Čaj o páté: Pozoruhodný případ Rosse Barkleyho

Je jistě podivné hovořit o 20letém hráči jako o někom, kdo se zpozdil ve vývoji; kdo už v tuhle chvíli měl nebo přinejmenším mohl být výše. V případě Rosse Barkleyho se tomu však nelze plně ubránit. Poté, co se pod taktovkou Davida Moyese opakovaně vytrácel rychleji, než se zjevoval, má teď ovšem evertonský klenot jedinečnou šanci stát se plnohodnotnou oporou Toffees...

Doopravdy málokterý tým se někdy takhle spoléhal na sotva plnoletého teenagera; pokud vůbec nějaký.

Samozřejmě, fanoušci si mnohdy vlastní odchovance idealizují a přisuzují jim jedinečné vlastnosti, kterými (alespoň prozatím) tak úplně neoplývají; Ross Barkley však mezi fotbalisty Evertonu skutečně zcela objektivně vyčnívá - třeba ne nutně kvalitou, nýbrž vlastní typologií.

Tenhle punc jedinečnosti ostatně Barkleyho provázel už odmalička. Když v 16 letech vtrhl na prvoligovou scénu, nešlo si hned nevšimnout jeho pozoruhodně vyzrálé stavby těla, kdy se jevil být rozložitější než většina jeho mnohem starších spoluhráčů.

A to pochopitelně nebylo všechno. Mistr Evropy do 17 let v sobě od počátku snoubil skvělé fyzické proporce se záviděníhodnou rychlostí a parádním citem pro míč, čímž se z něho na Goodison Parku nevyhnutelně stalo žhavé zboží. Mladíkova hodnota byla přitom vytučněna už jeho výkonem při prvním ligovém startu v základní sestavě, kdy si coby sedmnáctiletý "mlíčňák" rovnou došel pro ocenění hráče zápasu.

Pak se Barkley načas lusknutím prstu vypařil, aby všechny zase jednou ohromil v dubnu 2013 na Emirates Stadium. Tentokrát již nikoliv v roli falešného křídla, nýbrž na pozici neukotveného ofenzivního záložníka.

Už tehdy to byl ten Barkley, kterého Sam Carroll na blogu Blue Kipper trefně nazval "prototypem smrtícího fotbalového robota", naprogramovaného k ničení soupeřových obran kombinováním fantastické odolnosti s mrštností a obratností na míči. Ten Barkley, jehož sám Martínez (rovněž příhodně) nazval křížencem ex-evertonského Paula Gascoignea a Michaela Ballacka.

Ačkoliv se liverpoolský rodák závěrem téže sezony (2012/13) všem znovu nevysvětlitelně ztratil z očí, k jeho štěstí se zároveň Moyesovo angažmá na břehu řeky Mersey nachýlilo ke konci. Skotův nástupce Roberto Martínez už do Waltonu přinesl docela odlišnou filozofii a s ní došlo i na Barkleyho osvěžující osvobození; jakkoliv možná nikoliv finální - opět.

---

Tentokrát již nicméně, abychom si plně rozuměli, nenarážím na nějaké další chystané zmizení Rosse Barkleyho ze scény. To už se těžko bude opakovat. Na co já zde konkrétně cílím, to je spíše možná proměna Barkleyho role v týmu oproti loňskému - v mnoha směrech průlomovému - ročníku.

Jak už jsme si řekli, velká Barkleyho síla spočívá v jeho "silovém driblinku", neúnavném vázání a následném odrážení protivníků. Přesně takovou Barkleyho verzi jsme pak také převážně sledovali napříč minulou sezonou: devítinásobný anglický reprezentant v týmu figuroval jako přední driblér, který je nejčastěji z týmu faulován i (čistě) obírán o balon, zatímco se v průměru nezmůže ani na jeden klíčový pas na utkání (0,8).

Což zhruba odpovídá profilu šikovného, leč proměnlivě efektivního 19letého ofenzivního záložníka; trequartisty chcete-li. Tedy někoho, jehož herní projev nejlépe splňuje Martínezem tolikrát vyslovený požadavek na "fotbalovou aroganci"; a jehož neotřesitelným highlightem sezony se nakonec ukázal být 70metrový sprint/slalom vstříc suverénní, individuální koncovce.

A nechápejte mě přitom zle - na tom všem není vůbec nic špatného. I takový Barkley loni koneckonců patřil ke klíčovým hráčům Toffees. Letos už by však po něm na Goodison Parku mohli požadovat něco trochu jiného; a nasvědčují tomu i první Barkleyho starty po vyléčení zraněného kolene.

Vzhledem k tomu, že ofenzíva Evertonu letos až příliš často působila jaksi strnule a nevynalézavě, stal se Ross Barkley prakticky okamžitě její hlavní kreativní silou. V pouhých 91 minutách ligového fotbalu se stihl blýsknout již pěti přihrávkami vedoucími ke gólovým příležitostem, čímž v průměru zdvojnásobil dosavadní přínos zraněného Mirallase a řádně nekonzistentního McGeadyho (oba 1,2).

Barkley si navíc proti Aston Ville okamžitě připsal svou vůbec první (!) asistenci v Premier League, a vskutku nenáhodou se jí dočkal zrovna při tak vysokém průměru 2,5 klíčových pasů na zápas.

Korelace mezi takovým typem přihrávek a počtem nasbíraných asistencí totiž existuje velmi zřetelná: vyjma Chrise Brunta, který se dělí s Ángelem di Maríou o páté místo, se celá top5 elitních ligových nahrávačů pohybuje právě nad (Barkleyho) hranicí 2,5 šance tvorných příher na utkání.

Samozřejmě, prozatím jde v Barkleyho případě o příliš malý vzorek necelých dvou duelů, nicméně menší proměna jeho herní role byla doposud patrná i při letmém pohledu na hřiště.

Proti Aston Ville Barkley platil spíše za umírněného akcelerátora evertonské rozehry, který raději z první rozdával míče do stran, než aby se sám vydával na nějaké divoké výlety (za celou více než hodinu se odhodlal jen k jednomu, zastavenému faulem).

Jinými slovy Barkley chtěl míč a neustále si hledal volné skulinky v defenzivním valu birminghamských, přitom však balonu užíval s rozvahou a především zodpovědností, jaká mu v minulosti bývala poněkud cizí. (Zejména během MS byl pro její nedostatek a chození do složitých situací jeden na jednoho/dva kdekým kritizován.)

A právě disciplína - směrem dopředu i dozadu - by se brzy měla stát jedním z hlavních atributů vybroušeného diamantu jménem Ross Barkley, pokud má tento Everton z dlouhodobého hlediska správně šlapat...

---

K čemu totiž Martínezovi Toffees docela přirozeně směřují, to je hra bez napohled rozpoznatelných křídelníků; což při jistém nastavení může znamenat více defenzivních povinností pro oba dvorní podporovatele osamoceného hroťáka Lukakua - čili jak pro Naismithe, tak pro Barkleyho.

Celý proces směřování k takovému neortodoxnímu hernímu systému v podstatě odstartoval už David Moyes, když na kraj nezřídka posouval fotbalisty preferující hru středem pole (Osman, Anichebe, ale i sám Barkley) - na což Roberto Martínez ochotně navázal Naismithem či Lukakuem.

Teď je přitom nasnadě přestat si hrát na schovávanou a definitivně připustit, že se vážně dá bez křídel na slovo vzatých dennodenně fungovat - tak jako se to udělalo proti Aston Ville; a jak se v podobném duchu navázalo posledně na půdě Burnley (tam šlo víceméně o 4-2-2-2).

Proč to? Inu, protože má Everton pro hru bez křídel naprosto ideální výchozí pozici.

Zaprvé se může opřít o odvážné, technicky zdatné beky, kdy mu na jedné straně pendluje strojový nahrávač Baines, a na straně druhé pro změnu přímočařejší, do brány se více tlačící Coleman.

Před beky takového typu lze docela klidně vyklidit pozice, a přece si vždy budeme moci být jisti, že vám okrajové prostory hrací plochy nebudou zet prázdnotou. Oba borci si to už koneckonců před dvěma týdny osahali a takový Coleman se role falešného pravého křídla zhostil bez nejmenších rozpaků.

Když si záhy k těmto hrubým - a nutno říct, že téměř dokonalým - dispozicím obou krajních beků přičtete za kariérním maximem neomylně směřující produkci toho zkušenějšího z nich, musí vám zákonitě vyjít, že právě teď nadešel ten pravý čas nechat je naplno vyniknout.

Zadruhé se pak sluší rozeznat tu skutečnost, že Everton zároveň disponuje velmi vhodným materiálem pro přechod na "bezkřídelní" rozestavení také napříč další klíčovou složkou týmu - záložní řadou.

Že se totiž Barkley, a eventuálně i Osman, vůbec neštítí expanzivní hry a vyplňování prostor u obou postranních čar, to nám naplno ukázali minimálně proti Aston Ville; a že Naismith svou pracovitostí v úplné pohodě a za jakýchkoliv okolností pokryje Séamuse Colemana, to víme už z dřívějška (ale i z konfrontace s Villans).

Zatímco tedy třeba Arsenal při hře na falešná křídla zvládá kompletně ignorovat minimálně jeden křídelní prostor (jak vidno kupříkladu zde), pohyb evertonských tohle před 14 dny absolutně nepřipouštěl - a lze předpokládat, že by se jim tento případný neduh dařilo odbourávat i nadále.

Potom by ani nemělo ničemu vadit, kdybychom ze základní sestavy vypustili Leona Osmana a raději vsadili na trojčlenný blok středopolařů - což se mi v tuto chvíli jeví jako nejvhodnější herní varianta.

Bešić s McCarthym jsou pravděpodobně již teď připraveni podělit se rovnoměrně o odebírání balonů a pokrývání velkého prostoru, přičemž Bosencova občasná odvaha na rozehrávce bude akorát vítaným doplňkem Barryho spolehlivého metronomu.

Co se výsledné formace týče, nabízí se v podstatě dvě možnosti. Buďto lze jmenované hráče (plus Lukakua) rozestavit do klasického diamantu s Barkleym na vrcholu a Naismithem v roli volného podhrotového hráče; nebo je možné oživit vzpomínky na vánoční stromeček (4-3-2-1) Terryho Venablese a jeho anglické reprezentace z poloviny 90. let minulého století.

V obou variantách si nejefektivnější ofenzivní hráč EFC (aktuální k 19. 10.) s tím nejtalentovanějším navzájem vyhoví; navzájem si udělají prostor a klid pro dělání toho, co umí nejlépe - a tomu by se správně mělo leccos podřídit, ne-li rovnou obětovat (čímž narážím speciálně na harmonickou spolupráci Pienaara s Bainesem).

Jinak řečeno: je zkrátka načase udělat Rossi Barkleymu co možná největší prostor k růstu do zcela zralých obrysů; do té skutečné opory Evertonu FC...