Africký zápisník III. aneb Křeček v bílé košili

Už je to dávno, co jsme viděli Hervého Renarda takhle rozčíleného - jako toho prskajícího křečka. Za poslední prohrou jeho týmu na Africkém poháru národů bychom se museli vydat až do dávného roku 2010, kdy se Zambií nestačil na Kamerun. Tehdy prý za vše mohla světle modrá košile; nyní byla poskvrněna už i ta tradiční bílá...

Co může dvojnásobného vítěze kontinentálního mistrovství upokojovat, je skutečnost, že i v onom roce 2010 se Zambií nakonec zvládl skupinu opanovat. Prohra v zahajovacím utkání tedy není zas až takovou komplikací, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Tím spíš, když Renardův národní tým z minulého Poháru - Pobřeží Slonoviny - sám svůj zápas nezvládl dle svých představ a s podceňovaným Togem se rozešel bez branek.

Teď už si ale pojďme výkony všech čtyř aktérů rozebrat zevrubněji a ohodnotit známkou...



1. Na zápasy Pobřeží Slonoviny s minimem gólů si budeme muset zvyknout. To by nemělo být překvapivé a vlastně ani nutně problematické; však rovněž svou předloňskou skupinou Renardovi šampioni prolezli s chudým skóre 3:2, aby následně finále s Ghanou zvládli až díky pevným nervům v penaltovém rozstřelu. Jenže tehdy zároveň Sloni ve zbývajících dvou vyřazovacích duelech vsítili dohromady šest branek, což si v tuhle chvíli nelze dost dobře představit.

Za Pobřeží Slonoviny předloni pálili ostrými zde nepřítomní Touré s Gervinhem, ale i současný náhradník Bony. A že by se tedy obhájci mohli pochlubit jejich schopnými nástupci, to nelze říct. Už v kvalifikaci si vystačili s pouhými třemi góly a v Gabonu to asi nebude o moc odlišné. Startující hroťák Kodjia nabídl pohyb, ale stěží něco víc, Kalou se soustředil spíše na rozjíždění akcí než jejich zakončování, Zaha klasicky sóloval bez konečného produktu a žolík Gradel se už nastartovat nestihl. Celkem výmluvné pak ve vztahu ke střelbě je, že z přímých kopů své štěstí pokoušel pravý bek Aurier.

2. Jakmile se přidá adekvátní nadstavba, sloní fyzická síla bude pořádně děsit. První včerejší zápas byl plný faulů, sami Sloni jich podle zbytečně přísného rozhodčího spáchali 27 (oproti tožským jednadvaceti), důležitější poznatek je ale ten o čisté fyzické hře Dussuyerova mančaftu. Rozdíl v hrubé síle obou kolektivů byl totiž vysloveně zarážející - ani na prstech obou rukou byste nejspíš nespočítali případy, kdy Tožan od svého soka v osobním souboji regulérně odletěl jako papírák, a to přitom na vině byli tradičně spíš ofenzivní hráči Pobřeží, nikoliv obvyklí podezřelí z obrany.

Speciálně silový driblink Zahy, ale i odolnost Kodjii a atletičnost Kessiého mohou při aplikaci řádné koncovky znamenat smrtící směs. A to ještě naplno nepočítáme s nerozehraným Bonym, který dokáže být hotovým monstrem...


1. Claude Le Roy se vytasil s pozoruhodnou a funkční sestavou. Kolega Zezula v rámci svého předturnajového profilu trefil obsazení pouze malého zlomku postů v tožské sestavě, to mu ovšem nelze dost dobře vyčítat, neboť protřelý stratég Claude Le Roy svou jedenáctkou zkrátka překvapil. Familiární jména sice nikam nezmizela, ale hýbala se ze svých míst - Romao se sesunul na stopera a podhrotový útočník či pravý křídelník Gakpé se dokonce výtečně adaptoval až na pravém beku. Togo nakonec dosti roztahovalo hřiště a za pomoci neokoukaných křídel udržovalo favority v neustálém stavu pohotovosti, zároveň ale překvapilo také téměř bezchybnou defenzivní organizací.

2. Bude mít Togo nejpracovitější křídla na turnaji? Je to klidně možné, a ačkoliv obstojná fyzička už osm měsíců nehrajícího Emmanuela Adebayora nejspíš každého překvapila, je to docela dobře i žádoucí. Tožská ikona nadále chce operovat na velkém prostoru, jako se jí ostatně vždy chtělo, tolik záběhů za obranu už ale neudělá, takže mimořádně agilní tykadla po svém boku rozhodně užije.

Zkušenější Mathieu Dossevi z Lutychu se na pravém křídle v podstatě nezastavil a byl možná nejnebezpečnějším Tožanem, který v jednu chvíli i drze loboval brankáře Gbohouoa. Snad ještě větší potenciál nicméně vykázal Ihlas Bebou na druhé straně; 22letá opora druholigového německého Düsseldorfu do ostrého repre zápasu poprvé naskočila teprve loni v září, včera na ní ale nervozita nebyla vůbec znát. Bebou s balonem u kopaček pokaždé alespoň někomu popletl hlavu a navíc se poctivě vracel. Jeho centr měl Laba v druhé půli rozhodně nasměrovat mezi tři tyče, a to minimálně...


1. Veterán Ibenge zaslouží pochvalu za reakci na úvodní tlak Maroka. Přitom to bylo v podstatě hrozně jednoduché, ba banální. Konžané byli zprvu bez nejmenších pochyb zaskočeni křídelní hrou Maroka, které nastoupilo v mimořádně neafrickém rozestavení se třemi stopery, zhruba kolem 30. minuty se však severoafrická banda rázem začínala vytrácet. Příčinou bylo prosté vytažení hrotového útočníka Kabanangy až ke stoperům Maroka a omezení především zkraje velmi aktivního distributora Benatii. Pravda, výhra DR Kongo je nakonec více než cokoliv jiného důsledkem hrubé chyby brankáře Munira, ale faktem zůstává, že už tehdy byly marocké zbraně nadobro otupeny.

2. Na DR Kongo se téměř určitě nebude dát koukat, ale Florent Ibenge opět potvrzuje, že své svěřence zná a dovede využít jejich (navýsost limitovaných) schopností. To se krásně projevilo v úplném závěru zápasu, kdy na hřiště přišel Dieumerci Mbokani s jasným a do puntíku plněným poselstvím: narážet do soupeřů, rozhazovat je, zdržovat, vyhrávat fauly. Mbokani takové věci ovládá, a jakkoliv není vlastně příliš co chválit, občas se holt takové atributy hodí víc než ledacos jiného.

Na tomto místě se na druhou stranu sluší vypíchnout ten "detail", že DR Kongo skutečně po většinu času hrálo jednoduše odporně, a že bez Bolasieho s Bokilou často vůbec nepůsobí fotbalově. Po velkou část zápasu byl herní plán Ibengeho týmu zhruba takový, že obránce nakopl míč na Kabanangu, ten ho s trochou štěstí rozdal do strany, a tam se vše dříve nebo později zadrbalo. Tři po sobě jdoucí zkompletované přihrávky byly pro DR Kongo téměř neproveditelným úkolem.

A že jste si za celou dobu pořádně nevšimli hvězdného Cédrika Bakambua? Inu, to bude možná tím, že je od kolegů z Villarrealu zvyklý na přihrávky do nohy a podobné "vymoženosti"...


1. V první zhruba půlhodině hry Maročané vypadali jako učinění mistři světa. Takhle zřetelný a na první pohled smrtící útočný plán A jsme tu dosud nepozorovali: Maročané na Konžany vyrukovali s nevídaně organizovaným presinkem a svižným přechodem do útoku podél obou postranních čar. Především nalevo hrál prim teprve 19letý křídelní bek Mendyl, centrovalo se zleva i zprava, z hloubi i dále ve hřišti, Boussoufa hned dvakrát brzy nebezpečně střílel (jednou trefil břevno), a obecně jenom bůh ví, jak by to vypadalo, kdyby v daném dominantním intervalu Renardovi svěřenci udeřili...

2. Renardovy reakce na průběh druhého dějství zklamaly na celé čáře. Jak už jsem nastínil výše, Maročané zhruba v první třetině zápasu ztratili nit a na delší časový úsek už ji nikdy nebyli schopni najít. V tomto směru bylo zvláštní hlavně počínání Hervého Renarda po obrátce, kdy bylo zkrátka nutné alespoň kosmeticky upravit herní plán...

... což Renard víceméně udělal, ale citlivě si přitom nepočínal ani omylem. Na co jediné se zkušený kouč zmohl, to bylo kupení klasických devítek na sebe, čili jistá sebedestrukce. Třetímu forvardovi El-Arabimu, který oproti startérovi Bouhaddouzovi nenabízí ani o píď jiný herní profil, navíc uvolnil místo tvořivý Carcela, který se se svou levačkou vedle praváka Boussoufy staral o štiplavé standardky.

Ve výsledku tedy Maroko opatrně zaujalo, ovšem v první řadě prohrálo už druhý po sobě jdoucí zápas (poté, co Renard dlouho nenacházel přemožitele), a krom toho hned úvodem potvrdilo, že dovede mít věru nemalé problémy se střílením branek, ale i tvorbou vyložených šancí.