Allardyceova éra začíná, část první: Všechno je to v hlavách

Týden staré představení nového lodivoda anglické reprezentace se obešlo bez ohňostrojů a výbuchů nadšení. Vyprskávalo se spíše smíchy - Sam Allardyce přece po šedesátce zákonitě musí patřit k dinosaurům domácí scény, jenž byl fanoušky hnán vidlemi ze dvou největších klubů, které kdy trénoval. Jenže zdání v tomto případě klame...

Od domácího Eura 1996 anglický národní tým vedly dvě hráčské ikony a jedna toho času vycházející hvězda domácí scény, ale především trojlístek Eriksson-Capello-Hodgson, jehož členové by dohromady složili 20 ligových titulů z pěti různých zemí a osm účastí ve finále evropských pohárů.

Sam Allardyce je v tuhle chvíli protipólem v podstatě všech výše dotčených.

Oproti Hoddleovi s Keeganem se nemůže pochlubit žádnou skvostnou hráčskou kariérou, když byl spíše ani ne průměrným stoperem; oproti McClarenovi je ve svých 61 letech daleko protřelejší; a oproti zmíněnému triu má minimální zkušenost s Evropou a většinu kariéry strávil v druhé polovině tabulky, takže se jeho reputace měří v první řadě počtem záchran namísto mistrovských vavřínů.

Možná ještě důležitější kontrast ale nabízí Allardyceova osobnost. Speciálně v době, kdy britské diplomacii může velet ukázkový londýnský křupan, totiž jeho jmenování působí jako regulérní recese.

Allardyce ostatně předchází pověst lidového kouče-burana, chcete-li předobraz kultovní filmové postavy Mikea Bassetta. Zkrátka člověka, který žvýká s otevřenou pusou, má problém dopnout knoflíky u saka, sprostě nadává na tiskovkách, a podobně - jinými slovy tak trochu anglického Petra Radu.

Bavíme se přece hergot o manažerovi, který byl v rámci jednoho 90minutového zápasu schopen užít pět jedinců, kteří mu dříve v sezoně plnili roli levého beka. O někom, kdo jednou neměl problém jmenovat na lavičku náhradníků pět útočníků a žádného brankáře.

Rovněž kvůli těmto zábavným epizodkám či přímo charakterovým vadám se nicméně 'Big Samovo' dosazení často interpretuje poněkud křivě. Zvlášť, pokud se do analýzy jeho herního projevu obligátně zakomponuje i Mourinhův scestný komentář o "fotbalu z 19. století" (o tom více v druhé části), jeho působení na poli kopané se opravdu zbytečným způsobem démonizuje.

I pokud zrovna nešlo o neférovou záměnu jednotlivostí za celek, Allardyce jste v uplynulých dnech nezřídka mohli vidět popsaného jako "línou volbu" fotbalové asociace, která nemá odvahu na to vytáhnout se s mladším a perspektivním trenérem, potažmo dražším, zato patřičně sofistikovaným cizincem.

Ať už si ale o tomto kroku anglické FA myslíte cokoliv, faktem jednoduše zůstává, že Sam Allardyce je spíš naopak mimořádně neotřelou alternativou, ne-li rovnou projevem revolty tradičně konzervativní instituce...

Ideální hromosvod tlaku veřejnosti

Když se dříve vášnivě probíralo přehlédnutí Briana Clougha coby potenciálního nového manažera Albionu, bývalý člen komise anglické FA Dick Wragg jako hlavní důvod uvedl jeho prořízlou pusu a nezpůsobilost chovat se byť jen na chvíli jako diplomat.

Sam Allardyce je z podobného těsta. Těžko půjde svazu na ruku jako třeba Steve McClaren - vždyť Premier League už koneckonců jen pár hodin po jeho stížnosti na absenci zimní přestávky poprvé závazně začala projednávat její zavedení.

A takových názorových (mini)střetů se v budoucnu bezesporu urodí více. Sam Allardyce už se sice viditelně zklidnil a osobní vztahy do jisté míry utužil s Wengerem, Benítezem či Mourinhem (který ho teď dokonce veřejně podpořil v kandidatuře), ale svou hlavu bude mít nadále.



Například letos v dubnu si během lítého boje o záchranu našel čas na rýpnutí do jedné novinky fotbalového svazu, který pro potřeby reprezentace obsadil zvlášť posty trenérů pro trénink s balonem a bez něho. "Zní to jako vymýšlení důvodů, proč dávat trenérům práci. Je to, jako byste byli schopní řídit akorát automat, a ne vozidlo s řadící pákou," nebral si servítky Allardyce.

"Dělají to takhle v americkém fotbalu. Ale ten je velmi statický. Sotva se běhá po více než šest sekund, je to vše založené na stop-start principu. Náš sport je odlišný; je hlavně o koučových individuálních schopnostech a inteligenci," kroutil dál hlavou.

A hle, teď ho původci téže inovace najali, aby vytáhl anglický národní tým z bahna. Přirozená volba zkostnatělého tělesa? Ale kdeže.

Samozřejmě, tvrdit na tomto místě, že najmout Allardyce byl od počátku pro všechny ten ideální scénář, to by bylo přinejmenším troufalé. Ve skutečnosti rodákovi z Dudley výjimečně nahrály okolnosti: zatímco do Newcastlu dorazil těsně před novým majitelem Mikem Ashleym a do Blackburnu zase těsně před příchodem indického konsorcia Venky’s, tentokrát se Allardyce zdá být ve správný čas na správném místě.

Však si to vezměte: mladá anglická krev se v posledních 12 měsících jako jeden muž do jisté míry zdiskreditovala (Garry Monk, Tim Sherwood, Gary Neville i trenér jednadvacítky Gareth Southgate za sebou mají hořká zklamání), Brendan Rodgers zrovna kývl na novou výzvu v Glasgow, Arsene Wenger nabídku s díky odmítl a čerstvě propuštěný Laurent Blanc je bohužel Francouz.

Angažmá cizince bylo obecně asi nejpopulárnější variantou - a to údajně i mezi zkušenějšími hráči, kteří zažili zmatečný režim Fabia Capella. Proč to? Nejspíš proto, že se takový krok zrovna nedávno začal osvědčovat jinde, když špičkoví koučové-cizinci úspěšně revitalizovali národní výběry ragby i kriketu. Zejména angličtí ragbisté byli na domácím MS zesměšněni podobně jako fotbalisté s Islandem, přesto nyní pod svěžím vedením vypadá ta samá skvadra hráčů mnohem sebevědoměji, ba neporazitelně. (A činí tak mimochodem pod vedením australského pragmatika, jakéhosi Allardyceova ekvivalentu.)

Jenže bohužel - anglická kopaná je jako v leckterém dalším ohledu notně specifická. A tak vzhledem k tomu, jak univerzálně proklínaní jsou nyní na Ostrovech zmíněný Capello se Svenem-Göranem Erikssonem (přestože jsou statisticky nejúspěšnějšími trenéry novodobé éry), lze snadno předpokládat, že se tato alternativa nikdy ani pořádně nezvažovala. Navíc, pokud už se mluvilo o kandidátovi s cizím pasem, byl to veskrze neschopný Jürgen Klinsmann. Takže ve finále možná ještě že tak.

Při zvážení všeho tedy vskutku nebylo moc na výběr, a Sam Allardyce zkrátka ze všech anglických trenérů vypadá jako ten nejkomplexnější. Volání po mladém talentu bylo třeba částečně opodstatnělé, ovšem takový Eddie Howe ještě holt musí dozrát. Nehledě na to, že jde spíš o přemýšlivého budovatele pro klub, a pokud se u Allardyce jako jeden z nedostatků zmiňuje mizivá zkušenost s evropskými poháry (jen osm takových klání za 15 let praxe), 'junák' z Bournemouthu je na tom přirozeně ještě hůř.

Ba co víc, enormní tlak poblíž kormidla anglického národního týmu by ho mohl nenapravitelně semlít. Podobně jako třeba Honga Myung-bo v Jižní Koreji - kdysi nedotknutelnou hráčskou ikonu z domácího MS 2002 a ihned po předloňském trapasu v Brazílii vzorového štvance, který se musel na delší dobu kompletně uklidit z trenérské scény, aby načerpal odhodlání k tomu vůbec pokračovat v kariéře.

Britská média, ta navíc hrají ještě o jeden stupeň vyšší ligu než ta korejská, a i takový pardál jako Roy Hodgson koneckonců přistoupil na jejich hru vedoucí k nevyhnutelné sebedestrukci. Nechal se strhnout k arogantním poznámkám ve stylu "vždyť já jim to ukážu", když na kritiku často reagoval přehnanými gesty jako třeba prohlášením o Rooneyho absolutní nepostradatelnosti ("Postavím ho kamkoliv, hlavně aby hrál") nebo totálním zavrhnutím rozestavení 4-1-2-1-2, které navzdory hlasům veřejnosti v přípravě nefungovalo zas až tak špatně, aby se na turnaji vůbec nevyužilo.

I z tohoto pohledu je Allardyceovo jmenování krokem vpřed; bývalý manažer Boltonu či West Hamu je vyhlášený tím, že si z novinářů nic moc nedělá, a přesně takový charakter bude na tiskových konferencích zkrátka potřeba.

Trenér Anglie se nikdy nestane oblíbencem médií - tím koneckonců nebyl ani Alf Ramsey, šampion z roku 1966 - a tak si v první řadě při všem tom dotírání hladových psů s mikrofony musí být schopen udržovat nadhled. "Práce kouče Anglie vyžaduje jedno zvláštní nadání - schopnost vypořádat se s tiskem," poznamenal kdysi trefně Sir Alex Ferguson, jenž i kvůli tomu daný post dvakrát odmítal.

"První dva roky mohou být osamělou, až děsivou noční můrou," přibližoval dokonce váhu nejdůležitějšího fotbalového postu v celém širém království sám legendární Bobby Robson, který se při svém nástupu roku 1982 mohl na rozdíl od Allardyce pochlubit i pár trofejemi. "Myslel jsem si, že jsem připraven, ale jak jsem poprvé Anglii vyváděl na trávník ve Wembley a zaslechl první tóny God Save the Queen, uvědomil jsem si tíhu zodpovědnosti a celý zkoprněl."

Allardyceova pověstná hroší kůže v tomhle ohledu slibuje jistý hromosvod nevyhnutelného tlaku ze strany médií; tím spíš, že se v tuhle chvíli - na počátku své cesty - mezi novináři těší nepoměrně větší oblibě (ne-li přímo respektu), než s jakou vykopával třeba zrovna 'Woy' Hodgson...

---

Roli psychologie nepodceňovat

Bylo by asi pošetilé tvrdit, že angličtí fotbalisté jsou na mezinárodních turnajích pod větším tlakem než ti španělští, francouzští, němečtí. Ostatně, s těmito výběry ani tradičně nesdílí nálepku těch největších favoritů na zlato. Jenže zatímco Španělé, Francouzi či Němci se vypořádávají s bezprostředním tlakem uspět na tom daném šampionátu, Angličané čelí poněkud specifické výzvě - nebýt další Anglií.

I po letošku bude dál platit, že Ostrované naposledy vyřazovací duel zvládli roku 2006, kdy jedinou brankou udolali slabý Ekvádor, a to znamená pořádnou nálož kumulovaného stresu. Před turnajem se kdekdo pobavil nad skutečností, že se Raheem Sterling ve snaze dostat se zpátky do formy opírá o rady psychologa; po turnaji se už těžko někdo divil tomu, že stejných služeb bude odteď využívat reprezentace jako celek. Když později vyplynulo na povrch, že mladší hráči jako Dele Alli (kteří si třeba normálně kontakt s médii užívají) vědomě nebyli uvolňováni k rozhovorům s novináři, nikdo nemohl dál pochybovat o tom, že v kolébce fotbalu už delší dobu něco hnije - a to nikoliv pouze na trávnících.

Fotbalová Anglie je země extrémů - dobré výkony se vydávají za skvělé, a ty špatné naopak za nehorázně tragické. Posedlost sílou individuality je v Anglii natolik silná, že Steven Gerrard ve svém poturnajovém sloupku hovořil o tom, kterak po jednom takovém brzkém vypadnutí v týmovém autobuse přihlížel ustrašené debatě spoluhráčů o tom, jakou známku asi následujícího dne vyfasují od celostátních novin.

Každý šampionát bezpodmínečně musí poznat svého obětního beránka či beránky; před Sterlingem to i dále v minulosti byli třeba Gareth Southgate (1996), Davidové Beckham s Battym (1998), Phil Neville (2000), a tak dále. Ihned po skončení mistrovství se pozornost upírá na bizarní detaily jako Hodgsonův výlet na lodi vpředvečer duelu s Islandem, který měl dokonale symbolizovat podcenění soupeře (ačkoliv utkání přihlížela - a vždy měla přihlížet - několikačlenná výprava v čele s Garym Nevillem).

Enough. Lines are being crossed with Sterling. Uncomfortable, ugly lines. https://t.co/TR3E1h0C0Q

— Seb Stafford-Bloor (@SebSB) June 29, 2016

Na klubové úrovni to možná tolik nevynikne, ale na mezinárodních akcích zkrátka hlavy fotbalistů dlouhodobě hrají prim. A angličtí šéfové si to koneckonců moc dobře uvědomují. Před výkopem Eura se přece do zblbnutí omílalo, že soupiska Albionu je tou vůbec nejmladší na turnaji, a že prý tudíž hráči nebudou pronásledováni duchy minulosti. Taky organizace anglického 'výletu' do Francie se očividně zaměřovala na vytváření iluze, že je ostrovský kolektiv uvolněnější než kdy dřív, pročež se kupříkladu na sociálních sítích sdílela humorná videa turnajových spolubydlících. Capellova odlidštěná éra, která v hráčích podněcovala obyčejný strach, prý byla rázem tatam. Tohle měla být jiná Anglie.

Jenže jak se ukázalo proti Islandu, psychologický problém přetrvává - a pokud s ním někdy někdo může jednou provždy zatočit, Sam Allardyce pro to má zřejmě všechny dispozice. Jde totiž o člověka, který věří, že man-management dnes utváří nejpodstatnější část manažerovy práce, a jenž na stejné téma dělal kdysi pro magazín FourFourTwo rozsáhlý online seminář. Konkrétně třeba tahle pasáž o přístupu k zastřelujícímu se útočníkovi působí tak, že by ve Francii určitě našla své uplatnění minimálně u jednoho nejmenovaného kanonýra Tottenhamu.

"Lidé si k němu snadno hledají cestu. Hráči si fotbal pod ním užívají. Nachází způsoby, jak každému vnuknout pocit, že je pro tým nějak důležitý. Vždy víte, co se po vás na hřišti chce," popisuje pilíře Allardyceova individuálního přístupu jeho někdejší svěřenec z Boltonu Dean Holden. A jeden se neubrání dojmu, že přesně tyhle ingredience Anglii na Euru scházely. Řada hráčů operovala mimo své přirozené pozice, jiní zase strávili celý turnaj jakoby v permanentní depresi. Sturridge evidentně hrozně moc chtěl hrát více zprostředka, Dele Alli si zase během osmifinále hned několikrát musel odskočit k postranní čáře, aby si s trenéry (sotva) vyjasnil pokyny.

Takové výjevy mají nyní s největší pravděpodobností utrum. Pokud se Allardyceovi nezřídka vyčítá jeho malost a věčné plácání se v druhé polovině tabulky, po francouzském fiasku by se bohaté zkušenosti právě tohoto rázu mohly ukázat naprosto neocenitelnými. Redaktor Telegraphu Jonathan Liew to na Facebooku vystihl přesně - Anglie aktuálně zaujímá roli 'Sunderlandu mezinárodního prostředí', a právě proto k ní Allardyce pasuje.

Pokud mimochodem obezřetně přistoupíme na tuto (mnohdy zrádnou) analogii s klubovou scénou, je záhodno vypíchnout hned několik aspektů Allardyceovy práce v Sunderlandu. Zaprvé jeho nesmlouvavé počínání na trhu: z klubu v lednu vypoklonkoval i jedny z těch konkurenceschopných aktérů nevydařeného podzimu, brankáře Pantilimona s útočníkem Fletcherem, a dal tak prý vzniknout pohodovější kabině. Zároveň do týmu přivedl trojici Wahbi Khazri - Jan Kirchhoff - Lamine Koné, jež se následně na zmrtvýchvstání Black Cats podílela zřejmě výraznější měrou, než si kdejaký fanoušek vysnil.

Zadruhé, ona zmíněná precizní distribuce rolí. Jan Kirchhoff si proti Tottenhamu prožil jeden z nejhorších debutů, jaké v Premier League pamatujeme; Allardyce ho nicméně neodpravil, vinu vzal raději na sebe, časem ho posunul do zálohy, a bývalý hráč Bayernu se v nové roli ukázkově našel. Stejně tak Jermain Defoe - pod Advocaatem nezřídka topený na pravém křídle, pod Allardycem pozoruhodně efektivní i v roli osamoceného hroťáka, která mu dříve v jiných klubech nikterak nešmakovala.

Jarní výsledky SAFC byly pak po doplnění kádru téměř dokonalé. Ve druhé polovině sezony Mackems padli všehovšudy čtyřikrát. Celkem devětkrát remizovali, přičemž v šesti zápasech byli dle známého novináře a fanouška Sunderlandu Jonathana Wilsona tím lepším týmem. V jednu chvíli Allardyceova parta vtěsnala tři čistá konta do intervalu o pouhých čtyřech zápasech a záchranu si definitivně zajistila drtivou výhrou 3:0 nad Evertonem. Na Stadium of Light se fandilo jako pomalu nikdy dřív.

Není to přitom pouze Sunderland. Blackburn ještě v prosinci 2008 vysedával na sestupových pozicích, aby v květnu díky 'Big Samovi' okupoval klidný střed tabulky. Bolton vzal Allardyce na jaře 2000 z dolní poloviny tabulky do play-off o postup do nejvyšší soutěže a jako třešničku přidal semifinále FA Cupu. Iván Campo, který před Reebok Stadium brázdil trávník madridského Bernabea, zpětně poznamenal, že mu Allardyceova bezmezná důvěra pomohla na vyšší úroveň. A to do Boltonu z Realu přicházel již ve 28 letech.

Angličané v minulosti často dojížděli na falešný pocit nadřazenosti. Jakmile třeba Islanďané v závěru vstřelili vítězný gól proti Rakousku a pasovali se tak do pozice osmifinálových vyzyvatelů Anglie, v ochozech přítomní Hodgsonovi skauti takový zvrat nepokrytě oslavili. Podobně Graham Taylor před kvalifikačním utkáním o MS 1994 v Norsku tvrdil, že protivníci mají předem bobky z jeho génia Paula Gascoignea. Výsledkem byla prohra 0:2 a do značné míry zařízená absence Albionu na velkém svátku.

S Allardycem podobný arogantní přístup nehrozí. On sám možná navenek namyšleně působí, jeho týmy však tradičně překypují pokorou, která Anglii jednoznačně přijde vhod.

---

When you spot yourself on the big screen and you want the nation to think you've actually got a plan... ??pic.twitter.com/RpzspBJSYb

— Footy Humour (@FootyHumour) June 27, 2016

Angličané potřebují plán. A potřebují se ho držet

Je beze zbytku zarážející, nakolik se Angličané za uplynulá léta posunuli. Či spíše neposunuli. Zde se nabízí zmínit novou knížku novináře Roryho Smithe s názvem "Mister: The Men Who Gave The World The Game", která se krom jiného dotýká i toho, jak angličtí průkopníci inspirovali své okolí, aby si potom naopak jejich následovníci příklad z pokročilejších fotbalových krajin zatvrzele odmítali brát.

V jedné z kapitol se třeba autor vrací k výtkám George Raynora - jednoho ze dvou Angličanů, kteří dotáhli národní tým do finále mistrovství světa (Švédsko roku 1958). Ten se už těsně po druhé světové válce pozastavoval nad absencí dlouhodobého plánování, kdy Albion namísto cílevědomého budování týmu pro příští turnaj (či turnaje) daleko spíš kopíruje omšelé klubové zaklínadlo "jdeme zápas od zápasu, a ono to nějak dopadne".

Tentýž přístup šlo odpozorovat i ve Francii: jestliže zrovna domácí kouč Didier Deschamps už od svého nástupu ke kormidlu roku 2012 připomínal, že veškeré přípravy směřuje k fotbalovému svátku za čtyři roky (a taky to podle toho vypadalo - vsadil na mnohdy kritizované oblíbence, kteří mu ale dali finále), Roy Hodgson ještě v rámci předturnajové přípravy experimentoval s diamantovým rozestavením, aby ho nakonec na turnaji vůbec nepoužil.

Stejně jako před světovým šampionátem 2014, taky tentokrát Hodgson vesměs na poslední chvíli, čistě ad hoc, modeloval kostru týmu na základě ve formě hrajícího týmu, který v Premier League skončil těsně pod vrcholem - před dvěma roky to byl Liverpool, letos Tottenham.

Ačkoliv Reds i Spurs ony vydařené ligové sezony nedojížděly v celé své kráse, v brazilském, respektive francouzském klimatu se na jejich oporách stavělo jako na polobozích. Gerrard s Hendersonem pro první dva duely prostě museli utvářet pochybný double-pivot, a Harry Kane s Delem Allim jednoduše museli startovat všechny stěžejní zápasy - třebaže ani omylem nešlo říci, že by se Hodgsonovi kdykoliv podařilo věrně replikovat charakter klubové spolupráce obou tandemů.

Role samotných aktérů stejně jako spoluhráčů okolo vždy vytvářely odlišné vzorce, které z domnělé sázky na jistotu naopak šmahem dělaly brutální (a ve výsledku docela dobře osudový) risk. Zpětně je tedy nutno zkonstatovat, že Hodgsonova schopnost pružně reagovat a nebýt tím konzervativním proponentem klasického rozestavení 4-4-2, za jakého se často neférově vydával, možná Angličany stála úspěch hned na dvou posledních turnajích.

Zdaleka nejlepší výsledky Albion pod Royem Hodgsonem uhrál na Euru 2012, kdy měl kouč paradoxně minimum času na přípravu a razil si tudíž to své osvědčené. Což věru není náhoda: trenérova (čti například Deschampsova) tvrdohlavost je solidní východisko pro turnajový úspěch. Flexibilita, potažmo přímo nevypočitatelnost, dozajista musí přijít jako nadstavba, neměla by však kouče v první řadě definovat, jako se tak v nedávné době dělo u Hodgsona.

V tomto směru je přitom Sam Allardyce naprosto vyhovujícím kandidátem. Jeho styl možná leckomu nevoní, ale faktem zůstává, že pozvedl úplně každý klub, ke kterému přišel, a že tak zároveň činil jednoduše tím způsobem, že mu za každou cenu vnutil svou pevnou vizi. Na Boleyn Ground Allardyce těžce zkoušel všechny fanoušky vytrvalým dupáním po ideálech takzvané "West Ham Way" (kombinační hře, která zdobila opěvované poválečné mančafty), ale výsledky sbíral tak jako tak. Obdobnou nesmlouvavost, chcete-li koňskou dávku pragmatismu, přesně Anglie potřebuje jako sůl.

A rovněž jeden navýsost funkční dlouhodobý plán Allardyce v minulosti ukázal. Jen chvíli po převzetí druholigového a zchudlého Boltonu vyhlásil ambice uhrát do pěti let pohárovou Evropu. Jak vzpomíná jeho oblíbenec Kevin Nolan, Allardycem naočkovaná kabina to nakonec dokázala za čtyři roky...

---

Wayne Rooney a good, respected captain. When he eventually stands down, Eric Dier has to be one of those considered for the armband. #eng

— Henry Winter (@henrywinter) June 28, 2016

Wazza už v tuhle chvíli zavazí

Wayne Rooney je vlastně také do jisté míry obětí výše nastíněného Hodgsonova čachrování - kvalifikaci načal jako útočník, aby se pro vrcholnou akci posunul výrazně níže do pole. Jenže to nebyl ten hlavní problém; Rooney v záloze na jaře odehrál i pár slušných zápasů za Man Utd, takže se prubnutí takové alternativy nabízelo. Ten pravý háček spíš vězel v míře, do jaké se Albion na svého kapitána ve Francii upínal.

Wayne Rooney má už teď své místo v panteonu anglické reprezentace jisté - je koneckonců střeleckým rekordmanem národního týmu, autorem více než 200 branek za Manchester United a tradičně i nejplodnějším kanonýrem Three Lions v jednotlivých kalendářních rocích. Tyto všechny poznatky se už nicméně v tuhle chvíli dají shrnout pod jedno slovo: minulost.

Faktem zůstává, že Rooney svůj nejlepší mezinárodní turnaj odehrál roku 2004, a už tehdy vykazoval nedostatky jako necitlivý první dotyk s balonem, které v jeho hře přetrvávají. A pakliže dřív byl 'Wazza' schopný své technické i taktické limity maskovat parádní výbušností, po třicítce už se tak neděje. Rooney možná fyzicky odešel dříve, než si všichni před 12 lety představovali, ale to se holt občas stává.

Absolutní nutností teďka je uvědomit si, že odebrání Rooneyho privilegia garantovaného základu není žádnou dehonestací jeho dřívějších výkonů v reprezentaci (na což se pořád tak otravně odvolával Hodgson), nýbrž prostým akceptováním reality. Rooney se přece do středu zálohy neposunul kvůli tomu, že by najednou byl pro tuhle novou roli nějak zvlášť vhodný (prezentoval se tam ostatně jen pár neškodnými dalekonosnými pasy do strany, jinak hře Albionu sotva přispíval), on se tam posunul hlavně kvůli tomu, že přestal být vhodným pro svou roli původní. A tahle rovnice by sama o sobě měla bít na poplach.

Daniel Storey to ve svém článku pro Football365 zformuloval přesně: snad každý divák po celou dobu Eura ani nebyl s to říci, jakým typem záložníka vlastně Rooney je. On v té záloze prostě jen byl a vedle Erica Diera dělal převážně to, co by zvládl sám fotbalista Tottenhamu. Jeho nejlepší momenty výmluvně pocházely ze standardek - ať už šlo o proměněnou penaltu, nebo vytvořené šance z rohů.

Když pak Hodgson v poločase osmifinále s Islandem Diera nepochopitelně stáhl ze hřiště, Rooney odešel pro jistotu kompletně; míč nebyl schopný zpracovat, podržet ani rozehrát. Z pozice kapitána tým vesměs potopil, neboť mu svým rozstřeseným počínáním jen dál ubíral na sebevědomí. Na konto si připsal 91 dotyků s míčem, a přece byl až osmým nejpreciznějším nahrávačem v týmu s jedinou vytvořenou šancí na kontě. To je něco zcela neomluvitelného.

V tomto bodě možná jeden může namítat, že šlo přece jen o jediný zápas, a že jinak Rooney ve Francii až tak zlý nebyl. Ovšem zde převažuje kontext: Anglie tehdy vůbec nejvíc potřebovala svého lídra a Rooneyho dělání přesného opaku proto ideálně musí vést ke zmenšení jeho role, ba odebrání kapitánské pásky. I kdyby mělo jít pouze o symbolické gesto, v tuhle chvíli by mohlo mít kýžený efekt.

Když Bobby Robson roku 1982 nastoupil k anglickému kormidlu, udělal rychlý proces se stárnoucím a do té doby nedotknutelným Kevinem Keeganem. Dekádu zpátky něco podobného předvedl McClaren s Beckhamem. A Sam Allardyce by teď měl najít totožnou dávku odvahy. Zhruba stejnou, jakou nedávno užil k odstavení kapitána O’Shey ze základu Sunderlandu...

---

Allardyceova systémová flexibilita

Allardyce nemá žádný trademark, co se rozestavení či taktiky týče - to je fakt. Ten se ale zároveň neslučuje s představou, že by to 'Big Sam' skládal nějak hala bala. Málokdo třeba ví, že hned zkraje kariéry dovedl Notts County s obrovským předstihem do druhé ligy, a to hlavně za pomoci inovativního systému 3-5-2, který tehdy na dané úrovni sotva někdo znal. West Hamu, a konkrétně třeba Stewartu Downingovi, potom předloni při nepříjemné vlně zranění ušil na míru zvláštní diamantové rozestavení.

Správně ohebný navíc Sam Allardyce pravidelně zvládá být také v průběhu utkání. Takový Rashford za otřesného Rooneyho až po 86 minutách hry? Neexistuje. Když Jonathan Liew na podzim 2014 provedl studii zabývající se ochotou manažerů střídat, Allardyce se ukázal být tím nejméně trpělivým ze všech. Carlton Cole jím byl jednou stažen po půlhodině hry, přičemž téhož ročníku proti Chelsea ve 40. minutě sáhl dokonce ke dvojímu střídání - a Joeovi Coleovi tak de facto ukončil kariéru na Boleyn Ground.

"Z čistě taktického hlediska jsem vzhledem k tomu, jak zápas vypadal, prostě musel něco změnit. To je moje práce," vysvětloval posléze Allardyce. A jistě, v ani jednom z případů se prohru odvrátit nepodařilo, ale samotná schopnost přiznat si nefunkčnost vámi preferovaného herního plánu je nesmírně cennou vlastností a mnohdy i základem úspěchu (viz opět Deschamps a jeho několikeré přehodnocování situace na letošním Euru).

Při veškeré této flexibilitě je však zároveň Sam Allardyce pozoruhodně puntičkářský, což je přesně jeden ze znaků, který byste Hodgsonově verzi z roku 2016 zaboha nepřišili. On sám se přece nechal slyšet, že zápasy nevyhrávají systémy, nýbrž dobří hráči - čemuž průběh šampionátu taky věrně odpovídal.

Jak ve studiu ITV trefně prohlásil Lee Dixon: pokud máš systém, který každý zná, a zrovna prožíváš den blbec, pořád se můžeš opřít o pár záchytných bodů a zautomatizovaných věcí. Ovšem pokud se ti nedaří a trenér na strategickou průpravu docela dobře kašle, propadáš se hlouběji a hlouběji do deprese. Zhruba přesně jako Anglie proti Islandu a do jisté míry taky proti Slovensku.

Hodgson zkrátka vše vymýšlel za chodu, takříkajíc na koleni, mezitímco 'Big Sam' jen málokdy do utkání vstupuje s jednou ideou a bez jakékoliv alternace. "Lidé naříkají, jak arogantně působí, ale já mám dojem, že to pramení čistě z jeho důslednosti. Je to spíš o tom, že on věří ve svůj plán. Ve své metody," vysvětluje bývalý brankář David Preece, jenž s Allardycem spolupracoval v Sunderlandu.

V tomto bodě na dálku přitakává i Jonathan Wilson se svým svědectvím o letošní záchraně Sunderlandu: "Allardyce byl obdivuhodně sebejistý. Za každých okolností vzbuzoval dojem, že má plán, což v hráčích vyvolávalo pocit bezpečí. (...) Ani po pěti prosincových prohrách v řadě se nepanikařilo; šlo zkrátka o složité zápasy. Allardyce místo toho činil to, co činí opakovaně. Jal se ihned vyspravit defenzívu a na tom stavěl."

Samotné Allardyceovo rozpoznání absolutních základů v obranné činnosti Anglii rovněž prospěje - vždyť vlastně každý její inkasovaný gól na francouzském šampionátu pramenil z chaosu napříč obrannou linií. Pro trenéra, který dřív v Boltonu do nejmenšího detailu studoval všechny možné odrazy balonů po standardkách, muselo být zvlášť bolestivé sledovat opakované poziční hrubky při dlouhých autech Islanďanů či jediné ruské brance. Ale není to jen o organizaci, nýbrž i o elementárních návycích.

V tomhle směru si Sam Allardyce svůj domácí úkol nevědomky odbyl již v dubnu, když se ho novináři ptali na názor na talentovaného stopera Johna Stonese, a co by s ním provedl v první řadě. "Naučil bych ho bránit," odvětil stručně bývalý střední obránce a vzápětí dodal: "Nebylo by tak složité ukázat hráči se Stonesovou inteligencí, kdy a kde co dělat. Hráči s jeho schopností vyvézt a rozehrát míč nikdy takovou činnost nezakážete, ale musíte dbát na to, aby tak nečinil v nesprávný čas. Stones by mohl být jako Rio Ferdinand. O něm lidé také říkali, že si často komplikuje situaci a zůstává trčet příliš vysoko ve hřišti, ale ve věku 25 nebo 26 let už byl jedním z nejlepších stoperů na světě."

Současný objekt zájmu Manchesteru City ovšem těžko bude jediným obráncem, na něhož by Allardyceovo know-how mohlo mít blahodárný vliv. Bývalý zadák například dříve lamentoval také nad tím, jak trenéři obecně přestali klást důraz na důslednou obrannou hru krajních beků. "Polovina (z koučů) jim přestala vtloukat do hlavy úplné základy. Jednou z nejlepších cest ke gólu je centr, tak proč jsme přestali krajní obránce učit jak zabránit jeho produkci? Dneska by pořád dělali akorát ten svůj divný taneček s rukama za zády, byli by neustále pasivní. Já na ně mezitím řvu: 'Zatlač na něho!'"

Ano, všechny výše uvedené připomínky mohou na první poslech znít až zarážejícím způsobem banálně. Ale právě takové rady v Sunderlandu pomáhaly v mžiku přetvořit Patricka van Aanholta z přítěže v jednoho z nejlepších levých beků soutěže. A právě takové rady jako by životně potřebovala i věčně nezkonsolidovaná defenzíva Anglie...