Čaj o páté: Jak se Pearson ve svém vlastním překladu ztratil

Leicester se o víkendu stal již třetím účastníkem letošního ročníku Premier League, který vydržel pět kol po sobě neskórovat. A zatímco Aston Villa bez Bentekeho i defenzivně založené Burnley takovou záhadu nepředstavovaly, podobně tápající vítěz druhé ligy automaticky budí zvýšenou pozornost...

Foxes loni opanovali League Championship vpravdě suverénně; s největším náskokem a nejvyšším počtem bodů od Newcastlu sezony 2009/10.

Celkový zisk 102 korálků jim pak na základě předešlých zkušeností s nováčky tohoto tisíciletí dával mizivé 20procentní šance na okamžitý sešup zpět o patro níž.

A Leicester skutečně začal podle předpokladů - tedy nejlépe ze všech postupujících, a to i složitému losu navzdory.

V rámci úvodních pěti kol takto sice byli Foxes závratným způsobem přestříleni (49-107), i po uzavření tohoto klíčového intervalu se však stále nacházeli v plusových číslech, co se důležitějšího skóre týče, a hlavně - na kontě měli tak akorát jednu porážku od suverénní Chelsea.

Pro výše zmíněné markantní rozdíly v počtu střeleckých pokusů registrovaných na obou koncích hřiště by nicméně nemělo nikoho překvapovat, že šel záhy Leicester výsledkově dolů. A přece - alespoň jeden přehnaně reagující člověk by se najít dal.

Není jím nikdo menší než sám manažer středoanglického celku Nigel Pearson.

Ten se v prvních šesti zápasech své debutové sezony mezi britskou smetánkou v průměru omezil na jednu jedinou změnu mezi dvěma ligovými duely; počínaje sedmým kolem už ale začal nevysvětlitelně jančit a připravil se tak o pevnou půdu pod nohama, stejně jako o důvěru leckterého příznivce Leicesteru.

V inkriminovaném období Nigel Pearson mezi dvěma hracími dny průměrně obměnil až 2,6 postů základní sestavy, až mu obyčejně precizní server Transfermarkt za všech těch 12 dosavadních ligových vystoupení napočítal neuvěřitelné množství sedmi různých variant rozestavení.

Kontinuita, ale i počáteční identita byly docela spolehlivě zatraceny. A Leicester to pak tímhle způsobem od nálepky "sympatického, brejkového celku" bleskurychle dopracoval k "negativně smýšlejícímu kolektivu s nerudným manažerem v čele".

Na tiskovkách čím dál nervóznější Nigel Pearson najednou jako by se v první řadě nestaral o to, jak soupeře ranit, nýbrž právě naopak o to, jak jím nebýt raněn - což je zhruba ta nejkratší možná cesta do záhuby.

"Bylo mi řečeno, že jsme někdy v tomto roce hráli 4-4-2, ale tak to ve skutečnosti nebylo. Takhle to jenom vy vnímáte," zaútočil například 11. listopadu Pearson na novináře. A třebaže dříve citovaný Transfermarkt jeho tvrzení vskutku podpírá, faktem pořád zůstává, že ať už Leicester nastoupí v jakékoliv formaci, k onomu "výchozímu nastavení" bude inklinovat tak jako tak.

Nigel Pearson totiž jednoduše je služebníkem 4-4-2; vždycky jím byl a také jím vždy bude, což ostatně dříve sám rád potvrzoval. Jakkoliv si loni sem tam zalaškoval s trojčlenným středem (4-2-3-1/3-5-2) a na své první štaci v East Midlands ještě ve třetí nejvyšší soutěži finišoval převážně se 4-3-3, nikdy mu takové experimenty moc dlouho nevoněly.

Napříč loňským ročníkem ať už sám Nigel Pearson, nebo jeho pravá ruka Craig Shakespeare dokolečka opakovali, že vždy chtěli hrát 4-4-2, oni i hráči to preferovali... a tak se 4-4-2 prostě hrálo.

---

Právě k téhle Pearsonově slušné posedlosti jedním systémem lze přitom docela snadno vystopovat počátky současného tápání LCFC. Jistě, můžete namítat, že ve finále bude vždy záležet v první řadě na fotbalistech-individualitách, a nikoliv na herním rámci - ale to je právě ten problém.

Kádr Foxes nyní v podstatě oplývá jediným kvalitním hrotem (Ulloou); jedním solidním, avšak pomalu dosluhujícím středním záložníkem, který navíc zrovna započal své dobrodružství v nové soutěži (Cambiassem); a dvěma aktivními, leč proměnlivě efektivními křídelníky (Schluppem, Mahrez)...

... což má k ideální výchozí pozici pro bezvýhradné spoléhání na formaci o dvou útočnících a vědomě oslabeném středu pole zhruba tak daleko, jak to jen jde. Ostatně, ani Ulloa ani Cambiasso posilami pro 4-4-2 nebyli; přesto se zejména v defenzivní fázi nesází na nic jiného.

A školácké chyby se v důsledku dostavují jedna báseň.

Jestliže Jonathan Wilson po mistrovství světa 2010 jako jeden ze základů úspěšného 4-4-2 identifikoval co možná nejmenší mezeru mezi záložní a obrannou linií, Leicester jeho rad nedbá ani v omylem. Stačí si koneckonců připomenout, jak nedávno proti Foxes rozjíždělo obě své gólové akce velšské Swansea.

Nejprve to byl tenhle pas pro Bonyho, který ve fatálním prostoru spustil fantastickou kombinaci na pár dotyků. Posléze už na to labutě šly trochu jinak (přihrávkou do strany), ovšem prvek zoufale nedostatečného krytí obranného valu v podání Foxes setrval - ba spíše bil do očí ještě o něco silněji. Podobně jako zde, v utkání se Southamptonem, se tehdy záložníci vlastně docela dobře vykašlali na celý koncept vypomáhání defenzívě.

Ze všeho nejhorší přitom je, že Leicester letos rovněž mívá tendence k dělání přesného opaku: produkování druhého extrému v podobě přespříliš ploché a zbytečně početné defenzivní linie. Však posuďte sami - nejsou snad tyhle výjevy ze zápasů s Arsenalem (3. kolo) a Burnley (7. kolo) přímo absurdní?

A to jde prosím pěkně pouze o situace, po nichž padaly branky; mohlo by to být ještě horší. I když ano, mohli byste patrně namítnout, že zpoza velkého vápna dosud Leicester ze hry technicky neinkasoval, a proto nejde o bůhvíjakou Achillovu patu - jenže to je asi ta nejméně významná dimenze celého tohoto nešvaru.

Na góly ze střední a větší vzdálenosti je zaprvé anglická elitní soutěž letos nejchudší za poslední roky (viz tato tabulka, aktuální k 5. listopadu); a zadruhé - úplný základ je přece samotná možnost střelby z podobných pozic, a něčemu takovému Leicester zabraňovat absolutně nezvládá:



Ačkoliv na tabulce vidíte relativně zastaralé údaje (aktuální k 7. kolu), svou vypovídající nebo alespoň ilustrační hodnotu rozhodně mají. I k dnešnímu dni přece jen platí, že brankář Leicesteru likviduje v průměru 2,5 střel zpoza šestnáctky, což je nejvyšší číslo z celé ligy.

A když k tomu dále připočteme fakt, že také obecně Foxes soupeřům dovoluje nezdravé množství 16 projektilů na jedno utkání (hůře na tom jsou už jenom Burnley a Hull), neomylně nám vychází malér do jisté míry systémového charakteru.

Teď ale co s ním; jak se z něho dostat?

---

Již začátkem listopadu - po prohře na Southamptonu - bylo na prominentním fanouškovském fóru LCFC s dvojznačným názvem Talking Balls založeno téma, jehož nadpis nemohl být výmluvnější. "Pearson ven", požadoval.

Původní dva příspěvky od zakladatele tohoto dlouhého vlákna přitom vymezují zhruba čtyři důvody, proč by k výměně manažerů mělo dojít: nula vstřelených branek ve čtyřech zápasech (teď už pěti); stejný počet střel mezi tři tyče (!); Pearsonovu neschopnost identifikovat a nakonec také určit ideální zahajovací jedenáctku; a konečně i dostupnost Tonyho Pulise, jakožto ideálního spasitele (který docela pravděpodobně půjde do příštího celku, který odvolá manažera).

Čili nic, proti čemu by se dalo/chtělo nějak sáhodlouze protestovat.

Dvojice středopolařů Andy King-Dean Hammond například odvedla vynikající černou práci proti Evertonu, Chelsea i Arsenalu, přesto spolu bok po boku od posledního zářijového duelu již ani jednou nestartovali; a konkrétně vliv druhého jmenovaného byl omezen na jedinou příležitost v minulých pěti kolech. Proč? Nikdo netuší; a že minimálně celý říjen byli oba zcela zdraví (až teď Hammond upadl na marodku).

Velmi podobný propad v hierarchii zaznamenal také neúnavný křídelník Mahrez, jehož účast v základní sestavě vedla hned ve třech případech k přestřílení soupeře. S Alžířanem na lavičce se to Leicesteru povedlo stěží jednou.

Jak už jsme si zkrátka ukázali hned na úvodem, hierarchie hráčů Foxes se na pohled mění týden co týden, a to těžko může něčemu prospívat. Záložní řada je očividně neorganizovaná, udržet balon se nedaří v podstatě nikomu a už ani při těch protiútocích nejde z Leicesteru takový strach jako zezačátku.

Teprve poslední kolo se Sunderlandem (0:0) znamenalo jistý příslib - zejména v druhé půli díky novému jevu v podobě Ulloy hlouběji ve hřišti, v centru rozehrávky. Avšak potřeba napumpovat do kádru jednoho nebo dva středopolaře a přetočit to trvale na 4-3-3 se jeví být stále urgentní, alespoň co se dlouhodobého horizontu týče.

A zde se znovu nabízí otázka, zdali by se s ohledem na lednové přestupové okno měla vkládat důvěra zrovna do Pearsona. Ten se na něj sice sám rád odvolává, zároveň je ale nutno pamatovat na to, že se z jeho osmi letních akvizic v prvním týmu výrazněji uchytily pouhé dvě.

A přiznejte se, kdo z vás si je vědom například toho, že v Leicesteru z ManUtd hostuje nadějný Nick Powell - potenciální, a tolik žádoucí spojka zálohy s útokem?

Na Nigela Pearsona je toho zkrátka po postupu do Premier League příliš. V minulosti právě tento muž učinil z LCFC opětovně fungující, efektivní klub; zasadil se o profesionálnější skauting, pod jeho dohledem šla nahoru mládežnická akademie a rozvinul se zde určitý vědecký přístup ke hře.

Už jen proto si Pearson prodělání zkušenosti s tou úplně nejvyšší úrovní bezesporu zasloužil.

Teď už by ale mohlo být načase začít myslet na budoucnost - a té se rodák z Nottinghamu nezdá být pevnou, ba ani žádoucí součástí...