Auf Wiedersehen, Corona aneb Co všechno přinesla "jiná" Bundesliga?

Bundesliga má za sebou zvláštní rok. Podivná nemoc z východní Asie kompletně paralyzovala vrcholovou kopanou, té německé nevyjímaje. Fotbal ovšem nevymizel, přežil. Vrátil se v odlišné podobě, ale setrval. A právě jeho proměna přinesla prvky, které bychom za normálního stavu dost možná nikdy nespatřili. Pojďme si tedy připomenout ty nejpikantnější momenty post-pandemické Bundesligy.

Při prvním pohledu na výslednou tabulku německé elitní soutěže si mnoho z vás bez zbytečných emocí řekne, že dohrávka bundesligového jara přehršel vzrušení nepřinesla. Bayern zase králem, Dortmund opět druhý, dokonce i druholigový Hamburk po roce znovu ostrouhal. Jenže hlubší zkoumání poodhalí vícero zajímavostí, které netradiční atmosféra Bundesligy naservírovala. Některé momenty, kuriozity a pikantnosti totiž vyplynuly právě z oné zvláštní doby a už se nemusí nikdy opakovat. Proto se podíváme na nejzajímavější z nich. Jejich výčet přitom rozhodně není úplný, pokud vám tedy v článku něco chybí, nebojte se o absentující zážitek podělit v komentáři.

Měsíc a půl prázdných tribun znamenal pro fanoušky naplnění toho nejtemnějšího snu. I proto si zaslouží obdiv za to, že celou tu dobu se zdrželi větších excesů a nenarušovali chod Bundesligy alespoň v omezeném režimu. Ne každý se samozřejmě smířil s pustými ochozy, avšak počet incidentů byl veskrze marginální, a když už se nějaký problém objevil, tak spíše vyvolal úsměv na tváři. Tak tomu bylo v Berlíně hned v prvním pokoronavirovém kole, kdy se dva příznivci Unionu nechtěli ochudit o střetnutí svého milovaného mužstva s mnichovským Bayernem. Proto vyšplhali na stromy, odkud měli přijatelný výhled na stadion An der Alten Försterei. Pro jejich nápad však neměli pochopení policisté, kteří proti dvěma drzounům zasáhli. Ti tak podobně jako zbytek Německa museli v dalších dnech ladit televizi.

Nepřítomnost diváků řešily jednotlivé kluby různě. Například Borussia Mönchengladbach jako jedna z prvních přišla s tím, že na sedačky umístí podobizny příznivců "Hříbat". Jinde podobnou taktiku také převzali, někde se spokojili s vlajkami a transparenty a na dalších tribunách nebylo zase vůbec nic. Na první pohled zela prázdnotou také mnichovská Allianz Arena, ovšem pozor, nenechte se zmást. Jeden stabilní prvek totiž zůstal, a sice bílé T znázorňující znak Deutsche Telekom, hlavního sponzora Bayernu. Za normálních okolností vytváří ono písmeno přes 50 zaměstnanců společnosti, kteří na sobě mají bílé triko či pláštěnku. Lidé v bílém po restartu ligy samozřejmě z tribun zmizeli, nicméně bílý obrazec setrval. Dá se tak říct, že Bayern jako jediný klub zůstal věrný tradiční choreografii.


Často se říká, že fanoušci doplňují mužstvo svými hlasivkami jako dvanáctý hráč, přičemž jejich podpora se má při takové úvaze pochopitelně více projevovat v domácích utkáních daného celku. Něco na tom opravdu bude, neboť v rozlehlých německých amfiteátrech bez příznivců se v květnu a červnu nebývale dařilo hostům. V prvních dvou "pokoronavirových" kolech dokonce hostující mančafty dosáhly na výhru ve více než polovině duelů. Nadmíru úspěšní byli také ve 29. a 31. kole, až v 32. a 34. vydání uplynulé sezony se karta obrátila ve prospěch domácích. I tak z účtování posledních devíti kol vyšli pořadatelé jednotlivých střetnutí hůře. Z toho vyplývá jednoduchá rada: daří-li se vašemu oblíbenému mužstvu pravidelně více na výjezdech, lobbujte za trvání přísných opatření i nadále.

Exekuce pokutového kopu vyžaduje velkou dávku odvahy a zodpovědnosti. Zvlášť v Bundeslize, kde na vás pravidelně civí tisíce zvědavců vytvářejících enormní tlak. Doba pandemická ale tíhu okamžiku utlumila a dala šanci plejerům, kterým se před napráskanými ochozy rozklepou kolena. Jenže takový Mark Uth při penaltách hrobové ticho asi nesnese. Útočník Kolína zahrával "Elfmeter" v květnu hned třikrát v řadě, proměnil však pouze ten první proti Mohuči. Následně si Uth nepřišel na düsseldorfského Floriana Kastenmeiera ani Olivera Baumanna z Hoffenheimu. Jeho spoluhráč Jhon Córdoba jistě skřípal zubama, neboť i on se chtěl z penaltového puntíku zapsat do listiny střelců. A jelikož se Uth ve zbytku sezony nevykoupil ani góly ze hry, nezbylo "Kozlům" nic jiného než se s devětadvacetiletým forvardem rozloučit a vrátit jej po vypršení hostování zpět do Schalke. V Gelsenkirchenu si penalty může převzít po Danielu Caligiurim, jenž se přesunul do Augsburgu.

Uth nicméně nebyl jediným, kdo zažil podobný problém. Florian Niederlechner z Augsburgu si míč na penaltový puntík nachystal 7. června shodou okolností proti Kolínu a...nedal. Z osobního neúspěchu později přímo obvinil atmosféru na stadionu duchů. Kdyby totiž ve WWK Areně nebylo tradičně slyšet vlastního slova, tak by Niederlechner jistě nezaslechl, jak jeden z protihráčů radí gólmanovi Kozlů Timo Hornovi ohledně oblíbeného místa, do kterého kanonýr FCA penalty zahrává. Niederlechner na to skočil - místo tradičního pravého rohu pálil doleva, tedy přesně tam, kam skočil Horn. Jeho nezdar sledoval i Uth, který tentokrát od sudího Cortuse žádnou příležitost k exekuci pokutového kopu nedostal. Snad pro jistotu, chtělo by se říct.

Nejen v Německu se při úvahách, jak jednotlivé soutěže v rozjetých ročních dohrát, debatovalo o zdraví a výdrži hráčů. Ti to opravdu neměli lehké. Trenéři pak museli více alternovat a míchat sestavou, což při omezení lidských zdrojů nebylo u některých mančaftů jednoduché. Sami fotbalisté pak pak měli jazyk na vestě, což bylo zejména ve druhých poločasech znát. Logicky si řeknete, že při takové konstelaci nemohou padat běžecké rekordy. Ale kdeže, to neznáte Vladimíra Daridu, maratonce z Herthy. Ten nejprve proti Augsburgu uběhl za zápas 14,34 kilometru, čímž překonal dva roky starý vlastní rekord, aby za další týden zdolal 14,65 kilometru a posunul samotné bundesligové maximum. Nám nezbývá než před českým reprezentantem smeknout. Darida je prostě srdcař, který by za berlínskou "Starou dámu" klidně nechal na trávníku duši.

Zatímco z Daridy se stal vytrvalec, Kai Havertz z Leverkusenu se zase rozpomněl, jak dobře tu kopanou vlastně ovládá. V předchozím průběhu sezony byl mladý supertalent nezvykle nevýrazný. Stále patřil mezi opory Bayeru, ale od hráče, na jehož bedrech má stát budoucí reprezentační "Nationalelf", to bylo vcelku málo. To se však po restartu Bundesligy změnilo. Hned v úvodu proti Brémám i Mönchengladbachu se Havertz blýskl dvěma zásahy, načež do posledního kola zaznamenal ještě vítězné trefy proti Freiburgu a v derby proti Kolínu. Navrch na paži několikrát navlékl kapitánskou pásku, čímž kouč Werkself Peter Bosz jasně demonstroval, jak je Havertz pro jeho mužstvo důležitý. V posledních dnech se v médiích probírá budoucnost ofenzivního univerzála, přičemž nejčastěji se hovoří o přesunu do Bayernu či za hranice Havertzovy rodné hroudy - do Španělska nebo Anglie. Velký vliv na zvýšeném zájmu o mladíka z Leverkusenu pak mají právě jeho výkony z května a června.

Havertz tedy vyrostl především herně. Avšak u takového Leona Goretzky nelze hned při prvním pohledu přehlédnout, kterak výrazně zmohutněl. Pryč je tintítko ze Schalke, v Mnichově vyrostl z talentovaného mladíka pořádný chlap. Goretzka během výluky rozhodně nezahálel, naopak se vrátil s vizáží Medvědáče bratří Grimmů. Co je však podstatné, jeho proměna se promítla hlavně na hřišti. V záloze Bayernu zaujal klíčové místo a stal se jedním ze stavebních kamenů mistrovské jízdy Bavorů. A pokud jej nedejbože přestane kopaná naplňovat, může se Goretzka inspirovat někdejším brankářem Werderu Brémy Timem Wiesem, jenž po konci fotbalové kariéry přesedlal na wrestling. Potřebné proporce k bojovým sportů totiž pomalu nabírá.


Ne všem se ale po návratu na trávníky vyloženě dařilo. Takový Dennis Diekmeier ze Sandhausenu vstoupil do dohrávky 2. Bundesligy příšerně. V prvním "pokoronavirovém" zápase vydržel kapitán celku z Bádenska-Württumberska na hřišti jen něco málo přes tři minuty, než se nechal v Aue vyloučit. Po jednozápasové stopce však pravý bek prožil snový návrat, když proti Wiesbadenu vstřelil vůbec svůj první gól v profesionální kariéře. To ale nebylo všechno. Přišlo poslední kolo, v němž Sandhausen pětigólovým přídělem zpečetil osud Hamburku, jemuž po roce opět utekl postup do první ligy mezi prsty. Búra na hamburském Volksparkstadionu pak svou druhou kariérní trefou zkompletoval třicetiletý Diekmeier, jenž přitom dlouhých osm let hájil barvy přístavního HSV. To jsou paradoxy...

V některých městech byli se sezonním výsledkem spokojeni, jinde zase méně, tak to ve fotbale tradičně chodí. Slavit se dá v Bundeslize ledacos: titul, umístění na stupních vítězů, postup do evropských poháru nebo záchrana. Právě udržení se v elitní soutěži může vyvolat větší euforii, než se na první dobrou zdá, zvlášť když jste v takovém boji pravidelně úspěšní. V Mohuči proto demonstrovali, že záchrana je vlastně cennější než zisk Meisterschale. Na oslavných tričkách, které si "nulapětky" nechali vyhotovit, si dobírají Bayern tím, že jeho série osmiletého ligového kralování je už vlastně nudná. Avšak zachránit se jedenáctkrát v řadě? To je panečku něco. Jen v Mohuči všechny zamrzelo, že další klubový úspěch nemohli oslavit s fanoušky, což na tričkách ostatně také vzkazují.


Ať se nám to líbí nebo ne, dlouhá pauza způsobená nepříznivou epidemiologickou situací do značné míry ovlivnila ráz jarní Rückrunde. Mužstva, která v lednu až březnu válela, byla zastavena v rozletu, kdežto původně trápící se celky dostaly kvůli vynucenému intermezzu druhou šanci. Tu perfektně zužitkoval Hoffenheim, jenž se zprvu nemohl odrazit z bažin středu tabulky. Teprve poté, co nabral síly, úspěšně zaútočil na Evropu a dosáhl nejvýraznější změny v počtu bodů na jeden zápas před epidemií a po ní. Hned za ním se v této statistice umístily Brémy, které na jaře do 25. kola získaly jen čtyři body, ve zbytku Rückrunde už ale třináct, a také proto se nakonec v Bundeslize zachránily. Na zápasy před prázdnými tribunami by naopak nejraději zapomněl Kolín, který v průběžné jarní tabulce před dvouměsíční pauzou sídlil na solidní čtvrté pozici, jenže ve zbývajících devíti kolech uhrál pouze čtyři body a nechybělo mnoho, aby se kozli ještě zapletli do záchranářských bojů.

Samostatnou zmínku si "zaslouží” Schalke. Königsblauen se trápili již v prvních měsících kalendářního roku, kdy nenavázali na vyvedený podzim a připsali si na své konto jen sedm bodů. V květnu a červnu to však šlo s klubem z Gelsenkirchenu definitivně z kopce. Za devět kol uhrála družina trenéra Davida Wagnera jen dvě remízy, jinak prohrávala, kde se dalo. Celkově si za celou Rückrunde připsal méně bodů pouze poslední Paderborn. Díky první polovině ročníku se Schalke umístilo na dvanáctém místě, tedy relativně daleko od spodních pater, i tak ale královsky modří solidně brnkali vlastním fandům na nervy. Ti si pořádný stres zažili už vloni, kdy Königsblauen nebyli daleko od sestupu, a letošní jarní bída jim zdánlivou historii připomenula. Z Veltins Areny navíc již delší dobu hlásí finanční trable. Hrdý klub z Porúří opravdu nezažívá léta na výsluní.

Bundesliga už má tedy svou nepříjemnou epizodu bez diváků za sebou. Teprve se však ukáže, zda nepřijde pokračování. Pokud ano, doufejme, že nabídne podobně - nebo i více - zajímavých fragmentů, které absenci diváků alespoň částečně okoření. Přesto je zcela pochopitelně v zájmu drtivé většiny návrat davů na ochozy. Ať tak či onak, Bundesliga bude nadále servírovat špičkovou podívanou s tradičním německým šmakem.