Čaj o páté: Nesnesitelná lehkost Lambertova bytí

Aston Villa si v posledním kole před reprezentační přestávkou konečně o chlup zvedla sebevědomí a utnula nepříjemnou sérii pěti porážek v řadě; vyhráno však zatím nemá ani zdaleka. Paul Lambert potřebuje vrátit chuť do fotbalu hráčům, fanouškům a nakonec i sám sobě...

Úvodem jedna dobře míněná rada všem hypotetickým majitelům fotbalového klubu: se stávajícím manažerem podepisujte novou smlouvu teprve závěrem sezony; zásadně ne hned po jejím (optimistickém) načnutí.

Příklad si berte třeba v Davidu Sullivanovi, spoluvlastníku West Hamu, který i přes hmatatelné zlepšení výkonů odmítá Samu Allardycovi s předstihem nabídnout prodloužení pomalu končícího kontraktu.

To Randy Lerner letos v září udělal docela dobře školáckou chybu. Po čtyřech výborných výkonech nabídl Paulu Lambertovi prodloužení spolupráce o další tři roky - a bič si tak upletl nejen na sebe, ale i na svého chráněnce v manažerské roli.

Nový Lambertův kontrakt byl okamžitě - a nikterak nelogicky - interpretován jako plod krátké, notně výjimečné šňůry skvělých výsledků, a nikoliv jako součást nějaké dlouhodobější strategie. (Ačkoliv realitě odpovídá spíše to druhé.)

Aby toho nebylo málo, vše bylo hned záhy umocněno pro změnu nezvykle černou sérií, která skotského lodivoda neomylně vykreslila jako někoho dočista uspokojeného nynější situací. Což také dává smysl; tím spíš, vezmeme-li v potaz jeho zatvrzelé odmítání jakékoliv větší změny systému, které tolik neodpovídá jeho pověsti z Norwiche.

Paul Lambert tím pádem v dnešních dnech spolu s Alanem Pardewem - mimochodem rovněž prodlouženým jen po pár ligových kolech ročníku 2012/13 - asi nejlépe ilustruje, jak moc vrtkavá umí být taková podpora fanoušků...

---

Jestliže jsme se ještě 15. září mohli na blogu AVillaFan mimo jiné dočíst, že birminghamský celek disponuje nejsilnější záložní řadou od dob Garetha Barryho se Stilijanem Petrovem; v těchto chvílích se Lambert zdá být zodpovědný tak maximálně za iks nechvalných rekordů.

A není příliš divu. Herní projev Villans má momentálně k živelné kopané tak daleko, jak jen to je možné, a leckterý věrný příznivec se přiznává k mizivé motivaci zápasy AV vůbec sledovat. S výjimkou ve výkonu proti Tottenhamu, kdy se Christian Benteke na hrotu konečně zase choval jako ten správný hromosvod, a Matt Lowton věrně imitoval své staré hladové já z premiérové sezony v elitní soutěži, teď o Villans jednoduše nelze hovořit jako o funkčním, natožpak zábavném týmu.

Birminghamští možná sem tam chtějí brejkovat, veškerá jejich křídla se však nutně musí stahovat do středu, a ze hry po krajích tak nakonec mnoho nezbývá. Přitom ti, kteří by Ville tenhle konkrétní trn z paty dost možná byli schopni vytrhnout (Grealish, Bacuna, Richardson), jen soustavně vysedávají na lavičce - v těch nejhorších případech i na úkor tak absurdních tahů, jakým bylo Cleverleyho posunutí na levý kraj záložní řady (ostuda s QPR).

Co pak na současné Aston Ville zaráží ze všeho nejvíc, to je její příklon k nekonečné a všeprostupující mrtvolnosti. Ofenzivní tažení vínových po většinu sezony charakterizuje absence jakékoliv kreativní síly i nehorázná statičnost všech forvardů.

Příznivec tradičního klubu si teď například jen stěží vybaví nějakou tu kolmici vedoucí k samostatnému nájezdu na soupeřova brankáře; a úplného dna Villans dosahují právě nyní, kdy lze jejich útočné snahy popsat jako "čekání na N’Zogbiu" - což je zhruba ten nejlepší možný fotbalový ekvivalent "čekání na Godota".

Z tohoto důvodu ani není žádným větším překvapením, že již 12. října - když ještě Villans seděli na solidní 10. příčce s pouhými dvěma prohrami na kontě - bádavý analytik Paul Riley argumentoval ve prospěch teorie, podle které je Aston Villa tím vůbec nejhorším týmem ligy.

Tehdy mu to prozrazovala zaprvé jeho vlastní tabulka "očekávaného přísunu gólů" (což je nesmírně zajímavý koncept, podrobně vysvětlený zde); zadruhé samotná mapa všech střeleckých pokusů v zápasech Aston Villy (tady si račte všimnout jednak hrubě nevyváženého poměru střel na obou stranách; jednak jejich lišící se kvality, kdy se soupeři AV daleko snáze dostávají k ranám mezi tři tyče, značeným modrou barvou); a konečně zatřetí - enormní pasivita.

Speciálně u třetího bodu by se slušelo trochu zdržet, neboť tam je ten rozdíl mezi Aston Villou a zbytkem ligy skutečně diametrální. Z toho, že Lambertovi svěřenci obyčejně sedí ukrutně hluboko a presink se zdá být starostí jednotlivců, nikoliv kompletních složek týmu (neřkuli celého kolektivu), totiž po sedmi kolech vyplývalo přesně toto: každému birminghamskému pokusu o obranný zákrok předchází v průměru až 31 přihrávek z dílny protivníka - čemuž se napříč celou nejvyšší anglickou soutěží nikdo ani nepřiblíží. Jak si můžete sami všimnout zde, druhé nejhorší QPR dosahuje počtu cca. 18 takových pasů.

To je přitom fenomén spíše až nedávné doby. Sám Paul Riley ostatně mimo výše sdíleného videa zkompiloval ještě jedno, které ukazuje na přesný opak - agresivní napadání hladových Villans zkraje sezony. Byli to koneckonců právě Senderos a spol., kdo letos zřejmě nejspolehlivěji otrávili život liverpoolskému Mariovi Balotellimu.

---

Takový průměrný fotbalový fanoušek dnešní doby je, dá se říci, do určité míry posedlý srovnáním. Každý manažer musí na někoho navazovat, a pokud už má nějaký vlastní čitelný rukopis, musí alespoň z něčí práce těžit; přinejmenším někoho připomínat.

A zrovna případ Paula Lamberta a Aston Villy je zdánlivě bezednou studnicí různých komparativních teorií.

Ze všeho nejraději bývá Lambert srovnáván se svým někdejším nadřízeným v Celtiku, Martinem O’Neillem. Toho připomíná jak svým zevnějškem (speciálně brejlemi vysokého intelektuála) a chováním v technické zóně (především neustále napjatou tváří), tak poněkud odtažitým stylem jednání s hráči, kdy se oba po většinu času doopravdy chovají spíše coby manažeři v pravém slova smyslu a se samotnými fotbalisty přicházejí do styku v podstatě až během zápasových dnů.

O něco sofistikovanější se zdá být Lambertovo přirovnání ke Grahamu Taylorovi, a konkrétně tedy jeho k první anabázi na Villa Parku (od r. 1987). Tehdy se dnes již 70letý veterán rozloučil se svým trpělivě šlechtěným zázrakem z Watfordu, který během deseti let dovedl ze čtvrté nejvyšší soutěže až do té elitní (zde se nabízí volnější paralela s Lambertem v Norwichi), a vydal se tahat z bryndy čerstvě sestoupivší Aston Villu (tady opět nechybělo málo a historie se pod vedením McLeishe opakovala).

Graham Taylor měl následně za úkol kompletní přestavbu donedávna úspěšného mužstva; a tu pojal obdobně jako o čtvrtstoletí pozdějí Paul Lambert. Žádné O’Neillovy megalomanské akvizice britské národnosti, to radši pěkně nenápadné posily klidně i z nižších divizí - taková byla Taylorova, potažmo Lambertova cesta. Jedině takhle se Taylorovi mohla dostat pod ruku taková hvězda blízké budoucnosti jako David Platt (Crewe, 4. liga)...

Významnější rozdíl oproti Lambertovi spočívá teprve v pozdějších taženích těchto zprvu rozložených a vzápětí nekonvenčně složených týmů.

Zatímco Graham Taylor již ve své třetí sezoně na Villa Parku bodoval a do poslední chvíle se s Liverpoolem dokonce přetahoval o titul (aby se poté nechal zlákat do křesla hlavního kouče anglické reprezentace), Paul Lambert na tom samém rozcestí váhá - a namísto vyrovnávání se Taylorovi fanouškům intenzivně vnucuje ještě jeden možný subjekt pro srovnání, Alexe McLeishe.

A to opravdu není nic, o co by měl člověk stát. Pod vedením zrzavého lodivoda totiž Aston Villa v průběhu ročníku 2012/13 přímo šokovala svou absolutní bezzubostí, kdy na jedné straně opatrně sedávala hluboko v poli a sázela na tuhý defenzivní val, a na straně druhé se nezvládala prosazovat ani coby schopný brejkový kolektiv.

To samé v bleděmodrém se přitom nyní opakuje s Paulem Lambertem na čele; tedy mimochodem pod dohledem toho samého muže, jehož Norwich si v sezoně 2011/12 získal takřka celou Anglii právě naprosto bezchybně propracovaným systémem protiútoků. To v Birminghamu je to již v podání Lambertovy party docela jinačí písnička...

Pokud přistoupíme na jednoduchý koncept serveru EPL Index, který zřejmě nejvěrněji odráží efektivitu takového protiútočení, lze s jeho pomocí například spolehlivě vysvětlit, proč že Villans oněch pět kol v řadě nedokázali byť jen jedinkrát napnout síť za zády soupeřova gólmana.

Aston Villa má možná v tuhle chvíli druhé nejmenší procento držení míče v Premier League; to však samo o sobě není nijak určující. Ukázal nám to kdysi Celtic proti Barceloně; a ukázala nám to i výše naťuknutá O’Neillova Aston Villa.

Ta si v ročníku 2009/10 užila balonu nejméně ze všech členů top9, a přece se dostávala k poměrně uspokojivému množství střeleckých pokusů. Na jeden projektil tehdejší party kolem Younga, Milnera a Downinga připadalo 3,59 procent držení míče, což zhruba odpovídá průměrným hodnotám (již 3,2 % lze považovat za skvělé číslo).

Ptáte se, jak si vede letošní Aston Villa? O poznání hůře. V jejím případě jde aktuálně o jednu ránu na 4,53 % - což je vizitka, která by se červenala dokonce i vedle té McLeishovy (3,96 %). A pokud vás dále zajímá, jak si v této specifické tabulce stojí nejčastěji přehrávaný mančaft letošní sezony, potom vězte, že také Crystal Palace se pyšní mnohem příznivější bilancí 4,02 procent.

---

Na předešlých řádcích jsme si tedy dokázali, že Aston Villa vykazuje nebezpečné známky lenosti (ne-li uspokojení), neefektivity, zkostnatělosti, a do toho dál nemá ani to nejmenší štěstí na zdraví stoperů. Což vpravdě není žádná selanka.

Vše ale není tak zlé, jak se na první pohled může zdát. Villans příště čeká Southampton; a po něm již budou mít za sebou úvodní souboje se všemi členy loňské top10 s čestnou výjimkou v Manchesteru United - to vše po pouhých 12 kolech!

Teprve následující trojlístek soupeřů Burnley-Crystal Palace-Leicester slibuje lámání chleba, přičemž už pro střetnutí dvou vínových souborů bude Lambertovi zpět k dispozici suspendovaný drak Benteke - potenciálně rozdílový článek sestavy.

Sedmé místo, které birminghamští urvali naposledy, když pětkrát po sobě nedokázali skórovat (1991/92), už z toho tedy zřejmě nebude; sestupovým bojům se však pořád lze vyhnout docela v klidu a stačit by k tomu mohlo i jen samo Lambertovo procitnutí.

Je zkrátka nejvyšší čas zapomenout na vlastní neohroženost a začít znovu poctivě makat. Jinak řečeno: vrátit se k osvědčeným kořenům...