Africký zápisník IX. aneb Jde to'o i bez hvězd

Poprvé od roku 1994 se na Africkém poháru stává, že pořadatelská země bude celou vyřazovací fázi sledovat čistě nezaujatě. Vypadnutí domácího Gabonu ale nikterak nešokuje; Aubameyang a spol. zde zkrátka nepředvedli dostatek. Naopak Kamerun i bez celé řady rozpoznatelných jmen kráčí dál a doplní Burkinu Faso...

Kamerun na tomto turnaji místo Matipů a Choupo-Motingů reprezentují veskrze neznámí borci z dánské, belgické, slovenské i české ligy, přesto si ve čtvrtfinále tak trochu za odměnu zahrají s hvězdami nabitým kádrem Senegalu.

Gabon na mladého brankáře Ondou s nulovou herní praxí ze sevillského béčka nenašel recept v ani jednom případě a po dalším nemastném neslaném výkonu končí.

Bezgólovým představením se loučí také Guinea-Bissau, která i kvůli komickému vlastenci nestačila na Burkinu Faso.

Teď už si ale pojďme výkony všech čtyř aktérů rozebrat zevrubněji a ohodnotit známkou...

---

1. Hugo Broos odvádí dobrou práci, ale tento Kamerun na větší úspěch nejspíš nemá. Kvalita kádru, jímž disponují Nepřemožitelní lvi, je možná nejslabší od začátku tisíciletí; paradoxně by však právě nyní bylo Kamerun nedobré odepisovat. Možná nemají mezi sebou tolik zvučných jmen, ale pod vedením Huga Broose se jim daří... co vlastně?

Poslední skupinový zápas proti Gabonu poodkryl o současném Kamerunu mnohé. Lvi nevynikají prakticky v ničem, ale zároveň se nedá říct, že by byli slabí. Nedokážou udržet souvislý tlak po celý zápas, nevyvarují se chyb - ale přesto je člověk sleduje a nemá pocit, že by si zasloužili prohrát. Jejich 4-4-2 je po všech stránkách schematické a čitelné, ale přesto jej mají soupeři problém přehrávat (pravda, Gabon v tomto směru nebyl zrovna zátěžovým testem).

Belgický kouč zaslouží pochvalu za to, že ze své (rozhodně ne ideální) jedenáctky vytvořil jakž takž konzistentní tým, od kterého se dají očekávat slušné výsledky. Sice usmolený, ale přesto postup je toho důkazem. Mějme však na paměti, že ve čtvrtfinále na Lvy nečekají Gabonci ani Guinejci, ale Senegal...

2. Fanoušci by měli svoje naděje před play-off vkládat do hráčů, od kterých bychom to před turnajem nečekali. Nejlepšími hráči Broosova týmu ve skupinové fázi byli dva nečekaní hrdinové, rychlý a šikovný křídelník Christian Bassogog a neúnavný středopolař Sébastien Siani. Rozhodující vítězný gól proti Guinei vstřelil slávistický stoper Michael Ngadeu-Ngadjui. Včera Lvy několikrát zachránil mladý gólman Fabrice Ondoa.

Žádný Moukandjo, žádný Aboubakar, dokonce ani Nicolas N'Koulou; Kamerun má v roce 2017 (zatím) jiné hrdiny. Jestli to bude stačit na Senegal, toť otázka. Svěřenci Alioua Cissého ale nemohou spoléhat na taktiku typu 'odstřihnout obě útočná esa', která proti Kamerunu za Finkeho éry fungovala automaticky. A to je samo o sobě slušný posun.

(dz)


1. Camacho neměl evidentně vůbec žádný plán. Jednašedesátiletý kouč nebyl ke gabonskému kormidlu povolán proto, že by tamní prostředí znal, ani že by snad platil za nějakou "renardovskou" záruku úspěchu. Jeho největší výhodou měla být především obrovská zkušenost, již nasbíral ve španělské reprezentaci, Realu Madrid nebo Benfice. Optimisté měli za to, že Camacho přijde, přelétne očima kádr a na základě svých bohatých zkušeností postaví ideální koktejl.

Pesimisté připomínali, že španělskému trenérovi je Gabon jako takový nejspíš celkem fuk, a že v nejlepším případě můžeme čekat spíše zábavný chaos. V tom horším pak nezáživný chaos. A to se nakonec přesně stalo.

Podívejte se znovu na všechny tři gabonské skupinové plichty a zkuste přijít na to, jestli měli Panteři za těch 270 minut nějaký jasný herní systém. Případně jestli Camacho udělal v dalších zápasech něco pro to, aby vylepšil trochu děsivý dojem z úvodníhu duelu s Guineou-Bissau. Nebo jestli to vůbec vypadalo, že své hráče opravdu zná, rozumí jejich potřebám a dokáže jim vyhovět.

Můžeme namítat, že Gabon měl i kus smůly; proti Burkině i včera s Kamerunem zahodil šance strhnout zápas na svoji stranu. Jenže faktem zůstává, že Panteři na domácí půdě nepostoupili z nejlehčí možné skupiny. A to je prostě průšvih jako vrata.

2. Pierre-Emerick Aubameyang? Tragédie. Jedním z velkých Camachových problémů (jak jsem ostatně psal už po zápase s Burkinou) byla bezradnost, co se týče Aubameyanga. Skoro to vypadalo, jako by si Španěl nastudoval videozáznamy z Poháru 2012 (kde Gabon, rovněž doma, poprvé vstoupil na elitní fotbalovou mapu), řekl si 'Aha, tenhle chlapík umí všechno' a prohlásil to za taktiku.

Jenže Aubameyang před pěti lety byl jiným hráčem než dnes. Tehdy se projevoval jako typický "allrounder", vlastně stažený útočník, který se často tlačil do koncovky ze stran; od té doby vyrostl v jednoho z nejlepších hroťáků planety. Hroťáků, ne 'děveček pro všechno'.

Nemůžeme ale celé Aubameyangovo fiasko házet pouze na kouče, případně systém samotný - sám Auba, ve své zemi málem posvátná ikona, zklamal na celé čáře. Zvykli jsme si na to, že v národním týmu nemá problém jezdit po zadku, teď ale přijel na Pohár jako obletovaná hvězda a na trávníku se rozhodně nepředřel. Dal sice dva góly, ale svému týmu v důsledku vlastně nepomohl; v ofenzivě jej dokonale zastínil Denis Bouanga z druholigového francouzského Tours. Prostě špatně po všech stránkách.

(dz)

---

1. Burkiňané se v učiněném déjà-vu opět vzpírají osudu. Na cestě do finále Afrického poháru 2013 se Burkina Faso musela už ve skupině vypořádávat se zraněním velké opory ofenzivní řady (Alaina Traorého) a zvládla to i za pomocí dvou remíz a porážky outsidera, které ji katapultovaly do čela skupiny. Letos se historie do puntíku opakuje; tedy vlastně ne, tentokrát to Burkina zvládla rovnou se dvojicí odpadlých útočníků (Pitroipy a Zonga). Znamená to snad, že na ně nyní čeká pro změnu samotné zlato?

Úplně vyloučené to samozřejmě není - již dříve jsme vám připomínali, že Burkina Faso nadále disponuje skvělou a především ostřílenou kostrou ve stoperovi Bakarym Koném, středopolaři Charlesi Kaborém (na toto APN opět výborně naladěným) a včerejším hráči zápasu, útočníkovi Prejuci Nakoulmovi. Samotný Pitroipa má navíc zdatné nástupce, do jisté míry možná své vlastní upgrady: jeho dlouhodobou vadou je občas přehnaný individualismus, zatímco Bertrand Traoré i Abdou Razack předvedli, že si porozumí také navzájem, v kombinaci. A když budou moci i nadále - na rozdíl od prvních dvou duelů - využívat pořádný orientační bod v Aristidem Bancém na hrotu, jejich vířivý pohyb bude zaručeně mást i později v turnaji.

2. Hervé Koffi je epitomem dramaticky zvýšeného standardu africké brankářské školy. Nejde si toho nevšimnout - turnajoví debutanti na letošní scénu Afrického poháru vnesli více čirého gólmanského talentu. Ať už to je třicátník Onyango z Ugandy, dva mladíci z této skupiny, Kamerunec Ondoa a Burkiňan Koffi (21, resp. 20 let), nebo jen o něco starší Senegalec Diallo... ti všichni okamžitě aspirují na brankářskou elitu kontinentu a ostře kontrastují se šaškujícím veteránem Agassou.

Hervé Koffi se sice na rozdíl od Ondoy nemůže pochlubit jedním parádním zákrokem, který jeho mužstvo v závěru klíčového střetnutí udržel na turnaji, ovšem svůj tým tak jako tak výrazně podepřel v naprosto každém z dosavadních utkání a především svými technickými návyky neustále budí dojem, že se řemeslu v žádném případě neučil na domovském kontinentě (konkrétně v Abidjanu). Když se v jednu chvíli proletěl vzduchem, lapil centr a i přes "faul" vlastního obránce balon udržel v rukavicích, kdejakému znalci afrických poměrů se musel zatajit dech. Na takové móresy přece nejsme zvyklí.

(td)


1. Zní to jako klišé, ale Guinea-Bissau je důkazem, že se nůžky na kontinentu svírají. S takovými výroky by se to nemělo přehánět, ale v Africe to zjevně vážně platí - jak jinak si totiž lze vyložit statistiku, že od začátku minulého Poháru neregistrujeme ve skupinové fázi žádný výsledek s vyšším než dvoubrankovým rozdílem ve skóre? (Jenom na předloňském Asijském poháru bychom jich napočítali šest.) Jistě, teoreticky je možné, že se elitní týmy horší, a proto dochází ke stírání rozdílů, bystré oko by však mělo rozeznat, že spíše opak je pravdou - ti tradičně slabší jdou postupně nahoru.

Guinea-Bissau ještě v kvalifikaci na minulé APN troskotala na slabé Botswaně a v září 2015 doma podlehla Kongu-Brazzaville vysoko 2:4, přesto se na svém premiérovém kontinentálním svátku ukázala jako důstojný soupeř. Zezinho kandiduje na nejlepšího exekutora standardek šampionátu, jehož jedna donáška de facto vyřadila domácí Gabon, a mladá obranná linie složená výhradně z hráčů narozených v 90. letech v těžké konkurenci rozhodně obstála.

2. A proč, že tedy Guinea-Bissau končí ve skupině poslední? Ten hlavní důvod se váže k Cicerovi. Ne snad k tomu římskému řečníkovi, nýbrž k primární guinejské hrozbě napříč kvalifikací. Třicetiletý útočník Paçosu Ferreira v březnu jediným gólem zařídil klíčovou výhru v Keni, do Gabonu ovšem vinou zranění neodcestoval a kouči Candému i jeho svěřencům zde takový referenční bod scházel.

Útočná vozba Guiney-Bissau sice nepostrádala fluiditu, při útočení do plných se ale viditelně neměla o koho opřít. To se naplno ukázalo, když outsider v druhé půli prvního dějství přebral iniciativu a měl více ze hry, aby si ovšem zároveň sotva vytvářel nějaké šance. Toni Silva s kolegy jsou sice schopnými běžci, vedle toho ovšem mají i své velké limity, mezi něž se evidentně řadí také kombinace.

A k tomu ještě něco: když se na Guinejcích ve druhé části začala projevovat únava, mezi záložní řadou a útočnou trojicí zela obrovská mezera, do níž se tradičně zvládla vyskládat kompletní středová linie Burkiny. S takovým sendvičovým úkazem se potom smysluplné výpady vpřed podnikají věru složitě.

(td)