Anglický glosář: O chystaných vyhazovech a Zimmermannově díle

Král je mrtev, ať žije král. A taky... The Special One je mrtev, ať žije The Humble One. No však to znáte. Jinými slovy přichází první Anglický glosář nové význačné kapitoly dějin naší planety — Mauricio Pochettino je minulostí, José Mourinho je přítomností a v průběhu příštích dvou let také budoucností Tottenhamu Hotspur...

Mourinhův nástup do funkce byl tak dechberoucí, že se všichni zapomněli bavit tím, že Liverpool potřicáté v řadě neprohrál a vyrovnal tak nejdelší šňůru Manchesteru City (duben 2017 - leden 2018), ale také jeden unbeaten run Arsenalu všeobecně známý jako Not The Unbeaten Run (prosinec 2001 - říjen 2002).

Kdepak, místo toho byla média plná Mourinha, přestože nás sám skromný Mourinho varoval, ať se neopovažujeme. Ono to holt nijak jinak nešlo — už jen informace, že se Portugalec stal čtvrtým nejstarším manažerem v Premier League, leckomu vyrazila dech, natož těch 12 střel jenom ze samotné první půle!

Co se dalších událostí týče, vezmeme to už pouze telegraficky: mnou odepsaný Harry Kane se o víkendu přirozeně osamostatnil jako třetí nejproduktivnější hráč Spurs v historii, Ole Gunnar Solskjaer zkušeně vyvolal Csaplárovu past nasazením Phila Jonese, a David De Gea provedl vhazování. Bylo to vzrůšo.

---

Definitivní řešení diskuze, která zachvátila všechny kouty sociálních sítí a mediálních prostorů.

Předmět debaty: Když už byl vyhozen i Pochettino, může následovat kdokoliv.

Jádro debaty: Mauricio Pochettino se ukázal být poněkud dotknutelným, což spustilo lavinu fanouškovských, ale i mediálních přetahovaných — můžeme si být vůbec ještě někoho pozicí zcela jisti, a kdo má nakročeno být dalším v řadě? Jak se ukázalo, nakročeno má celá řada manažerů. Ve Watfordu propírají možnost druhé letošní změny, důvěra se musela interně vyslovovat také Marcovi Silvovi na Goodison Parku, a Pochettinova náhlá volnost rázem vytvořila čerstvý tlak na Oleho Gunnara Solskjaera.

Takže si ten binec pojďme zorganizovat: jaká je šance, že dotyčný nepřežije podzim na lavičce daného klubu, a co konkrétně hovoří ve prospěch i neprospěch odvolání všech žhavých kandidátů na vyhazov?


Kandidát č. 1: Marco Silva (Everton)

Pravděpodobnost odvolání: 85 %

Pro: Aby se Goodison Park v takové rozmanité míře otáčel na svého manažera, to věru není obvyklé. Když už, tak musí být aspoň bývalý. A přece, závěrem překvapivé domácí prohry s Norwichem — už sedmé za 13 kol — se hloučky domácích příznivců přidávaly k "Sacked in the morning" a jiným nesouhlasným projevům. Celý ten výkon opravdu působil jako podepsaný ortel. Toffees jsou nyní navzdory přívětivému losu šestnáctí, jen čtyři body od sestupu, a před nimi během zhruba dvou týdnů výlety na Leicester, Anfield a Old Trafford, proložené domácím kláním s Chelsea. To prostě kouč mančaftu, který naráz postrádá kreativitu, intenzitu i taktickou identitu, nemůže přežít, no ne? A co je na tom všem jaksi hořce ironické: že Silva proslul svižným, na protiútocích založeným 4-3-3, aby v Evertonu převážně stavěl na utrápeném 4-2-3-1 s nevýrazným Sigurdssonem na desítce.

Proti: Inu, poslední případ obdobně mrazivé, až apatické atmosféry na Goodison Parku, který si pamětníci vybaví, se datuje do mizerného podzimu 1983. Jistý Howard Kendall se tehdy blížil půlce svého druhého kompletního ročníku v roli hlavního trenéra Evertonu — stejně jako teď Marco Silva. A všichni víme, jak se jeho režim vyvrbil. Navíc, teprve před listopadovou reprezentační přestávkou analytici ze StatsBomb nabádali k pozdržení veškeré paniky — dle xG metriky (bez započítání penalt) byla jejich ofenzíva Top 5 a jejich defenzíva Top 10 v celé soutěži —, přičemž určitě dává notnou dávku rozumu se odvolávat na letní odchod Gueyeho jakožto hlavní důvod, proč Everton dosud nebyl schopen přenést svůj silný finiš minulého ročníku do toho aktuálního.


Kandidát č. 2: Manuel Pellegrini (West Ham)

Pravděpodobnost odvolání: 65 %

Pro: Pakliže Pochettinovi do značné míry zlomila vaz demotivovaná kabina, která se za něj náhle nechtěla bít, Pellegriniho současná situace nemusí být tolik odlišná. Dříve rozdílový Felipe Anderson teď už vlastně pravidelně střídá okolo poločasové přestávky, bez gólového příspěvku zůstává též Lanzini, hrotový útočník Haller od začátku září zavěsil všehovšudy jednou zkraje října, obránce Issa Diop už rovněž nehraje nikde poblíž svého výkonnostního stropu, a Jarmolenko šel v posledním utkání dolů po 55 minutách a s pouhými 16 dotyky s balonem na kontě.

West Ham zkrátka potřebuje zemětřesení, i kdyby jen dočasné za účelem vyslání signálu uspokojeným hráčům, a Pellegrini ho nezpůsobí. Defenzivní standardky nevyspravil, presink jeho hvězdné útočné vozby se zdá čím dál línější, a koučovo třetí střídání proti Tottenhamu, kdy vysvlékl 33letý štít Carlose Sáncheze, působilo jako jeho faktická rezignace. Třešnička: Tottenham teď na London Stadium zvítězil čtyřikrát v řadě; West Ham to dokázal max. třikrát.

Proti: Ať už je to s West Hamem aktuálně jakkoliv špatné, nemělo by se nikdy zapomínat na tři věci: 1) před dvěma měsíci byli Hammers šestkrát neporažení a lebedili si na čtvrté příčce; 2) Pellegrini není ani v půlce svého tříletého kontraktu, přičemž letos WHU po třech letech opět vrátil do Top 10. Ten kontrakt je navíc tuze drahý — možná si vzpomenete, že v době podpisu se v květnu 2018 zařadil před Kloppa i Antonia Conteho. V souvislosti s nejdražším manažerem v historii klubu se psalo o ročním výdělku ve výši 7-8 milionů liber, přičemž Independent jeho gáži zaokrouhloval dokonce na 10 milionů za sezonu.

Z toho se obvykle klubům nesouká příliš snadno, nehledě na to, že Hammers již rozeznali jádro problému a ještě v průběhu tohoto měsíce prý políčili na nového gólmana. Roberto totiž při zranění Fabianského vše vyloženě sabotuje: v sedmi startech obdržel 16 gólů, v posledních třech vždy inkasoval třikrát, a sami hráči v něj údajně rychle ztratili důvěru. Když vám brankář většinu utkání tráví boxováním vlastních spoluhráčů, tak se jejich nevoli nelze divit, ale především s tím jako manažer těžko něco uděláte.


Kandidát č. 3: Ole Gunnar Solskjaer (Manchester United)

Pravděpodobnost odvolání: Cca procento neproměněných penalt v tomto ročníku

Pro: Asi jste to někde zaslechli, a pokud ano, existuje zároveň slušná šance, že se tak dělo v návaznosti na žhavé křeslo Oleho Gunnara Solskjaera — Mauricio Pochettino je volný a na rozdíl od Arsenalu v minulosti ať už přímo, nebo nepřímo koučování United nevyloučil. To je slušný argument, samozřejmě spolu se stále chybějícím pohybem ve finální třetině hřiště, obecně nepropojeným útokem a zálohou, a především nekonzistentními výkony. Red Devils dosud v sezoně ani jednou nevyhráli dva po sobě jdoucí ligové zápasy a delší sérii neporazitelnosti si letos užily i předposlední a poslední týmy tabulky. To by bylo alarmující před měsícem, teď už je to vyloženě depresivní a jednoduše neudržitelné.

Proti: Solskjaer si smlouvu vyhrál sladkými řečmi o "DNA United" apod., z čehož neslevuje (viz nedávné "tenhle tým se nikdy nevzdá"), a bodejť by také ano — comeback z 0:2 na 3:2 proti Sheffieldu United pro něho klíčovými góly zosnovali nejen dva, nýbrž rovnou tři odchovanci. Seriózní argument mezitím zní: Solskjaer má ze všech jmen na seznamu "trenérů pod tlakem" vůbec nejčerstvější kontrakt a na poháry ztrácí jen dva body bez toho, aby se mu bouřila hráčská kabina či drtivá většina fanouškovské základny, což se v tom či onom ohledu nedalo/nedá říct o zbytku ambiciózního sendviče ze středu tabulky.


Kandidát č. 4: Ralph Hasenhüttl (Southampton)

Pravděpodobnost odvolání: 45 %

Pro: Arsenal znamenal průlom, ale to je taky Arsenal — notoricky špatně bránící tým. V předešlých třech kolech si mezitím Southampton dohromady připravil ubohých 13 palebných pozic, což ba co víc: Leicesteru přitom dovolil 25 pokusů, Evertonu (!) čtyřiadvacet. Hasenhüttl o tom mluví často: chce, aby jeho tým hrál agresivní, nátlakový fotbal, aby se kolem soupeřů slétával jako sršňové. Jenže tohle prostě v tolika zápasech Southamptonu není vidno.

Možná je tedy načase si přiznat, že Hasenhüttl zkrátka nezvládá svou filozofii náležitě komunikovat svým svěřencům, což se holt v cizím prostředí stává. Jednačtyřicet soutěžních zápasů už není malý vzorek a bývalá modla fanoušků RB Lipsko jich vyhrála jen dvanáct. To je stále lepší procentuální úspěšnost (29,27 %), než jakou se chlubil Mauricio Pellegrino při vyhazovu v březnu 2018 (23,53 %) nebo ta Harryho Redknappa po jednom roce práce (2004-05; 26,43 %), ale ne o moc. A Hasenhüttl se již blíží k tomu kritickému milníku v podobě dvanácti měsíců ve funkci.

Proti: Kdyby opravdu chtěli, odvolají ho už po onom ostudném debaklu od Leicesteru. Poté, co Mark Hughes dostal nesmyslnou porci času, zaslouží si Hasenhüttl (teprve od prosinci poprvé za hranicemi německy mluvícího světa) víc času na vyspravení napáchaných škod, kór nyní — když jeho mančaft do Vánoc čelí pěti ze šesti klubů, se kterými sdílí úplné dno tabulky a brzký boj o záchranu.

Stejně tak: pokud Saints byli ochotní mu dát vůbec čuchnout, byl by nesmysl ho odvolávat zrovna teď, když se do herního projevu jihoanglického celku zjevně vrací sebedůvěra, energie a pronikavost s míčem u nohou. Hasenhüttl nemůže za to, že jeho svěřenci o víkendu z 21 střel hned patnáct poslali mimo. On nemůže za to, že jenom jeho dva žolíci Boufal s Djenepem měli Arsenal dorazit zhruba třemi brankami po příchodu na hřiště. Před zápasem s Arsenalem měl Soton na kontě 134 střel a pouhých 11 nepenaltových gólů. To je konverze o mizivých 7,5 procentech, kdežto ligový průměr je dlouhodobě posazený rovnou o tři procentní body výše.


Kandidát č. 5: Quique Sánchez Flores (Watford)

Pravděpodobnost odvolání: 40 %

Pro: Zdroje Sky Sports tvrdí, že Watford ho nemá v úmyslu odvolávat. A pak taky - že právě Quique Sánchez Flores týmu přinesl první výhru v sezoně, nemusí znamenat vůbec nic, protože šéfové tohoto klubu na sentiment nedají. V sezoně 2015/16 Sánchez Flores udělal z Watfordu solidního nováčka do středu tabulky, aby ho dovedl až do semifinále FA Cupu, ale čtyři výhry v závěrečných 21 ligových zápasech prostě nebyly uspokojivé, a tak se od mančaftu — s nímž těsně po Vánocích seděl na pohárové sedmé příčce — nemilosrdně pakoval. Nyní má na kontě jedno vítězství v devíti zápasech, což jinými slovy neznamená nic jiného než ještě menší frekvenci pozápasových oslav oproti onomu osudovému jaru 2016.

Proti: Hornets už jednoho trenéra v této sezoně odvolali, což ale zrovna u Watfordu vážně nemusí ničemu bránit. Notoricky netrpělivé vedení klubu by však mohlo ukolébat alespoň uvědomění, o kolik let Sánchez Flores v obličeji zestárl od chvíle, kdy ho Watford nakopl poprvé. Od té doby technicky uběhly jen tři roky a kousek, kdežto v trenérově tváří se zračí přinejmenším jedna cruseovská anabáze. Gino Pozzo se možná s lecčím nemaže, ale dočista zničit jednu lidskou duši přece ani on nemůže chtít!


Bonusový kandidát: Unai Emery (Arsenal)

Pravděpodobnost odvolání: 10(0) %

Pro: Unai Emery napříč celým spektrem nachází zastánce už doopravdy jen mezi těmi, jež v první řadě štve celý ten "good ebening" meme, který se poslední dobou britskými sociálními sítěmi rozšířil jako rakovina, respektive jako bychom stále byli zaseklí v nějakém roce 1995, kdy ještě bylo "cool" smát se akcentům cizinců a obratem hrdě mrvit výslovnost jejich příjmení.

Po výsledkové a herní stránce už Emeryho coby stratéga nelze hájit, když každým týdnem vyplouvá na povrch jiná děsivá statistika. Tentokrát to byla "evoluce" v otázce poměru vyslaných a připuštěných střel v jednotlivých sezonách Premier League. Arsenal sezony 2009/10 zažil svůj vrchol, když se zasadil o 276 projektilů více než jejich soupeři. První dva negativní ročníky od slavné unbeaten season 2003/04? Ty dva pod Unaiem Emerym. Wenger šel nejníž na (stále plusový) rozdíl 70 ran, Emery je už v této fázi probíhající sezony na -56 pokusech. V posledních dvou domácích zápasech Kanonýři svým protivníkům připustili stěží uvěřitelných 45 střel.

Proti: Po Leicesteru sám David Ornstein přinášel šokující zprávu, že vedení londýnského klubu vnímá zlepšení herního projevu, a že za Unaiem Emerym stoprocentně stojí, takže si teď zjevný výlet vlivného dua Raul Sanllehi-Edu Gaspar do klubové šatny nelze vyložit jinak, než že šli svého podřízeného pochválit za solidní bod po charakterním comebacku proti předposlednímu celku tabulky. Je to ostatně jenom tři měsíce, co Josh Kroenke fanoušky nabádal k optimismu před "zábavným rokem". To si sedne...

---

V první řadě, byť je to zjištění asi měsíc opožděné... co to proboha je, Lucas Digne jako kapitán Evertonu?!

V druhé řadě tu pro vás mám v rámci této sekce už druhý zcela irelevantní, zcela bezcenný údaj o Newcastlu, který se holt z fotbalového hlediska nikomu řešit příliš nechce, a já jim to za zlé rozhodně nemůžu mít. Takže po nejvíce hospodách v těsném okolí stadionu mají Magpies podle všeho také nejvíc Steveů napříč klubovou strukturou. Ha! Začíná to manažerem a jeho pravou rukou, kouč prvního týmu je taky Steve, stejně jako šéf skautingu a čerstvě rovněž trenér brankářů, když se do klubu svého srdce vrátil ikonický Steve Harper.

Co je ovšem lehce znepokojivé, je absence Steveů v hráčském kádru. Nejvíce se blíží Stefan O’Connor z rezervního týmu. Aspoň zpětně si to ale Straky slušně vynahradí: sám Harper se Stevenem Taylorem (258 startů), ale také Stevem Watsonem (263) či Stevem Howeym (238) pokryjí skoro celé poslední tři dekády.

Za upozornění na postupnou tvorbu "Stevecastle United" vděčíme Joeovi Donnohueovi.

---

Průvodním tématem týdne bylo samozřejmě dosazení Josého Mourinha do čela Tottenhamu Hotspur, což vytvářelo prostor pro mnohá absurdní podtémata. Mě samozřejmě jakožto samozvaného geeka nejvíc bavila všudypřítomná snaha se na Mourinhově návratu na anglické lavičky jakkoliv přiživit. Jakkoliv.

Dozvěděli jsme se tedy, že Mourinho vyrovnal "rekord" Carla Ancelottiho v počtu vedených Top 20 klubů (dle koeficientu UEFA, nejspíš). Nebudu vás dále napínat — oba jich nyní vedli šest, a Mourinhovi se tam nepočítá klub, s nímž vyhrál Ligu mistrů, takže s tou statistikou nakládejte opatrně, jako obvykle.

Pozoruhodné bylo i zjištění, že se Mourinho stal prvním manažerem v čele tří ze šesti klubů, které doposud nechyběly v žádné sezoně Premier League. Kromě Spurs, Chelsea a Man Utd se jedná ještě o Everton, Liverpool a Arsenal, a při výčtu těchto klubů (stejně jako kterýchkoliv jiných) si nelze nevybavit už akorát jednoho kandidáta na doplnění Josého Mourinha jakožto třikrát zaměstnaného muže: Alana Curbishleyho.

---

Vysněný držák Christoph Zimmermann. Zdroj: canaries.co.uk

---

Kouč Daniel Farke to říkal už dlouhé týdny — "Dejte mi dva zdravé stopery, toť vše, co žádám" — a také fanoušci Norwiche se mohli v uplynulých týdnech přetrhnout, ne-li sami utlouci, aby každému kritikovi sdělili variaci jednoho argumentu: "Počkejte, až se vyprázdní marodka, a především až se vrátí Christoph Zimmermann." Tettey se posune do zálohy, kde mu to vedle Toma Trybulla svědčí jedna báseň, a Zimmermann pozdvihne svého obvyklého partnera z postupové sezony Bena Godfreyho zpět na adekvátní úroveň z počátku tohoto ročníku.

Bylo to přesně, jak se dokolečka avizovalo. Tým měl konečně balanc a oba krajní beci se v takovém pozitivním nastavení konečně zase vysouvali dopředu, aby na vlastní pěst též velice konkrétně zlobili (Sam Byram měl v jednom momentě určitě skórovat). Konstruktivní německý stoper potom ukázkově navázal: už dříve s páskou vedl Farkeho rezervu Dortmundu a nyní se vrátil v téže vůdcovské roli, aby se hned v první půli připomněl několika dlouhými diagonálami do křídel. Další jeho pas potom stál rovnou u zrodu prvního gólu Todda Cantwella.

Před výjezdem na Everton Zimmermann zasáhl jenom do prvních 35 minut srpnového klání s West Ham, aby se znovu zranil, a jeho první devadesátiminutovka se žádnou náhodou překrývala s teprve druhým čistým kontem nováčka v sezoně, letošním premiérovým úspěchem na cestách, a nostalgickou připomínkou zesměšnění Evertonu na jeho vlastním hřišti z listopadu 1993, kdy Canaries slavili po suverénní výhře 5:1.

Pro Norwich byl tedy tenhle zápas obecně průlomem v mnoha ohledech, a leccos se opíralo právě o obětavého Zimmermanna, který s míčem u nohou okamžitě napomohl ladnějšímu, pravidelnějšímu překonávání linií soupeře, s nímž měli Kanárci nedávno nezvyklé problémy.

---

Dospěli jsme do fáze, kdy Arsenal kazí vše, na co sáhne. A nejen sobě samotným, svým příznivcům i jejich chotím — oni se už montují i do věcí neutrálních. Ještě závěrem sobotního programu od 16 hodin jsme se blížili nezvyklé situaci, kdy by všech sedm cestujících mančaftů přivezlo domů plnou fůru bodů — tedy jednadvacet z 21 možných. Southampton vedl 2:1 a měl možnost vést ještě výrazněji, dokud v nastavení nevyrovnal Lacazette, a v tu ránu měl každý OCD nerd po ptákách. Ve zbylých třech duelech se už zvenku přivezl jen jediný bod.

---

Mourinho nezklamal a hned zkraje angažmá novinářům ochotně nabídl pár vděčných citací — jedna z nich se týkala jeho soukromého rozhovoru s Delem Allim, kterého se v rámci motivačního cvičení tázal, zdali v posledních týdnech přihlížel jeho bratrovi, či kam se poděl ten pravý Dele Alli. Inu, tenhle narativ moc dlouho nevydržel; dynamický záložník pod novým vedením okamžitě pookřál, připsal si asistenci a druhý gól zařídil úchvatně pohotovou patičkou. Tottenham takhle venku uhrál první ligovou výhru od měsíce ledna.

Pokud tyhle dva kohoutí narativy umíraly, Son Heung-min naopak utužil svou pověst klubového štístka, s nímž se pojí všechny důležité milníky poslední doby. Korejský útočník vstřelil první gól na New White Hart Lane, obstaral také první zářez v Lize mistrů na novém stánku, navždy zůstane v dějinách zapsán jako poslední střelec skvělé Pochettinovy éry, no a nyní doufá, že svou trefou odšpuntoval neméně skvělou Mourinhovu.

Jinde v Londýně zase Bernd Leno vyvracel mýtus, že neumí likvidovat penalty, přičemž zároveň šikovně nezabránil gólu, aby náhodou nepodržel všemi nenáviděného trenéra ve funkci. Naproti tomu Liverpool vyrobil svou podivnou klasiku, když už pošesté v sezoně vyhrál 2:1. Kloppův tým takhle čisté konto neudržel už desetkrát v řadě a kvótu přesně jedné inkasované branky naplnil v 11 z minulých třinácti utkání v PL.