Co nabídlo MS do 20 let (2/2): Nová samba a balkánská pohádka
Dnes uplynul přesně týden od první části našeho ohlédnutí za nedávno skončeným mistrovství světa do 20 let, a tak je načase zaměřit se na další dva atraktivní účastníky - ne náhodou oba finalisty. Jak pro Brazílii, tak pro Srbsko jsou přitom tyto medaile cenné dvojnásob a představují jisté osvěžující povyražení v časech husté deprese...
Juniorské šampionáty libovolné věkové kategorie jsou tradičně pokládány za bohapusté defilé individualit. A dává to smysl: ze své podstaty se na nich prezentují výběry nestálé, které střídají generace raz dva, a nemají tudíž šanci vytvořit si nějakou trvalou identitu, hodnou ucelené analýzy.
Letošní novozélandská show ovšem představuje výjimku z pravidla, chtělo by se nadšeně vyhrknout při pohledu na oba finalisty. Jejich týmový projev byl přece pro jednou docela evidentně nadřazen jednotlivcům.
Jistě, Ukrajina měla svého Kovalenka a Maďarsko svého Mervóa, avšak ty úplně nejúspěšnější celky mistrovství zkrátka ve svém středu žádnou jednu osamocenou, setsakra výraznou postavou neměly.
Jak pro Brazílii, tak pro Srbsko jde přitom o satisfakci zvláště sladkou vzhledem k tomu, že obě země v poslední době zrovna na té úrovni, kde již bez diskuze kráčí v první řadě o kolektiv, akorát ošklivě selhávají.
Srbsko je už v podstatě ze hry o Euro 2016 venku, ba co hůř - po pěti kvalifikačních utkáních má na kontě jediný bod za remízu s Arménií a pyšní se tak stejným výkazem jako San Marino či Malta.
Brazílie si zase poprvé v dějinách musí na dvou po sobě jdoucích ročnících Copy Amériky vystačit bez semifinálové účasti, zatímco vzpomínky na domácí fiasko jménem mistrovství světa 2014 zůstávají živé, a do toho všeho se pořád diskutuje ona hodnotová krize. Umírat na krásu, či na ošklivost - to je, oč tu běží.
Pozoruhodné přitom je, že brazilská dvacítka si vlastně obdobně hlubokou krizí nedávno prošla také - a vyhrabala se z ní s takovou grácií, že by se snad dalo hovořit o vzorovém příkladu pro dospěláky...
Zázračné brazilské zmrtvýchvstání
Roku 2013 se Brazílie na mistrovství světa do 20 let vůbec nekvalifikovala. Tuhle větu si, prosím, nechte pořádně rozležet v hlavě... ... stalo se tak totiž poprvé od roku 1979, a teprve podruhé v celé dlouhé historii juniorského MS.
O krach šlo přitom docela epický: na Jihoamerické mistrovství do 20 let tehdy mladí kanárci kráčeli jako obhájci, kteří šestkrát v řadě (!) nechyběli ve finále, aby nakonec ve skupině s Peru, Uruguayí, Ekvádorem a Venezuelou obsadili ostudnou poslední příčku. Opět; něco takového se stalo naposledy v trudných 70. letech (1975).
Hráčský ansámbl to přitom roku 2013 nebyl zrovna marný - utvářel ho například aktuálně obletovaný záložník Lazia Felipe Anderson, účastník letošní Copy Amériky Fred ze Šachtaru, potažmo barcelonská naděje Rafinha. Po tak skandálním neúspěchu se proto neomylně ukazovalo prstem hlavně na ty ‘nahoře’. Do čela brazilské "20" se následně postavil jistý Alexandre Gallo a začaly se dít věci.
Před lednovým vydáním Jihoamerického mládežnického mistrovství byl Gallo známým expertem Timem Vickerym popisován jako "jedna z mála inovativních a zcestovalých postav na brazilské trenérské scéně", a taková image nespoutaného vizionáře se ostatně zasazovala i o četné hlasy, které ho po trapném mistrovství světa 2014 prosazovali na místo zkostnatělého Luize Felipeho Scolariho.
Teprve 48letý odborník, jenž v roli trenéra zavítal i do Spojených arabských emirátů a Japonska, ovšem nakonec v nehostinném, zatuchlém prostředí tak úplně neprorazil. Respektive jinak - selhal.
Jak po takzvaném Sudamericanu hořekoval citovaný Tim Vickery na skvělém blogu The Botafogo Star, kanárci excelovali proti výrazně horším výběrům, které jim poskytovaly akry volného prostoru a dávaly vyniknout jejich technické brilanci. Ovšem jakmile si měli vypomoci několika přihrávkami v řadě, působili až šokujícím způsobem bezradně. Ostatně, jako ‘bramboroví’ medailisti nedokázali ani skórovat proti žádnému z týmů, který se umístil nad nimi.
Pro Tima Vickeryho šlo o jasný důkaz úpadku brazilských fotbalových hodnot. Ačkoliv my tady máme Brazilce a jiné Latinoameričany docela automaticky zafixované jako hračičky, famózní dribléry bez věrného evropského ekvivalentu, o takových individualitách tamní kopaná nikdy v první řadě nebyla. Sám Vickery vzpomíná, že když nedávno spolupracoval na dokumentu o brazilských romanticích z MS 1982, rychlost cirkulace balonu mu najednou byla jaksi cizí.
Uprostřed pole neexistovalo nic jako tahání balonu na vlastní pěst, kouč Tele Santana to hráčům v těchto prostorách vysloveně zakazoval - jely se přihrávky, přihrávky, přihrávky. Takové ‘kouzlo’ se ze hry brazilských teenagerů dočista vytratilo a teprve podivně načasovaný Gallův vyhazov jako by na tomto smutném stavu věcí něco změnil.
Alexandre Gallo ve funkci skončil náhle 11. května, jen těsně po volbách prezidenta Brazilské fotbalové federace, kde koučův osud zapečetila výhra Marca Pola del Nera. Gallo po sobě stihl zanechat alespoň nominaci na mistrovství světa "20", která - pravda - sama o sobě tak trochu věstila jiný přístup a začátek nové éry. Scházel v ní například opěvovaný Gerson z Fluminese, ‘nový Neymar‘ Gabriel Barbosa nebo čerstvá posila Chelsea Nathan. Nově zahrnuty naopak byly pozdější hvězdy novozélandského šampionátu jako Danilo či Boschilia.
Přesto by bylo krajně neuctivé upírat Rogériu Micalemu, poněkud neznámému Gallově nástupci, drtivou většinu zásluh.
Zaprvé je třeba nezapomínat, nakolik na Novém Zélandu zvládal reagovat na vývoj zápasů. Hned v poločase zahajovacího klání se například Micale rozhodl vysvléknout hrdinu dva roky starého MS "17" Boschiliu a z remízového stavu s Nigérií (2:2) byla rázem výhra o dva góly - právě díky jedné trefě a asistenci šikovného trequartisty.
A v podobném duchu Rogério Micale také pokračoval, když se mu později coby žolík zvláště osvědčil Andreas Pereira z Manchesteru United. Ten se takhle z lavičky přičinil o famózní obrat proti Maďarsku hnedka ve druhém brazilském vystoupení na turnaji a speciální pochvalu potom zasloužil za vyrovnávací trefu v samotném finále, kdy si to jakoby nic namířil skrz tři protivníky vstříc srbské svatyni.
Další klíčová oblast přínosu Rogéria Micaleho spočívá v kompletní přeměně uvažování Brazilců jako kolektivu. Koučův přístup se teď zdá být vědečtější - jde koneckonců o velkého studenta hry, který zároveň celou kariéru strávil trénováním juniorek na klubové úrovni, takže moc dobře ví (pokud je to tedy možné), jak zacházet s takovými nevybouřenými teenagery.
Šestačtyřicetiletý Rogério Micale navíc na různých mezinárodních turnajích čelil i evropským výběrům a podporuje právě ty tradiční, pomalu odumírající hodnoty brazilské kopané, zatímco otevřeně nesouhlasí s její postupnou ‘evropeizací’.
Ať už jsou nicméně Micaleho osobní přesvědčení jakákoliv, faktem zůstává, že jeho brazilská dvacítka hrála zhruba přesně tak, jak by měly hrát všechny moderní evropské mančafty.
Krajní beky poletující oběma směry - mezi nimi jeden brusič lajny (Jorge) a jeden tvůrce hry (João Pedro) - výtečně doplňoval klasický double pivot s jedním všestranným borcem (kapitánem Danilem) a jedním statičtějším držákem (Alefem), no a před nimi už relativně volně rotovalo několik šikovných kluků. Tvůrce hry lomeno driblér lomeno zakončovatel na ‘desítce’ (Boschilia), jeden přímočarý křídelník nalevo (Marcos Guilherme), jeden pracovitější a komplexnější napravo (Gabriel Jesus) a konečně na velkém prostoru operující hrotový útočník (Jean Carlos).
Takhle to potom zhruba vypadalo hezky pohromadě:
A kde že bychom přesně měli hledat ty nejslibnější brazilské poklady?
Začít můžeme hnedka odzadu u technicky nesmírně vyspělého stopera Marlona a pravého beka Joãa Pedra, dvou pozůstalých po stěží povzbudivém Jihoamerickém mistrovství. To, že si zrovna tihle dva své fleky na rozdíl od mnohých dalších udrželi, pochopitelně není žádná náhoda; a konkrétně João Pedro vypadá všelijak, jenom ne tuctově. Jde o krajního obránce se zálibou ve vbíhání do středu, borce dostatečně silného na míči i ve vzduchu, a konečně i správně drzého při podpoře ofenzívy.
Patrně největší hvězda a zároveň nejvybroušenější diamant tohoto brazilského výběru dále sedí rovnou před obránci - jde o kapitána Danila, který již v 19 letech v dresu Bragy celkem pravidelně hrává o pohárové příčky v elitní portugalské soutěži.
To samo o sobě našeptává ledacos; a Danilo skutečně na turnaji působil až nespravedlivě vyzrálým a komplexním dojmem. Tu se choval jako playmaker v hloubi pole, tu vyhrával balony a zcela triviálním způsobem je předával spoluhráči, tu zase neúnavně pendloval mezi oběma šestnáctkami. Nebylo nic, co by nezvládl; a ne náhodou si nakonec odnesl cenu pro druhého nejlepšího hráče šampionátu (tzv. Stříbrný míč).
Zřejmě nejvíce vzrušující součástkou fungujícího brazilského stroje byl Gabriel Boschilia ze São Paula. Koneckonců, už jen jeho cesta na toto mistrovství světa byla pozoruhodná: předloni zaujal šesti góly v pěti utkáních MS do 17 let, přesto byl vzápětí vynechán z nominace na letošní Sudamericano, aby nakonec zazářil i na Novém Zélandu.
Boschilia je úžasná ‘desítka’ s jemným citem pro balon a schopností vyvléknout se z jakékoliv šlamastyky. Jde o neposedného šikulu, který zároveň nepůsobí jako papír, a i přes svou titěrnou postavu se dokáže zapřít a odrazit ataky protivníků. Tvoří šance, sám se do nich dostává, a jediným otazníkem - či spíše vykřičníkem - nakonec zůstává jeho výdrž. Micale ho zpravidla stahoval ze hřiště jako prvního a původně mu ani nevěřil jako materiálu pro základní sestavu.
Jako poslední jsem si pro vás potom schoval největší překvapení mezi veškerými tahouny téhle poněkud nenápadné party kanárků - nejmladšího člena výpravy Gabriela Jesuse. Profil tohoto pravého křídelníka se nápadně podobá jeho možnému budoucímu rivalovi v seniorském nároďáku, Willianovi. Teprve 18letý junior z Palmeiras je rovněž pracovitým technikem, jenž se neštítí presinku (ba naopak, zde ho často inicioval či sám udržoval) ani výpomoci vlastnímu bekovi.
Takové jsou zhruba nejvýraznější individuality z brazilského týmu, na němž je každopádně stále nejlepší jeho relativní anonymita a vyváženost.
Zde nikdy nehrozila mini-kopie závislosti na mini-Neymarovi. Zde nikdy neexistovalo, aby se ve finále uskutečnila taková one-man show jako roku 2011 pod taktovkou Oscara. A stejně tak před čtyřmi lety při zlatém tažení neexistovalo, aby mladí kanárci vydrželi více než 500 minut neinkasovat.
Tohle byla zkrátka prazvláštní Brazílie. Na jednu stranu defenzivně solidní, na stranu druhou nesmírně zábavná a po taktické stránce vlastně až ‘dospělácká’. Skoro do takové míry jako Srbsko...
Balkán tak trochu naruby
Brzy ráno 20. června 2015 se veskrze přepisovaly dějiny juniorského mistrovství světa. Sotva sedmimilionové Srbsko se stalo vůbec nejmenší krajinou šampionů do 20 let, když zvládlo i čtvrté po sobě jdoucí prodloužení. Už tři nastavovaná vyřazovací klání v rámci jediné edice znamenala rekord... hrdí Balkánci však neměli dost.
Můžete si říct "no jo, haluz", ale to by bylo vážně hrozivým způsobem nefér. Tohle Srbsko bylo totiž patrně nejdisciplinovanějším, takticky nejvzdělanějším mládežnickým výběrem, jakému jsem osobně přihlížel; a už jen samotná skutečnost, že takové superlativy pálím na adresu balkánského celku, dělá z celé záležitosti něco obzvlášť speciálního.
Rovnou 50 tisíc Srbů vyšlo do ulic zazpívat si s úspěšnými kluky národní hymnu a celý tenhle triumf jednoty nade vše v kontextu vážně fascinuje.
Však si račte sami vybavit ty rozhárané individuality z mistrovství Evropy do 21 let; ty horké hlavy, které jakmile to jenom trochu nešlo, začaly ihned v tom lepším případě páchat další minely, v tom horším pro jistotu nesportovní zákroky. A teď to porovnejte třeba se srbskou prohrou s Uruguayí na úvod turnaje. Zamávala snad s nimi? Ale vůbec ne, zbylé dvě utkání Balkánci vyhráli celkem hladce 2:0. A co osmifinále s Maďarskem? Po dvou třetinách hry se soupeř ujal vedení a Srbové se přesto kousli, vyrovnali a ještě v prodloužení otočili.
Tenhle mančaft byl zkrátka od pohledu jiný, což zpříma vyplývá z toho, že ho také někdo jiný vedl do boje.
Veljko Paunović byl jako teenager obrovskou nadějí srbské kopané: už v 17 měl na kontě tucet zápasů za Partizan a ještě před prahem dospělosti se stěhoval do španělské nejvyšší soutěže - což toho času, v půlce 90. let, ani omylem nebyl tak častý jev jako dnes.
Tohle všechno nakonec není tak důležité; Paunovićova kariéra fotbalisty se ve finále nevyvrbila úplně tak, jak měla. Atlétiku Madrid sice technicky patřil celou dekádu, její podstatný kus ale strávil běháním po hostováních v ne tak věhlasných klubech, a ne tak prominentních rolích. Co však Paunoviće od počátku vrchem odlišovalo, a odlišuje i nadále, to jeho osobnost.
Může se vám to zdát jakkoliv přitažené za vlasy, nicméně důležitou roli ve tvarování současného kouče srbské "20" sehrál poslech hudby - respektive její výběr. Jako syn (nedávno zesnulé) legendy Partizanu a jugoslávského startéra na Euru 1968 měl mladý Veljko automaticky zaručen vstup mezi bělehradskou smetánku, a té se také poslušně držel. Vyrostl v luxusní čtvrti Senjak, bavil se s městskými, dobře vzdělanými dětmi a zaposlouchal se do rokenrolu, ideálně Ramones.
Zbytek jeho vrstevníků-čutálistů to měl zpravidla nastavené jinak. "Po dobu posledních 25 let je 99 % mladých hráčů pevně spjato s kulturou ‘turbo folku’, spojují se s kriminálníky, misskami, alkoholem a party. Mnoho lidí se teď v Srbsku obává, že kultura ‘turbo folku’ smete i tuhle dvacítku, hodně se to diskutuje i v médiích," vysvětluje mi srbský televizní komentátor Vladimir Novaković.
Ne nadarmo je teď tedy Veljko Paunović vnímán jako svébytný prvek na srbské trenérské scéně - důraz klade na psychologickou stránku kopané, vyznává staré dobré mušketýrské "jeden za všechny, všichni za jednoho" a jeho kolektiv totálně potlačuje důležitost individualit (což zde potvrdil i minimální vliv některých vypadnuvších opor).
"Vůči svým hráčům zaujímá velmi demokratický přístup, neburácí, k těm klukům se chová velice přátelsky a oni ho mají na oplátku fakt rádi," připojuje se další srbský žurnalista Srđan Radojević, jenž po Paunovićově boku vyrůstal. "Za své aktivní kariéry hrál pod takovými trenérskými velikány jako Radomirem Antićem a Luisem Aragonesem; od nich se hodně naučil. Jeho otec mi před pár lety říkal, že pořád něco čte, pořád kouká na nějaké zápasy a pořád něco analyzuje," dodává.
Odtud následně pramení i Paunovićův patřičně inovativní přístup k řemeslu, které zdědil po otci Blagojevovi jakožto někdejším asistentovi. Novaković kupříkladu bez váhání konstatuje, že ještě od žádného srbského klubu ani národního týmu neviděl tak dobře vychytaný pohyb bez balonu i s ním, tak precizní vykrývání všemožných prostor.
A není to jen o situaci na hřišti. Paunovićovou silnou stránkou je i abnormální ochota využívat nesporných výhod sociálních sítí. Pokud klasická stížnost kouče zvyklého na intenzivní klubovou rutinu zní, že v reprezentaci nemá hráče tak často na očích, bystrý rodák ze Strumice tenhle handicap celkem zdatně odbourává.
"Internet a sociální sítě nám pomáhají zůstat pospolu, i když fyzicky pohromadě nejsme. (...) Nezáleží na tom, jestli já jsem v Madridu (kde Paunović trvale žije - pozn. red.), Veljković v Londýně nebo Živković v Bělehradě. Snažíme se je nabádat, aby dělali zábavné aktivity, obrázky, kresby a grafiky, a odezva byla doteď fantastická. Každý má svou roli a baví se," pochvaluje si sám vynalézavý generál.
Jeho metody možná mohou na první poslech znít poněkud dětinsky, jenže když si vezmete, že má pod palcem 19leté hochy, kteří by na Twitteru a Facebooku beztak trávili mraky času, jde tak akorát o logickou pomůcku. Tím spíš, pokud se čirá zábava sem tam proloží složitějšími taktickými nákresy, občasným fotbalovým kvízem nebo diskuzí o později implementovaných herních plánech.
Samozřejmě, i přes pár revolučních technik a novinek některé hrubé obrysy přetrvávají a tradiční srbský odkaz se tak docela nevytrácí. Stejně jako celá domácí soutěž nebo úspěšná generace roku 2006, která na světový šampionát do Německa proklouzla s jediným inkasovaným gólem v deseti kvalifikačních utkáních, také tenhle mančaft vychází primárně z pevné defenzívy. A také on nachází v tomto konkrétním směru svou velkou oporu v jinak přehlíženém bělehradském OFK.
Odtamtud se už v roce 2004 - pro turnaj, který na delší dobu změnil kurz srbské mládežnické kopané - rekrutovali takoví borci jako Černohorec Marko Baša nebo Branislav Ivanović. A ze stejné akademie vyšel rovněž Aleksandar Kolarov z Manchesteru City, ale i dvě stálice letošní zadní linie srbských juniorů (oba krajní beci Milan Gajić s Nemanjou Antonovem, z nichž ten druhý ve finále zvláště zazářil) a jeden stabilní defenzivní štít (Saša Zđelar)...
Když se Veljko Paunović poprvé sešel se svými novými svěřenci, pustil jim dokument připomínající jednu zlatou jugoslávskou generaci, která roku 1987 vyhrála mistrovství světa do 20 let v Chile.
Tehdejší parta se ukázala být něčím vskutku neopakovatelným: 19letý Davor Šuker, o celý rok mladší duo Robert Prosinečki, Predrag Mijatović a k nim další 18letý borec Robert Jarni - ti všichni to dříve nebo později dotáhli do Realu Madrid. Ba co víc, jeden z pouhých dvou záhřebských vyslanců v sestavě, Zvonimir Boban, to zároveň dopracoval k ikoně AC Milán.
Na takové výšky ročníky 1995/96 určitě pomýšlet nemohou, mnou oslovený expert Vladimir Novaković však v tuhle chvíli na opravdovou top úroveň věří alespoň dvěma nadějím: nejlepšímu brankáři turnaje Predragu Rajkovićovi a držiteli Bronzového míče Sergeji Milinković-Savićovi.
Predrag Rajković je v srbském, ne-li celkově jugoslávském kontextu slušným zjevením; nebo do něho aspoň neomylně roste. Balkánská brankářská škola byla totiž dosud povážlivě impotentní a tento odchovanec Jagodiny má opravdu všechny předpoklady pro to, aby její pověst sám notně vylepšil.
Rajković už v 19 letech chytá pravidelně s kapitánskou páskou na rukávě (!!) elitní soutěž za druhý největší klub v zemi (Crvenu zvezdu), byl oporou zlatých výběrů do 19 i 20 let, a již nyní se dá naprosto v pohodě považovat za seniorskou brankářskou dvojku za Vladimirem Stojkovićem.
S ním přitom podle Novakoviće sdílí mnohé silné stránky (prvotřídní reflexy, likvidování penalt a samostatných úniků) i slabiny jako mizernou poziční hru při střelbě z dálky, ale jednoznačně navrch by do budoucna měl mít v otázce psychiky.
Stojković se doteď neprojevoval jako žádný suverén, což ostře kontrastuje jak s Rajkovićovým rozhodným počínáním před turnajem, kdy s menším zraněním mávl nad doporučením klubu MS vynechat; tak i během něho, kdy zaujal coby bezchybný organizátor vlastního vápna.
Na něco takového na druhou stranu Rajković nebyl rozhodně sám - také Miloš Veljković ukázal, že má potenciál, a že není na výplatní pásce londýnského Tottenhamu jen tak pro srandu králíkům. Speciálně jeho dominance ve vzduchu byla pro Srby beze zbytku vitální, přičemž basilejský rodák zároveň stihl prokázat, že mu není cizí ani konstruktivní rozehrávka.
Vzadu je to tedy celkem čitelné. Rajković, Veljković, potažmo levý bek Antonov docela klidně mohou v nejbližších letech útočit na áčko - a vzhledem k tradičně kvalitním defenzivně laděným srbským exportům v jejich případě věru nelze dost dobře minout. Jakmile ovšem postupujeme dále kupředu a snažíme se odkrýt potenciál jednotlivých tahounů ofenzivní vozby, narážíme už na zapeklité otazníky.
Hnedka u Nemanji Maksimoviće, finálového hrdiny, například nechybělo mnoho a ukradli ho Srbsku slovinské autority. Střelec zlaté branky, jenž momentálně působí v exotickém Kazachstánu, byl součástí všemi glorifikovaného crvenozvezdovského výkvětu ročníku 1995, který měl strádající bělehradské značce konečně přihrát podobné úspěchy, jaké měli Prosinečki, Basta, Perović, Mrđa, Milovanović a další v 80. či 90. letech.
Jenže nepřihrál; místo toho ti nejslibnější talenti odmítali zavčasu podepsat profesionální kontrakty a někteří - jako právě Maksimović - také velice brzy utíkali za humny. I kvůli těmto neblahým zkušenostem se ostatně v Srbsku nedávno přece jen rozhodli řádně zainvestovat do infrastruktury, která by nadějné kluky pomohla udržet doma. Zrovna Maksimoviće aby si teď někdo v Astaně všiml (přestoupil tam teprve letos v únoru), to bude chtít pěknou dřinu od hráče i skautů nároďáku.
Nad Andrijou Živkovićem se již vznáší varovný prst docela jinačího charakteru. V případě tvořivého pravého křídla s úžasným citem pro ‘zlatou českou uličku‘ je znepokojivý především ten precedens, že Srbsko jednoduše neprodukuje konzistentní playmakery.
Podle Novakoviće za to může zejména úzkostlivě defenzivní srbská Superliga, kde se stále brání ve dvou pevných čtyřčlenných zástupech, které nepřipouští mnoho prostoru pro hráčovu improvizaci. A zřejmě hlavně proto pak sám Andrija Živković od svého raketového vzletu na podzim 2013, kdy skóroval ve čtyřech premiérových startech za Partizan, rázem nikoho nepřesvědčuje.
Už rok a půl prý Živković z tradičně šedého průměru elitní srbské soutěže nijak nevybočuje, a pokud tedy urychleně nezmění angažmá (respektive stát; což je naštěstí při eminentním zájmu Benfiky pravděpodobné), mohl by klidně následovat Đuričiće, Sulejmaniho a další vyhaslé hvězdičky.
Totéž v bleděmodrém platí pro Živkovićova parťáka z letošní "20" Mijata Gaćinoviće, který dva roky zpátky vyletěl v "19", zatímco nyní už to jednoduše nebylo ono. A hodně co dokazovat má ještě stále 17letý útočník Ivan Šaponjić, který zde vykázal skvostnou hru ve vzduchu i schopnost předvídat dění na place, zpátky doma však čelí (na takového mlíčňáka snad až přehnaně) ostré kritice pro chabou produktivitu.
Úplně na závěr jsem si potom schoval patrně nejjistější sázku na budoucího seniorského reprezentanta, ne-li přímo tahouna Srbska: Sergeje Milinković-Saviće, už teď pevně usazeného na západě, kam se v 19 stěhoval za angažmá v belgickém Genku.
Nyní 20letý středopolař již stihl odehrát klíčovou úlohu na třech různých mezinárodních turnajích (mimo dva jmenované i loňské Euro "19", kde se Balkánci protlačili do semifinále) a je ze všech současných srbských mládežníků suverénně nejvyspělejší, pročež není mnoho důvodů k tomu nevkládat do něho ty největší naděje.
"Je to celkem rozumný kluk, má (fotbalové) vzdělání na dobré úrovni, a jeho fyzické i technické schopnosti ho řadí do relativně malé skupinky hráčů schopných operovat v roli box-to-box záložníka," popisuje Milinković-Saviće můj konzultant - s opětovným důrazem na specifický srbský kontext, v němž nachází jedinou srovnatelně impozantní a osobitou postavu v Nemanjovi Matićovi.
"Sergej má blíže spíš k Yayovi Tourému než Matićovi, na mnohem nižší úrovni samozřejmě, protože jsou oba více ofenzivně ladění," dodává Novaković k vrchnímu organizátorovi srbského presinku, jehož drajv a odhodlání v určitých momentech šampionátu braly dech. Milinković-Savić se sice v druhé půlce mistrovství poněkud vytratil (a jeden vyřazovací duel i zmeškal kvůli kartám), hráč ke sledování je to ale každopádně stále jako vyšitý...
Juniorské šampionáty libovolné věkové kategorie jsou tradičně pokládány za bohapusté defilé individualit. A dává to smysl: ze své podstaty se na nich prezentují výběry nestálé, které střídají generace raz dva, a nemají tudíž šanci vytvořit si nějakou trvalou identitu, hodnou ucelené analýzy.
Letošní novozélandská show ovšem představuje výjimku z pravidla, chtělo by se nadšeně vyhrknout při pohledu na oba finalisty. Jejich týmový projev byl přece pro jednou docela evidentně nadřazen jednotlivcům.
Jistě, Ukrajina měla svého Kovalenka a Maďarsko svého Mervóa, avšak ty úplně nejúspěšnější celky mistrovství zkrátka ve svém středu žádnou jednu osamocenou, setsakra výraznou postavou neměly.
Jak pro Brazílii, tak pro Srbsko jde přitom o satisfakci zvláště sladkou vzhledem k tomu, že obě země v poslední době zrovna na té úrovni, kde již bez diskuze kráčí v první řadě o kolektiv, akorát ošklivě selhávají.
Srbsko je už v podstatě ze hry o Euro 2016 venku, ba co hůř - po pěti kvalifikačních utkáních má na kontě jediný bod za remízu s Arménií a pyšní se tak stejným výkazem jako San Marino či Malta.
Brazílie si zase poprvé v dějinách musí na dvou po sobě jdoucích ročnících Copy Amériky vystačit bez semifinálové účasti, zatímco vzpomínky na domácí fiasko jménem mistrovství světa 2014 zůstávají živé, a do toho všeho se pořád diskutuje ona hodnotová krize. Umírat na krásu, či na ošklivost - to je, oč tu běží.
Pozoruhodné přitom je, že brazilská dvacítka si vlastně obdobně hlubokou krizí nedávno prošla také - a vyhrabala se z ní s takovou grácií, že by se snad dalo hovořit o vzorovém příkladu pro dospěláky...
Zdroj: twitter.com
Zázračné brazilské zmrtvýchvstání
Roku 2013 se Brazílie na mistrovství světa do 20 let vůbec nekvalifikovala. Tuhle větu si, prosím, nechte pořádně rozležet v hlavě... ... stalo se tak totiž poprvé od roku 1979, a teprve podruhé v celé dlouhé historii juniorského MS.
O krach šlo přitom docela epický: na Jihoamerické mistrovství do 20 let tehdy mladí kanárci kráčeli jako obhájci, kteří šestkrát v řadě (!) nechyběli ve finále, aby nakonec ve skupině s Peru, Uruguayí, Ekvádorem a Venezuelou obsadili ostudnou poslední příčku. Opět; něco takového se stalo naposledy v trudných 70. letech (1975).
Hráčský ansámbl to přitom roku 2013 nebyl zrovna marný - utvářel ho například aktuálně obletovaný záložník Lazia Felipe Anderson, účastník letošní Copy Amériky Fred ze Šachtaru, potažmo barcelonská naděje Rafinha. Po tak skandálním neúspěchu se proto neomylně ukazovalo prstem hlavně na ty ‘nahoře’. Do čela brazilské "20" se následně postavil jistý Alexandre Gallo a začaly se dít věci.
Před lednovým vydáním Jihoamerického mládežnického mistrovství byl Gallo známým expertem Timem Vickerym popisován jako "jedna z mála inovativních a zcestovalých postav na brazilské trenérské scéně", a taková image nespoutaného vizionáře se ostatně zasazovala i o četné hlasy, které ho po trapném mistrovství světa 2014 prosazovali na místo zkostnatělého Luize Felipeho Scolariho.
Teprve 48letý odborník, jenž v roli trenéra zavítal i do Spojených arabských emirátů a Japonska, ovšem nakonec v nehostinném, zatuchlém prostředí tak úplně neprorazil. Respektive jinak - selhal.
Jak po takzvaném Sudamericanu hořekoval citovaný Tim Vickery na skvělém blogu The Botafogo Star, kanárci excelovali proti výrazně horším výběrům, které jim poskytovaly akry volného prostoru a dávaly vyniknout jejich technické brilanci. Ovšem jakmile si měli vypomoci několika přihrávkami v řadě, působili až šokujícím způsobem bezradně. Ostatně, jako ‘bramboroví’ medailisti nedokázali ani skórovat proti žádnému z týmů, který se umístil nad nimi.
Pro Tima Vickeryho šlo o jasný důkaz úpadku brazilských fotbalových hodnot. Ačkoliv my tady máme Brazilce a jiné Latinoameričany docela automaticky zafixované jako hračičky, famózní dribléry bez věrného evropského ekvivalentu, o takových individualitách tamní kopaná nikdy v první řadě nebyla. Sám Vickery vzpomíná, že když nedávno spolupracoval na dokumentu o brazilských romanticích z MS 1982, rychlost cirkulace balonu mu najednou byla jaksi cizí.
Uprostřed pole neexistovalo nic jako tahání balonu na vlastní pěst, kouč Tele Santana to hráčům v těchto prostorách vysloveně zakazoval - jely se přihrávky, přihrávky, přihrávky. Takové ‘kouzlo’ se ze hry brazilských teenagerů dočista vytratilo a teprve podivně načasovaný Gallův vyhazov jako by na tomto smutném stavu věcí něco změnil.
Alexandre Gallo ve funkci skončil náhle 11. května, jen těsně po volbách prezidenta Brazilské fotbalové federace, kde koučův osud zapečetila výhra Marca Pola del Nera. Gallo po sobě stihl zanechat alespoň nominaci na mistrovství světa "20", která - pravda - sama o sobě tak trochu věstila jiný přístup a začátek nové éry. Scházel v ní například opěvovaný Gerson z Fluminese, ‘nový Neymar‘ Gabriel Barbosa nebo čerstvá posila Chelsea Nathan. Nově zahrnuty naopak byly pozdější hvězdy novozélandského šampionátu jako Danilo či Boschilia.
Přesto by bylo krajně neuctivé upírat Rogériu Micalemu, poněkud neznámému Gallově nástupci, drtivou většinu zásluh.
Zaprvé je třeba nezapomínat, nakolik na Novém Zélandu zvládal reagovat na vývoj zápasů. Hned v poločase zahajovacího klání se například Micale rozhodl vysvléknout hrdinu dva roky starého MS "17" Boschiliu a z remízového stavu s Nigérií (2:2) byla rázem výhra o dva góly - právě díky jedné trefě a asistenci šikovného trequartisty.
A v podobném duchu Rogério Micale také pokračoval, když se mu později coby žolík zvláště osvědčil Andreas Pereira z Manchesteru United. Ten se takhle z lavičky přičinil o famózní obrat proti Maďarsku hnedka ve druhém brazilském vystoupení na turnaji a speciální pochvalu potom zasloužil za vyrovnávací trefu v samotném finále, kdy si to jakoby nic namířil skrz tři protivníky vstříc srbské svatyni.
Další klíčová oblast přínosu Rogéria Micaleho spočívá v kompletní přeměně uvažování Brazilců jako kolektivu. Koučův přístup se teď zdá být vědečtější - jde koneckonců o velkého studenta hry, který zároveň celou kariéru strávil trénováním juniorek na klubové úrovni, takže moc dobře ví (pokud je to tedy možné), jak zacházet s takovými nevybouřenými teenagery.
Šestačtyřicetiletý Rogério Micale navíc na různých mezinárodních turnajích čelil i evropským výběrům a podporuje právě ty tradiční, pomalu odumírající hodnoty brazilské kopané, zatímco otevřeně nesouhlasí s její postupnou ‘evropeizací’.
Ať už jsou nicméně Micaleho osobní přesvědčení jakákoliv, faktem zůstává, že jeho brazilská dvacítka hrála zhruba přesně tak, jak by měly hrát všechny moderní evropské mančafty.
Krajní beky poletující oběma směry - mezi nimi jeden brusič lajny (Jorge) a jeden tvůrce hry (João Pedro) - výtečně doplňoval klasický double pivot s jedním všestranným borcem (kapitánem Danilem) a jedním statičtějším držákem (Alefem), no a před nimi už relativně volně rotovalo několik šikovných kluků. Tvůrce hry lomeno driblér lomeno zakončovatel na ‘desítce’ (Boschilia), jeden přímočarý křídelník nalevo (Marcos Guilherme), jeden pracovitější a komplexnější napravo (Gabriel Jesus) a konečně na velkém prostoru operující hrotový útočník (Jean Carlos).
Takhle to potom zhruba vypadalo hezky pohromadě:
Zdroj: outsideoftheboot.com
A kde že bychom přesně měli hledat ty nejslibnější brazilské poklady?
Začít můžeme hnedka odzadu u technicky nesmírně vyspělého stopera Marlona a pravého beka Joãa Pedra, dvou pozůstalých po stěží povzbudivém Jihoamerickém mistrovství. To, že si zrovna tihle dva své fleky na rozdíl od mnohých dalších udrželi, pochopitelně není žádná náhoda; a konkrétně João Pedro vypadá všelijak, jenom ne tuctově. Jde o krajního obránce se zálibou ve vbíhání do středu, borce dostatečně silného na míči i ve vzduchu, a konečně i správně drzého při podpoře ofenzívy.
Patrně největší hvězda a zároveň nejvybroušenější diamant tohoto brazilského výběru dále sedí rovnou před obránci - jde o kapitána Danila, který již v 19 letech v dresu Bragy celkem pravidelně hrává o pohárové příčky v elitní portugalské soutěži.
To samo o sobě našeptává ledacos; a Danilo skutečně na turnaji působil až nespravedlivě vyzrálým a komplexním dojmem. Tu se choval jako playmaker v hloubi pole, tu vyhrával balony a zcela triviálním způsobem je předával spoluhráči, tu zase neúnavně pendloval mezi oběma šestnáctkami. Nebylo nic, co by nezvládl; a ne náhodou si nakonec odnesl cenu pro druhého nejlepšího hráče šampionátu (tzv. Stříbrný míč).
Zřejmě nejvíce vzrušující součástkou fungujícího brazilského stroje byl Gabriel Boschilia ze São Paula. Koneckonců, už jen jeho cesta na toto mistrovství světa byla pozoruhodná: předloni zaujal šesti góly v pěti utkáních MS do 17 let, přesto byl vzápětí vynechán z nominace na letošní Sudamericano, aby nakonec zazářil i na Novém Zélandu.
Boschilia je úžasná ‘desítka’ s jemným citem pro balon a schopností vyvléknout se z jakékoliv šlamastyky. Jde o neposedného šikulu, který zároveň nepůsobí jako papír, a i přes svou titěrnou postavu se dokáže zapřít a odrazit ataky protivníků. Tvoří šance, sám se do nich dostává, a jediným otazníkem - či spíše vykřičníkem - nakonec zůstává jeho výdrž. Micale ho zpravidla stahoval ze hřiště jako prvního a původně mu ani nevěřil jako materiálu pro základní sestavu.
Jako poslední jsem si pro vás potom schoval největší překvapení mezi veškerými tahouny téhle poněkud nenápadné party kanárků - nejmladšího člena výpravy Gabriela Jesuse. Profil tohoto pravého křídelníka se nápadně podobá jeho možnému budoucímu rivalovi v seniorském nároďáku, Willianovi. Teprve 18letý junior z Palmeiras je rovněž pracovitým technikem, jenž se neštítí presinku (ba naopak, zde ho často inicioval či sám udržoval) ani výpomoci vlastnímu bekovi.
Takové jsou zhruba nejvýraznější individuality z brazilského týmu, na němž je každopádně stále nejlepší jeho relativní anonymita a vyváženost.
Zde nikdy nehrozila mini-kopie závislosti na mini-Neymarovi. Zde nikdy neexistovalo, aby se ve finále uskutečnila taková one-man show jako roku 2011 pod taktovkou Oscara. A stejně tak před čtyřmi lety při zlatém tažení neexistovalo, aby mladí kanárci vydrželi více než 500 minut neinkasovat.
Tohle byla zkrátka prazvláštní Brazílie. Na jednu stranu defenzivně solidní, na stranu druhou nesmírně zábavná a po taktické stránce vlastně až ‘dospělácká’. Skoro do takové míry jako Srbsko...
Zdroj: glavnevesti.com
Balkán tak trochu naruby
Brzy ráno 20. června 2015 se veskrze přepisovaly dějiny juniorského mistrovství světa. Sotva sedmimilionové Srbsko se stalo vůbec nejmenší krajinou šampionů do 20 let, když zvládlo i čtvrté po sobě jdoucí prodloužení. Už tři nastavovaná vyřazovací klání v rámci jediné edice znamenala rekord... hrdí Balkánci však neměli dost.
Můžete si říct "no jo, haluz", ale to by bylo vážně hrozivým způsobem nefér. Tohle Srbsko bylo totiž patrně nejdisciplinovanějším, takticky nejvzdělanějším mládežnickým výběrem, jakému jsem osobně přihlížel; a už jen samotná skutečnost, že takové superlativy pálím na adresu balkánského celku, dělá z celé záležitosti něco obzvlášť speciálního.
Rovnou 50 tisíc Srbů vyšlo do ulic zazpívat si s úspěšnými kluky národní hymnu a celý tenhle triumf jednoty nade vše v kontextu vážně fascinuje.
Však si račte sami vybavit ty rozhárané individuality z mistrovství Evropy do 21 let; ty horké hlavy, které jakmile to jenom trochu nešlo, začaly ihned v tom lepším případě páchat další minely, v tom horším pro jistotu nesportovní zákroky. A teď to porovnejte třeba se srbskou prohrou s Uruguayí na úvod turnaje. Zamávala snad s nimi? Ale vůbec ne, zbylé dvě utkání Balkánci vyhráli celkem hladce 2:0. A co osmifinále s Maďarskem? Po dvou třetinách hry se soupeř ujal vedení a Srbové se přesto kousli, vyrovnali a ještě v prodloužení otočili.
Tenhle mančaft byl zkrátka od pohledu jiný, což zpříma vyplývá z toho, že ho také někdo jiný vedl do boje.
Veljko Paunović byl jako teenager obrovskou nadějí srbské kopané: už v 17 měl na kontě tucet zápasů za Partizan a ještě před prahem dospělosti se stěhoval do španělské nejvyšší soutěže - což toho času, v půlce 90. let, ani omylem nebyl tak častý jev jako dnes.
Tohle všechno nakonec není tak důležité; Paunovićova kariéra fotbalisty se ve finále nevyvrbila úplně tak, jak měla. Atlétiku Madrid sice technicky patřil celou dekádu, její podstatný kus ale strávil běháním po hostováních v ne tak věhlasných klubech, a ne tak prominentních rolích. Co však Paunoviće od počátku vrchem odlišovalo, a odlišuje i nadále, to jeho osobnost.
Může se vám to zdát jakkoliv přitažené za vlasy, nicméně důležitou roli ve tvarování současného kouče srbské "20" sehrál poslech hudby - respektive její výběr. Jako syn (nedávno zesnulé) legendy Partizanu a jugoslávského startéra na Euru 1968 měl mladý Veljko automaticky zaručen vstup mezi bělehradskou smetánku, a té se také poslušně držel. Vyrostl v luxusní čtvrti Senjak, bavil se s městskými, dobře vzdělanými dětmi a zaposlouchal se do rokenrolu, ideálně Ramones.
Zbytek jeho vrstevníků-čutálistů to měl zpravidla nastavené jinak. "Po dobu posledních 25 let je 99 % mladých hráčů pevně spjato s kulturou ‘turbo folku’, spojují se s kriminálníky, misskami, alkoholem a party. Mnoho lidí se teď v Srbsku obává, že kultura ‘turbo folku’ smete i tuhle dvacítku, hodně se to diskutuje i v médiích," vysvětluje mi srbský televizní komentátor Vladimir Novaković.
Ne nadarmo je teď tedy Veljko Paunović vnímán jako svébytný prvek na srbské trenérské scéně - důraz klade na psychologickou stránku kopané, vyznává staré dobré mušketýrské "jeden za všechny, všichni za jednoho" a jeho kolektiv totálně potlačuje důležitost individualit (což zde potvrdil i minimální vliv některých vypadnuvších opor).
"Vůči svým hráčům zaujímá velmi demokratický přístup, neburácí, k těm klukům se chová velice přátelsky a oni ho mají na oplátku fakt rádi," připojuje se další srbský žurnalista Srđan Radojević, jenž po Paunovićově boku vyrůstal. "Za své aktivní kariéry hrál pod takovými trenérskými velikány jako Radomirem Antićem a Luisem Aragonesem; od nich se hodně naučil. Jeho otec mi před pár lety říkal, že pořád něco čte, pořád kouká na nějaké zápasy a pořád něco analyzuje," dodává.
Odtud následně pramení i Paunovićův patřičně inovativní přístup k řemeslu, které zdědil po otci Blagojevovi jakožto někdejším asistentovi. Novaković kupříkladu bez váhání konstatuje, že ještě od žádného srbského klubu ani národního týmu neviděl tak dobře vychytaný pohyb bez balonu i s ním, tak precizní vykrývání všemožných prostor.
A není to jen o situaci na hřišti. Paunovićovou silnou stránkou je i abnormální ochota využívat nesporných výhod sociálních sítí. Pokud klasická stížnost kouče zvyklého na intenzivní klubovou rutinu zní, že v reprezentaci nemá hráče tak často na očích, bystrý rodák ze Strumice tenhle handicap celkem zdatně odbourává.
"Internet a sociální sítě nám pomáhají zůstat pospolu, i když fyzicky pohromadě nejsme. (...) Nezáleží na tom, jestli já jsem v Madridu (kde Paunović trvale žije - pozn. red.), Veljković v Londýně nebo Živković v Bělehradě. Snažíme se je nabádat, aby dělali zábavné aktivity, obrázky, kresby a grafiky, a odezva byla doteď fantastická. Každý má svou roli a baví se," pochvaluje si sám vynalézavý generál.
Jeho metody možná mohou na první poslech znít poněkud dětinsky, jenže když si vezmete, že má pod palcem 19leté hochy, kteří by na Twitteru a Facebooku beztak trávili mraky času, jde tak akorát o logickou pomůcku. Tím spíš, pokud se čirá zábava sem tam proloží složitějšími taktickými nákresy, občasným fotbalovým kvízem nebo diskuzí o později implementovaných herních plánech.
Samozřejmě, i přes pár revolučních technik a novinek některé hrubé obrysy přetrvávají a tradiční srbský odkaz se tak docela nevytrácí. Stejně jako celá domácí soutěž nebo úspěšná generace roku 2006, která na světový šampionát do Německa proklouzla s jediným inkasovaným gólem v deseti kvalifikačních utkáních, také tenhle mančaft vychází primárně z pevné defenzívy. A také on nachází v tomto konkrétním směru svou velkou oporu v jinak přehlíženém bělehradském OFK.
Odtamtud se už v roce 2004 - pro turnaj, který na delší dobu změnil kurz srbské mládežnické kopané - rekrutovali takoví borci jako Černohorec Marko Baša nebo Branislav Ivanović. A ze stejné akademie vyšel rovněž Aleksandar Kolarov z Manchesteru City, ale i dvě stálice letošní zadní linie srbských juniorů (oba krajní beci Milan Gajić s Nemanjou Antonovem, z nichž ten druhý ve finále zvláště zazářil) a jeden stabilní defenzivní štít (Saša Zđelar)...
This team is a true representation of the Serbian people. Players born in Bosnia, Croatia, Montenegro, Switzerland. Spread out but together.
— Serbian Football (@SerbianFooty) June 20, 2015
Když se Veljko Paunović poprvé sešel se svými novými svěřenci, pustil jim dokument připomínající jednu zlatou jugoslávskou generaci, která roku 1987 vyhrála mistrovství světa do 20 let v Chile.
Tehdejší parta se ukázala být něčím vskutku neopakovatelným: 19letý Davor Šuker, o celý rok mladší duo Robert Prosinečki, Predrag Mijatović a k nim další 18letý borec Robert Jarni - ti všichni to dříve nebo později dotáhli do Realu Madrid. Ba co víc, jeden z pouhých dvou záhřebských vyslanců v sestavě, Zvonimir Boban, to zároveň dopracoval k ikoně AC Milán.
Na takové výšky ročníky 1995/96 určitě pomýšlet nemohou, mnou oslovený expert Vladimir Novaković však v tuhle chvíli na opravdovou top úroveň věří alespoň dvěma nadějím: nejlepšímu brankáři turnaje Predragu Rajkovićovi a držiteli Bronzového míče Sergeji Milinković-Savićovi.
Predrag Rajković je v srbském, ne-li celkově jugoslávském kontextu slušným zjevením; nebo do něho aspoň neomylně roste. Balkánská brankářská škola byla totiž dosud povážlivě impotentní a tento odchovanec Jagodiny má opravdu všechny předpoklady pro to, aby její pověst sám notně vylepšil.
Rajković už v 19 letech chytá pravidelně s kapitánskou páskou na rukávě (!!) elitní soutěž za druhý největší klub v zemi (Crvenu zvezdu), byl oporou zlatých výběrů do 19 i 20 let, a již nyní se dá naprosto v pohodě považovat za seniorskou brankářskou dvojku za Vladimirem Stojkovićem.
S ním přitom podle Novakoviće sdílí mnohé silné stránky (prvotřídní reflexy, likvidování penalt a samostatných úniků) i slabiny jako mizernou poziční hru při střelbě z dálky, ale jednoznačně navrch by do budoucna měl mít v otázce psychiky.
Stojković se doteď neprojevoval jako žádný suverén, což ostře kontrastuje jak s Rajkovićovým rozhodným počínáním před turnajem, kdy s menším zraněním mávl nad doporučením klubu MS vynechat; tak i během něho, kdy zaujal coby bezchybný organizátor vlastního vápna.
Na něco takového na druhou stranu Rajković nebyl rozhodně sám - také Miloš Veljković ukázal, že má potenciál, a že není na výplatní pásce londýnského Tottenhamu jen tak pro srandu králíkům. Speciálně jeho dominance ve vzduchu byla pro Srby beze zbytku vitální, přičemž basilejský rodák zároveň stihl prokázat, že mu není cizí ani konstruktivní rozehrávka.
Vzadu je to tedy celkem čitelné. Rajković, Veljković, potažmo levý bek Antonov docela klidně mohou v nejbližších letech útočit na áčko - a vzhledem k tradičně kvalitním defenzivně laděným srbským exportům v jejich případě věru nelze dost dobře minout. Jakmile ovšem postupujeme dále kupředu a snažíme se odkrýt potenciál jednotlivých tahounů ofenzivní vozby, narážíme už na zapeklité otazníky.
Hnedka u Nemanji Maksimoviće, finálového hrdiny, například nechybělo mnoho a ukradli ho Srbsku slovinské autority. Střelec zlaté branky, jenž momentálně působí v exotickém Kazachstánu, byl součástí všemi glorifikovaného crvenozvezdovského výkvětu ročníku 1995, který měl strádající bělehradské značce konečně přihrát podobné úspěchy, jaké měli Prosinečki, Basta, Perović, Mrđa, Milovanović a další v 80. či 90. letech.
Jenže nepřihrál; místo toho ti nejslibnější talenti odmítali zavčasu podepsat profesionální kontrakty a někteří - jako právě Maksimović - také velice brzy utíkali za humny. I kvůli těmto neblahým zkušenostem se ostatně v Srbsku nedávno přece jen rozhodli řádně zainvestovat do infrastruktury, která by nadějné kluky pomohla udržet doma. Zrovna Maksimoviće aby si teď někdo v Astaně všiml (přestoupil tam teprve letos v únoru), to bude chtít pěknou dřinu od hráče i skautů nároďáku.
Nad Andrijou Živkovićem se již vznáší varovný prst docela jinačího charakteru. V případě tvořivého pravého křídla s úžasným citem pro ‘zlatou českou uličku‘ je znepokojivý především ten precedens, že Srbsko jednoduše neprodukuje konzistentní playmakery.
Podle Novakoviće za to může zejména úzkostlivě defenzivní srbská Superliga, kde se stále brání ve dvou pevných čtyřčlenných zástupech, které nepřipouští mnoho prostoru pro hráčovu improvizaci. A zřejmě hlavně proto pak sám Andrija Živković od svého raketového vzletu na podzim 2013, kdy skóroval ve čtyřech premiérových startech za Partizan, rázem nikoho nepřesvědčuje.
Už rok a půl prý Živković z tradičně šedého průměru elitní srbské soutěže nijak nevybočuje, a pokud tedy urychleně nezmění angažmá (respektive stát; což je naštěstí při eminentním zájmu Benfiky pravděpodobné), mohl by klidně následovat Đuričiće, Sulejmaniho a další vyhaslé hvězdičky.
Totéž v bleděmodrém platí pro Živkovićova parťáka z letošní "20" Mijata Gaćinoviće, který dva roky zpátky vyletěl v "19", zatímco nyní už to jednoduše nebylo ono. A hodně co dokazovat má ještě stále 17letý útočník Ivan Šaponjić, který zde vykázal skvostnou hru ve vzduchu i schopnost předvídat dění na place, zpátky doma však čelí (na takového mlíčňáka snad až přehnaně) ostré kritice pro chabou produktivitu.
Úplně na závěr jsem si potom schoval patrně nejjistější sázku na budoucího seniorského reprezentanta, ne-li přímo tahouna Srbska: Sergeje Milinković-Saviće, už teď pevně usazeného na západě, kam se v 19 stěhoval za angažmá v belgickém Genku.
Nyní 20letý středopolař již stihl odehrát klíčovou úlohu na třech různých mezinárodních turnajích (mimo dva jmenované i loňské Euro "19", kde se Balkánci protlačili do semifinále) a je ze všech současných srbských mládežníků suverénně nejvyspělejší, pročež není mnoho důvodů k tomu nevkládat do něho ty největší naděje.
"Je to celkem rozumný kluk, má (fotbalové) vzdělání na dobré úrovni, a jeho fyzické i technické schopnosti ho řadí do relativně malé skupinky hráčů schopných operovat v roli box-to-box záložníka," popisuje Milinković-Saviće můj konzultant - s opětovným důrazem na specifický srbský kontext, v němž nachází jedinou srovnatelně impozantní a osobitou postavu v Nemanjovi Matićovi.
"Sergej má blíže spíš k Yayovi Tourému než Matićovi, na mnohem nižší úrovni samozřejmě, protože jsou oba více ofenzivně ladění," dodává Novaković k vrchnímu organizátorovi srbského presinku, jehož drajv a odhodlání v určitých momentech šampionátu braly dech. Milinković-Savić se sice v druhé půlce mistrovství poněkud vytratil (a jeden vyřazovací duel i zmeškal kvůli kartám), hráč ke sledování je to ale každopádně stále jako vyšitý...
Komentáře (30)
Přidat komentářvypada jak ten terorista z Tuniska
rasisto
Rasista je ten kradne a kradnu len arabi,cigáni a negri,takže máš pravdu lebo on je raba
ally- Allah - arabské posvetné meno
Aspoň sa nauč gramatiku, keď sa snažíš byť vtipný...
podla mna vyzera ako Strootman za 10 rokov :-D
Jaktože se na to MS nedostalo Dánsko?
tebe fakt uz jebe
Veljkov gól Chelsea v domácom zápase, vďaka ktorému posunul Mallorcu do finále PVP mi ostane navždy v pamäti
Super článok
SRBIJA FOREVER!!!!!!!!
Brazilci čupáci ,čapkáči , čipnakovia
supr jméno
to si píš
Srbija je Kosovo
*Kosovo jest Srbija
No vida, to ale trvalo! Alespoň, že na kvalitě textu je to znát!
Pardon, mělo to bejt dřív, ale práce na 21 bylo moc
Srbsko luxusni fotbal..
Co nabídlo ME do 21 let (1/2): Nové fado a balkánská pohroma
Přestoupí někdo z nich do Dánska?
Na Dánsko nemají kvalitu.
Co to tu skusate vy dvaja sasovia? Tak nie ze by ste boli radi ze tu je hodnotny clanok,vy radsej idete picovat do cloveka,co si svoj nazor na Dansko obhaji a v dost veciach ma pravdu.
Ty dnešní diskuze stojí už za hovno, pár roků zpátky se člověk i něco dověděl. Ted je to už jenom kupa sraček
Tys do mě taky píčoval s Českem hovno sis obhájil a akorát ses mi posmíval. Já jsem sem přispíval normálně, ale pořád tu někdo mlel stejný hovna - William, Frýdek, Krejčí, Německo, Dánsko - jednou jsem to dokonce rozebral na záznamu na YT ani to nepomohlo. Tak budu stejný.
Od tebe to sedí..
Sledování komentářů
Chcete-li se rychle dovědět o nových komentářích k tomuto článku, přidejte si jej ke svým sledovaným. Upozornění na nové komentáře pak najdete ve svém osobním boxu Můj EuroFotbal v pravé části hlavičky webu.
Sledovat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.
Nový komentář
Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce. Nahlásit nelegální obsah můžete zde.
Registrace nového uživatele