Čaj o páté: Labutí patent na správná rozhodnutí

V minulosti bylo sousloví "jo-jo klub" rezervováno pouze pro celky nezadržitelně oscilující mezi dvěma ligami. Totéž označení by se však hodilo i na Swansea posledních tří let; tedy Swansea, které střídalo chvilky slávy s obdobími stagnace či přímo úpadku. Teprve pod Garrym Monkem jako by se labutě začaly hýbat vstříc stabilně světlé budoucnosti...

Rodgersovo Swansea před třemi lety vtrhlo do Premier League jako uragán a učarovalo nás svým nezměrným nováčkovským sebevědomím.

Ve druhé polovině sezony nám však pomalu začalo docházet, že za velšským kouzlem vlastně nestojí nic moc jiného než "jen" právě ta odvaha hrát co nejvíc s balonem, bez nejmenšího ohledu na soupeře.

Laudrupův příchod v tomhle směru posunul Swansea blíže k pragmatičnosti a jeden by snad i řekl k dokonalosti. První dojem byl tedy opět takřka bezchybný: labutě se dál posunuly tabulkou a tentokrát si dokonce došly i pro triumf v Carling Cupu, respektive účast v evropských pohárech.

Tehdy byli Swans na vrcholu; a odtamtud, jak známo, vede cesta jedině dolů - v tomto případě docela strmá cesta.

Dánský manažer se jal zbůhdarma přečerpávat španělské odpadní vody (viz Pozuelo, Cañas či Vázquez), Michu mezitím ztratil své prvotní kouzlo a celý tým následně od zázraku z Wembley vyhrál všehovšudy osm z 35 ligových střetnutí.

Tou poslední kapkou byl pak celkem symbolicky výkon tak slabý, že ho jeden dlouholetý fanoušek z blogu ForzaSwans označil za nejhorší, jakému v posledních osmi letech přihlížel (šlo o prohru 0:2 s WHU prvního února).

Patálie s Michaelem Laudrupem nicméně na hřišti spíše jen začínaly - rozhodně tam nekončily.

Když loajální majitel jihovelšského celku Huw Jenkins po Dánově vyhazovu podával vysvětlení médiím, zdůrazňoval přitom, že se k něčemu takovému uchýlil "poprvé v deseti letech", a že se tak zároveň rozhodl kvůli "neustálé nejistotě kolem klubu a Michaelovy dlouhodobé budoucnosti v jeho čele".

O sportovní výsledky tedy tolik nešlo, to spíš o hyperaktivního Laudrupova agenta. A to se ve Walesu vskutku nikomu nemohlo zamlouvat. Huw Jenkins si nade vše cení stability a vyzpytatelnosti, kterou mu Laudrup jednoduše nezaručoval. To Garry Monk byl v tomto ohledu sázkou na jistotu.

Blonďatý zadák se Swansea prožil vážně první i poslední - zkusil si s ním čtvrtou i první ligu - a jakkoliv ve zbytku loňského ročníku nedokázal odvrátit první pokles konečnou tabulkou za posledních sedm let, Jenkinsovo rozhodnutí povýšit jej na plnohodnotného manažera je tím prvním ze tří správných, které si tu dnes trochu rozebereme...

#1 Sázka na toho pravého manažera

Monkovo Swansea je pozoruhodným jevem už jenom proto, že se zrovna jemu nedostává takřka vůbec žádné pozornosti britských, natožpak českých médií. Rodgersovci byli miláčky davu, protože byli z pozice nováčků "úplně jiní"; Laudrupovci si zase vysloužili obdiv vybojovanou trofejí. A i celkově se o labutích vždy tak nějak vědělo.

Letos ten pocit nemám, a jeden by si pomalu až vsugeroval dojem, že se Swansea od autentičnosti vydalo vstříc obyčejnosti. Což možná mohou potvrzovat statistiky o držení míče a podobně povrchní ukazovatele; jinak jde ale o bohapustý klam.

Monkův tým například zoufale postrádá výšku, robustnost - a v celé nahotě se to ukázalo zrovna minule proti Stoke City. Zároveň se Swans vymykají také tím, že jejich kádr nečítá ani jednoho přirozeného odebírače balonů. Nejúspěšnějším tacklerem velšského týmu je Neil Taylor (celkově až 50. v rámci celé soutěže), přičemž prvního záložníka bychom našli až na 119. pozici (Ki Sung-yueng) - za takovými hráči jako Erik Lamela, Sammy Ameobi nebo Rémy Cabella.

Jenže i s takovými limity se Monkova parta zvládá vypořádávat - až obdivuhodným způsobem. Mužstvu jednoznačně prospělo náročné soustředění ve Spojených státech a po kondiční stránce určitě bude patřit k těm lépe připraveným. (Koneckonců už jen presink Monkovo Swansea aplikuje na docela jinačí úrovni než to Laudrupovo).

Čili ano, Swansea na jednu stranu z vedoucích pozic rozházelo již neuvěřitelných 16 bodů (tj. udržet veškeré náskoky, nacházelo by se momentálně o dva body před Chelsea); na stranu druhou, pokud se vydáte po stopě toho, kdy a s kým se tak dělo, vyjde vám, že s tím fyzička těžko bude mít co dočinění. Ve dvou případech šlo třeba o venkovní měření sil s dvěma nejsilnějšími kluby v lize.

Abnormální pracovitost Monkova kolektivu se potom promítá také do nově odhalené dimenze přínosu křídelníků Routledge s Dyerem. Ti ještě pod Laudrupem zvládali působit stylem "hop nebo trop", teď však prvně jmenovaný tvoří jednu šanci za druhou, zatímco jeho kolega zase viditelně povýšil vlastní přínos defenzívě.

Pakliže se řada mužstev při presinku soustředí primárně na stopery, Dyer s Routledgem raději nahání krajní beky a velice nepříjemným způsobem takto omezují soupeřovy možnosti vedení útočných výpadů.

S přihlédnutím k těmto tradičním hodnotám labutího herního projevu potom není divu, jak se všichni zúčastnění po zápasech vyjadřují v rozhovorech s novináři. Po těsné prohře s Manchesterem City kupříkladu Garry Monk na reportérův pochvalný komentář, že jeho tým "bojoval po celých 90 minut" zareagoval suše "Ano, takový je minimální požadavek".

Také sami fotbalisté se potom nejčastěji vyjadřují o "pospolitosti kolektivu" a téměř bezvýhradně se ve svých vystoupeních před mikrofony soustředí na pozitiva - že prý se tu skutečně utváří něco speciálního.

Což možná může znít jako přeháňka, to však jen do určité míry. Jak ostatně na blogu The Swansea Way nedávno napsal Eric Imhof, i přes obecný optimismus Velšané neustále mají tendence vidět a postupně napravovat vlastní nedostatky:

"Na začátku měsíce jsem psal, že hlavními indikátory Monkova úspěchu v listopadu budou góly ve druhém poločase (odškrtnuto), riskantní taktické tahy (odškrtnuto), méně posbíraných karet (odškrtnuto), a nabrané sebevědomí, ze kterého by se dalo těžit ve zbytku sezony (dvakrát odškrtnuto)."

Teď už snad akorát doladit ty výjezdy na cizí hřiště, kde Swans stále ne a ne naplno uspět od úvodního kola tohoto ročníku...

#2 Starý lepší navrátilec Gylfi a ti druzí

Gylfi Sigurdsson je velmi zvláštní postavou anglické fotbalové scény.

Přijde nám, že je tu s námi věky, a přitom je náš pohled na jeho osobu značně omezen. Ostatně, přihlašte se vy, kdo ho ještě do letošního srpna neměl pouze za výsostního střelce z větší vzdálenosti, potažmo skvělého exekutora standardních situací, a považoval ho i za něco víc.

Přiznám se, i moje pravice by s hanbou zůstala dole.

Jiná věc je teprve na základě jednoho angažmá v Tottenhamu usuzovat, že se Sigurdsson "narodil pro malé kluby" - což je rovněž dosti rozšířený, a přinejmenším pochybný názor.

Takové stanovisko nedává smysl už jen proto, že Spurs nepředstavují žádný velkoklub (tím by se dalo ohánět maximálně v případě další časté oběti takových teorií, Stewarta Downinga); ale hlavně tedy proto, že těch důvodů, proč nyní - o pouhý rok později - Islanďan v odlišném prostředí vypadá jako vyměněný, existuje přirozeně vícero.

Tím prvním je podtržená odlišnost prostředí. A to nikoliv ve formě poněkud přeceňovaného faktoru vnějšího tlaku na dané mužstvo, nýbrž v otázce hráčovy role na hřišti - a fungování jeho spoluhráčů kolem.

Však si porovnejte tyhle dva dashboardy ze dvou korespondujících duelů Sigurdsson vs. Newcastle a udělejte si obrázek sami - islandský středopolař na severu Londýna v žádném případě neoperoval tak blízko osy hřiště jako teď; a jak sám potřebuje.

Po patnácti kolech se Sigurdsson za zápas průměrně postará o větší množství šancí než Silva, Hazard, Sterling či Eriksen; a jak ukazuje tento nákres aktuální k začátku listopadu, největší část takových klíčových přihrávek (35 %) Islanďan rýsuje z oblasti těsně za šestnáctkou - v oblasti ze všech nejchoulostivější.

Jeho současná bilance 2,6 šancetvorných pasů na jedno utkání je ve finále o celé dvě takové příhry lepší než ta loňská a plus mínus i předloňská (0,8) - a to mi opravdu neříkejte, že takový diametrální rozdíl udělá spíš aktérova hlava než jeho role na hřišti.

A není to pouze o jednotlivci, ale i o spolupráci v rámci celého kolektivu. V tomhle Swansea si například Sigurdsson neustále má s kým narazit i proto, že se hraje v docela jinačím tempu než dříve pod Rodgersem - a hnedka je potom krásně znát, že tento seveřan se zkušenostmi z německé Bundesligy rozhodně není žádným jednodimenzionálním strojem na prudké projektily.

Tomu se možná blížil během své první velšské anabáze, když na bránu soupeře vysílal až čtyřnásobek střeleckých pokusů; ne však v těchto dnech, kdy se jeho funkce zdá být mnohem komplexnějšího rázu.

V tomto směru bychom dokonce klidně mohli hovořit o takzvaném "late bloomerovi" - tedy někom, kdo v opravdovou kvalitu rozkvétá až později, než by se bývalo čekalo. Sigurdssonův pohyb mezi obrannou a záložní linií vykazuje mnohem hmatatelnější známky predátora s nefalšovanou inteligencí a chutí být nonstop ve hře; připraveného narazit a zrychlit rozehrávku, ale i podržet míč za účelem zklidnění situace.

Jak potom připomíná Scott Mackay na blogu The Swansea Way, Sigurdsson zároveň ušel ohromný krok směrem dopředu také v otázce přístupu k presinku, který nyní jenom nevykonává, nýbrž rovnou iniciuje. Pokud obyčejně na celistvost formace dohlíží jeden ze stoperů, zde Ashleymu Williamsovi s organizací jedenáctky zcela zásadním způsobem pomáhá i ofenzivní záložník - což logicky činí vše o poznání jednodušším a ve výsledku funkčnějším.

V rámci našeho vyčerpávajícího povídání o islandské kopané jsme si již dříve osvětlili, že pokud je někdo předurčen k tomu být lídrem mančaftu, je to pravděpodobně rodák z téhle malé ostrovní země. A Gylfi Sigurdsson skutečně v takového dirigenta, zdá se, pomalu dorůstá. Zejména jeho zásluhou se Swansea jeví být při presování nesmírně kompaktní a cílevědomé.

V tomto ohledu Velšanům bezesporu pomohl také návrat Ki Sung-yuenga, na jehož poziční hru si obyčejně nelze stěžovat. Korejský záložník navíc možná sem tam může působit, jako by nehrál na plné obrátky, vždy ale bude přinejhorším fungovat jako spolehlivý metronom. A speciálně pokud po jeho boku operuje další středopolař s velkým citem pro hru (Britton), může si Ki Sung-yueng dovolit i pár nebezpečných útočných výpadů takříkajíc z druhé vlny.

Ki Sung-yueng je tedy dalším exemplářem jedince, kterému Monkův vliv stoprocentně prospěl. Už před dvěma lety měl většinu atributů, které vystavuje na odiv napříč letošním ročníkem - nepanikařil pod tlakem, téměř vždy si vybral toho správného adresáta přihrávky, perfektně četl hru -, přesto je na něm tentokrát něco, co ho posouvá ještě dál.

Snad je to evidentně posílená důvěra v jeho osobu (v sezoně 2012/13 se záloha tvořila kolem De Guzmána, tentokrát je to Ki); snad zlepšený pohyb s balonem i bez něho... něco z toho určitě.

Otázkou teď je, zdali bude Garry Monk v budoucnu upřednostňovat toho umírněnějšího Ki Sung-yuenga, který se musí držet zkrátka ve dvojici s bývalou labutí "desítkou" Jonjem Shelveym; anebo toho expanzivnějšího (z mého pohledu přeci jen lépe využitého) Ki Sung-yuenga s oporou v Leonu Brittonovi či mladší kopii Joea Allena, Tomu Carrollovi.

Ale to už jsou veskrze jenom příjemná dilemata - vyplývající z celé série správných rozhodnutí a Monkova chvályhodného důrazu na versatilitu.

#3 Ututlaná smlouva pro Bonyho

Málokdy vídaná komplexnost je doménou ještě minimálně jednoho člena labutí eskadry, Wilfrieda Bonyho.

Útočník z Pobřeží Slonoviny, který zrovna dnes slaví 26. narozeniny, v sobě snoubí fyzičnost, pohyblivost, inteligenci i kreativitu - a dává tak vzniknout vpravdě unikátní směsi, speciálně pro útočníka, po kterém se na hrotu požaduje jistá dávka soběstačnosti, improvizace a rozhodnosti.

Bony přesně tohle nabízí zápas co zápas a v letošním systému Swansea má posléze celou řadu využití. Krom toho, že již zavěsil nohou, hlavou i z penalty, je rodák z Bingerville nečitelný také při distribuci balonu. Ten dovede z první vrátit zpátky, rozdat do strany i potáhnout a narýsovat kolmici - což ho mimo jiné tolik odlišuje od Romelua Lukakua, ke kterému bývá mnohdy bez větší rozvahy přirovnáván.

Zatímco Lukaku je v mezihře plně prospěšný jedině tehdy, pokud má před sebou akry volného prostoru (a zejména letos je znát, že Everton Lukakuovy rychlostní i technické rezervy značně limitují), Bony si poradí vesměs v jakékoliv situaci a do rozehrávky se sám rád aktivně zapojuje, aniž by byl na škodu.

Naopak: jestliže v případě Belgičana zjednodušeně platí, že to je právě on, kdo nezbytně potřebuje ostatní k tomu, aby mu vytvářeli volný prostor a činili ho efektivním, Bony bude na vlastní pěst totéž činit ve prospěch spoluhráčů - speciálně pohyblivých křídelníků, kteří se rádi dostávají za jeho záda, nebo střeleckým apetitem oplývajícího Gylfiho Sigurdssona.

Přesně tyto atributy v kombinaci se skutečností, že stále platí za nejlepšího střelce Premier League v tomto kalendářním roce, dělají z bývalého hráče Vitesse vpravdě stěží docenitelný artikl - čímž se pomalu dostávám k dalšímu rozumnému a minimálním rozruchem doprovozenému kroku vedení Swansea.

Čerstvý kontrakt pro Wilfrieda Bonyho totiž na pohled působí nenápadně - původní délka smlouvy byla ostatně natažena o kosmetický jeden rok -, avšak o to zásadnější by v budoucnu mohl sehrát roli. Nově už by totiž jeho součástí neměla být žádná výkupní klauzule, jejíž dosavadní hodnota (19 milionů liber) by v tuhle chvíli Swansea už jen těžko uspokojila.

Velšský klub takto nabyl zcela volné manévrovací pozice při případném vyjednávání, a jedině tak přiživil dojem lecjakého nezávislého pozorovatele, že na Liberty Stadium v poslední době zkrátka všechno - ale úplně všechno - dává ten největší možný smysl...