Co přijde po Bobovi? Jen to nejlepší...

Když jeden odešel, celá americká veřejnost - pomalu jako jeden muž - hledala pozitiva. A když druhý vešel, pozitiva se hledala zas a znovu. Zní to jako snová a logická výměna stráží. Vlastně se nic nemůže pokazit. Faktem ale je, že bychom docela klidně mohli být svědky další variace na "americký sen". Jehož podstatu přitom dříve tak schopně parodovali mnozí významní zaoceánští spisovatelé.

Ještě než začnu komentovat současné dění za "velkou louží", musím se vám jasně vyhranit. Vždycky jsem se stavěl na stranu odvolaného Boba Bradleyho. Měl jsem za to, že byl tou pravou tváří americké fotbalové společnosti. Že de facto definoval zámořský fotbal, lépe řečeno jejich soccer. "Jeho" zápasy měly nezávazný charakter, ostrovské nasazení a navenek leckdy působily mistrně chaoticky. Však vzpomeňte na bláznivou jízdu Američanů na africkém MS, obzvláště pak zápas se Slovinskem a osmifinále proti Ghaně. Bavilo to, přitom i Evropanům mohlo být jasné, že americké veřejnosti u takových výstupů nervy doslova tečou. Já se o to příliš nestaral, a proto mě nedávno Bradleyho pozice v očích běžných fanoušků až nemile překvapila. Z kdysi nejúspěšnějšího trenéra americké reprezentace se - v mých očích ze dne na den - stal obyčejný vyvrhel.

Popravdě když jsem pro vás začal zpracovávat tuto amatérskou analýzu (ano, budu používat toto vznešené slovíčko), v mnoha věcech jsem si pletl pojmy s dojmy. I v době jeho odvolání jsem Bradleyho měl za kouče, který s USA vyhrál největší procento zápasů. A on přitom vinou nedávných porážek padl na druhé místo za svého předchůdce Bruce Arenu. Navíc celou jeho úspěšnost zdánlivě podpíral jenom okamžitý triumf na Gold Cupu 2007. Zbylé dvě finále nezvládl - mimochodem po svém, ve velkolepém stylu, neboť jak na Konfederačním poháru 2009, tak na letošním Gold Cupu jeho tým prohospodařil vedení 2:0. A rovněž osmifinále světového šampionátu lze považovat za jeho prohru. Vsadil na zvláštní a ve finále také neefektivní jedenáctku (Clarka kupříkladu pro neschopnost střídal už v poločase), v průběhu utkání tradičně nereagoval. Právě Arena přitom roku 2002 došel do čtvrtfinále a vypadl se ctí, pomalu jako vítěz. Takový typ porážky u Bradleyho neexistoval.

Bradley očima širé veřejnosti

Abychom si rozuměli, Bradley určitě není jednoduchý trenér. A to, že pod ním americká reprezentace běžně pendlovala mezi úspěchem a zklamáním ve stylu rozjařeného teenagera, ještě neznamená, že tento nároďák svého času neposouval za jeho reálné hranice. Vždyť po Arenově MS 2006 přebíral neuspořádaný mančaft zoufale prahnoucí po generační obměně, a on přesto ihned triumfoval na Gold Cupu a pak se stále ještě nezkušenou skvadrou přemohl na Konfederačním poháru i mistry Evropy ze Španělska. Faktem nicméně zůstává, že po MS 2010 se již hlasitě volalo po Bradleyho hlavě. Z ničeho nic, i proto možná ještě od Gulatiho dostal šanci.

A té se po podepsání nového 4letého kontraktu chopil neskutečně rozpačitě - hráče uspokojil, stal se předvídatelným při skládání nominací i soupeřů, mužstvu už nedodával ani inspiraci, ani energii. Staré problémy jako impotence nebo slabá koncentrace od počátečního hvizdu dál přetrvávaly. Alespoň takový byl obvyklý pohled zvenčí. Navíc se začínalo zdát, že Bradley své svěřence čím dál víc svazuje a zahlcuje je zejména přemírou defenzivních úkolů. To se projevilo hlavně na letošním Gold Cupu, kdy Američané jako sloni v porcelánu porazili 1:0 Guadeloupe či v semifinále Panamu. A další výrazný argument potom předkládá sloupkař Ben Triana. Ten upozorňuje na skutečnost, že to právě pod Arenou dělalo Američanům zázračné dítko jménem Landon Donovan zdaleka největší radost. Že to byl Arena, kdo dokázal vymáčknout víc než maximum z borců jako Mathis, Beasley, Friedel či Wolfe. I v roce 1994 prý hráči překračovali své stíny. Zato pod Bradleyho taktovkou se většinu času jen krčili. A naposledy, co předčili očekávání, se psal rok 2009.

To vše se dlouhou dobu vršilo na sebe, až vše vyvrcholilo v nepokrytou radost z blížící se změny. Bradley zkrátka během relativní chvíle v očích fanoušků zesenilněl. Vždyť také pořád tvrdohlavě stavěl na formaci 4-4-2, zatímco zbytek světa poznával i jiné varianty. Úpěnlivě chránil svého syna Michaela, který zejména v začátcích své reprezentační kariéry osciloval mezi průměrnými a podprůměrnými výkony. Vzhlédl se v levém bekovi Jonathanu Bornsteinovi, jehož popularita za mořem dosahovala asi stejné úrovně jako ta Rezkova u českých příznivců. Takové neduhy mu letos v létě každý rád sečetl.

USA se proto posouvá na další metu. Poprvé od roku 1988 dokonce vyšší moc takto rázným způsobem zasáhla již v průběhu jedné čtyřletky rozprostírající se od MS k MS. Jinak se zpravidla vyhazovalo až po uzavření kompletního cyklu. Přesto Gulatiho načasování nemohlo být vhodnější. Zájmem o velké jméno, konkrétně o to Klinsmannovo, se prezident Americké fotbalové federace netajil už roky. Ikonický Němec pro něj byl prioritou před MS 2006 i 2010 (proto první Bradleyho jmenování do funkce bylo původně jen "prozatímním řešením"). A teď už skutečně nebylo na co čekat a na co se vymlouvat - Gold Cup se nevyvedl, mužstvo progres nezaznamenalo a kvalifikace na další světový šampionát ještě ani nepropukla. Klinsmann navíc dostane prostor na sžití se s týmem, který během chvíle prověří tři přátelské zápasy. Opakuji část úvodního odstavce - to přece nemůže nevyjít!

Bradley očima těch (nej)bližších

Na druhý pád, každá mince má svůj rub i líc. A to se týká i tohoto případu. Jsou tu totiž ještě sami hráči a koučovi blízcí, mezi nimiž je Bradley patrně stále velmi oblíbený. Hovoří o tom upřímný smutek, který provázel slova mnoha reprezentantů po trenérově departu. Ale i zajímavý poznatek Jeffreyho Stouta, princetonského profesora náboženství. "Zasáhne lidi jako přírodní živel," začíná muž, který se s rodákem z New Jersey prvně potkal tři dekády zpátky, "jsou tu i jiní lidé, kterým záleží na pravdě, jsou vášniví, kteří chápou, co obnáší být chlap a vybudovat tým. Jsou tu další lidé, kteří se starají o hráče, jejich rodiny a komunity, v nichž žijí. Ale nenapadá mě nikdo, kdo by se zajímal tak neúnavně a zaníceně jako on. Zkrátka tu není mnoho lidí jako on," popisuje charakter člověka, jehož studie by psychologa musela náramně bavit. I otravovat.

Muž s neuvěřitelně pronikavým pohledem zářivě modrých očí totiž není nikterak výřečný a veřejnosti se zpravidla dokonale uzavíral. Říkalo se o něm, že ho nezajímá, co se děje kolem nároďáku. A zároveň jen on pořádně věděl, co se děje uvnitř něho. Bradley je ke všemu tak přemýšlivý typ člověka, že nejspíš každé ráno pět minut váhá nad tím, který zub si vydrhnout jako první. Když mu tedy redaktor ESPN Wayne Drehs položil banální otázku "co mu na sobě nejvíc vadí", odpovědi se dočkal až za nějaké tři minuty. Do té doby Bradley seděl s lokty na kolenou a hlavou v dlaních. Dvakrát se pokoušel vymáčknout, ale nedokázal to. Až pak z něj vypadlo, že je možná leckdy příliš tvrdý na své ovečky.

Ostatně podobně jako sám na sebe. Již zmíněný Wayne Drehs, který s americkým výběrem trávil čas téměř dennodenně, kupříkladu vzpomíná, že Bradley často dřel víc než sami fotbalisté. "Jestliže mu doktor nakázal, aby rehabilitaci věnoval hodinu, on si dal hodinu a půl. Pokud mu řekl, ať chodí, on běhal," přitakává Mark Mulert, trenérův spolubydlící ze střední. Když proto celá výprava před kvalifikačním duelem s Kostarikou hromadně relaxovala v bazénu, šlachovitý padesátník se stranil v posilovně. Stejně přitom reagoval na vyhazov od NY Metrostars roku 2006 a pomocí klik či sklapovaček ze svého těla vyhání i běžný kašel. Zároveň platí za přísného nekuřáka, abstinenta a příznivce zdravé výživy.

V tomto ohledu šel tedy kolektivu ideálním příkladem. To potvrzuje i hvězdný Landon Donovan: "Když jsme spolu na přípravném kempu, vypadá to, že Bradley pracuje 24 hodin denně a 7 dnů týdně. Místo spaní vymýšlel, co je potřeba udělat, abychom uspěli tento týden, na tomto kempu, turnaji, čemkoliv. Hrozně mu záleželo na tom, co dělá. A dbal na to, aby tenhle tým byl úspěšný." A právě tady konečně narážíme na ten očividný rozpor mezi lidmi, kteří Bradleyho dobře znají (spolubydlící ze střední, jeho profesor na univerzitě, svěřenci) a širou veřejností. Ta totiž naopak někdejšího Arenova asistenta vnímala jako někoho nezapáleného a stoického. V takovém duchu se koneckonců prezentoval i na lavičce - vždy klidný až apatický, góly buď neoslavoval, nebo tak činil hodně zjemna. A teď si vezměte Klinsmannovu oslavu první branky jeho nových chráněnců: vášnivou, intenzivní, šílenou.

"Nejde mu o styl. Stará se jen o to, aby jeho tým vstřelil o gól víc než soupeř. Ne o prvenství v nějakém žebříčku popularity," přidává svůj pohled na věc Nick DiBenedetto, Bradleyho PR guru během angažmá v Chicagu i New Yorku. A nevědomky tak potvrzuje mou teorii o tom, že holohlavý muž skutečně symbolizuje americký fotbal. Přece jen tato DiBenedettova slova zní trochu jako definice pragmatismu, amerického filozofického směru. Který ovšem zároveň není cizí ani Klinsmannovi. Ten například pochopil, jak musí být pro Američany složité rozumět přehlasovanému "u" v jeho křestním jménu, a tak se začal psát "Juergen". Tím nicméně výčet podobností obou lodivodů dle předpokladů končí.

Ten největší háček (háček v případě, že bychom se pokoušeli oba srovnávat) přitom lze spatřovat právě v Bradleyho vnímavosti a přemýšlivosti. Již citovaný Jeffrey Stout, který byl nedávno prezidentem vyznamenán za mimořádný přínos kantorství, dokonce absolventa Princetonské univerzity označil za "jednoho z nejbystřejších lidí, které na univerzitě potkal, a svého nejlepšího učitele (!)". Obdivována je především jeho schopnost vidět lidem do hlavy a na základě toho jim potom vyhovět. Zároveň by si kdekdo cenil i jeho upřímnosti, se kterou kdysi konfrontoval nedotknutelné jedince jako Donovan, Dempsey nebo Altidore. To vše bude tvořit zásadní kontrast s Klinsmannovým líbivým populismem a respektem vystavěným především na hráčské kariéře.

Koneckonců Bradleyho kariéru špikuje pověst kouče, který do popředí vždy tlačil "kolektiv pod ním". Zatímco Klinsmanna pronásleduje čerstvé nařčení Lahma, že Bayernu (2008-2009) nikdy neporozuměl a "bylo jen na hráčích, aby dali před zápasem hlavy dohromady a diskutovali, s čím na soupeře vyrukují". K tomu si přidejte reference Zé Roberta a máte profil nepříliš dokonalého nástupce Boba Bradleyho. Vždyť jestli skutečně, jak tvrdí brazilský záložník, jeden z Klinsmannových poločasových proslovů obsahoval jen bohapusté "musíte dát gól", nezdá se být oním symbolem té pravé změny. Pokud americká veřejnost dokolečka opakovala, že je Bradleymu cizí jakákoliv pohotová reakce na vývoj utkání.

Zároveň je potřeba vzít v úvahu, že chápat, co hráči chtějí a potřebují, je to poslední, na čem Klinsmannovi podle všeho záleží. Bavorský klub ho totiž údajně vykopl mimo jiné i pro intenzivní spor s hráči, které nutil dělat jógu a tréninkové jednotky se dle slov Lahma zaměřovaly "prakticky výhradně na nabírání kondičky". Na což mimochodem někdejší fotbalista Tottenhamu nedávno reagoval poněkud arogantně a uraženě. "To je v podstatě hráčova perspektiva, která nemá co dočinění s tou trenérovou. Pro fotbalistu není dokonalého kouč. Pro trenéra nikdy neexistuje dokonalý, opravdu dokonalý hráč. A to je prostě normální." Klinsmann tedy dozajista bude tím inovativním nástupcem, v mnoha směrech učiněným protikladem k Bradleymu, který jako by si za mořem za těch pět let vysnili. Pořád ale není jasné, jestli se takto Spojené státy vydávají tím správným směrem.

Juergene, máš na to?

Čím dál jasněji se totiž začíná jevit, že de facto jediné, co Klinsmann v současnosti může Američanům nabídnout, je u nich tolik kvetoucí populismus. I proto jsou z něj možná za "velkou louží" tak na větvi. Jen uvažte - hráči nebudou mít na dresech jména, aby se nebili za svou čest, nýbrž za kolektiv hrdého národa. Nebudou si vybírat čísla, základ prostě dostane numera v intervalu 1-11, aby "diváci nebyli zmatení jedincem s 98 a nemohli si ho potom zařadit na určitý post". Realizační tým dostane podobu třeba až za několik měsíců. Prý aby si Klinsmann "mohl zmapovat okolí a pohovořit s četnými kandidáty". I to se líbí, vypadá to uvážlivě a vrhá to mohutný stín na skutečnost, že jeho provizorní "asistenční tým" sestává z mnohých jeho koňů. Pro přátelský zápas s Mexikem mu byl po ruce Thomas Dooley, americký Němec, Mark Verstegen, který po kondiční stránce připravoval Němce na MS 2006, či Martin Vasquez, Klinsmannův první asistent v Bayernu. Tito tři beztak zůstanou, jakkoliv bude teď pár týdnů populární Jürgen alespoň na oko lanařit stovky jiných neosvědčených kandidátů.

Jestliže pod Bradleym tým v závěru chátral a přebíral jeho "senilitu", Klinsmann určitě v tomhle směru pomůže. Tedy pravděpodobně do doby, než půjde do tuhého. Jak potvrdil Donovan, jeho energické vystupování je každopádně nakažlivé. A to přesně teď americká veřejnost potřebuje. Ve finále jí také bylo jedno, že proti Mexiku vsadil na nepopulární formaci 4-3-2-1, plno hráčů se na place trápilo, hra působila stejně chaoticky a neuspořádaně či že za celý první poločas Spojené státy mexického golmana neotestovali ani jedinkrát. Zaoceánští komentátoři místo toho po utkání nejčastěji skloňovali slova jako "zábava", "ofenzivní koncert" nebo "druhopoločasová renesance". Což je kouzelné, ale zároveň matoucí, nicneříkající a slibné jenom tak z půlky. Pokud totiž proti Mexiku Klinsmann představil nějakou vizi, byla nejspíš neviditelná. A něco jako entuziasmus vystavěný na trenérově energii (jejíž studna snad nemůže být bezedná) - coby nejhlavnější pilíř - zní dost děsivě Alespoň z mého pohledu, v kůži imaginárního střízlivého fanouška (tedy v Americe ohroženého druhu).

Navíc se všeobecně ví, a Klinsmann to i přiznal, že v německé reprezentaci mu kdysi taktické plány připravoval Jogi Löw. Nepříliš zkušená ikona se stylizovala spíše do role nevšedního motivátora a inovativního organizátora, který překvapeným hráčům ordinoval jazykové kurzy či počítačové semináře. V tom popravdě nezklamal. Tyto neortodoxní metody od něj posléze převzala většina bundesligových celků. Alespoň to tedy sám Klinsmann v rámci své čerstvé "obhajoby" prohlásil. Otázkou ovšem zůstává, jestli právě toto je ta revoluce, kterou současný americký nároďák v první řadě potřebuje. Vždyť i Bradley měl tyto záležitosti skvěle pokryté. Četl knihy od Fergusona i Lombardiho, aby se přiučil osvědčeným receptům. Naslouchal i trenérovi basketbalové reprezentace Krzyzewskému. A před odjezdem do Jižní Afriky pozval do kabiny na motivační řeč 11násobného vítěze NBA Billa Russella.

Potom se člověk vážně ptá, v čem vlastně Klinsmann dokáže Bradleyho předčít, a jestli se nakonec národní tým USA akorát nestane obětí Gulatiho posedlosti jednou nepochopitelně přeceněnou postavou trenérského světa. Na ní teď leží celá tuna zodpovědnosti. Úkolů má totiž hned několik. Musí ukázat na nového schopného kapitána pro MS 2014, jelikož 32letý Bocanegra ty tři roky na vrcholné úrovni těžko přečká. Očekává se od něj, že ze své pozice bude zasahovat i do chodu mládežnických struktur, od nichž byl pár měsíců zpátky odvelen vrchní dozorčí Thomas Rongen. Je zoufale potřeba, aby konečně pro americký nároďák našel kreativního jedince do středu zálohy a zároveň udržel Donovanovy výkony nad standardem - jako se mu to povedlo proti Mexiku. A v neposlední řadě je nutno výrazně zapracovat na fyzičce, což by ale pro něj, potažmo Verstegena neměl být problém.

Kromě toho musí zejména Evropany nadále přesvědčovat o tom, že se na trenérskou dráhu nevydal jen proto, aby se mermomocí udržel u fotbalu a dál byl nasvěcován reflektory. Jestliže se doteď Klinsmann prezentoval spíš coby roztěkaný emotikon, za který opravdovou robotu odpracovali ostatní, v americkém prostředí by se s takovou uchytil jen na pár měsíců. Na druhou stranu není třeba mu přehnaně křivdit - pořád je ve věku, kdy se může ještě hodně rozvinout. "Považuji se za věčného učence ve všech oblastech hry," pronesl koneckonců v rozhovoru, v němž před Lahmem obhajoval svou trenérskou koncepci. Inu, Jürgene, Američané na tvůj vývoj určitě rádi dohlédnou...