Anglický glosář: O penaltové krizi Man Utd a bezradném Tottenhamu
Máme za sebou teprve tři kola nového ročníku anglické Premier League, a už teď jako by se vzhůru nohama převrátilo. Aston Villa vyučila Everton, Newcastle se tolik nenadřel s Tottenhamem, Crystal Palace veze tři body z Old Trafford — kdo četl minulý glosář, ten už hádám dávno zamířil do sekce komentářů...
Poučil jsem se z minulého debaklu? Ale kdeže, úvody sezon jsou tu od ukvapených závěrů a názorů šitých horkou jehlou, takže v tom budeme nerušeně pokračovat a dnespopravíme napravíme pro změnu jiné dva kluby.
Dnešní glosář je poněkud delší, potažmo svými tématy o chlup hutnější, a na "vině" je mj. chystaná pauza.
Za týden se dostaví kolega Marek Ustohal s tradiční Kostkou, která se bude vracet pravidelně vždy po uplynutí každého měsíce s cílem vše uceleně zrekapitulovat. Já budu mezitím i během reprezentační pauzy poctivě dovolenkovat, aby se Glosář ve své klasické podobě vrátil v půlce září, a pokud možno, ještě lepší.
Závěrem úvodu opakuji: pokud vás nazlobí nějaký podtitulek a máte nutkání mě okamžitě seřvat v diskuzi, neostýchejte se prosím číst dále — následující text nutně nemusí, ale taky klidně může argumentovat proti. A dříve nebo později dostanete šanci se mi přinejmenším vysmát, takže s prázdnou neodejdete...
Definitivní řešení diskuze, která zachvátila všechny kouty sociálních sítí a mediálních prostorů.
Předmět debaty: Umí v Manchesteru United vůbec někdo kopat penalty?
Jádro problému:
Pryč jsou doby vyčkávajícího Erica Cantony, který z gólmanových kolen vždy bezpečně odtušil jeho pohyb a chladnokrevně zamířil do jeho protisměru (14/16). Pryč jsou doby Cristiana Ronalda, o jehož penaltovém umění toho času ještě nikdo příliš nepochyboval (11/13). Tentam je sám vyhlášený zabiják Ruud van Nistelrooy, jehož pokutový kop pro jistotu rovnou pomáhal ukončit slavný unbeaten run Arsenalu (18/22). Jedenáct penaltových zářezů Steva Bruce ze sezony 1990/91 si už snad nikdo nevybaví.
Kdepak, nyní je Manchester United zdánlivě v koncích — bez spolehlivého exekutora, a k tomu bez osobnosti, jež by si na hřišti všechny srovnala. Po utkání s Wolverhamptonem, kdy na sebe zodpovědnost bral neúspěšný Pogba jen týden poté, co z puntíku skóroval Rashford, trenér Solskjaer připustil, že jsou na penalty interně určení oba. Počkat... to jako fakt OBA?! Jak je takový binec na této úrovni vůbec možný?
Holt, nedá se svítit: když toho Solskjaer očividně není sám schopen, pojďme to tedy vyřešit za něj...
Kandidát na řešení problému č. 1: Marcus Rashford
Pro: Je to odchovanec. V celé kariéře se teď mýlil poprvé ze sedmi pokusů a Gary Neville s Chrisem Suttonem mají za to, že se tak stalo čistě proto, že mu Pogba týden zpátky "narušil rytmus". Jamie Carragher navíc nepochybuje o tom, že je to nejlepší penaltový exekutor v týmu, takže potuplováno.
Proti: Jeho šrám je nejčerstvější, Football Manager 2019 na penalty víc věří i Andreasi Perreirovi, a stejně jako Pogba byl Rashford po selhání proti Crystal Palace vystaven rasistickým urážkám, přestože je to odchovanec, v celé kariéře se mýlil poprvé ze sedmi pokusů a Gary Neville... no dál už to znáte.
Kandidát na řešení problému č. 2: Paul Pogba
Pro: Je to pohodář a rozhodit ho nemohou ani čtyři neproměněné penalty od začátku minulé sezony. Jeho devět úspěšných pokutových kopů v barvách United (z toho pět v roce 2019) ostatně stále pohodlně přebije ty čtyři zpackané. A na rozdíl od Rashforda teď aspoň nechal vyniknout gólmana...
Proti: Konsenzus, že Pogba neumí kopat penalty, se protentokrát jeví definitivní. Shodnou se na tom i Neville s Carragherem. A lepší celkovou bilanci na puntíku má i Christian Benteke.
Kandidát na řešení problému č. 3: Anthony Martial
Pro: Jeho jedinou neproměněnou penaltu za United si už nikdo nepamatuje, protože se nad Benfikou stejně vyhrálo 2:0 a psal se říjen 2017, kdy ještě Mourinhův tým vypadal silně a Romelu Lukaku si na Old Trafford teprve zvykal. Dalších pět penalt Martial proměnil, a to včetně dvou z derby s Liverpoolem (Evropská liga 2015/16) a Manchesterem City (Premier League 2018/19), takže je evidentně psychicky odolný. Navíc je to rozený lídr, což naposledy dokázal v sobotu, když v mžiku podával míč Rashfordovi a zamezil tak jakýmkoliv dalším sporům s Pogbou. Už jen z toho důvodu si to příště zaslouží i kopnout.
Proti: Aktuálně se zdá být favoritem většiny nezaujatých a části zaujatých pozorovatelů, což znamená jediné — v případě svěřené důvěry nevyhnutelně selže. Navíc si v sobotu přivodil svalové zranění, takže je klidně možné, že u další příležitosti ani nebude na trávníku. A co když se i na puntíku rozhodne pro svou půvabnou koncovku šajtlí? Dal vůbec někdy někdo penaltu šajtlí? To smrdí průšvihem...
Kandidát na řešení problému č. 4: Juan Manuel Mata
Pro: Je to zkušenost sama a penaltu naposledy neproměnil v únoru 2016.
Proti: V téhle sezoně zatím nastřádal jen 21 minut a za poslední bezmála čtyři roky (konkrétně od listopadu 2015) zahrával přesně dvě penalty. Půlku z nich neproměnil v únoru 2016.
Kandidát na řešení problému č. 5: Jesse Lingard
Pro: V uplynulé sezoně Manchester United proměnil stejný počet penaltových příležitostí, kolik jich naopak zahodil, a ze stávajících členů kádru má Lingard jako jediný pozitivní bilanci (1-0). Navíc není schopný dát gól ze hry, a případný zářez z puntíku mu tak může jedině pomoci.
Proti: V celé kariéře má neutrální bilanci (1-1). Navíc není schopný dát gól ze hry, a případné selhání na puntíku mu tak může jedině uškodit.
Konečný verdikt: Není to nakonec jedno? Základem přece je, že se Harry Maguire "pro tenhle klub narodil". Dál už si to všechno sedne samo...
Vedl jsem si zhruba následovně:
Aneb kdo přesvědčivě vyhraje v příštím kole...
1. Watford
Hornets jsou jediným týmem s nula body na kontě po třech kolech, a to vlastně zdaleka, čili jsou svým způsobem laciný terč. A svým způsobem zase nejsou, protože minule pod stejným koučem finišovali na 11. místě a uhráli teprve druhé finále FA Cupu v klubové historii, a první takové po 35 letech. Takže... je jakákoliv panika po otřesném vstupu do sezony na místě? Opět nepodám přesvědčivou odpověď: jo i ne.
Před rokem Watford porážel Tottenham a do první reprezentační pauzy v sezoně kráčel s hlavou hrdě zdviženou, zcela neporažen. Letos bude v takřka opačné pozici, ať už další kolo dopadne jakkoliv. Proti West Hamu nyní Doucouré brzy zavinil pokutový kop, a ačkoliv Hornets záhy srovnali, jakmile dostali druhý gól, jakékoliv jejich přesvědčení o vlastní síle jako by zmizelo. Takhle přesně vypadá tým, který si nevěří, a bodejť by ne: z posledních 31 zápasů Graciovi svěřenci posbírali stejný počet jednatřiceti bodů a polovina z jejich osmi výher přišla proti později sestupujícím týmům. V tomto kalendářním roce ze současných účastníků Premier League častěji padl akorát Brighton (12); Watford má na kontě jen o jednu prohru méně.
Teď ale z té světlejší stránky: Watford je už několik týdnů bez zraněného talismanu Troye Deeneyho, který svým jedinečným skillsetem na hrotu útoku dělá zcela zásadní rozdíl. Javi Gracia se snaží, zatím ideální formaci nenašel, ale i přes porážku možná zabere ta z utkání s West Hamem: Michael Cox pro The Athletic píše, že dvojice neortodoxních hrotových útočníků Gray-Deulofeu v netradičním diamantovém rozestavení spolupracovala dobře, často se nacházela v obou směrech a pouze ukvapená/nepřesná střelba nejspíš Watford stála lepší výsledek.
To dokonale pasuje: od začátku minulé sezony si mimo první šestku více "vyložených šancí" vytvořil akorát Bournemouth; problém je jejich proměňování, které má Watford vůbec nejhorší z celé ligy (30,2 %). Ať si o metrice xG myslíte, co chcete, jediný reálný gól ze 4,03 očekávaných, to prostě není nic udržitelného, a proto Watford nejspíš napříště sestřelí Newcastle 5:3.
2. Tottenham
Po třech kolech to možná bude znít divně, ale... dál už to odkládat prostě nešlo! První kolo a první kohoutí trápení bez Eriksena ještě bylo docela přirozené. V druhém kole se vytěžilo absolutní maximum z absolutního minima, ale dělo se tak proti Manchesteru City, takže i to se dalo přejít s mávnutím ruky. Nad touhle blamáží s Newcastlem se už jen tak pokrčit rameny nedá; pokud je tohle obraz budoucnosti bez Eriksena, tak to teda potěš pánbůh. A že se Pochettino jó přemáhal, aby ho tam v neděli vůbec poslal.
Osmdesát procent držení míče, dvě střely na bránu, obě zoufalé a obě od Son Heung-mina. Nula gólů.
Bylo to vyloženě bolestivé sledovat a člověk ve finále ani nemohl uzavřít, že by to Newcastle odbránil nějak fenomenálně, že by to Tottenhamu nějak zásadně zavřel. Ne, tohle bylo daleko spíš o nemohoucnosti Spurs. Vždyť Moussa Sissoko se od pohledu třásl i při každé rutinní předávce do křídla Roseovi či dozadu stoperům. Domácí nevypadali být pouze bez nápadu, oni zároveň hráli za nedostačujícího tempa, jako by se stále dusili pod tíhou nahňácaného jarního rozpisu zápasů, kdy jen taktak poráželi Brighton či Watford a bez gólu se skláněli před Man Utd nebo West Hamem. Tottenham prostě vypadal, jako by se do utkání musel vyloženě nutit, což takhle na úvod sezony nemůže být dobré znamení. (Anebo to nic neznamená.)
Jedna věc mě každopádně zaráží: pokud se Spurs skutečně připravují na alternativu Eriksenova odchodu, proč se ještě Lo Celso při zranění Alliho nezkusil na desítce, pod Harrym Kanem? Argentinec se Eriksenovi typologicky nejvíce blíží, když dokáže dát finální přihrávku i zajímavě vystřelit a dorazit do vápna z druhé vlny, ovšem před týdnem nahrál šest minut a včera šel na hřiště naráz s Eriksenem. První hodinu hry se mezitím na obou křídlech naráz zabíjeli Son s Lucasem Mourou, jako by celou dobu čekali na ten balon, který jim umožní roztáhnout hru, a který neměl odkud přijít. Těžko říct, co si od toho Pochettino sliboval, ale že to dopadlo takhle bolestně předvídatelně a bez většího oživení, to mu k duhu vážně přičíst nelze.
Aktuální testovací případ: Mason Mount (Chelsea)
Záložní testovací případ: Tammy Abraham (Chelsea)
Pokud Dani Ceballos je nový a ještě pohyblivější Santi Cazorla, potom Mason Mount je nástupcem stejného ražení pro Franka Lamparda. To přitom není nic z mé hlavy, tohle srovnání pochází od samotného manažera Chelsea, podle nějž Mount hraje podobným stylem, respektive se na hřišti podobně chová. Lampard nebyl nejrychlejším ani nejtechničtějším fotbalistou, ale myslelo mu to pořádně a v podstatě neuběhl zápas, kdy by si nenašel několik kapes volného prostoru pro svou vytříbenou střelbu. Mason Mount zatím působí podobně oportunistickým, inteligentním dojmem a krom toho je presující mašinou.
A pak je tu Tammy Abraham — útočník, který byl odeslán na ještě více hostování než kolega Mount (tři), a v rozstřelu Superpoháru UEFA neproměnil rozhodující penaltu, načež ho v základu nahradil Giroud. Teď se Abraham do zahajovací jedenáctky vrátil a odvděčil se dvěma parádně zakončenými útoky, když speciálně jeho obtížný halfvolej z úvodu zápasu bral svou přesností dech.
Nakonec je tedy navýsost symbolické, že této "svěží, nové" Chelsea vedené populárním Lampsem první výhru zařídili zrovna tihle dva. Podle všeho se dva odchovanci Chelsea v jednom zápase netrefili od roku 1996, a byť se s touto statistikou nevytasil žádný obvyklý podezřelý (tedy nikdo tradičně důvěryhodný), to období musí zhruba sedět. Z mnoha úhlů pohledu by tohle vlastně pasovalo i do "satisfakce kola"...
No sláva. Po nějakou dobu má statistika "dribbled past" utrum. Sice nakonec u vápna zakopl o balon a nikdy vlastně ani nepouštěl pořádnou hrůzu, ale hlavní je, že Nicolas Pépé jednou na pár sekund ukázal záda Virgilu Van Dijkovi a sesadil tak Mikela Merina z trůnu posledního hráče, který se "prodribloval" přes hlavního kandidáta na letošní Zlatý míč. Pépé takhle potvrdil svůj status klíčové letní posily Arsenalu a Van Dijkova série se zastavila na uspokojivě kulatých 50 zápasech, takže spokojenost vážně na všechny strany.
Když už jsme u těch driblinků, je nasnadě po fanoušcích portugalské reprezentace a katalánské Barcelony převzít štafetu a pořádně se svézt na "intergalakticky nemožném" Andrém Gomesovi, což? Ten sice na Goodison Parku již loni hostoval, ale protože se teď v létě leckdo nebál jeho cenovku v hodnotě 25 milionů eur označit za "bargain", nabízí se všem takovým odvážlivcům jejich slova okamžitě vmést do tváře. Páteční zápas s Aston Villou byl totiž pro takové posměváčky učiněnou vodou na mlýn: Gomes fauloval nejčastěji ze všech (4), a když už se pokusil o obranný zákrok a nefauloval přitom, soupeř se přes něj stejně prohnal (4). Oloupat se nechal i při druhém gólu a krom toho zkompletoval jen 80 % svých nahrávek.
Největší podvodník mezi profesionálními fotbalisty je zpátky na scéně. Tohle by vlastně vydalo i na "satisfakci kola"...
Před rokem jsme se v českých médiích dočetli, že neznámý český stoper Tomáš Egert na Žižkově nezvládal skloubit vysokou školu s vrcholovým fotbalem, a tak se vydal do Anglie, kde záhy spolu s nástupem na univerzitu podepsal profesionální smlouvu s druholigovým Burtonem Albion. (Letos už hraje čtvrtou ligu za Oldham.)
Nyní se dozvídáme, že je takové životní rovnováhy možné docílit i na té vůbec nejvyšší anglické úrovni, když Wilfred Ndidi odhalil, že při polykání těžké minutáže v barvách Leicesteru zároveň usiluje o titul v podnikání. "Chtěl jsem si tenhle kurz udělat, protože když člověk vyrůstá v Nigérii, mnoho z nás ani nemá tu příležitost docházet do školy," vysvětlil svou úctyhodnou kariérní volbu rodák z Lagosu, který se poprvé do Evropy vydal až v čerstvých osmnácti letech. Loni Ndidi zasáhl do všech 38 zápasů Premier League a dohromady nastřádal 3476 minut hracího času. Letos stabilně účinkoval i na Africkém poháru.
Bonus: Věřím, že jednou nadejde čas, kdy nebudu mít důvod zmínit Teemua Pukkiho, ale dneska to ještě nebude. Jak bych se totiž mohl nepozastavit nad skutečností, že zatímco většina zeměkoule Pukkiho bez zábran oslavuje, jedna její část s tím má menší problém: v malajštině mají totiž slovo "pukki" vyhrazené pro ženské intimní partie, a tak se lecjaký Malajec při vyslovení jména finského šutéra zlehka začervená...
Poslední tým, který vyhrál na Etihad Stadium? Crystal Palace. Poslední tým, který uspěl na Emirates Stadium? Crystal Palace. Poslední tým, který zvítězil na Anfieldu? Crystal Palace. Poslednímorální vítěz z řad hostů na Old Trafford? Chelsea Crystal Palace. A proč že je to vlastně všechno docela zbytečné? Neboť na prostoru týchž osmi měsíců zároveň Eagles doma posbírali jen 13 bodů z možných 36.
Bonusová hádanka: kolik minut stačilo Leemu Cattermoleovi na první žlutou kartu v Eredivisie? Nápověda: O celých 98 minut méně než na první žlutou v Premier League. A "úspěch" slavil hned se svým prvním faulem v novém prostředí. Hotová symfonie pro mé nostalgické uši tohlencto.
Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným. Poprvé od dávné sezony 1981/82 má devatenáct či více klubů po třech zápasech nejméně tři body. Před oněmi 38 lety se to ještě dalo omluvit — nejvyšší soutěž hrálo 22 mančaftů, které ještě mohly být "zmatené" novinkou v podobě tří bodů za výhru — kdežto letos...
Jen jeden účastník Premier League se aktuálně může pochlubit šňůrou výher, přičemž ten samý účastník o tomto víkendu narazil na svůj dosud největší test v sezoně. Tak jak to, že se Liverpool nepodrobil trendu? Jak to, že místo toho tvrdohlavě přepsal svůj klubový rekord (v PL) již dvanáctým vítězstvím v řadě, aby v příštích týdnech naháněl jak svůj absolutní rekord (momentálně "jen" vyrovnal sérii z roku 1990), tak o něco delší šňůry pouhých tří dalších týmů v dějinách Premier League včetně Man City z roku 2017 (18)...?
Inu zdá se, že po loňských trablích s trablemi soupeřů konečně Kloppovi Reds našli ten správný rytmus...
Inspirováno nahodilými web speciály pořadu HBO Last Week Tonight with John Oliver.
Když charitativní organizace Citizens UK nedávno publikovala výsledky svého posledního šetření klubů Premier League, citovala anonymního uklízeče či uklízečku na stadionu Manchesteru United s tím, že si na Old Trafford za jednu hodinu práce vydělá 7,80 liber. To se v českém kontextu nemusí zdát jako zvláště skandální ohodnocení, avšak ve Velké Británii to docela přirozeně vzbudilo velký rozruch — jedná se totiž o částku nedosahující výše "mzdy nad úrovní životního minima" (tzv. living wage). Ta je vládou aktuálně pro lidi nad 25 let vyčíslena na 8,21 liber (GBP) a pružně se mění v závislosti na životních nákladech v zemi.
U Living Wage Foundation (LWF), která tento jev dlouhodobě monitoruje, jsou akreditovány akorát čtyři celky — Liverpool, Everton, Chelsea a West Ham. Celé toto kvarteto se formálně zavázalo ke gážím ve výši alespoň 9 GBP/h (255 kč), přičemž u obou londýnských klubů se dolní hranice posouvá až na 10,55 liber. Tottenham dříve učinil tentýž závazek, ovšem od samotné LWF z nevyjasněných důvodů schválen není; Crystal Palace se mělo přidat pár dnů zpátky, ani tam se však o takovou akreditaci aktuálně opřít nemohou.
I s dalšími dvěma přírůstky se však stále bavíme o cca čtvrtině vyhovujících klubů z celé PL, což je vpravdě tristní bilance. A ačkoliv se řada klubů bude bránit, že všem svým stálým zaměstnancům minimální mzdu vyplácí, taková opatření nepostačují, neboť velkou část pracovní síly — jako právě uklízeče a uklízečky, dobrovolníky a dobrovolnice pro ad hoc výpomoc během domácích utkání, třeba na vyztužení ostrahy — ty samé kluby typicky najímají skrz třetí stranu, tedy různé zprostředkovatele.
Samozřejmě, k celoplošnému vyplácení "living wage" nelze v Británii nikoho formálně nutit; jedná se o čistě dobrovolný závazek, žádné porušení zákona. Ale pokud zrovna anglické kluby utrácejí stylem, jakým utrácejí, a vydržují si fotbalisty způsobem, jakým si je vydržují... zdá se přinejmenším podivné, že potom tolik váhají s institucionalizací adekvátního finančního ohodnocení každého, kdo k chodu klubu jakkoliv přispívá.
Jak ostatně argumentuje Daniel Storey pro iNews: i při zaujmutí toho nejcyničtějšího postoje k věci se takový krok rovná minimálně jednoznačnému PR vítězství, které ve výsledku takový finanční kolos sotva něco stojí (některé kluby by každému musely přihodit ubohých 79 pencí). A pokud by měli sami hráči slevit ze svých platů o pár stovek liber týdně v zájmu pořádných výplat pro ty, kdo jim servírují obědy v klubové kantýně? Nejspíš by ani nemrkli, vždyť mnoho z nich vychází z chudých poměrů. Ale jich se nikdo neptá...
Takzvaně "vyfocené kalkulačkou". A to nás od tohoto nelichotivého zvěčnění jednoho z objevů dosavadního průběhu nového ročníku dělí sotva dvanáct měsíců. Schválně, kolik gólů bude muset dát...
Poučil jsem se z minulého debaklu? Ale kdeže, úvody sezon jsou tu od ukvapených závěrů a názorů šitých horkou jehlou, takže v tom budeme nerušeně pokračovat a dnes
Dnešní glosář je poněkud delší, potažmo svými tématy o chlup hutnější, a na "vině" je mj. chystaná pauza.
Za týden se dostaví kolega Marek Ustohal s tradiční Kostkou, která se bude vracet pravidelně vždy po uplynutí každého měsíce s cílem vše uceleně zrekapitulovat. Já budu mezitím i během reprezentační pauzy poctivě dovolenkovat, aby se Glosář ve své klasické podobě vrátil v půlce září, a pokud možno, ještě lepší.
Závěrem úvodu opakuji: pokud vás nazlobí nějaký podtitulek a máte nutkání mě okamžitě seřvat v diskuzi, neostýchejte se prosím číst dále — následující text nutně nemusí, ale taky klidně může argumentovat proti. A dříve nebo později dostanete šanci se mi přinejmenším vysmát, takže s prázdnou neodejdete...
Velká debata
Definitivní řešení diskuze, která zachvátila všechny kouty sociálních sítí a mediálních prostorů.
Předmět debaty: Umí v Manchesteru United vůbec někdo kopat penalty?
Jádro problému:
Pryč jsou doby vyčkávajícího Erica Cantony, který z gólmanových kolen vždy bezpečně odtušil jeho pohyb a chladnokrevně zamířil do jeho protisměru (14/16). Pryč jsou doby Cristiana Ronalda, o jehož penaltovém umění toho času ještě nikdo příliš nepochyboval (11/13). Tentam je sám vyhlášený zabiják Ruud van Nistelrooy, jehož pokutový kop pro jistotu rovnou pomáhal ukončit slavný unbeaten run Arsenalu (18/22). Jedenáct penaltových zářezů Steva Bruce ze sezony 1990/91 si už snad nikdo nevybaví.
Kdepak, nyní je Manchester United zdánlivě v koncích — bez spolehlivého exekutora, a k tomu bez osobnosti, jež by si na hřišti všechny srovnala. Po utkání s Wolverhamptonem, kdy na sebe zodpovědnost bral neúspěšný Pogba jen týden poté, co z puntíku skóroval Rashford, trenér Solskjaer připustil, že jsou na penalty interně určení oba. Počkat... to jako fakt OBA?! Jak je takový binec na této úrovni vůbec možný?
Holt, nedá se svítit: když toho Solskjaer očividně není sám schopen, pojďme to tedy vyřešit za něj...
Kandidát na řešení problému č. 1: Marcus Rashford
Pro: Je to odchovanec. V celé kariéře se teď mýlil poprvé ze sedmi pokusů a Gary Neville s Chrisem Suttonem mají za to, že se tak stalo čistě proto, že mu Pogba týden zpátky "narušil rytmus". Jamie Carragher navíc nepochybuje o tom, že je to nejlepší penaltový exekutor v týmu, takže potuplováno.
Proti: Jeho šrám je nejčerstvější, Football Manager 2019 na penalty víc věří i Andreasi Perreirovi, a stejně jako Pogba byl Rashford po selhání proti Crystal Palace vystaven rasistickým urážkám, přestože je to odchovanec, v celé kariéře se mýlil poprvé ze sedmi pokusů a Gary Neville... no dál už to znáte.
Kandidát na řešení problému č. 2: Paul Pogba
Pro: Je to pohodář a rozhodit ho nemohou ani čtyři neproměněné penalty od začátku minulé sezony. Jeho devět úspěšných pokutových kopů v barvách United (z toho pět v roce 2019) ostatně stále pohodlně přebije ty čtyři zpackané. A na rozdíl od Rashforda teď aspoň nechal vyniknout gólmana...
Proti: Konsenzus, že Pogba neumí kopat penalty, se protentokrát jeví definitivní. Shodnou se na tom i Neville s Carragherem. A lepší celkovou bilanci na puntíku má i Christian Benteke.
Kandidát na řešení problému č. 3: Anthony Martial
Pro: Jeho jedinou neproměněnou penaltu za United si už nikdo nepamatuje, protože se nad Benfikou stejně vyhrálo 2:0 a psal se říjen 2017, kdy ještě Mourinhův tým vypadal silně a Romelu Lukaku si na Old Trafford teprve zvykal. Dalších pět penalt Martial proměnil, a to včetně dvou z derby s Liverpoolem (Evropská liga 2015/16) a Manchesterem City (Premier League 2018/19), takže je evidentně psychicky odolný. Navíc je to rozený lídr, což naposledy dokázal v sobotu, když v mžiku podával míč Rashfordovi a zamezil tak jakýmkoliv dalším sporům s Pogbou. Už jen z toho důvodu si to příště zaslouží i kopnout.
Proti: Aktuálně se zdá být favoritem většiny nezaujatých a části zaujatých pozorovatelů, což znamená jediné — v případě svěřené důvěry nevyhnutelně selže. Navíc si v sobotu přivodil svalové zranění, takže je klidně možné, že u další příležitosti ani nebude na trávníku. A co když se i na puntíku rozhodne pro svou půvabnou koncovku šajtlí? Dal vůbec někdy někdo penaltu šajtlí? To smrdí průšvihem...
Kandidát na řešení problému č. 4: Juan Manuel Mata
Pro: Je to zkušenost sama a penaltu naposledy neproměnil v únoru 2016.
Proti: V téhle sezoně zatím nastřádal jen 21 minut a za poslední bezmála čtyři roky (konkrétně od listopadu 2015) zahrával přesně dvě penalty. Půlku z nich neproměnil v únoru 2016.
Kandidát na řešení problému č. 5: Jesse Lingard
Pro: V uplynulé sezoně Manchester United proměnil stejný počet penaltových příležitostí, kolik jich naopak zahodil, a ze stávajících členů kádru má Lingard jako jediný pozitivní bilanci (1-0). Navíc není schopný dát gól ze hry, a případný zářez z puntíku mu tak může jedině pomoci.
Proti: V celé kariéře má neutrální bilanci (1-1). Navíc není schopný dát gól ze hry, a případné selhání na puntíku mu tak může jedině uškodit.
Konečný verdikt: Není to nakonec jedno? Základem přece je, že se Harry Maguire "pro tenhle klub narodil". Dál už si to všechno sedne samo...
Tři brzcí kandidáti na sestup (revize)
Vedl jsem si zhruba následovně:
GOOOOOOOOOOOOOOOOAAAAALLL!!!!!
— Ipswich Town FC (@IpswichTown) August 24, 2019
NORWOOD BATTERS IT STRAIGHT DOWN THE MIDDLE AND TOWN LEAD! pic.twitter.com/UOcCmvrf6t
Jeden varovný prst na každé ruce
Aneb kdo přesvědčivě vyhraje v příštím kole...
1. Watford
Hornets jsou jediným týmem s nula body na kontě po třech kolech, a to vlastně zdaleka, čili jsou svým způsobem laciný terč. A svým způsobem zase nejsou, protože minule pod stejným koučem finišovali na 11. místě a uhráli teprve druhé finále FA Cupu v klubové historii, a první takové po 35 letech. Takže... je jakákoliv panika po otřesném vstupu do sezony na místě? Opět nepodám přesvědčivou odpověď: jo i ne.
Před rokem Watford porážel Tottenham a do první reprezentační pauzy v sezoně kráčel s hlavou hrdě zdviženou, zcela neporažen. Letos bude v takřka opačné pozici, ať už další kolo dopadne jakkoliv. Proti West Hamu nyní Doucouré brzy zavinil pokutový kop, a ačkoliv Hornets záhy srovnali, jakmile dostali druhý gól, jakékoliv jejich přesvědčení o vlastní síle jako by zmizelo. Takhle přesně vypadá tým, který si nevěří, a bodejť by ne: z posledních 31 zápasů Graciovi svěřenci posbírali stejný počet jednatřiceti bodů a polovina z jejich osmi výher přišla proti později sestupujícím týmům. V tomto kalendářním roce ze současných účastníků Premier League častěji padl akorát Brighton (12); Watford má na kontě jen o jednu prohru méně.
Teď ale z té světlejší stránky: Watford je už několik týdnů bez zraněného talismanu Troye Deeneyho, který svým jedinečným skillsetem na hrotu útoku dělá zcela zásadní rozdíl. Javi Gracia se snaží, zatím ideální formaci nenašel, ale i přes porážku možná zabere ta z utkání s West Hamem: Michael Cox pro The Athletic píše, že dvojice neortodoxních hrotových útočníků Gray-Deulofeu v netradičním diamantovém rozestavení spolupracovala dobře, často se nacházela v obou směrech a pouze ukvapená/nepřesná střelba nejspíš Watford stála lepší výsledek.
To dokonale pasuje: od začátku minulé sezony si mimo první šestku více "vyložených šancí" vytvořil akorát Bournemouth; problém je jejich proměňování, které má Watford vůbec nejhorší z celé ligy (30,2 %). Ať si o metrice xG myslíte, co chcete, jediný reálný gól ze 4,03 očekávaných, to prostě není nic udržitelného, a proto Watford nejspíš napříště sestřelí Newcastle 5:3.
2. Tottenham
Po třech kolech to možná bude znít divně, ale... dál už to odkládat prostě nešlo! První kolo a první kohoutí trápení bez Eriksena ještě bylo docela přirozené. V druhém kole se vytěžilo absolutní maximum z absolutního minima, ale dělo se tak proti Manchesteru City, takže i to se dalo přejít s mávnutím ruky. Nad touhle blamáží s Newcastlem se už jen tak pokrčit rameny nedá; pokud je tohle obraz budoucnosti bez Eriksena, tak to teda potěš pánbůh. A že se Pochettino jó přemáhal, aby ho tam v neděli vůbec poslal.
Osmdesát procent držení míče, dvě střely na bránu, obě zoufalé a obě od Son Heung-mina. Nula gólů.
Bylo to vyloženě bolestivé sledovat a člověk ve finále ani nemohl uzavřít, že by to Newcastle odbránil nějak fenomenálně, že by to Tottenhamu nějak zásadně zavřel. Ne, tohle bylo daleko spíš o nemohoucnosti Spurs. Vždyť Moussa Sissoko se od pohledu třásl i při každé rutinní předávce do křídla Roseovi či dozadu stoperům. Domácí nevypadali být pouze bez nápadu, oni zároveň hráli za nedostačujícího tempa, jako by se stále dusili pod tíhou nahňácaného jarního rozpisu zápasů, kdy jen taktak poráželi Brighton či Watford a bez gólu se skláněli před Man Utd nebo West Hamem. Tottenham prostě vypadal, jako by se do utkání musel vyloženě nutit, což takhle na úvod sezony nemůže být dobré znamení. (Anebo to nic neznamená.)
Jedna věc mě každopádně zaráží: pokud se Spurs skutečně připravují na alternativu Eriksenova odchodu, proč se ještě Lo Celso při zranění Alliho nezkusil na desítce, pod Harrym Kanem? Argentinec se Eriksenovi typologicky nejvíce blíží, když dokáže dát finální přihrávku i zajímavě vystřelit a dorazit do vápna z druhé vlny, ovšem před týdnem nahrál šest minut a včera šel na hřiště naráz s Eriksenem. První hodinu hry se mezitím na obou křídlech naráz zabíjeli Son s Lucasem Mourou, jako by celou dobu čekali na ten balon, který jim umožní roztáhnout hru, a který neměl odkud přijít. Těžko říct, co si od toho Pochettino sliboval, ale že to dopadlo takhle bolestně předvídatelně a bez většího oživení, to mu k duhu vážně přičíst nelze.
Mason Mount (vlevo) slaví s Tammym Abrahamem. Zdroj: 90min.com
Novým spasitelem [klubu X] je...
Aktuální testovací případ: Mason Mount (Chelsea)
Záložní testovací případ: Tammy Abraham (Chelsea)
Pokud Dani Ceballos je nový a ještě pohyblivější Santi Cazorla, potom Mason Mount je nástupcem stejného ražení pro Franka Lamparda. To přitom není nic z mé hlavy, tohle srovnání pochází od samotného manažera Chelsea, podle nějž Mount hraje podobným stylem, respektive se na hřišti podobně chová. Lampard nebyl nejrychlejším ani nejtechničtějším fotbalistou, ale myslelo mu to pořádně a v podstatě neuběhl zápas, kdy by si nenašel několik kapes volného prostoru pro svou vytříbenou střelbu. Mason Mount zatím působí podobně oportunistickým, inteligentním dojmem a krom toho je presující mašinou.
A pak je tu Tammy Abraham — útočník, který byl odeslán na ještě více hostování než kolega Mount (tři), a v rozstřelu Superpoháru UEFA neproměnil rozhodující penaltu, načež ho v základu nahradil Giroud. Teď se Abraham do zahajovací jedenáctky vrátil a odvděčil se dvěma parádně zakončenými útoky, když speciálně jeho obtížný halfvolej z úvodu zápasu bral svou přesností dech.
Nakonec je tedy navýsost symbolické, že této "svěží, nové" Chelsea vedené populárním Lampsem první výhru zařídili zrovna tihle dva. Podle všeho se dva odchovanci Chelsea v jednom zápase netrefili od roku 1996, a byť se s touto statistikou nevytasil žádný obvyklý podezřelý (tedy nikdo tradičně důvěryhodný), to období musí zhruba sedět. Z mnoha úhlů pohledu by tohle vlastně pasovalo i do "satisfakce kola"...
Narativ je mrtev, ať žije narativ
No sláva. Po nějakou dobu má statistika "dribbled past" utrum. Sice nakonec u vápna zakopl o balon a nikdy vlastně ani nepouštěl pořádnou hrůzu, ale hlavní je, že Nicolas Pépé jednou na pár sekund ukázal záda Virgilu Van Dijkovi a sesadil tak Mikela Merina z trůnu posledního hráče, který se "prodribloval" přes hlavního kandidáta na letošní Zlatý míč. Pépé takhle potvrdil svůj status klíčové letní posily Arsenalu a Van Dijkova série se zastavila na uspokojivě kulatých 50 zápasech, takže spokojenost vážně na všechny strany.
Když už jsme u těch driblinků, je nasnadě po fanoušcích portugalské reprezentace a katalánské Barcelony převzít štafetu a pořádně se svézt na "intergalakticky nemožném" Andrém Gomesovi, což? Ten sice na Goodison Parku již loni hostoval, ale protože se teď v létě leckdo nebál jeho cenovku v hodnotě 25 milionů eur označit za "bargain", nabízí se všem takovým odvážlivcům jejich slova okamžitě vmést do tváře. Páteční zápas s Aston Villou byl totiž pro takové posměváčky učiněnou vodou na mlýn: Gomes fauloval nejčastěji ze všech (4), a když už se pokusil o obranný zákrok a nefauloval přitom, soupeř se přes něj stejně prohnal (4). Oloupat se nechal i při druhém gólu a krom toho zkompletoval jen 80 % svých nahrávek.
Největší podvodník mezi profesionálními fotbalisty je zpátky na scéně. Tohle by vlastně vydalo i na "satisfakci kola"...
Nejdůležitější zjištění týdne
Před rokem jsme se v českých médiích dočetli, že neznámý český stoper Tomáš Egert na Žižkově nezvládal skloubit vysokou školu s vrcholovým fotbalem, a tak se vydal do Anglie, kde záhy spolu s nástupem na univerzitu podepsal profesionální smlouvu s druholigovým Burtonem Albion. (Letos už hraje čtvrtou ligu za Oldham.)
Nyní se dozvídáme, že je takové životní rovnováhy možné docílit i na té vůbec nejvyšší anglické úrovni, když Wilfred Ndidi odhalil, že při polykání těžké minutáže v barvách Leicesteru zároveň usiluje o titul v podnikání. "Chtěl jsem si tenhle kurz udělat, protože když člověk vyrůstá v Nigérii, mnoho z nás ani nemá tu příležitost docházet do školy," vysvětlil svou úctyhodnou kariérní volbu rodák z Lagosu, který se poprvé do Evropy vydal až v čerstvých osmnácti letech. Loni Ndidi zasáhl do všech 38 zápasů Premier League a dohromady nastřádal 3476 minut hracího času. Letos stabilně účinkoval i na Africkém poháru.
Bonus: Věřím, že jednou nadejde čas, kdy nebudu mít důvod zmínit Teemua Pukkiho, ale dneska to ještě nebude. Jak bych se totiž mohl nepozastavit nad skutečností, že zatímco většina zeměkoule Pukkiho bez zábran oslavuje, jedna její část s tím má menší problém: v malajštině mají totiž slovo "pukki" vyhrazené pro ženské intimní partie, a tak se lecjaký Malajec při vyslovení jména finského šutéra zlehka začervená...
Nejzbytečnější statistika kola
Poslední tým, který vyhrál na Etihad Stadium? Crystal Palace. Poslední tým, který uspěl na Emirates Stadium? Crystal Palace. Poslední tým, který zvítězil na Anfieldu? Crystal Palace. Poslední
Bonusová hádanka: kolik minut stačilo Leemu Cattermoleovi na první žlutou kartu v Eredivisie? Nápověda: O celých 98 minut méně než na první žlutou v Premier League. A "úspěch" slavil hned se svým prvním faulem v novém prostředí. Hotová symfonie pro mé nostalgické uši tohlencto.
Satisfakce kola
Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným. Poprvé od dávné sezony 1981/82 má devatenáct či více klubů po třech zápasech nejméně tři body. Před oněmi 38 lety se to ještě dalo omluvit — nejvyšší soutěž hrálo 22 mančaftů, které ještě mohly být "zmatené" novinkou v podobě tří bodů za výhru — kdežto letos...
Jen jeden účastník Premier League se aktuálně může pochlubit šňůrou výher, přičemž ten samý účastník o tomto víkendu narazil na svůj dosud největší test v sezoně. Tak jak to, že se Liverpool nepodrobil trendu? Jak to, že místo toho tvrdohlavě přepsal svůj klubový rekord (v PL) již dvanáctým vítězstvím v řadě, aby v příštích týdnech naháněl jak svůj absolutní rekord (momentálně "jen" vyrovnal sérii z roku 1990), tak o něco delší šňůry pouhých tří dalších týmů v dějinách Premier League včetně Man City z roku 2017 (18)...?
Inu zdá se, že po loňských trablích s trablemi soupeřů konečně Kloppovi Reds našli ten správný rytmus...
How is this still a thing...
Inspirováno nahodilými web speciály pořadu HBO Last Week Tonight with John Oliver.
Když charitativní organizace Citizens UK nedávno publikovala výsledky svého posledního šetření klubů Premier League, citovala anonymního uklízeče či uklízečku na stadionu Manchesteru United s tím, že si na Old Trafford za jednu hodinu práce vydělá 7,80 liber. To se v českém kontextu nemusí zdát jako zvláště skandální ohodnocení, avšak ve Velké Británii to docela přirozeně vzbudilo velký rozruch — jedná se totiž o částku nedosahující výše "mzdy nad úrovní životního minima" (tzv. living wage). Ta je vládou aktuálně pro lidi nad 25 let vyčíslena na 8,21 liber (GBP) a pružně se mění v závislosti na životních nákladech v zemi.
U Living Wage Foundation (LWF), která tento jev dlouhodobě monitoruje, jsou akreditovány akorát čtyři celky — Liverpool, Everton, Chelsea a West Ham. Celé toto kvarteto se formálně zavázalo ke gážím ve výši alespoň 9 GBP/h (255 kč), přičemž u obou londýnských klubů se dolní hranice posouvá až na 10,55 liber. Tottenham dříve učinil tentýž závazek, ovšem od samotné LWF z nevyjasněných důvodů schválen není; Crystal Palace se mělo přidat pár dnů zpátky, ani tam se však o takovou akreditaci aktuálně opřít nemohou.
I s dalšími dvěma přírůstky se však stále bavíme o cca čtvrtině vyhovujících klubů z celé PL, což je vpravdě tristní bilance. A ačkoliv se řada klubů bude bránit, že všem svým stálým zaměstnancům minimální mzdu vyplácí, taková opatření nepostačují, neboť velkou část pracovní síly — jako právě uklízeče a uklízečky, dobrovolníky a dobrovolnice pro ad hoc výpomoc během domácích utkání, třeba na vyztužení ostrahy — ty samé kluby typicky najímají skrz třetí stranu, tedy různé zprostředkovatele.
Samozřejmě, k celoplošnému vyplácení "living wage" nelze v Británii nikoho formálně nutit; jedná se o čistě dobrovolný závazek, žádné porušení zákona. Ale pokud zrovna anglické kluby utrácejí stylem, jakým utrácejí, a vydržují si fotbalisty způsobem, jakým si je vydržují... zdá se přinejmenším podivné, že potom tolik váhají s institucionalizací adekvátního finančního ohodnocení každého, kdo k chodu klubu jakkoliv přispívá.
Jak ostatně argumentuje Daniel Storey pro iNews: i při zaujmutí toho nejcyničtějšího postoje k věci se takový krok rovná minimálně jednoznačnému PR vítězství, které ve výsledku takový finanční kolos sotva něco stojí (některé kluby by každému musely přihodit ubohých 79 pencí). A pokud by měli sami hráči slevit ze svých platů o pár stovek liber týdně v zájmu pořádných výplat pro ty, kdo jim servírují obědy v klubové kantýně? Nejspíš by ani nemrkli, vždyť mnoho z nich vychází z chudých poměrů. Ale jich se nikdo neptá...
Why is this a thing at all...
Takzvaně "vyfocené kalkulačkou". A to nás od tohoto nelichotivého zvěčnění jednoho z objevů dosavadního průběhu nového ročníku dělí sotva dvanáct měsíců. Schválně, kolik gólů bude muset dát...
Norwich's Todd Cantwell has to be a candidate for Lowest-Resolution Wikipedia Photo in the Premier League pic.twitter.com/fpSH5VoniE
— Adam Hurrey (@FootballCliches) August 24, 2019
Související články
Zobrazit jen nejnovější
Zobrazit všechny
Anglický glosář: O upírovi Origim a předvolebních výzvách
11.12.2019, 23:22
Anglický glosář: O chystaných vyhazovech a Zimmermannově díle
28.11.2019, 01:26
Anglický glosář: O nejdelších čekání na výhru a vlčím máku za veterány
12.11.2019, 19:53
Anglický glosář: O válce proti filmování a samých skorosatisfakcích
05.11.2019, 23:52
Anglický glosář: O arsenalské tradici bučení a obskurních hattricích
29.10.2019, 14:49
Anglický glosář: O nejmizernějších derby a bublině z West Hamu
23.10.2019, 11:01
Anglický glosář: O Rodgersově návratu a novém Robbiem Keaneovi
08.10.2019, 06:58
Anglický glosář: O tom, jak rychle a snadno vyspravit VAR
25.09.2019, 13:03
Anglický glosář: O příšerné defenzívě Arsenalu a nepochopeném Leicesteru
18.09.2019, 08:44
Anglický glosář: O faulujícím City a starém dobrém Barnesovi
20.08.2019, 07:27
Anglický glosář: O "tutovém" sestupu Norwiche a Dycheově magii
12.08.2019, 20:25
Komentáře (309)