Bruno Conti - Srdce Věčného města

"Bez Bruna bychom zlato nikdy nezískali, to on mužstvo vedl a řídil hru." To jsou slova legendárního útočníka Paola Rossiho, který stejně jako Conti výrazně přispěl ke zlatým medailím Itálie na světovém šampionátu v roce 1982. Bruno Conti byl výjimečným hráčem. Takřka celou kariéru strávil v římském AS, fanoušci giallorossi na něj nikdy nezapomenou...

Bruno Conti spatřil světlo světa 13. března roku 1955. Rodným místem se stalo italské městečko Nettuno, ležící asi padesát kilometrů na jih od Říma. Jedná se o velmi krásné, typicky italské město, omývané vlnami teplého Tyrhénského moře. Conti se narodil v rodině poštovního úředníka, rodiče s malým Brunem žili ještě s babičkou. Malý chlapec byl přirozeně sportovně nadán. Miloval především dva sporty: baseball a fotbal. Jsme v Itálii, fotbal je proto pochopitelný. Avšak baseball? Americký fenomén? Je to poněkud pozoruhodné, ale Nettunu, ač jinak stoprocentně italskému městu, tehdy skutečně dominoval americký sport číslo jedna. A Conti pro něj měl výborné předpoklady. Ani v dospělosti nepatřil k žádným obrům, naopak, měřil pouhých sto šedesát devět centimetrů, vážil pětašedesát kilo. Pro baseball ideální parametry. Nízké těžiště umožňovalo rychlý a mrštný pohyb, od přírody vrozený cit pro hru dotvářel celkový sportovní talent. Když měl Conti patnáct let, přinesla mu listonoška psaní ze Spojených států. "Milý Bruno, zveme tě na kemp do USA. Jestli se ti bude líbit, můžeš nastoupit do rezervního týmu Chicaga, s možnou další šancí na prosazení..." Toto je obsah onoho dopisu, v němž chlapec dostal nabídku na baseballové angažmá. Muselo to být velké lákadlo. Bruno dlouho zvažoval pro a proti. Co bylo pro? Příležitost dostat se do světa, poznat dynamicky se rozvíjející Ameriku, hrát profesionální baseball... Co proti? Odpověď je nasnadě - FOTBAL. Italští tifosi se mohou dodnes radovat. Conti se projevil jako skutečný Ital...

Přitom mu nic nebránilo zvolit opačně. Ani rodiče nic nenamítali. Bruno však miloval Itálii, miloval fotbal a miloval také jeden klub: AS Řím. Po zamítnutí baseballové budoucnosti se nadaný mladík s vervou vrhl do fotbalových tréninků. Sám sebe zdokonaloval, v rodném Nettunu nastupoval za místní mládežnický výběr. Jeho místo bylo v záloze, kde měl za úkol řízení veškeré hry mužstva. Jednalo se o univerzální typ středopolaře. Podle potřeby mohl hrát z více zatažené pozice i ze strany, nejlépe se však cítil ve středu pole. To byla pozice, která jej později proslavila. Rodiče i známí mu hodně věřili. Měli k tomu důvod. Výborné vedení míče, přesná střelba, milimetrové přihrávky, báječná technika... to vše patřilo do Contiho rejstříku. S touhle výbavou jednoho dne dorazil do Milána, kde zamířil na San Siro, na trénink Interu. Toužil se prosadit do týmu proslulého argentinského trenérského čaroděje, Helenia Herrery, ten jej však na takzvaném předsezónním hráčském "konkurzu" odmítnul. "Je příliš slabý a křehký. V náročné italské lize nemůže obstát," vysvětloval Herrera. Conti byl zdeptán. Měl velikou chuť se prosadit, ukázat se, a teď tohle... Jsou to ale právě tyto chvíle, kdy se naplno projeví charakter sportovce, v našem případě fotbalisty. Conti se zařadil na stranu bojovníků a nevzdal se. Zarputilost a cílevědomost - to byly základní povahové rysy mladého talentu. O šanci se přišel hlásit do Říma, přesněji řečeno do klubu AS Řím. A zaujal. Švédský kouč Nils Liedholm jej v osmnácti letech přijal do týmu a začal mu dávat šance v juniorském výběru. Conti svou příležitost chytil za pačesy. Mezi vrstevníky vynikal, byl jasně nejlepší... Neminul ještě ani rok, když se poprvé probojoval do prvního týmu Romy. Psal se rok 1974 a na Olympijský stadion do Věčného města přijel AC Turín. "Určitě nezklamal," hodnotil po zápase trenér Liedholm vystoupení debutujícího Bruna.

V oné sezóně se Římu dařilo. V konečném účtování Serie A obsadil bronzové třetí místo, což byl největší úspěch klubu od druhé světové války. Conti nastupoval poměrně pravidelně v základní sestavě. Samozřejmě ve středu záložní řady... I přes solidní výkony je však po dalším ročníku poslán na hostování do krásného přístavního města Janov, kde má za úkol pomoci tamějšímu FC. Na západním pobřeží Apeninského poloostrova se Conti shledal s trenérem Gigi Simonim, jenž hráčovu další kariéru podstatně ovlivnil. Čím? Tak především ho naprosto změnil po stránce fyzické. Z kdysi slaboučkého střízlíka se stal vypracovaný bojovník, který se nezalekl žádného soupeře. Právě v dobách janovského působení si Conti vypěstoval nezdolnou fyzičku, u žen obdivovaný klenutý hrudník, navíc výrazně nabral svalovou hmotu po celém těle, obzvlášť nohy byly nesrovnatelné s předchozími lety. Janovská anabáze trvala sice pouze jednu sezónu, i tak ovšem Contimu v mnohém pomohla. Nastoupil v bezmála všech zápasech, připsal si tři branky a po sezóně se stěhoval zpět do Říma. Janovští fanoušci na něj dodnes vzpomínají. Chlapík s vlasy neustále zahaleným čelem naprosto okouzlil celé město. Spolu s útočníkem Robertem Pruzzem, který je mimochodem od Contiho mladší pouze o necelý měsíc, Janov vytáhl ze druhé ligy mezi italskou smetánku a zajistil tak klubu návštěvy slavných gigantů jako Juventus, AC nebo Inter.

Za své skvělé výkony byl odměněn povoláním zpět do Věčného města, kde měl dostat druhou šanci. AS však navrátivšího tvůrce hry příliš nepoužívalo. Conti do většiny utkání zasahoval z pozice střídajícího hráče, nezískal si důvěru trenéra, a tak byl po dvou letech znovu poslán do Janova. V krásném městě na břehu Ligurského moře se opět prosadí, hra stojí a padá s výkony Contiho. Fanoušci jej milují, on se hrou baví. Zdálo by se idyla... Jenže Conti měl vyšší ambice. Janov hrál v klidném středu tabulky, což po úspěchu toužícímu hráči nestačilo. Chtěl víc, chtěl Scudetto. Po roce v Janově je znovu povolán zpátky do Říma. Kormidla AS se znovu ujímá Nils Liedholm, který s hráčem počítá jako s dirigentem hry. Z Janova do Říma navíc putuje také Contiho parťák Pruzzo, po jehož boku se Conti již naplno a navždy prosazuje do základní sestavy AS. Konečně se začalo dařit. Je rok 1979 a začíná velká éra giallorossi. Během celého ročníku novináři básní nad krásnou technickou hrou čtyřiadvacetiletého záložníka. Korunou sezóny je zisk Italského poháru. Ten AS získává také o rok později. V té době je Conti již stálým členem reprezentačního mužstva Itálie. Debut v dresu Squadry Azzurry se datuje k říjnu 1981. Italové tehdy měli velmi kvalitní a vyrovnaný tým, který prakticky neměl slabinu. Na mistrovství světa do Španělska 1982 odjíždí Azzurri za velmi pohnutých okolností. V Itálii se totiž již pár měsíců mluví o korupčním jednání mnohých hráčů, funkcionáčů i klubů, kvůli nimž je italský fotbal v rozvratu. Například střelec Paolo Rossi, budoucí hlavní hvězda turnaje, se do hry dostane až krátce před startem šampionátu, neboť si musí odpykat dvouletý distanc za údajné handly se zápasy... Snad právě tyto zmíněné problémy nakonec mužstvo trenéra Enzo Bearzota vyburcovaly až k překvapivému vrcholu. Avšak nepředbíhejme...

Italové jsou nalosováni do základní skupiny s Polskem, Kamerunem a Peru. Úvodní střetnutí s Poláky se nestalo kdovíjak závratnou podívanou a po bezbrankové remíze si oba celky připsaly po jednom bodu. Ani další zápas, tentokrát s Peru, neznal vítěze, když se oba soci rozešli smírně 1:1. Za Italy skóroval Bruno Conti, který svým zásahem poslal modré do vedení, sedm minut před koncem však srovnal Díaz. Poslední utkání skupiny sehráli Italové s Kamerunem a opět nerozhodně: na vedoucí branku Grazianiho vzápětí odpověděl Mbida. Byla to souhra okolností, že Italové vůbec ze skupiny postoupili. Domácí paparazzi nešetřili kritikou, trenér Bearzot měl co dělat, aby hráče štiplavé komentáře novinářů nerozhodily. A to v osmifinálové skupině na rozlousknutí čekaly dva opravdu těžké oříšky: jihoamerické velmoci Brazílie a Argentina. Fotbaloví experti i novináři Italy hodili přes palubu dřív, než zápasy začaly. Právě to je patrně ten důvod, proč se pak Contimu a spol. hrálo tak uvolněně - nikdo s nimi nepočítal. Pro hrdé Argentince to byl šok. Azzurri je nejen porazili, nýbrž přehráli. Po brankách Tardelliho a Cabriniho se na Apeninském poloostrově pomalu začínalo blýskat na lepší časy. Ještě víc se zablýskalo po dalším zápase s Brazilci, když Kanárci odešli poraženi 2:3. Bylo to nesmírně cenné vítězství. Nabité Selecao, v čele se Zikem, Socratesem, Falcaem, Jairzinhem, či Ederem, muselo po hattricku Rossiho balit kufry.

Z Italů se rázem stali favorité celého turnaje. Opěvovaný střelec tří branek, Rossi, byl snad v každých novinách světa a Conti si mohl gratulovat: právě on byl klíčovým hráčem mužstva. Fotbalista vyhozený z Interu Milán režíroval hru Itálie, když se skvěle doplňoval s Marcem Tardellim z Juventusu. Ti dva si báječně rozuměli. Tardelli se staral o defenzivu a vyvážení balonů, Conti pak o útočnou fázi. S tou mu pomáhal třeba Gabriele Oriali, současný přestupový konzultant milánského Interu. Od střílení branek byl v týmu hlavně Paolo Rossi, doplňovaný Francescem Grazianim, Alessandrem Altobellim či Danielem Massarem. "Bruno je pro tým požehnání," radoval se trenér Bearzot z výkonů svého svěřence. Všichni Italové, nejen hráči, se rázem semkli. "Jen společnými silami dojdeme až na vrchol," burcoval Fabio Cannavaro před světovým šampionátem 2006. Ta věta pasovala i tenkrát. Je to zřejmě vlastnost Italů: když jsou problémy, krize, semknou se a makají ještě víc. Hledáme-li, co mají společného dva poslední zlaté triumfy Azzurri, zjistíme, že to jsou právě korupční aféry, napjatá atmosféra v zemi a touha všem dokázat nezpochybnitelný fotbalový um. Jestli Italové chtějí vyhrát v Jihoafrické republice, snad aby Luciano Moggi znovu vzal věci do svých rukou...

Dost bylo řečí, vraťme se do Španělska 82. Semifinálovým soupeřem Italů je Polsko. Barcelonský kolos, Nou Camp, byl svědkem postupu modrých, kteří po dvou trefách Rossiho již vyhlíželi zlaté medaile. A vyhlíželi je tak dlouho, až je uviděli. Finálový sok z Německa neměl šanci a po gólech Rossiho a Tardelliho prohrával 0:2. Němci se snažili, seč jim síly stačily. Ten večer však patřil Italům. Třetí zlomovou trefu přidal devět minut před koncem Alessandro Altobelli z Interu. Za Němce sice ještě snižoval Breitner, to však nestačilo, a tak se v Itálii začalo slavit. Paolo Rossi se navíc stal nejlepším střelcem i hráčem mistrovství, což italský triumf jen podtrhovalo.

Zoff, Bergomi, Scirea, Collovati, Cabrini, Gentile, Tardelli, Oriali, Conti, Graziani, Rossi - to byla ona slavná italská jedenáctka. Azzurri svým úspěchem zavřeli pusu všem kritikům a soudcům italského fotbalu a znovu se zařadili na absolutní světovou fotbalovou špičku, kam ostatně vždycky patřili.

Čtyřicet čtyři let trvalo, než někdo naváže na slavnou zlatou generaci Giuseppe Meazzy a Silvia Pioly. Týmu okolo Contiho se to podařilo. Získali pro Itálii v pořadí třetí zlato. A na mistry světa nezapomíná...

Úspěšná léta Contimu pokračovala i po příjezdu do vlasti. Hráči byli přivítáni jako národní hrdinové, Contiho hra se hodnotila jen v superlativech. "Nejlepším na mistrovství světa byl Bruno Conti," říkal třeba Král fotbalu, Pelé.

Ani v AS Řím se Conti nezadrhl. S klubem získal rok po zlatém Španělsku italský ligový titul - Scudetto. Roma na něj čekala celých jednačtyřicet let. Trenér Nils Liedholm měl tehdy skvělé mužstvo. Všemi milované srdce nejen klubu, ale i celého města, Bruno Conti, dále fenomenální brazilský kouzelník Falcao, rakouský myslitel Herbert Prohaska, skvělý bek a Contiho kolega ze zlatého italského týmu Pietro Vierchowod, dále střelec Roberto Pruzzo, nebo současný kouč AC Milán Carlo Ancelotti. To byl kádr, který od té doby v Římě nemá konkurenci. Conti byl miláčkem fanoušků, klub od svého návratu z hostování v Janově neopustil, naopak zůstal do konce kariéry. A to měl na stole nabídky z Juventusu, Barcelony nebo Realu Madrid. Pro něj však existoval jen jeden klub - AS Roma. Klub získal další tři triumfy v Italském poháru, navrch mohl přidat dokonce i slavný Pohár mistrů evropských zemí. AS se statečně pralo, až se dostalo do samotného finále.

Psal se 30. duben 1984, když diváci usedali na sedačky Olympijského stadionu v Římě. Všichni s napětím očekávali souboj domácího AS, vedeného Contim, proti Liverpoolu, ověnčenému hvězdami jako Dalglish, Kennedy, Rush či Souness. Vyprodaný stadion hnal dopředu giallorossi, avšak ti museli záhy dohánět jednogólové manko, to když se trefil obránce Phil Neal. Ještě před přestávkou však srovnal Roberto Pruzzo. Nerozhodný stav nakonec vydržel až do závěrečného hvizdu švédského sudího Erika Fredrikssona. Na řadu tedy přišlo prodloužení a po něm penalty. Je to vždy loterie a celý Řím věřil, že tentokrát se štěstí přikloní na stranu jejich miláčků. Zpočátku to tak taky vypadalo: První střelec Liverpoolu, Steve Nicol, neproměnil, zato římský kapitán di Bartolomei se nemýlil. Ve druhé sérii se trefil liverpoolský Neal, řada přišla na Contiho. Ten se rozběhl...napřáhl...a nedal. Bohužel pro AS nebyl později přesný ani Francesco Graziani, naopak Angličané už všechny zbývající pokusy proměnili. Byla to smutná chvíle, giallorossi litovala celá Itálie... Holt nemůže se dařit pořád. A Bruno Conti si své štěstí už vybral...

Od prohraného finále šla Contiho kariéra dolů. Roky přibývaly, stejně tak vrásky. Klubu se přestávalo dařit, konkurence se zvyšovala. AS se ocitlo až ve druhé vlně za nepřemožitelným Juventusem Michela Platiniho, či později Trapattoniho Interem nebo Sacchiho Milánem.

Contimu bylo šestatřicet let, když dával fotbalu navždycky sbohem. Zaplněné Stadio Olimpico se loučilo s patrně nejlepším hráčem, jakého kdy klub měl. Podsaditý mozek zálohy v Caesarově městě strávil, bez dvou krátkých zastávek v Janově, celou kariéru. Přesněji řečeno osmnáct let. Ke konci kariéry sice vysedával na lavičce, na klub však nezanevřel, o čemž svědčí jeho současná práce trenéra rezervního týmu AS.

Bruno Conti navždy nechal srdce ve Věčném městě...

Úspěchy: mistr světa (1982), druhý v Poháru mistrů evropských zemí (1984), mistr Itálie (1983), vítěz Italského poháru (1980, 81, 84, 86, 91).