Brazilský zápisník III. aneb Soumrak konzervativců

Obsahuje i podcast. Standard zachován. Letošní mistrovství světa se nadále drží na parádním průměru 3,5 gólů na zápas a po španělském šoku nám přineslo další, obdobně velký. Uruguay bez Suáreze absolutně nezvládla druhý poločas s Kostarikou, která se tak ocitá poměrně blízko napodobení senzačního osmifinále z MS 1990...


Kolumbie - Řecko 3:0 (1:0)

Pokud někdo (včetně mě) považoval už před šampionátem Kolumbijce za opravdového černého koně turnaje, včerejší úvodní zápas Los Cafeteros proti Řecku mu výrazně nahrál do karet. A kdo o partě kolem Jamese Rodrígueze pochyboval, měl by to honem rychle přehodnotit. Tihle fotbalisté totiž míří vysoko...

Nepředvedli přitom výkon, který se od nich očekával, tedy výkon plný ofenzivy, rychlých střel, narážeček, míčové ekvilibristiky. Ne, předvedli výkon docela jiný - chytřejší, zkušenější, takticky vyzrálejší. Zůstane samozřejmě pouze ve hvězdách, jak by utkání dopadlo, pokud by Kolumbijci na svého soupeře od první minuty vlétli tak, jak je jim to vlastní, třeba bychom se dočkali ještě většího počtu branek v síti řeckého brankáře Karnezise. Namísto toho ale Kolumbie předvedla, proč je s ní nutno počítat v každém utkání. Na Řeky vyrukovala s tím, co na ně platí ze všeho nejlépe.

Opravdu se nestává často, aby Řekové dokončili zápas s převahou v kolonce držení míče (52,7%), rovněž ve statistice úspěšných přihrávek (332 ku 310), dokonce i na útočné třetině hřiště řecké pasy vícekrát našly svého plánovaného adresáta (135 ku 118). Jenže ono to nebylo tím, že by byli Řekové jednoduše lepším týmem. Naopak, takhle to prostě vymyslel kolumbijský kouč Pékerman - a ono to fungovalo skvěle. Argentinský trenér poručil svým svěřencům hru na jistotu v defenzivní složce, v té ofenzivní pak už ale dostávali Kolumbijci volnost, kterou hráči jako James Rodríguez nebo Cuadrado nejednou dokázali přeměnit v nebezpečnou situaci před řeckou svatyní.

Vraťme se však krátce ještě před začátek samotného duelu. Společně s (úspěšnou) volbou taktiky měl Pékerman ještě jeden zapeklitý úkol, totiž vymyslet, kým v základní sestavě nahradí zraněného kanonýra Falcaa. A jakkoliv se oči mnohých příznivců mohly po přečtení jména Segunda Ibarba v zahajovací jedenáctce protočit, také tento tah se ukázal být tím nejlepším možným. Kolumbijci upustili od svého klasického rozestavení 4-2-2-2, místo toho z toho bylo něco na způsob klasického 4-2-3-1. Před středovou dvojicí Sánchez-Aguilar se na stranách objevili Cuadrado a právě zmíněný Ibarbo (mimochodem později vyhlášený nejlepším hráčem utkání), na hrotu nastoupil Teófilo Gutiérrez a někde mezi touto trojicí se volně pohyboval James Rodríguez.A nutno říct, že každý hráč, jenž na sebe oblékl žlutý dres, splnil své úkoly na podtrženou jedničku.

Kolumbie vstoupila do zápasu poměrně aktivně, už v páté minutě se dostala do vedení a stalo se tak po typické včerejší akci. Pevná a spolehlivá defenziva vedla k zisku míče, dlouhý pas vyslal do náběhu rychlíka Cuadrada, ten si díky své technické vyspělosti pohrál s Holebasem, dostal míč před bránu a tam se, jak známo, už může stát opravdu ledacos. I v tomto případě vedlo ke gólu hned několik okolností, od přepuštění míče Jamese až k Armerovi, jeho následné velice nepovedené střele, přes trestuhodně laxní přístup Manolase k celé situaci, až k nedostatečně rychlé reakci brankáře Karnezise.

Kolumbijci se pak zatáhli, přenechali všechnu iniciativu Řekům, a ti zareagovali... nijak. Tým, který je zvyklý na pravidelné odrážení útoků soupeře, si jednoduše s novou nechtěně získanou rolí nevěděl rady. Jediný Kone sem tam vymyslel něco směrem dopředu, od hráčů jako Maniatis nebo Katsouranis (který jinak odehrál výborný zápas směrem dozadu, připsal si hned pět zisků míče) však rozhodně nelze čekat nějakou přehnanou distribuci míčů směrem do pokutového území protivníka. A tak protože byl Kone v podstatě na celou ofenzivu sám (Gekas byl po většinu zápasu zcela neviditelný, Salpingidis jako by snad na hřišti ani nebyl, Samaras zase akce Řeků s železnou pravidelností brzdil), neměli Kolumbijci sebemenší problém se ubránit. A když už jednou přeci jen propadli a na Gekase zívala za stavu 0:2 prakticky prázdná branka, skončila jeho hlavička jen na břevně a bylo v podstatě po zápase. Další šance už totiž Řekům Kolumbijci nepovolili, a je to zásluha skutečně celého týmu. Zdánlivě přestárlá a nerozehraná obrana fungovala pod vedením veterána Yepese velmi spolehlivě, svou nemalou troškou přispěli také Sánchez s Aguilarem, když si oba připsali několik velmi dobrých defenzivních zákroků, také křídelníci Ibarbo s Cuadradem si navíc spolehlivě plnili své úkoly směrem dozadu a když se nejednou přidal i James Rodríguez, působila kolumbijská obrana takřka nepřekonatelně.

Útoky Kolumbijců přitom měly velice jednoduché schéma. Ať už měl míč na kopačce kdokoliv z Cafeteros, prakticky bez výjimky hledal svou další přihrávkou Jamese, jenž následně buď rozděloval míče ke kopačkám svých ofenzivních parťáků, nebo často vsadil na své individuální schopnosti. S jeho volnou pozicí na hřišti úzce souvisí fakt, že si Rodríguez pro míče chodil doslova kamkoliv.

Právě on tam byl zřejmě nejaktivnějším a nejnebezpečnějším Kolumbijcem. Pékermanova parta by však ještě potřebovala vyladit jeden detail, a tím je větší zapojení Teófila Gutiérreze do hry Cafeteros. Zde je nutno se ještě na moment zastavit u Konstantinose Manolase, pro změnu jednoznačně nejlepšího Řeka. Ten sice zaváhal při prvním gólu Kolumbie, jemuž pravděpodobně mohl zabránit, od té doby si však v osobních soubojích se soupeřovými nájezdníky vedl naprosto bezchybně a dokázal, proč je považován za jednoho z nejtalentovanějších mladých obránců na světě. Svou rychlostí, přesností i chytrostí si včera Teófila doslova mazal na chleba, a pokud tak bude pokračovat, může se velmi rychle těšit na mnohem zajímavější angažmá.

Těšit se naopak příliš nemůže celý řecký výběr, který si včerejší vysokou porážkou s největší pravděpodobností zavřel dveře do osmifinále. To naopak Kolumbijci míří opravdu vysoko. Působí totiž jako jeden tým, na hřišti se skvěle doplňují, navzájem si pomáhají a co je nejdůležitější, fotbal si opravdu užívají. A to i fanoušci, kterých na stadion přicestovalo opravdu obrovské množství a svým miláčkům vytvořili fantastickou atmosféru. Kolumbijci napříč celou zemí opravdu cítí šanci dokázat něco velkého. A s Pékermanem na lavičce by si podobnou gólovou radost mohli na tomto šampionát užít ještě hodněkrát.

(mh)


Uruguay - Kostarika 1:3 (1:0)

Pro letošní šampionát platí jednoduchá rovnice - co jeden kompletní fotbalový den, to jeden šok. V pátek oslnili milovníky nejsledovanějšího sportu světa famózním výkonem Nizozemci, kteří si s obhájci mistrovského titulu ze Španělska pohráli jako mladá svěží kočka se starou unavenou myší. Včera zase jeden z největších papírových outsiderů dokonale zaskočil někdejšího semifinalistu Uruguay, který má ve svém středu ofenzivní hvězdy Forlána, Cavaniho nebo Suáreze.

Držitel zlaté kopačky za uplynulou sezónu však pro zranění nenastoupil v základní sestavě, nakonec nepřišel do hry ani v jejím průběhu, a ukázalo se, že jeho absence je pro Los Charrúas větší ztrátou, než kdokoli čekal.

Favorit sice coby jeden z posledních zastánců hry na dva hroty postavil oba výše zmíněné zdravé (a veskrze kvalitní) forvardy, jenže Suárezova schopnost hrát na velkém prostoru a simulovat při pobytu na trávníku nejen roli kanonýra, ale i tvůrce hry, prostě scházela. Střed hřiště především směrem do ofenzivy zaostával a to byla rozhodně jedna z hlavních příčin neúspěchu.

Další achillovou patou Tabárezova výběru tkví ve stoperské dvojici. Samozřejmě, Diego Godín je absolutní špička mezi středními obránci, jenže když dostane po bok typologicky stejného a o dvě třídy horšího Lugana, k ideálu to má setsakramentsky daleko. A obzvlášť proti pohyblivému soupeři. V první půli sice nedostatky v rychlosti a pohyblivosti vůbec zdatně eliminovali poměrně hlubokým blokem, pro druhou půli už ale Kostarika změnila styl hry a favorit se nestačil otáčet.

Středem hřiště to Středoameričanům vůbec nešlo, v prvním dějství zahrozil jen dělovkou z dálky hrdina dne Joel Campbell. Po obrátce se ale Los Ticos uchýlili ke hře po křídlech, která se v systému s pěti obránci vyloženě nabízí. Pět minut stačilo, aby po pravé lajně utekl Gamboa a zmíněný forvard Olympiakosu vyrovnal.

Další alfou a omegou utkání byly standardní situace, s nimiž si nedokázal poradit ani jeden tým. V úvodu utkání už z jedné skóroval Godín (nicméně z ofsajdu), vzápětí z další z nich darovali Kostaričané gólovku Cavanimu. Do třetice už Díaz objímal ve vápně Lugana přespříliš vášnivě a z puntíku byl Edinson Cavani úspěšný.

Na druhé straně však byla situace velice podobná. Už první gól padl po centrovaném míči a vítězná trefa přišla po přímém kopu z nohy technicky výjimečného šutéra Bolaňose. Ten našel na zadní tyči trestuhodně volného Duarteho, jehož hlavičku vyrazil Muslera. Chvíli poté už ale akci jako přes kopírák zakončil Duarte přesně a pro Uruguay bylo zle.

Poslední půlhodinu už favorit vyloženě musel a to mu svázalo nohy snad ještě více. Bez schopného tvůrce hry se proti pětičlenné defenzivě trápil a prakticky si nevytvořil jedinou vyloženou šanci. Jen jednou pozvedl prapor černomodrých Cavani, ale gólman Navas byl úspěšnější. Povedený výkon nesmírně týmově hrající Kostariky pak korunoval brejk v závěru, kdy po dokonalé kolmici Campbella uzavřel skóre střídající Ureña.

Kamenem úrazu byl z mnoha pohledů i nevýrazný výkon krajních obránců Uruguaye. Cáceres i Maxi Pereira patří ke klíčovým mužům jihoamerického výběru, ale úniků po kraji hřiště od nich bylo pramálo. Obzvláště Pereira byl dopředu neviditelný a kromě několika povedených obranných zákroků na sebe upozornil až v závěru utkání, kdy zuřivě nakopl nejlepšího hráče utkání Campbella. V turnaji si s největší pravděpodobností už nezahraje - třízápasová stopka (minimálně) jej nemine.

Zmínil jsem výkon útočníka Joela Campbella, který skutečně ve svých jednadvaceti letech táhl svůj výběr nevídaným způsobem. Jeho pumelice z pětadvaceti až třiceti metrů braly dech, cíl minuly o pár decimetrů. Při nulovém výkonu kapitána Bryana Ruize stála prakticky celá ofenziva na něm a s touto rolí se popasoval na výbornou. Dal gól, na další fantasticky přihrál a celých devadesát minut dělal zkušené obraně soupeře velké problémy. V závěru se na něm navíc vyloučil zmíněný Pereira.

Uruguay má před sebou nyní nesmírně nezáviděníhodnou situaci. "Povinnou" výhru proti outsiderovi skupiny nezískala a nyní musí proti Anglii a Itálii uhrát minimálně čtyři body. Klíčové bude, zda se uzdraví Suárez - bez něj bude mít velký problém vybojovat byť jediný.

Obzvlášť, když na mistrovství světa dlouhodobě na evropské celky Uruguay neumí. Od vítězství 2:1 nad Francií ze šampionátu 1966 se utkala s týmem ležícím v Evropě celkem sedmnáctkrát a ani jednou (!) jej v základní hrací době nedokázala porazit.

To Kostarika má před sebou jedinečnou možnost napodobit historický postup ze skupiny na MS 1990. Mezi nejlepších šestnáct může vést cesta i přes zisk dalšího jednoho bodu, a pokud podceňovaný celek napodobí svůj výkon z úvodního klání, nemusí se Albionu ani Squadry Azzurry pranic bát.

(mu)


Anglie - Itálie 1:2 (1:1)

Předloni ve čtvrtfinále Eura Italové Angličany převezli až na penalty poté, co během 120 minut vyslali na Harta neuvěřitelných 35 střel. Ostrované se přitom do té doby prezentovali disciplinovaným a výsostně organizovaným systémem, aby je tenkrát v rozhodujícím okamžiku zklamaly individuality.

Dnes to od pohledu vypadalo docela jinak. Angličané například svého soupeře přestříleli. Jenže podobnosti bychom pořád našli - a to takřka výhradně v rozhodujících zónách.

Také dnes si třeba Andrea Pirlo dokonale přivlastnil střed pole; jen přitom vrchem nemusel překonávat dopředu odklizeného Rooneyho. Také dnes Angličanům kompletně odešla levá strana; jakkoliv ji prověřovali mimořádně nezkušení Darmian s Candrevou. Také dnes Angličany zklamal druhý středopolař vedle Gerrarda; akorát že minule to byl Parker, nyní Henderson. No, a také dnes Albion prohrál o jeden jediný gól; a přece rozdílem třídy.

Všechno samozřejmě z pohledu Britů nebylo až tak zlé. Pokud Prandelli i po skončení zápasu o Three Lions hovořil jako o "jednom z nejsilnějších výběrů na turnaji", nešlo skutečně o natolik absurdní pochvalu, jak by se mohlo při povrchním zhodnocení zdát...

Jak ukázal Sturridgeův gól, Angličané by na tomto šampionátu teoreticky mohli velmi efektivně brejkovat, stejně jako stavět na neméně efektivním tacklingu. Zároveň Hodgsonovi vyšel risk s neozkoušeným Sterlingem na desítce, Barkley vypadal jako solidní žolík a Johnson se po delší době předvedl v konkurenceschopném světle.

Problém ovšem spočíval v tom, že zatímco Italové přecházeli z útočné do obranné fáze, jako by se neřeklo, Angličané se podobně pružným mančaftem být neukázali. To platilo zejména pro zmíněnou levou stranu, kde dnes pobíhal nezvykle zbrklý Baines; ba dokonce AŽ TAK moc nerozvážný Baines, že by si nejeden anglický příznivec snad i nostalgicky zavzpomínal na klidnějšího Ashleyho Colea, jehož opomenutí v nominaci ještě před pár dny nadšeně kvitoval.

(Na druhou stranu, abychom byli opravdu fér, vzhledem k tomu, že Darmian působil vážně hodně vysoko, Baines rozhodně měl být lépe podporován seshora.)

Anglický build-up byl navíc zase předvídatelný až běda a jejich nezájem na držení míče možná Ostrovanům nepodrazil nohy nikterak znenadání, ale přesto šlo o důležitý průvodní jev zápasu.

Pirlo i Verratti sice počínaje zahajovacím hvizdem rezignovali na své proslulé balony za obranu, nicméně tím alespoň přispěli k prospěšné stabilizaci celého italského systému. Azzurri zkompletovali největší procento přihrávek od roku 1966 (kde Opta začala mistrovství světa analyzovat), a to i přesto, že valnou část druhé půle strávili tuhou defenzivní robotou.

Zejména v tomhle směru se rovněž nejlépe projevil Prandelliho duch a cit génia. Jestliže totiž Marco Verratti v úvodních pasážích svou jistotou na balonu dopomohl Italům k potřebné sebejistotě, do druhého poločasu už vstoupil levou nohou a okamžitě vyrobil tři banální ztráty. Prandelli ovšem tuto změnu zavětřil bez nejmenší prodlevy, ihned v 56. minutě zareagoval jeho stažením - a hle, Italové se znovu zkonsolidovali, aby zbytek duelu odehráli veskrze suverénně.

Zde jim už přitom výrazně nahrával také další (známý) anglický neduh: Albion zkrátka potřebuje útočit v rychlosti, stylem "raz-dva-gól". Což zřejmě krásně prodá proti Uruguaycům (jak naznačil jejich zápasve Fortaleze), kostarickou pevnost už ale s největší pravděpodobností budou muset urputně dobývat - což jim fakticky nejde. A dnešek toho budiž zářným důkazem...

Jakmile před Angličany postavíte pevný, zkoncentrovaný blok, bude to většinu času vypadat zhruba následovně: zprava se rozeběhne Sterling, udělá kličku dvě, pak ztratí; na ose se rozeběhne Barkley, udělá kličku dvě, pak ztratí nebo to jinak nedotáhne. Posléze to zkusí i Glen Johnson... a to už ani nechcete sledovat. Three Lions mají zkrátka zhoubné tendence to při zataženém protivníkovi nechutně tahat, brát na sebe. Což možná sem tam může vyjít, ale jako dlouhodobá a prakticky jediná strategie přirozeně neobstojí.

Nutno na druhou stranu podotknout, že minimálně po odchodu v křečích se zmítajícího Sturridge zbývající aktéři v bílém ani moc neměli na výběr. Centrovat se rázem dalo maximálně na Rooneyho, a spíš ani to ne. Jeho role na hřišti totiž opět za celou dobu nebyla řádně objasněna (a natuty ani naplněna). Do vápna se tak často centrovalo na nikoho, až se od takové taktiky kompletně upustilo.

Sečteno podtrženo, ačkoliv před výkopem více otazníků řešili Italové (co s kraji obrany, co se středem zálohy, kým doplnit Balotelliho, jak je na tom Barzagli?), nakonec to jsou obvykle perfektně uvědomělí Angličané, kdo se po zahajovacím klání světového šampionátu bude muset v první řadě pídit po odpovědích na palčivé otázky.

A že se vlastně úplně všechny točí kolem záložní řady (pokud do ní nebudeme počítat akorát nejvytaženějšího Sturridge), to vskutku vůbec ničemu nepomáhá. Svou pozicí si tam momentálně nemůže být nikterak jistý snad ani Rooney...

(td)


Pobřeží slonoviny - Japonsko 2:1 (0:1)

Při pohledu na základní sestavu trenéra Sabri Lamouchiho řada japonských fanoušků nejspíše zajásala - jejich vzývaná ofenzivní čtyřka měla vyzvat k souboji stoperskou dvojici Sola Bamby a Didiera Zokory, což je dost možná nejpomalejší tandem v afrických dějinách. Sloni jsou sice velice silným týmem, Honda s Kagawou (a Okazakim) si však měli z jejich obrany udělat trhací kalendář.

Už před zápasem jsme mluvili o tom, že pro Japonsko bude klíčové udržet míč co nejvýše na hřišti a neustále tak vyvíjet tlak na zadní linii Slonů; pokud by se to Samurajům povedlo, nejenže by svojí vířivostí a pohyblivostí přinutili oranžové zadní šiky de facto čekat na chybu, ale navíc (a především) by odstřihli obávaný útok, do jehož čela se tentokrát postavil Bony, od potřebné podpory. Těžko říci, jestli měl Zaccheroni tento nebo nějaký jiný podobný plán; na hřišti to totiž vypadalo, že Japonci vlastně žádnou strategii ani nemají.

Italský stratég vyslal do zápasu očekávané 4-2-3-1 s Osakem na hrotu; v podhrotové trojici měl nejvýraznější roli Keisuke Honda, v národním dresu skutečný playmaker, pravidelně podávající skvělé výkony. Také se postaral o první, vedoucí branku. V tu chvíli se místy zdálo, že by Japonci mohli využívat sloních nejistot v obraně podobným způsobem, jako třeba Mexičané proti Kamerunu - tedy proplétat se mezi fyzicky silnými "kužely". Sloni nemají playmakera, a jelikož Samurajové vsadili na vyčkávanou a nechávali soupeře držet míč, dalo by se očekávat, že jejich variabilní útočné trio bude představovat permanentní hrozbu z protiútoků.

Jenže Sabri Lamouchi měl plán - a jakkoliv složitě se něco takového přiznává, dnes to byl on, kdo i před obrovské manko ve zkušenostech vyhrál taktickou bitvu obou trenérů. Lamouchi sám několikrát přiznal, že není velkým fanouškem krkolomného "nahoru-dolů" fotbalu, to zaprvé; zadruhé pak musel vyřešit výše nastíněný problém s oběma stopery. Ideální pro Slony by bylo, kdyby měli mezi sebou jednoho záložníka, jakéhosi "posouvače" a zakladatele ofenzivních akcí, který udrží míč před obrannou čtveřicí, odolá nájezdům a spolehlivě jej rozehraje. Yaya Touré se v této roli nikdy neosvědčil - jeho největší předností jsou jeho explozivní výlety k soupeřovu vápnu, jak několikrát ukázal i dnes. Lamouchi však vytáhl jiné eso z rukávu - a Serey Die, tento zkušený, ale přesto prakticky neznámý středopolař z Basileje, nepokazil během svého pobytu na hřišti jedinou přihrávku. Když pak po hodině hry uvolňoval místo Drogbovi, byli už Japonci natolik vydeptaní, že si s "přepnutím" sloního módu na surovou útočnou sílu zkrátka neporadili.

Jen těžko by však Sloni dokázali diktovat tempo hry takto pohodlným způsobem, kdyby japonská útočná čtyřka hrála podle svých reálných možností. Keisuke Honda alespoň vstřelil gól a v první půli skutečně hrozil, Shinji Kagawa však podal vyloženě tristní výkon, a po obrátce se k němu připojil i jeho kolega. Jako by ty pověstně běhavé, agilní Japonce někdo připravil o jejich lehkost a fotbalové schopnosti. Diem řízená záložní formace Slonů navíc vytlačovala asijské forvardy mimo jejich přirozené pozice, k výměnám míče mezi nimi tak často docházelo někde na půlící čáře, kde si Lamouchiho borci toto potenciální nebezpečí bez problémů hlídali.

Japonci byli možná trochu překvapivě dobří ve vzdušných soubojích, jenže to jim nakonec nebylo nic platné - obě branky totiž inkasovaly po hlavičkách, pokaždé po milimetrovém pasu pravého beka Serge Auriera. Ten se sám výrazně podepsal pod první inkasovanou trefu, kromě tohoto zaváhání však hrál přesně tak, jak jsou zvyklí fanoušci Toulouse - útočil, bránil, skvěle blokoval, vybojoval obrovské množství míčů, a navrch se ještě zapsal do statistických tabulek. Jestliže jsme před startem říkali, že tohle může být jeho šampionát, nyní to začíná vypadat skoro jako jistota.

Aurier by však neměl tolik prostoru, kdyby se Zaccheroni nerozhodl stáhnout Makota Hasebeho (dost možná šlo o zdravotní problémy), který v prvním poločase svou defenzivní činností výraznou měrou přispíval k nastolení jakés takés rovnováhy na hřišti. Slony nakonec k obratu inspirovalo nasazení Drogby a přechod ke klasickému, tolikrát ozkoušenému (a většinou nefunkčnímu) 4-2-4, klíč k výhře však položili už mnohem dříve - držením míče v záloze eliminovali největší japonské zbraně, své vlastní však ukazovali v plné parádě. Po zásluze tak ovládli tabulku střeleckých pokusů, střel na bránu, a nakonec i gólů. Zaccheroni má hodně, hodně o čem přemýšlet.

(dz)


Podcast #3

• Potěšili... Cristian Gamboa (CRC), Victor Ibarbo (COL)
• Zklamali... Steven Gerrard (ENG), Shinji Kagawa (JPN)
• Preview SUI - ECU: Jaké má Ottmar Hitzfeld možnosti v záloze?
• Preview FRA - HON: Proč by Francie měla nastoupit s Benzemou i Giroudem?
• Preview ARG - BIH: Mohou Balkánci zaskočit favorita?





Související podcasty (z 8. 6. 2014):

Preview skupiny E by EuroFotbal.cz


Preview skupiny F by EuroFotbal.cz


PS: Na naší facebookové stránce, eventuálně na Twitteru, se již pod příslušnými odkazy můžete ptát našich redaktorů a hostů příštích podcastů na otázky týkající se dosud neodehraných duelů. V tomto případě tedy zápasů Švýcarska s Ekvádorem, Francie s Hondurasem a Argentiny s Bosnou a Hercegovinou.