Brazilský zápisník XIV. aneb Argentina póózor, Francie pohov!

Obsahuje i podcast. Další dvě skupiny jsou rozhodnuty podle očekávání - Francie sice neporazila Ekvádor, remíza 0:0 jí však stačila k uhájení první příčky a může se těšit na Nigérii, která se nechala přestřílet Argentinou. Messi a spol. naopak vyzvou (snad konečně probuzené) Švýcarsko...


Bosna a Hercegovina - Írán 3:1 (1:0)

Bosenský trenér Safet Sušić si ihned po vyřazení hleděl mýt ruce. Za vypadnutí Balkánců prý mohla neefektivita (jinými slovy štěstíčko) a rozhodčí; příprava i složení jedenáctek neměly žádných vad.

Jenže to se teď tak úplně nepotvrdilo. Jistě, šlo o zápas s papírově nejslabším soupeřem, tlak očekávání byl najednou tentam a podobně, ale stejně: Bosňané jednou nenastoupili v improvizované sestavě a hned to k něčemu vypadalo.

Úplný návrat do bezstarostných kvalifikačních časů to možná nebyl - na to se třeba Ibišević až příliš málo prosazoval, na to tam chyběl Misimović -, ale bosenský herní plán opravdu rázem nabyl jisté struktury. Rozestavení 4-4-2, připomínající takový volnější diamant, z hráčů jako Bešić, Pjanić a (částečně i) Džeko očividně ždímalo spíše to lepší, co se v nich ukrývá, a spolu se zavrženými experimenty typu Lulić na levém beku položilo velmi stabilní základy přesvědčivé rozlučce.

Lecčemus prospělo také posazení Zvjezdana Misimoviće, kterému tímto šampionátem v reprezentaci pravděpodobně odzvonilo. Což vskutku nebude na škodu. Někdejší tahoun Wolfsburgu většinu turnaje bohapustě prostál a do určité míry vlastně i bránil v rozletu Miralemu Pjanićovi - jak se krásně ukázalo zrovna včera.

Tedy takhle, nechápejte mě špatně: šikovné číslo osm dosud rozhodně tak jako tak zvládalo rozdávat radost, a co chvíli produkovat nápadité finální pasy, nicméně teprve teď byla Pjanićovi explicitně svěřena role nerušeného playmakera. Mohl se pohybovat na ještě větším prostoru a s ještě větším smyslem; což vedlo k obligátní asistenci, gólu, vytvořené šanci a několika dalším situacím, z nichž pramenily kupříkladu zajímavé fauly.

Čili, ano... jestliže Sušić v podstatě zkoušel neotřelou variantu a vsadil přitom na věru neznámé borce jako Hadžiće a vlastního syna Sušiće, pomohl si tímto "záhadným" způsobem ke kompaktnosti. To Carlosi Queirozovi se povedl spíše přesný opak. Pokud v minulosti sám proslul solidní tvrdohlavostí a proti Argentině i Nigérii hrál prakticky totéž, tentokrát by užil přesně větší porci jakési zatvrzelosti.

Totiž Queiroz sice vsadil na osvědčenou jedenáctku, zároveň ale její herní projev těžko někdo mohl poznávat. Íránci prostě uvízli na půli cesty. Vědomi si toho, že musí dát aspoň jeden gól, byli možná připraveni to víc otevřít, tím se ale okamžitě připravili o svou jedinou zbraň (organizovanou defenzívu), a nakonec jakoby z paniky, že se o ni připravili, ani na to útočení tolik neměli chuť. Nezdáli se zkrátka být rozhodnutí a v důsledku pevně zavázání ani k jednomu ani k druhému.

Zejména zpočátku to dokonce vypadalo, že si Team Melli před výkopem zapsal hodinovou lekci o vlastní kopané s Josefem Csaplárem. Jejich obranná fáze byla velmi necharakteristicky rozháraná, zatímco na soupeřovu půlku se ani nepáchlo. Íránci tudíž celý duel odehráli na jakési šikmé ploše bez jediného záchytného bodu, místo aby si minimálně takhle zprvu dodali sebejistotu precizním bráněním, jakého jsou víc než schopni.

Tohle tedy každopádně nebyla ta pravá "queirozovská" rozlučka, jak by si jí byl íránský sympatizant představoval. Team Melli vypadal právě tak, jako by se nechal vycukat všemi těmi rádoby experty, kteří se mylně domnívají, že defenzivní pojetí hry zabíjí íránský potenciál. Nezabíjí; a i přes několik pohledných akcí to potvrdil také včerejšek.

Nyní se totiž zdá být evidentní, že nepřijet Írán do Brazílie s přesvědčením, s jakým sem přijel, jel by domů doslova jako spráskaný pes. Protože přesně takhle vypadal Írán posledních let před Queirozem - nulová taktická disciplína, pochybná fyzička, jen nahodile probleskávající talent. A zeptejte se Íránce, jak si užil MS 2006...

(td)


Nigérie - Argentina 2:3 (1:2)

Argentina porazila Nigérii po svém doposud nejlepším výkonu na turnaji, v zápase, jehož výsledek nakonec vyhovoval oběma stranám. Převaha Jihoameričanů se dala očekávat; nejzajímavější proto bylo sledovat, jak se s nelehkým úkolem vypořádá Keshiho odvážný systém 4-2-4. Vzhledem k papírovým dispozicím obou týmů se to povedlo ještě docela dobře.

Keshi na nigerijské lavičce dlouhodobě preferuje rozestavení 4-3-3, rozhodnutí nechat doma ofenzivního záložníka Sundaye Mbu jej však postavilo do delikátní situace - pozici třetího muže v silném středu v úvodním duelu zaujal Azeez, jenže hra Super Eagles byla proti perfektně připravenému Íránu zoufale nekreativní, nenápaditá a plná nepřesností. Rozhodnutí postavit do základu raději forvarda Babatundeho zavánělo typicky "africkým" způsobem řešení problémů ("když to nejde se třemi útočníky, dáme tam čtvrtého"), a Nigérie se tak filozoficky vrátila o dekádu nazpět; ta tam byla její křehká strategie postavená na silném středu a Mikelovi v roli dispečera, místo toho nastoupila živelná, fyzická taktika založená na rychlosti, síle a individuálních schopnostech forvardů. Fakt, že se takto nastavenému týmu dařilo držet s Argentinou krok (alespoň co se skóre týče), je pro Keshiho velkým povzbuzením, zároveň to ale znamená, že nigerijské akcie v osmifinále padly až někam k bodu mrazu.

Super Eagles se vzhledem k oslabené záložní linii na hřišti zformovali vlastně do dvou "rojnic" - tu defenzivní tvořilo obranné kvarteto spolu s oběma "držáky" středu pole, Onazim a Mikelem, tu ofenzivní obstarávala řada čítající (z pravé strany) Odemwingieho, Emenikeho, Babatundeho a Musu. Loňský Pohár národů vyhrála Nigérie díky skvělým výkonům kreativního Mikela a smrtelně efektivního Emenikeho, proti Argentině však byly obě tyto hvězdy dokonale umlčeny - záložník Chelsea měl příliš práce s bráněním na to, aby mohl efektivně odemykat soupeřovu obranu (to se mu na tomto turnaji zatím vůbec nedaří), rtuťovitý forvard a hrdina duelu s Bosnou se zase ze začátku zatahoval hlouběji do pole a nechával zodpovědnost na fungování ofenzivy na levé straně Juwona Oshaniwy a Ahmeda Musy. Až s postupem času se vytáhl na hrot, zatímco Babatunde s Odemwingiem suplovali záložní pozice.

Emenike i Babatunde podali opět dobrý výkon; to jejich práce vedla k oběma Musovým brankám, díky nimž outsider 50 minut dokázal s jasně lepší Argentinou papírově držet krok. Jinak to bylo z nigerijské strany předvídatelné představení - s pomalým "stožárem" Yobem uprostřed obrany se Afričané soustředili zejména na bránění explozivní argentinské ofenzivy, vepředu spoléhali na přečíslení a individuality (kombinačně to z jejich strany byla až příliš často typická Afrika), v záloze nevyvíjeli prakticky žádný tlak (Mascheranův metronom šlapal jako hodinky, také jej v jeho komfortní zóně nikdo neatakoval) a rozhodnutí vyhodit taktický plán z okna ve prospěch fyzické převahy vedlo k tomu, že Keshiho tým nasbíral více faulů než konstruktivních přihrávek na soupeřově polovině (nicméně také relativně hodně střeleckých pokusů, což dává smysl vzhledem k tomu, kolik hráčů se postavilo do útočné formace). Skóre je nicméně v tomto ohledu k Afričanům milosrdné; Vincent Enyeama čelil 13 střelám.

Alejandro Sabella nepřekvapil, na hřiště vyslal obvyklou sestavu, která se v útoku opět spoléhala na geniální trio Messi, Higuaín, Agüero podporované dnes skvělým Ángelem Di Máriou. Hvězda Realu Madrid ukázala, proč je pro tuto Argentinu dost možná nejdůležitějším hráčem - náš oblíbenec naprosto opanoval střed pole, zaměstnával Enyeamu střelami z dálky a skvělými přihrávkami deptal pomalejší nigerijskou defenzivu. Lionel Messi je samozřejmě nepřekonatelný génius, který se letos (konečně!) proměnil z neproduktivního pěšáka v nezastavitelný gólostroj, největší pochvalu je však nutno směřovat právě na Di Máriu. Sice místy stále kazil a nebylo to z jeho strany úplně ideální, jeho vliv na hru však byl naprosto kruciální a dá se očekávat, že se bude ještě zlepšovat. Tito dva borci mohou v ideální formě dotáhnout Argentinu opravdu daleko.

Ze strategického hlediska jinak není příliš o čem mluvit; Sabellův tým nastoupil podle očekávání, dominoval podle očekávání a podle očekávání také vyhrál bez přílišného odporu. Jedním důležitým otazníkem však je složení útočné trojice - Agüero, Higuaín i Messi jsou všechno skvělí fotbalisté, zářit však může pouze jeden (ne že by se Messi nesnažil "vytáhnout" na světlo chytrými přihrávkami i Pipitu, jenž potřebuje opravdu urychleně najít ztracenou formu). Lavezzi podal na křídle po vystřídání Agüera lepší výkon a zůstává otázkou, jestli by Sabella neměl se svojí "fantastickou čtyřkou" zacházet trochu obezřetněji než jen poskládat všechny na hřiště s tím, že soupeře převálcují svojí kvalitou. Zvlášť když je tento tým evidentně stavěný na míru Messimu.

Další otázkou je pak stav argentinské obrany - levý bek Marcos Rojo byl nebezpečný alespoň při standardkách (které jinak rozhodně nepatří mezi přednosti Sabellova týmu), nezvykle matný Pablo Zabaleta a oba stopeři (zejména Fernández) však působili nepříjemně nejistým dojmem i dnes. A to je čekají ještě určitě těžší zkoušky..

(dz)


Honduras-Švýcarsko 0:3 (0:2)

Xherdan Shaqiri odpověděl na místy až přehnanou kritiku tím nejlepším možným způsobem, totiž hattrickem. Stal se tak po Němci Thomasi Müllerovi druhým autorem třígólového zápisu na letošním mistrovství světa, počet historických hattricků na závěrečných světových šampionátech pak zaokrouhlil na rovnou padesátku. Co je však nejdůležitější - Shaqiri svým fantastickým výkonem dovedl Švýcarsko k výhře 3:0 a postupu do osmifinále.

Ke zdánlivě snadnému vítězství přitom nevedla pro Švýcary nijak snadná a vydlážděná cesta, Honduras odehrál vysoce kvalitní utkání a mohlo to celé dopadnou i jinak. Jenže Švýcaři nakonec potvrdili to, co se už na aktuálním turnaji začíná pomalu stávat novým hitem, totiž že rozdílem třídy se dá v klidu vyhrát i v případě, že držíte míč na svých kopačkách výrazně méně než soupeř.

Tímto stylem už v základních skupinách uspěli třeba Mexičané, Nizozemci, Kolumbijci, nebo Kostaričané, tedy týmy, které se zatím v Brazílii představují světu v tom úplně nejlepším světle. Včera se k nim přidalo Švýcarsko, jemuž stačilo čekat na chyby Hondurasu, vyrážet do rychlých smrtících protiútoků...a mít ve svém středu Xherdana Shaqiriho.

Abych začal mluvil konkrétně - Švýcaři měli ve včerejším utkání míč ve své moci v pouhých sedmatřiceti procentech času, rozdali si v celém duelu jen 235 úspěšných přihrávek oproti více než čtyřstovce honduraských, měli za celý zápas k dispozici pouze jeden rohový kop, zatímco Středoameričané rovnou osm. Jenže na střely už zvítězili Švýcaři poměrem 16 ku 12 a v gólech, tedy v jediné opravdu důležité statistice, svého urputného protivníka převálcovali.

Poté, co experiment se Senderosem po zranění von Bergena v souboji proti Francii hrubě nevyšel, vložil kouč Hitzfeld konečně svou důvěru do talentovaného stopera Fabiana Schära. A ten odpověděl bravurním výkonem, když to byl právě on, kdo svého kolegu ze středu obrany Djouroua jasně předčil a držel švýcarskou obranu pohromadě. Schär si za celý zápas nepřipsal ani jeden prohraný souboj, naopak hned sedm čistých zisků míče! Na celý Schärův skvěle odehraný zápas v kostce se můžete podívat kliknutím na tento odkaz.

A ještě jednu změnu neměcký lodivod učinil, nevýrazného Seferoviće na hrotu útoku nahradil Drmić a i tento krok se později ukázal být velmi úspěšným, jednadvacetiletý útočník Norimberku dvakrát asistoval Shaqirimu a představoval pro obranu Hondurasu neustálé nebezpečí. Švýcarské ofenzivní rychlonožky přitom těžily převážně z dlouhých průnikových přihrávek. V tomto směru je nutno vyzdvihnout fantastickou práci Gökhana Inlera. Jak můžete vidět zde, Inler opravdu přihrával na velkou vzdálenost, tím rozjížděl rychlé útoky Švýcarů a spoustu nebezpečných situací před honduraskou bránou. Padl tak i druhý Shaqiriho gól, kdy Inler dokonalým pasem vybídl k přečíslení Drmiće, ten v ideální moment načasoval svou přihrávku Shaqirimu a bylo v podstatě po zápase. Připočtěme k tomu i skvělou Inlerovu práci v defenzivní složce hry, ať už se jedná o poziční hru nebo osobní souboje, a Inlera je opravdu nutné zařadit mezi největší hvězdy včerejšího zápasu.

Ta úplně největší ale pochopitelně měla jméno Xherdan Shaqiri. Ten těžil z o něco volnější role - včerejší švýcarský systém vlastně tak trochu kopíroval hru Kolumbie, kdy krajní záložníci Xhaka s Mehmedim (v Kolumbii Cuadrado a Ibarbo) mají pořádné množství defenzivních úkolů, které si svědomitě plní, dvojice Shaqiri - Drmić (James Rodríguez - Teófilo) pak má na hřišti opravdu volnost a individuální kvality těchto hráčů jsou natolik velké, že v podstatě sami dokáží rozhodovat zápasy. Důkazem budiž obrázek, na němž je dokonale vidět, po jak velkém prostoru se Shaqiri pohyboval a kde všude přebíral přihrávky od svých spoluhráčů. Není tedy divu, že první gól (a nutno říct, že vskutku spektakulární) vstřelil z pravé strany, ten druhý po náběhu prostředkem hřiště a třetí zase spíše zleva. Byl to jednoduše Shaqiriho zápas.

Honduras se tak mohl snažit, jak chtěl, k ničemu mu to ale nebylo. I když už se povedenými krátkými přihrávkami Suárezův tým prokousal do blízkosti pokutového území Švýcarska, stačila jedna nepřesnost, nedokonalost, následovala ztráta míče, dlouhý průnikový pas na rozběhnuté švýcarské rychlíky a tedy i malér pro Honduras. Ten přitom opravdu odehrál ofenzivně velmi kvalitní utkání, měl i několik slušných střeleckých možností a dokonce měl po zákroku Djouroua jednoznačně kopat penaltu, do defenzivy se však Hondurasané vracet prostě nestíhali a nemohli tak uspět.

To Shaqiri už se může těšit na střet s jiným lenovohým šikulou, totiž jistým Lionelem Messim. A pokud klíčoví hráči jako Schär, Inler, Shaqiri a Drmić zopakují včerejší výkon a třeba se k nim ještě někteří spoluhráči přidají, nebudou Švýcaři ani náhodou bez šance.

(mh)


Francie - Ekvádor 0:0

Schválně, jestli vám tento scénář něco připomíná - Francie v souboji s nebezpečným, ale papírově jasně slabším protivníkem na hřišti dominuje, tlačí, zahazuje šanci za šancí, zároveň ale málem sama inkasuje a nakonec si odnáší bod za remízu 0:0. Stará bolest neefektivity se vrátila v celé své kráse; takhle nějak se cítili fanoušci během "éry přerodu" pod vedením Laurenta Blanka, kdy Les Bleus byli takřka každý zápas lepším týmem, místo jasných výher však kupili jeden nepřesvědčivý výsledek za druhým.

Klíčovou roli samozřejmě sehrála nadpoloviční obměna základní sestavy kouče Didiera Deschampse. Ten sice zůstal věrný svému oblíbenému rozestavení 4-3-3, udělal však celou řadu personálních změn - na hrot se vrátil Karim Benzema, kterého zleva podporoval Antoine Griezmann, zatímco na pravé křídlo se ze zálohy posunul Moussa Sissoko. Pozici záložního metronomu a "jističe" dravých Matuidiho s Pogbou pak převzal Morgan Schneiderlin, na stoperu se objevil Laurent Koscielny a na krajích obrany Sagna s Dignem. Ekvádorský kouč Reinaldo Rueda opět vyslal na hřiště klasické 4-4-2; evidentně však s výrazně defenzivními úkoly - oba křídelníci (Luis Valencia a Montero) zůstávali spíše na pozicích krajních záložníků, nejlepšího střelce Ennera Valenciu pak vepředu doplňoval Arroyo, takže to spíše připomínalo jakési 4-4-1-1.

Obraz hry byl proto docela předvídatelný - Les Bleus výrazně dominovali v držení míče, zatímco Ekvádor bránil, a nutno říci, že dobře. Na francouzské kopačky se tak opět vkrádala neefektivita; Schneiderlin sice distribuoval míče prakticky bezchybně, přece jen mu však chybí Cabayeho kreativita, Blaise Matuidi podal svůj zatím nejmatnější výkon (zejména v útočné třetině ho míč příliš neposlouchal) a Paul Pogba byl sice dostatečně dravý a živelný, ukázalo se však, že pozice nejkreativnějšího muže na hřišti mu také příliš nesedí. Francie donutila gólmana Domíngueze k devíti zákrokům, přesto však měl její výkon k ideálu hodně daleko - ekvádorská obranná linie držela znamenitě a favoritovi chyběl moment překvapení.

Rueda svému týmu samozřejmě naordinoval brejkovou hru, jenže vzhledem k tomu, že prakticky neměl co ztratit (pro Ekvádor připadala v úvahu jedině výhra), to z jeho strany bylo možná až příliš ustrašené; jihoamerický celek sice předvedl svůj nejlepší výkon na šampionátu, do značné míry to však bylo dáno tím, že Francie nastoupila v experimentální sestavě. Trademarková křídelní hra nefungovala; Luis Valencia byl sice 50 minut aktivní, jenže pak se nechal hloupě vyloučit, Montero na druhé straně na hřišti prakticky neexistoval, a jelikož Arroyo vypomáhal zejména záložní řadě, zůstával Enner Valencia vepředu sám napospas Koscielnému, který jej bez potíží ubránil (zejména ve vzduchu byl suverénní a jednoho z nejlepších útočníků turnaje tak dokázal vymazat ze hry). Ekvádor nedokázal držet míč, musel proto spoléhat na centry - a bez svého elitního křídelníka a s pokrytým hrotem byla tato taktika v závěrečné klíčové fázi zápasu odsouzena k neúspěchu. Hluboký Ruedův blok by zasloužil pochvalu, pokud by outsiderovi stačilo hrát na remízu; Valenciova nezodpovědnost však "odpálila" jedinou potenciálně funkční útočnou variantu, takže jsme byli svědky z obou stran neefektivního a čitelného fotbalu.

Na Francii bylo znát, jak moc je pro ni důležitý Mathieu Valbuena. Tento "Deschampsův Iniesta" sice v klubu nastupuje na pozici ofenzivního záložníka (nejčastěji ve 4-2-3-1), v reprezentaci však na pravém křídle září a jeho nepředvídatelnost a kreativita znamenají pro soupeře permanentní nebezpečí. Sissoko, který jej v sestavě nahradil, má úplně jiný herní profil, a zůstává otázkou, jaká měla být jeho role v okamžiku, kdy se dalo očekávat, že soupeř nasadí sedm borců za míč a bude spoléhat za kontry. Valbuenova nepřítomnost smyla z francouzského fotbalu veškerou myšlenku, což neprospívalo ani Benzemovi s Griezmannem, dvěma potenciálním hvězdám, které však vepředu potřebují plnou podporu funkční zálohy.

Vzhledem k vysokému procentu držení míče tak křídelní prostory obhospodařovali prakticky volní beci (Sagna i Digne se předvedli ve velice dobrém světle); Ekvádor toho mohl (a měl) využít, leč nestalo se tak. Jihoameričané několikrát ostře zahrozili, dokonce i v oslabení, a v tuto chvíli byla na francouzské defenzivní řadě znát nesehranost; reálnému nebezpečí však Les Bleus čelit nemuseli. Oba týmy mohly určitě zahrát lépe, s bodem je však paradoxně spokojenější Francie, která si tak zajistila první místo ve skupině a v osmifinále se vyhne Argentině. Ekvádorci se s turnajem loučí se ctí, tato Francie však i přes veškerou svoji převahu k poražení určitě byla. Jenže - stejně jako na druhé straně - chyběla nápaditost.

(dz)


Podcast #14

Potěšili... Marcos Rojo (ARG), Avdija Vršajević (BIH) (01:50-05:35)
Zklamali... Peter Odemwingie (NGA), Luis Antonio Valencia (ECU) (05:35-09:40)
Preview GHN-POR: Otázka portugalské motivace (09:50-18:10)
Preview USA-GER: Spokojí se oba celky s remízou? (18:10-23:00)
Preview ALG-RUS: Poslední šance Fabia Capella (23:05-33:45)
Preview BEL-KOR: Zachrání Korea asijskou čest na turnaji? (33:55-41:00)