Brazilský zápisník XIX. aneb Argentině drogy, USA doping

Obsahuje i podcast. Osmifinále je na za námi a v další fázi se můžeme historicky poprvé těšit na všechny vítěze skupin. Žádný z těch včerejších nicméně nepřesvědčil: Argentinci znovu potřebovali až Messiho záblesk geniality k tomu, aby udolali houževnaté Švýcary, přičemž Belgičané v prodloužení divže neprohospodařili pohodlný dvoubrankový náskok...


Argentina - Švýcarsko 1:0 po prodloužení (0:0)

Pro Diega Maradonu musel být souboj Argentiny se Švýcarskem dost psychedelickým zážitkem - viděl se totiž na hřišti dvakrát. Přímo na trávníku ve formě Lionela Messiho, který opět v samém závěru rozhodnul o výhře a zatím tak zavírá ústa svým kritikům, kteří tvrdí, že (na rozdíl od božského Diega) nedokáže táhnout reprezentaci za výrazným úspěchem, a na lavičce ve formě Alejandra Sabelly, jehož herní "plán" pro toto utkání náramně připomínal jeho vlastní jalové pokusy o trénování.

Bylo by přeháněním tvrdit, že si Švýcaři zaloužili výhru; Argentina je suverénně přehrála, v útočné třetině zkompletovala 189 (!) přihrávek, jasně dominovala v držení míče a vyslala dokonce 29 střel, což odpovídá zhruba jedné ráně každé čtyři minuty. Z tohoto pohledu vypadají statistiky zápasu jako klasické obléhání zuřivě se bránícího outsidera a čekání na finální milosrdný úder (ten přišel v hodině dvanácté, ale někdy přijít zkrátka musel. Na druhou stranu však můžeme s klidem tvrdit, že penaltové vyústění by pro Hittzfeldův tým bylo nejspíš férovější. Z taktického hlediska jsme pozorovali zřejmě nejnudnější osmifinálový zápas; předem se vědělo, s čím Švýcaři na favorita vyrukují, a stěžejní otázkou tak zůstávalo, jak se s náročnou úlohou Sabella vypořádá. A Argentina může být po tomto zápase ráda, že má cestu k medailovým bojům v podstatě nalajnovanou - Belgie pro ni bude ve čtvrtfinále mnohem schůdnějším soupeřem.

Hittzfeld zvolil svoji klasickou sestavu, která se většinou na papíře přepisuje jako 4-2-3-1 - a v těch několika málo okamžicích, kdy Švýcaři kontrolovali míč, to tak skutečně vypadalo. Obrannou čtveřici strážil pivot Behramiho s Inlerem, pozici volného podhrota obsadil Shaqiri, na pravém křídle se nejspíš měl pohybovat Xhaka, Mehmedi nastoupil klasicky zleva. Predominantní herní plán Evropanů byl tak nějak nastaven ještě před výkopem; borci v červených dresech bránili v hlubokém bloku, spoléhali na tvrdou práci obou štítových záložníků před vápnem, a vepředu nechávali veškerou práci na Shaqirim. A to až do té míry, že velké pasáže zápasu vypadaly jako souboj o to, který s obou geniálních driblérů prolomí soupeřovu defenzivu jako první. Shaqiri i Messi hráli přesně tak, jak fanoušci očekávali (a doufali) - nebáli se brát zodpovědnost na sebe, strhávali na sebe pozornost a celkově představovali pro soupeře daleko největší hrozbu. Klíčový rozdíl byl v tom, že Messi měl po boku Ángela Di Máriu. (A také v tom, že ačkoliv Švýcaři barcelonskou hvězdu bránili velice svědomitě a dlouho i překvapivě efektivně, zrovna on je jedním z hráčů, kteří se zkrátka nakonec prosadí, děj se co děj.)

Argentinci sice nastoupili v nominálním rozestavení 4-3-3 (jedinou změnou bylo nasazení Lavezziho na levý kraj útoku, kde vystřídal zraněného Kuna Agüera), v důsledku však byly oba systémy vlastně podobné - Shaqiri se ze své pozice ofenzivního záložníka často vytahoval až na hrot, čímž suploval podobnou úlohu, jakou v Argentině zastává Messi, oba celky nasadily ostřejší levé (Mehmedi, Lavezzi) a staženější pravé křídlo (Xhaka, Di Mária), dvojitý pivot a jednoho utopeného chudáka na hrotu (Drmić, Higuaín). Že Sabellova sestava vykrystalizovala do této podoby, je však spíše vlivem přirozené povahy a herních návyků argentinských hráčů než nějakého pečlivě vytvořeného taktického plánu - ten šedivý stratég neměl veskrze žádný. Výmluvnou statistikou je například počet míčů, které si Lavezzi v první půli vyměnil dohromady s Messim, Di Máriou a Higuaínem. (Nula. Nula míčů.)

Je vůbec fascinující, jak takto papírově jasně rozdělený zápas nakonec musely rozhodovat individuality, respektive jejich nedostatek na švýcarské straně. Chudák Xhaka byl na tomto šampionátu přeborníkem ve hře na schovávanou; Hitzfeld jej zpočátku využíval jako AM (Xhaka není AM), a rozhodnutí přesunout na tuto pozici Shaqiriho pramenilo čistě ze snahy maximalizovat vliv bayernského křídelníka; Xhakův komfort s tím neměl co do činění. Záložník Mönchengladbachu tak byl odklizen do role nevděčného sparingpartnera, který v sestavě vlastně neměl žádné pevné místo, a jeho chabé výkony nikterak nenaznačovaly, že by na jeho potřeby měl Hitzfeld brát větší ohled. Zatímco Mehmedi na levém křídle odváděl to, co se po něm chtělo, Xhaka byl na hřišti k ničemu.

Švýcaři začali ztrácet dech ve druhé půli, spíše než nějakým argentinským "zapnutím" to však bylo způsobeno dočasným zatměním Gökhana Inlera. Štítový záložník Helvétů podával v první půli vynikající výkon, poté na nějakých 20, 25 minut vypadnul z tempa, a když se opět vrátil, byl už jeho tým pod útočnou palbou. A když říkáme "palbou", myslíme tím nekonečná sekvence nakopávaných centrů na tragického Higuaína - pokud byl toto Sabellův herní plán, pak ať s Argentinou stojí sám Bůh. Sabellovi je nutno přičíst k dobru, že jako první kouč dokázal přizpůsobit systém plně na míru Messimu, jenže ono to vypadalo (a napříč turnajem konstantně vypadá), že sestavu a strategii určuje spíše argentinský štírek než jeho šéf. Jihoamerický systém připomínal totálně neorganizovaný chaos, hráči se toulali, kde je zrovna napadlo, a pouze Messiho driblérské schopnosti a neunavující elán skvělého Di Márii (poztrácel sice spoustu míčů, ale to je nutno přičíst k tomu, že jako jediný z celé ofenzivní vozby nehrál "připosraně" - koneckonců vytvořil asi patnáct milionů šancí a švýcarskou branku ostřeloval jako texaský pistolník v nejlepší formě) držely argentinské ofenzivní akcie jakž takž nad vodou. To tito dva géniové porazili Švýcarsko - po 117 minutách utrpení.

Argentina Švýcary nakonec porazila, ale Sabella odešel ze souboje s Hitzfeldem jako zpráskaný pes - a to se německý stratég ani nemusel příliš snažit, hrál prostě to, co se vyloženě nabízelo od samého začátku. Sabella s něčím takovým musel počítat, a vymyslel - centry. A když nebudou fungovat centry, nasadí se víc centrů. A ještě. A ještě. A pak přijde Messi a vyhraje zápas. A potom přijde Bůh a postaví Džemailimu do cesty tyčku..

(dz)


Belgie - USA 2:1 po prodloužení (0:0)

Sice to nebyl tak úplně "Zuberbühler roku 2006" - do švýcarského brankáře a jeho 14 zákroků v jednom utkání Timu Howardovi přeci jen chybělo to čisté konto jako třešnička -, nicméně tak jako tak fenomenální výkon strážce americké svatyně představuje zřetelnou dominantu posledního osmifinále tohoto neoficiálního mistrovství světa brankářů. Howard se totiž pořád zvládl úspěšně vypořádat s 15 mnohdy regulérně gólovými projektily, čímž fakticky stanovil rekord největšího fotbalového turnaje, a vysloužil si tak zároveň místo na Mount Rushmore i v kanceláři amerického ministra obrany...

Famózní představení Tima Howarda bylo vůbec jaksi přiléhavé, až symbolické pro celé americké vystoupení na světovém šampionátu: šlo o důsledek nezměrného odhodlání, výkon na hraně sebeobětování a obecně vlastních možností. Stejně tak třeba zcela neznámého Matta Beslera (nebýt obou potrestaných zaváhání v prodloužení) šlo po celý turnaj řadit k širší špičce mezi stopery; DaMarcus Beasley znovu na levém beku prakticky sám zachraňoval, co se dalo; a konečně nezvykle brzy příchozí žolík DeAndre Yedlin byl i z obrany vepředu nebezpečnější než obě americká křídla dohromady. Všechno skoro totožné případy dramatického (a soustavného!) předčívání očekávání.

Celá reprezentace Spojených států amerických potom skutečně v leckterých chvílích mohla působit až komickým způsobem neprofesionálně, zároveň jste si ale vždy mohli být jisti tím, že Bradley a spol. nic byť jen částečně nevypouští. Sám 26letý vojevůdce Klinsmannovy ekipy se koneckonců v rozhodujícím okamžiku vytasil s nejlepším/nejužitečnějším výkonem na turnaji a devět zablokovaných střel, stejně jako heroické vzepětí před druhým poločasem prodloužení, potom hovoří jasně ve prospěch super kolektivního výkonu.

Nicméně pokud Michael Bradley doopravdy vypadal být nezvykle klidný na míči, což šlo vzhledem k předešlým výkonům jedině s radostí kvitovat, jeho parťáci ze středu záložní řady se už tolik nepředvedli. Zaprvé byl problém už v té jediné Klinsmannově personální změně, když se německý kouč zřejmě nechal unést vyhlídkou Marouana Fellainiho na podhrotu, a místo Kylea Beckermana - štítového záložníka menšího vzrůstu - vsadil na říznějšího, ale také očividně méně kvalitního Geoffa Camerona.

Univerzál Stoke City nakonec mnohdy působil jako solidní třetí stoper, na své nové pozici defenzivního záložníka si už ale příliš rady nevěděl. A Fellaini, z jehož včerejší verze strach vážně nešel, se nakonec v jeho teritoriu prakticky vůbec nezdržoval. Jediným důsledkem tohoto tahu a - zadruhé - již nezdravě brzy vyšťaveného, kazícího a nestíhajícího Jermaina Jonese potom tedy byl akorát přehršel belgických střel ze střední vzdálenosti; potažmo řádění dua Lukaku-De Bruyne v nastavené 30minutovce.

Na druhou stranu pro Američany to v tomhle směru jistě mohlo dopadnout i hůře. Klinsmannovi svěřenci totiž sice sokovi povolili celých 39 střeleckých pokusů, většina z nich ale byla zoufale nepřipravená a uspěchaná. Belgičané včera obecně vždy raději natáhli, než aby se nějakým způsobem pokoušeli penetrovat - ačkoliv by na to hráče bezesporu měli. Ale to už je holt ohraná písnička Wilmotsovy kapely: spíš než fungovat jako tým a zakombinovat, to to radši stokrát vezmu na sebe.

Něco podobného pak zároveň platilo pro belgické centry do vápna: ty předně neměly být takřka bez výjimky nízké, když USA mají takové problémy s bráněním vzdušného prostoru, a navíc jich ani nemuselo být tolik. Osmnáct centrovaných míčů v první půli a z toho pouze jeden, který se potkal s vlastním adresátem, to vpravdě není vizitka efektivní strategie.

O většinu takových centrů se zasloužil levý bek Jan Vertonghen, kterého ovšem musíme jedním dechem pochválit za solidní přínos ofenzívě. V tomhle směru ostatně zas a znovu přebyl Edena Hazarda, který opětovně do středu pole častěji driftoval jen výjimečně, a zejména s těmi 19 prvopoločasovými převzatými balony na protivníkově polovině měl naložit úplně jinak. Ale úplně; což mrzelo tím spíš, uvážíme-li, že obvykle vlivný Dries Mertens za tu samou 45minutovku na té samé polovině obdržel jen tři přihrávky - z toho pouze jednu do jakž takž zajímavé pozice.

Belgické útočné snahy tudíž znovu stály víceméně na jednom Origim a sem tam přizvukujícím De Bruyneovi. Vzhledem k tomu, že Fellaini skutečně dělal všechno proto, aby svůj přínos ofenzívě minimalizoval, a na jeden světlý okamžik střídajícího Mirallase připadly přinejmenším dvě hloupé vývrtky, na nikoho jiného se řádně spolehnout opravdu nedalo. A že i takový De Bruyne se k celkovému počtu 10 vytvořených šancí (nejvyššímu od MS 1982 mimochodem) dopracoval spíš až díky prodloužení.

Co se tedy belgické ofenzivní vozby týče, ušel se krok směrem dopředu alespoň na hrotu - Origiho verze pro základ nebyla o nic horší než ta, co docházela na plac z lavičky, a Lukaku se coby žolík bezpochyby vyplatil. Nad zbylými posty ovšem dál visí strašidelné otazníky, ba vykřičníky. Především takový to Hazard Belgii přes Argentinu protlačí jen horko těžko...

(td)


PODCAST #19

• Reportová část
- Hrdina: Divock Origi (Belgie)
- Shrnutí: Neexistující beci vs. neexistující křídla
- Zklamání: Gonzalo Higuaín (Argentina)
- Shrnutí: (Ne)prostupnost švýcarského středu