Bournemouth se i přes nepřízeň osudu dere do popředí. Favority drásá chaosem a vysokým napadáním

Kdo pozorně sledoval zápasy Bournemouthu v uplynulé sezoně, mohl tušit, že se v týmu skrývá velký potenciál. Družina Andoniho Iraoly nicméně v aktuálním ročníku překonává všechny předpoklady. I přes obrovskou marodku se díky svému vysokému napadání s obrovskou energií stává postrachem všech favoritů. Uvízne v jejích spárech také na první pohled nezastavitelný Liverpool?

Šestnáctizápasovou šňůru Arsenalu Cherries utnuli už v říjnu, v lednu pak kosili i další ve formě hrající celky. Devítizápasová série výher v podání Newcastlu? Rázně ukončena Kluivertovým hattrickem. Senzační tažení Nottinghamu, během kterého Forest devětkrát za sebou neprohráli? S tou černo-červení zametli ještě rozhodněji, při vítězství 5:0 okopíroval Nizozemcův počin z předešlého utkání Dango Ouattara.

V předešlém průběhu sezony si vyšlápli i na Manchester City, nerozhodný výsledek si zase odvezli ze stadionů Aston Villy i Chelsea. Po vlažném začátku, kdy měli v polovině října na kontě osm bodů ze sedmi zápasů, se jim daří proti prakticky jakémukoliv týmu. Do opravdu famózní formy se dostali koncem listopadu, od té doby už dvanáctkrát v řadě nepoznali přemožitele a v lize nikdo v tomto období nenastřádal více bodů.

Ačkoliv počet tří hattricků v této sezoně (Justin Kluivert už proti Wolves nastřádal jeden penaltový) by mohl napovídat o výrazných individualitách, je tomu přesně naopak. Ostatně i fakt, že se za Bournemouth prosadilo v rámci Premier League již dvanáct různých střelců, svědčí o obrovské vyváženosti tohoto týmu. Ta se projevuje i v tom, jak skvěle se Cherries dokážou vypořádat s mimořádně rozsáhlým seznamem absencí - paradoxně v časech, kdy marodka nebývalým způsobem nabývá, prožívají to nejlepší období.

Srovnáme-li říjnový úspěch s Arsenalem, kdy na Vitality Stadium nechyběl ani jeden domácí hráč, s posledním roznesením Nottinghamu, doznala sestava prakticky kompletního překopání. Z patnácti hráčů do pole, kteří tehdy do zápasu naskočili, jich proti Forest bylo jen sedm kompletně zdravých a k tomu na lavičce čerstvě vyléčený Tavernier.

Nejde přitom o žádné drobnosti, které by se do dalšího kola vyléčily. Alex Scott si už v říjnu natrhnul meniskus, jen týden po něm odpadnul Luis Sinisterra kvůli poranění hamstringu. Stejný zdravotní problém postihl v listopadu obránce Juliána Arauja s Marcosem Senesim a v polovině ledna také náhradního stopera Jamese Hilla. A to ještě nekončíme: další zadák Adam Smith už přes měsíc laboruje se svalovými problémy, útočník Evanilson nedávno podstoupil operaci chodidla a jeho alternativa Enes Ünal si už v této sezoně nezahraje. Vyčerpávající výčet, že?

Podobně vyčerpávající musí být situace i pro Andoniho Iraolu, jenž neustále hledá nové způsoby, jak poskládat sestavu. Z předchozího odstavce plynou zřejmé potíže především na postech útočníka a pravého obránce. Na hrot baskický manažer poměrně logicky přesunul křídelníka Ouattaru, povedlo se mu vyřešit i situaci na bekovi, byť tomu předcházela úsměvná situace.

Ve dvaadvacáté minutě zápasu proti Chelsea se totiž k Araujovi přidala na marodku i jeho náhrada v podobě Smitha. Jelikož Iraola na lavičce disponoval pouze nezkušenými mladíky a Justinem Kluivertem, jehož si původně chtěl pošetřit jako svěží vítr do koncovky, začali se hráči koukat jeden na druhého, kdo že to hodí aut z pravé strany a odsoudí se tak k setrvání v této pozici. Černý Petr vzápětí zbyl na středopolaře a jednoho z kapitánů Lewise Cooka, jenž se úlohy zhostil na jedničku v tomto i dalších zápasech.

Všechny výše popsané skutečnosti jen umocňují to, jak obdivuhodná letošní jízda Bournemouthu je. Podstatnou ingrediencí pro ni přitom jsou morální vlastnosti kádru, který se v žádném případě nevzdává a je ochoten bojovat za každé situace. Příkladem budiž právě duel na Stamford Bridge, v jehož prvním poločase byli muži z jihu Anglie zralí na ručník, přesto v závěru sahali po třech bodech. Ovšem již dříve několikrát vstali z popela - v úvodu sezony v Goodison Parku dokázali zvítězit, přestože prohrávali 0:2 v 87. minutě, v samotném závěru dokázali otočit také v Ipswichi nebo srovnat na Craven Cottage.

Bylo by však velmi zjednodušující až nepřesné, kdybychom Cherries popisovali jako tým vystavěný pouze na bojovnosti a důrazu. Obrovský kredit samozřejmě patří Andonimu Iraolovi, jenž se už od svého příchodu do Bournemouthu drží své cesty, která po velmi náročném startu přinášela ovoce již v průběhu předchozí sezony. Sami hráči v rozhovorech přiznávali, že zpočátku jim činilo obrovské problémy pochopit, cože to po nich nový manažer chce. Jak se jim ale základní návyky vrývaly pod kůži, pozitivně se to projevovalo i na výsledcích.

Iraolův specifický styl není žádným překvapením, vezmeme-li v potaz, od koho se inspiroval. Své nejlepší roky hráčské kariéry prožil v Athletic Clubu pod Marcelem Bielsou, se kterým se dostal i do finále Evropské ligy. Právě o vlivu argentinského kouče na svou filozofii v minulosti baskický rodák hovořil. "Používám spoustu jeho myšlenek, zejména ve hře s míčem. Náběhy do prostoru, přijetí chaosu jako herního prvku, to vše jsem převzal od něj," přiznává Iraola. Je třeba podotknout, že místo slova chaos v originále použil neutrálněji zabarvený pojem disorder.

Právě disorder je tím, čím je mladý manažer a s ním i celý Bournemouth v rámci Premier League jedinečný. Riziko totiž vnímá jako pozitivní herní faktor, na němž si zakládá - na rozdíl od dalších moderně smýšlejících manažerů jako Pep Guardiola či Mikel Arteta, jejichž cílem je jakékoliv riziko minimalizovat a chaosu se pokud možno vyhnout.

Připravit svůj tým na zápas proti Cherries patří mezi nejnáročnější úkoly v Premier League pro jakýkoliv realizační tým. Ještě nepříjemnější než ofenziva Bournemouthu je jeho defenzivní práce. Ta stojí na velmi vysokém napadání (což by samo o sobě nebylo nic zvláštního) v režimu tzv. hybridního presinku, tedy kombinace zónového a osobního napadání. Není přitom neobvyklé, že se stopeři vysunou do jedné z vyšších linií a ještě více tak ztěžují postupnou rozehrávku protivníka.

O kvalitě a propracovanosti tohoto obranného přístupu svědčí i statistiky. Na úplně přední příčky patří v oblasti celkových zisků míče, jejich zisků ve finální třetině i střel po soupeřových ztrátách. Zde se mimořádně hodí dravost Antoina Semenya, který je po převzetí balónu schopen individuálně prostoupit do vápna z obou krajů hřiště. Žádný hráč v Premier League nenastřádal v této sezoně více průniků zakončených střelou, nebezpečí od ghanského křídelníka je o to větší, že umí kvalitně zakončovat oběma nohama.

Možná si říkáte, že hra na vysoké riziko s sebou zákonitě musí nést řadu momentů, při kterých je linie Bournemouthu překonána a soupeř má snadnou cestu ke gólu. To se sice stává, ale v nikterak závratném množství - vždyť méně gólů než Cherries v sezoně inkasovaly pouze Liverpool a Arsenal.

Významnou roli zde opět hraje Iraolova skvělá příprava na tranzice, tedy změny v držení míče. Při hře na balónu totiž využívá většího množství hráčů ve středu pole, díky čemuž jsou jeho svěřenci v okamžiku ztráty míče blízko protivníkům a mohou tak odříznout jeho cestu k přímému ohrožení brány. Jakmile soupeř zahraje přihrávku, která není progresivní (pomalou či směřující do strany nebo dozadu), okamžitě se všechny linie obrany vysouvají výše, aby útočící mužstvo vytlačily co nejdále od své svatyně.

Jak dlouho bude tato cesta na soupeře platit a kam až klub dovede, o tom se mohou fanoušci jen dohadovat. Pro klub je však již samotná účast v Premier League odměnou. Poprvé do ní postoupil teprve v roce 2015, aktuálně si mezi elitou kroutí osmou sezonu. Dosud jen jednou skončil v horní polovině tabulky, to když jej Eddie Howe dotáhl k devátému místu. Co do počtu získaných bodů si ale nejlépe vedl loni Andoni Iraola, k tehdejšímu zisku už aktuálně Bournemouthu chybí jen osm bodů ve zbylých patnácti utkáních.

Cherries tudíž mohou mít podstatně smělejší ambice. Na debaty ohledně Ligy mistrů je ještě velmi brzy, nicméně evropské poháry by pro zbytek sezony mohly být dosažitelným cílem. A jednalo by se bez nadsázky o zázrak. Bournemouth totiž patří mezi nejskromnější kluby v nejvyšší anglické soutěži, ve výdajích na platy se podle dostupných odhadů řadí mezi ty nejšetrnější. O stadionu ani nemusí být řeč - Dean Court, aktuálně známý ze sponzorských důvodů pod názvem Vitality Stadium, pojme jen něco málo před jedenáct tisíc diváků, což je vůbec nejméně ze všech pěti nejlepších evropských lig.

I tento nevelký počet ovšem dokáže vytvořit perfektní atmosféru, která hráče posouvá vstříc úspěchům. Přijde-li v sobotu proti dosud suverénnímu Liverpoolu ještě jeden cenný skalp, prožije dvousettisícové město další nezapomenutelné odpoledne.