Čaj o páté: Zakázaná láska z Boleyn Ground

Když letos v dubnu 16 internetových stránek zasvěcených West Hamu United spojilo síly a uspořádalo anketu o tom, zda by měl Sam Allardyce setrvat v roli manažera tradičního klubu, téměř 78 % z více než 12 tisíc respondentů se tehdy vyjádřilo negativně. Teď, po pouhém půlroce, se situace zdá být převrácená naruby...

Sam Allardyce na Upton Parku nikdy neměl prorazit; nebyl k tomu takříkajíc předurčen. Fanoušky z hlavního města byl docela běžně nazýván prašivým žoldákem ze severu, který svým svěřencům neumí ordinovat nic jiného než nakopávané balony a nadmíru fyzickou hru.

A ne snad že by šlo o největší křivdu světa.

Rodák z West Midlands sice možná není northenerem v pravém slova smyslu, už jen jeho mluva nicméně čítá snadno rozpoznatelné stopy lancashireského akcentu. A bodejť by také ne - před angažmá ve WHU strávil Allardyce dohromady 13 let trénováním na samém severu země a také coby aktivní fotbalista nejvíc prorazil v dresu Boltonu, kam se na svou první větší štaci vydal ještě před dovršením dvacítky.

A právě z takového popisu se průměrný Londýňan, potažmo konkrétně sympatizant Hammers, na místě osype.

Stačí zvážit už jen skutečnost, že nejúspěšnější manažeři moderní éry klubu byli všichni do jednoho Londýňané (Pardew, Redknapp, Bonds) a jediným kovaným seveřanem, který kdy West Ham v jeho dlouhých dějinách vedl, byl mimochodem velmi úspěšný Ron Greenwood (1961-74), kterého již ale většina současné generace fanoušků těžko může pamatovat.

Na druhou stranu, abychom byli úplně fér, nevraživost ochozů vůči vlastnímu manažerovi nepramení pouze v jistých předsudcích a stereotypech "z druhé ruky". Však se je Sam Allardyce až doteď v žádném případě nesnažil vyvracet ani z pozice lodivoda Kladivářů.

Dokořán otevřená, horlivě žvýkající ústa, neupravená kravata, náhodně pozapínané knoflíky u saka a peprné nadávky vstříc rozhodčím; jinak řečeno neuhlazené způsoby tolik kontrastrující s gentlemanským vystupováním klubových legend typu Brookinga a Moorea - to tu stále bylo, je a vždy bude.

Allardyce se navíc ke svému neštěstí také odmítl vydat cestou Alana Pardewa, který svůj svérázný charakter a (zpravidla) nehezký herní projev alespoň zvládal maskovat veřejným pochlebováním fanouškům. V jeho podání to byli samí Mooreové, Di Caniové a další, kdo psali libozvučné kapitoly klubových dějin, a kdo pro něho úspěšně odváděli pozornost od výkonů na hřišti.

To rodáka z Dudley na něco takového neuživí; ba co hůř - letos na jaře se Allardyce pro jistotu vydal přesně opačným směrem.

Když jej tedy koncem března během zápasu s Hullem zaskočila (zcela pochopitelně) pobouřená reakce publika na jeho drzé gesto "neslyším vás", jal se následně celý incident sáhodlouze rozpitvávat v médiích, a dle některých spekulací tak sám sebe dohnal na úplný okraj pomyslného útesu, odkud se nehnul vlastně po celé své angažmá. (I jeden ze dvou majitelů celku David Sullivan byl údajně pro jeho vyhazov ihned po skončení sezony.)

Kdo toho všeho měl plné zuby zcela určitě a prakticky do jednoho, to pak byli vesměs všichni věrní příznivci východolondýnského mužstva. Ti byli doteď Allardyceovi schopni přiznat tak maximálně "neviditelné" zásluhy pionýra v otázkách prevence zranění či využívání statistických dat, jakmile ale přišla řeč na dění na hřišti, z nepopiratelného inovátora se v jejich očích rázem stával největší dinosaurus britské manažerské scény.

Až letos se cosi začalo měnit k nepoznání. West Ham vypadá na pohled docela jinak, hřeje se na čtvrté příčce s nejlepším průběžným skóre od září 2007 (!) a samotný Big Sam se zápalem hovoří o "vzrušení", jaké při pohledu na vlastní tým nezažíval od sezony 2005/06, kdy s Boltonem finišoval na osmé příčce Premier League a historicky poprvé s ním nakoukl do vyřazovacích bojů Poháru UEFA.

Máme tu snad tedy zaděláno na zvláštní případ lásky na druhý pohled?

---

Znáte to, sem tam vám ztráta důležitých hráčů prospěje.

A přesně něco takového zrovna prožívají Hammers, kteří se po prvním kole ocitli bez dvou svých pilířů doposud praktikovaného herního stylu - stožárovitého útočníka Andyho Carrolla a vrchního sběrače odražených/sklepnutých míčů Kevina Nolana. Jakmile tihle dva vypadli ze hry, už to vpravdě nebyl West Ham, jak ho známe. (A vzhledem k nynějšímu Nolanově vysedávání na lavičce by mohlo jít o odklon permanentní.)

Je sice pravdou, že v úvodních kolech se ještě Londýňané i bez Carrolla čas od času spoléhali na přechodně vytaženého záložníka Cheicka Kouyatého, který má veškeré dispozice potřebné pro suplování Carrollova přínosu; tak jako tak ale West Ham nejpozději ve čtvrtém kole (po začlenění tandemu Sakho-Valencia do základní sestavy) započal menší pouť za zásadně proměněným herním stylem.

Ten sice pořád obnáší nemalou porci nakopnutých balonů, ty už ale nezaujímají takové procento ze všech pasů; a i veškeré další statistiky mé předešlé tvrzení podtrhují. Kladiváři letos míň centrují, víc drží míč a daří se jim zkompletovat větší díl přihrávek (tzn. víc jich chodí po zemi).

Ještě spolehlivěji pak ale proměnu WHU identifikujete vlastním pohledem na hřiště; a speciálně zaměřením se na individuality. Takoví Diafra Sakho s Ennerem Valenciou by ostatně prototypu "Big Samova útočníka" nemohli být vzdálenější; oba jsou v rámci možností nepředvídatelní, chtějí pracovat s balonem i operovat na velkém prostoru a zdají se být schopní šance tvořit i zakončovat.

(Nově příchozímu Senegalci Sakhovi koneckonců stačila cca. pětkrát menší porce herního prostoru k tomu, aby se vyrovnal nejproduktivnějšímu forvardovi loňského WHU - Carltonu Coleovi s pěti zářezy.)

A kdo právě nejčastěji zve takové útočníky do hry, to už potom přirozeně není stoper či krajní bek, nýbrž středopolař. A ať už jde o Amalfitana, který se zatím na Boleyn Ground prezentuje velmi suverénně ve všech myslitelných herních oblastech, nebo šikovného trequartistu Zarateho - obě tyto posily se zase jedině vymykají stereotypům spjatým s osobou Sama Allardyce.

Úplně nejzásadnější je však pro hru "nového" West Hamu (svým způsobem) jeden staronový člen kádru - Stewart Downing.

Tedy například fotbalista, který si v hodnocení serveru WhoScored již pětkrát došel pro známku 7,25 a vyšší; záložník, který momentálně stojí za stejným počtem vytvořených šancí jako Cesc Fábregas (22); a konečně taky někdo, kdo se honosí lepším průměrem klíčové přihrávky na utkání (3,1) než ze všech stran chválený Ángel Di María (přesně tři)...

---

Pryč už jsou doby, kdy se slovo Downing a číslice 10 používaly výhradně pro popis sídla britského premiéra; dnes se jimi dá vyjádřit také herní role jistého záložníka West Hamu.

Abychom byli zcela přesní, sluší se připustit, že Downing má do klasické desítky většinu času pořád ještě celkem daleko - stále ho to dosti táhne k levé postranní čáře, na svědomí má mraky centrovaných míčů, a na samém vrcholu Allardyceova diamantu ostatně funguje spíš sporadicky (případně tam volně prorotovává s Amalfitanem).

To však nic nemění na tom, že Downingova transformace v přemýšlivého dispečera s nevinnou "hlubinnou" i vražednou finální přihrávkou bere dech; a že zároveň pokládá naprosté základy nenadálého úspěchu Hammers.

Stewart Downing se totiž ukazuje být uprostřed pole několikanásobně efektivnější než na kraji. Krom toho, že například v zápase s Liverpoolem dokonale otravoval život Gerrardovi, je pak především daleko vlivnější v rozehrávce. Ať už rozdává balony do stran (ideálně čím dál odvážnějšímu Cresswellovi), nebo operuje blíže šestnáctky, podstatou je mít ho neustále ve hře; udržovat ho v tempu.

Třeba proti QPR nedávno Downing rozdal nejvíc přihrávek celkově i čistě uvnitř útočné třetiny (bezmála 60 % jich bylo takového ražení!), což je přesně ten posun kupředu, který si v rozhovorech s novináři pochvaluje jak sám hráč, tak manažer Allardyce. Ne náhodou má liverpoolský "vyhnanec" na kontě už po sedmi kolech víc asistencí (3), než měl loni po odehrání 32 střetnutí (2).

Na Downingově příběhu je přitom ze všeho nejzajímavější jeho podobnost s tím Allardyceovým. Také někdejší levonohý klenot anglické kopané z Middlesbrough totiž na Boleyn Ground přicházel bez posvěcení většiny fanoušků; jeho podpis šel přeci jen na úkor potenciální koupě gólového útočníka, který se zdál být potřeba daleko spíš.

Teď si ovšem Downing získává srdce fanoušků kompletně odlišným stylem práce - trpělivým, jakoby nad věcí - a přitom zároveň zůstává jedním z nejpřesněji centrujících hráčů ligy.

V podstatě a navzdory všem očekáváním se takto zařadil k navýsost versatilním hráčům typu Raheema Sterlinga, jenž poslední měsíce neustále přepíná mezi křídlem a desítkou, či Jamese Milnera, který se nám proti Chelsea předvedl hned ve třech různých polohách.

Rovněž Stewart Downing totiž očividně zvládne zahrát na více postech; a to tak, že kvalitně i s patřičnou konzistencí...