman a Bassam Al-Rawi. Boualem Khoukhi byl hvězdou zlatých týmů ze Západoasijského mistrovství a Poháru Perského zálivu v roce 2014 — u druhého triumfu po dlouhých 10 letech byli také Karim Boudiaf, Abdulaziz Hatem a nynější kapitán Hassan Al Haydos.

Kostra tohohle týmu je jednoduše zvyklá vítězit a často přitom psát či alespoň přepisovat historii. Proč by tedy dějiny nemohli Katařané tvořit i zde?

Co je může zradit

Inu, důvody by se našly. Od března 2018 Katar odehrál přesně 19 oficiálních utkání včetně všech přáteláků. Dva z nich se konaly v Evropě, jeden v Uzbekistánu, jeden teď v Brazílii, a zbylých patnáct se odehrálo na Blízkém východě. Pravda, pro Katařany bude nyní jistě příjemné uniknout příšerným 40stupňovým vedrům v Dauhá do relativně příjemných teplot brazilské zimy. Ale jiné klima to je stále, jiný kontinent, jiný jazyk, jiná kultura, jiná kuchyně. To se může zdát jako soubor triviálních problémů, ale ve skutečnosti není. (Co je teprve triviální je skutečnost, že se Katar bude muset obejít bez fanoušků — s tím se už jednou popasoval.)

Katar bere do Brazílie výběr složený čistě z hráčů katarské ligy (která je ve výsledku po mexické lize na Copě nejvíce zastoupená), což na pohled dosti připomíná japonský debut z roku 1999. Modří samurajové tehdy sice nebyli jenom pár měsíců úřadujícími kontinentálními šampiony jako teď Katar, nicméně Asijský pohár ovládli hned napřesrok, přičemž nejlepším obráncem byl tehdy vyhlášen Ryuzo Morioka a do All-Stars zálohy se vtěsnal Hiroshi Nanami — oba zároveň dřívější protagonisté Copy. Finále Asijského poháru 2000 si dále zahráli i jiní Copou protřelí jedinci — brankář Yoshikatsu Kawaguchi, obránce Toshihiro Hattori a záložník Shigeyoshi Mochizuki. Seigo Narazaki, pro změnu hrdina domácího mundialu 2002, na Copě odchytal dva zápasy. Celkem 11 členů třiadvacetičlenné nominace se rekrutovalo z vítězů dvou fází probíhajícího ročníku J.League — Jubilo Iwata a Shimizu S-Pulse. All-stars tým předešlého ročníku 1998 byl v Paraguayi zastoupený rovnou šesti borci, tedy více než polovinou naprosté smetánky J.League.

Jinými slovy Japonci na odlišný kontinent vysílali na své standardy velice dobrý tým, jehož několik členů (včetně celého čtyřčlenného útoku!) navíc figurovalo už na rok starém mistrovství světa ve Francii. Přesto Samurai Blue v Paraguayi dočista vyhořeli: v prvním utkání inkasovali třikrát v poslední dvacetiminutovce, protočili gólmany, a hned nato dostali pro jistotu čtyřgólový nášup od domácích. Závěrem skupiny nedokázali porazit ani Bolívii. Teď otázka za milion: je katarská Stars League na vyšší úrovni než J.League roku 1999? Patrně, ale spíš minimálně než nějak zásadně, a takový rozdíl v Brazílii nemusí hrát žádnou roli.

Z individualit se sem potom nabízí brankář Saad Al Sheeb. Ten sice vyhrál Zlatou rukavici na Asijském poháru, ale to bylo spíše ocenění pro celý obranný val před ním, který toho k němu příliš nepustil. Pár zákroků tam bylo, ale prvotřídní sotva nějaké. A přitom to není tak, že by za sebou Al Sheeb neměl historii rozpačitých výkonů (jeho rozjezd v reprezentaci jimi byl přímo napěchovaný), a že by se mu povedl dojezd sezony. Ve finále Emir Cupu, předního domácího poháru, který je pro peněžní odměnu a pozornost královské rodiny vždy velkou událostí, dostal Al Sheebův Al Sadd od druhého Al Duhailu naloženo 1:4.

Na koho se zaměřit

Vzhledem k tomu, že mnozí čeští fanoušci uvidí Katar na vlastní oči vůbec poprvé, člověk úplně neví, kde začít. Ale vezměme to popořádku od obrany až po útok, a na koho se nedostane, ten se svého miniprofilu dočkal alespoň zde.

V obraně se sluší zaměřit na Bassama Al-Rawiho, který má potenciál se zařadit mezi nejzdatnější exekutory přímých kopů. Na levém kraji bude pobíhat Abdelkarim Hassan, který naplňuje leckterý aspekt moderního beka — je rychlý, silný, dovede zakončit, narazit spoluhráči i odcentrovat. V posledních letech dosti zlepšil hru dozadu a stává se kompletnějšm zadákem, takže tenhle šampionát musí vnímat jako potenciální vstupenku do Evropy. Před stopery potom zametá Assim Madibo, notně připomínající N‘Gola Kantého.

Ti vůbec nejzajímavější hráči se ale vyskytují vepředu: Akram Afif je takovým katarským Neymarem ne snad ve smyslu herního profilu, jako spíš ve smyslu toho, že se rád hádá, rád padá a ledacos přihrává, ale taky je vynikajícím talentem. Jeho drzost se promítá i do mnohých fíglů na hřišti a pro Katar je dobrým zjištěním i to, že v poslední době zapracoval na efektivitě a rozehrávce napomáhá rovněž bez zbytečných ohňostrojů, docela obyčejným způsobem. Jeho prostorové vidění i pohotovost jsou skvělými atributy a podpírají či zakončují vesměs každý smysluplný útok Al Annabi.

Akram Afif se na Asijském poháru prezentoval rekordním počtem devíti asistencí a hned pět z nich adresoval startujícímu útočníkovi Almoezi Alimu, který též na šampionátu devíti kousky lámal starý rekord náležící Íránci Alimu Daeimu. Je to vskutku skvěle sehrané duo a hbitý Almoez Ali, jenž se výborně pohybuje na hraně ofsajdu, bytostně potřebuje právě Afifovy přihrávky do běhu. Pak už si většinou ví rady.

Extra dávka motivace náleží...

Err... celému katarskému fotbalu? Od oznámení pořadatele mistrovství světa 2022 v Kataru nepřetržitě slýchají, že vlastně "nemají žádnou fotbalovou historii". Roku 1981 se sice stali prvním asijským účastníkem, který si kdy zahrál vyřazovací boje mistrovství světa do 20 let, a dokonce přitom vyřazovali i Brazílii s Ronaldem (dobrá, jiným Ronaldem, ale přiznejte se — na chvilku jste znervózněli!) a Anglii s... um... náhodnou sbírkou regenů z Football Manageru? Ale k tomu došlo tak hluboko v dějinách, že tam současný průměrný fanoušek kopané nemá šanci dohlédnout. A navíc to bylo juniorské MS, a ty se přece nepočítají — stejně jako Asijské poháry.

A tak se tedy ochotně svezme na populárním přesvědčení a označme tohle za historicky první příležitost Kataru vydobýt si nějaký základní mezinárodní respekt. První a nikoliv poslední, protože Katar míří i na příští Copu. Ale první dojem je, jak známo, vždycky nejdůležitější. A na tomto místě nutno podotknout, že Katařané zároveň nemají obecně žádné velké zkušenosti s lationskoamerickými soupeři. Brazílii v nedávném přátelském utkání podlehli 0:2 a na podzim přestříleli Ekvádor 4:3, ale jinak musíme historií dosti cestovat, a i tehdy bychom zbylé přátelské duely napočítali na prstech dvou rukou. S Kolumbií se Katar ještě nikdy neutkal, s Argentinou změřil síly jenom jednou (prohra 0:3) a to už 14 let zpátky, jen rok před ustavením Aspire Academy, a s Paraguayí má napříč třemi zápasy vyrovnanou bilanci 1-1-1.

Z individuálního hlediska mají katarskému či asijskému lidu co dokazovat hlavně dva hráči. Almoez Ali sice na Asijském poháru urval korunu pro krále střelců a ve finále vystřihl tuhle parádu, ovšem proti dvěma defenzivně velice schopným mužstvům, Íránu a Jižní Koreji, byl takřka neviditelný. Výběru Carlose Queiroze se přitom pozoruhodně nevyhne ani na této Copě; na druhou stranu do plných asi Katar na tomto turnaji útočit povětšinou úplně nebude, což by Almoezi Alimu mělo plně vyhovovat.

Kapitán Hassan Al-Haydos potom byl jediným světlým bodem na trapném Kataru z Asijskému poháru 2015, avšak na cestě za zlatem o čtyři roky později se po většinu času prezentoval váhavým, nepřesným dojmem skoupým na sebevědomí, kterého naopak kolegové z útočného trojzubce vyzařovali vrchovatě. Al-Haydos je zhruba o šest let starší než Afif s Alim a v rodné zemi se těší velké prestiži, ovšem pokud se urychleně neprobere, může mu tímhle turnajem v čím dál mladší základní sestavě dočista odzvonit.

Jeden poslední důvod, proč jim přát ze všech nejvíc

O Kataru si můžete jinak myslet, co chcete, ale vyhrát dva kontinentální šampionáty během jediného kalendářního roku by prostě bylo neuvěřitelně cool, to zkrátka jeden popřít nemůže...