Africký pohár národů - shrnutí skupin

Slibovaný speciál shrnující vše důležité, co přinesla skupinová fáze na letošním Africkém poháru národů, je tu! Samozřejmě i s tradičním preview úvodních čtvrtfinálových duelů, které se dnes odehrají výhradně v Rovníkové Guineji. V neděli se bude pokračovat do Gabonu...

Tři popravení favorité, dvě předpokládaná outsiderská vystoupení a jedna dokonalá domácí senzace. I takto odstupňovaně by se dal v krátkosti shrnout dosavadní průběh Afrického poháru národů. Zatímco senegalský, angolský, respektive marocký krach se dal těžko předpokládat a lehko šokoval, postup Rovníkové Guineje brankou v nastaveném čase duelu s nejžhavějším favoritem skupiny vlastně zapůsobil stejným způsobem - akorát v jinačí tónině. Ale o tom, a mnohém dalším, už zevrubněji na příštích řádcích...



SKUPINA A

Klíčový okamžik: Zambijský nálet
Stačilo dvacet minut k tomu, aby hbití Mayuka s Katongem zatloukli první dva hřebíky do senegalské rakve. Nakonec se totiž ukázalo, že Lvům z Terangy tento úvod připravil šok, ze kterého se po zbytek času nedokázali zvednout, a APN tak přišel o prvního velkého favorita ještě dříve, než vlastně pořádně začal. Jestliže někoho zajímalo, jaké problémy můžou týmu plnému hvězd zatarasit cestu do další fáze, udělal si jasno po 20 minutách hry. Skupinu A zkrátka rozhodl první hrací den.

Nejhezčí utkání: Senegal - Zambie (1:2)
A právě tento zápas byl také tím nejlepším, co souboje v "áčku" nabídly. Společně s dalším utkáním Zambie, kterým byla remíza 2:2 s Libyí. Skvělý úvod Chipolopolo a senegalská odveta ve druhé půli, která vyústila v drtivý, leč neúspěšný tlak, to byly ukázky toho, jak může být úvodní zápas atraktivní a zároveň svým způsobem všeříkající.

Největší překvapení: Bodipo... kdo?
Tady by logicky mohla (a měla) být celá Rovníková Guinea, ale rozhodl jsem se být více specifický a vypíchnout zranění toho, bez nějž se měly i ty kousíčky domácích šancí rozpadnout v prach. Před turnajem to byl právě kapitán Bodipo (a Maazou), kdo se zdál zastávat ve svém týmu naprosto nenahraditelnou roli; útočník La Coruni však nakonec na hřišti nepobyl ani čtvrthodinu, zranění ho vyřadilo z turnaje a to měl být konec. Jak vidno, nebyl.

Největší zklamání: Amara Traoré aneb "oni se porazí sami"
Pane Traoré, a vám se ten fotbal jako líbil? Senegalský kouč zřejmě při pohledu na vlastní soupisku propadl iluzi, že s takhle našlapanou ofenzivou vlastně ani není potřeba řešit něco tak podružného jako je systém a taktika. Výsledek vidíte sami. Takže, senegalská fotbalová asociace, příště to chce nějakého zodpovědnějšího lodivoda, jinak se stín El-Dioufovy generace ze svého místa na piedestalu národních hrdinů jen těžko pohne...

Hrdina: Rui (Rov. Guinea)
Co je ten stoper se čtyřkou na dresu vlastně zač? Kde se vzal? Asi takhle se ptal snad každý, kdo viděl, s jak obrovským přehledem řídí Rui jinak poměrně vratkou defenzivu domácího celku. Takže, vězte, že tento bezchybný dirigent momentálně válčí ve španělské třetí lize; ani to ho však evidentně nijak nelimitovalo v soubojích s hvězdami z jihoafrických, francouzských nebo anglických týmů. Šestadvacetiletý fotbalista, vlastním jménem Rui Fernando Da Gracia Gomes, měl na překvapivém postupu Nzalang Nacional zásadní podíl.

Zoufalec: Samir Aboud (Libye)
Je trochu ironické, že i přes příšerné minely, kterými už téměř čtyřicetiletý gólman "ozdobil" úvodní utkání proti Rovníkové Guinei, padl rozhodující gól nakonec po situaci, v níž neměl prsty Aboud, ale nedotažená ofsajdová past. Ani v dalších zápasech však nepůsobila tato dlouholetá opora zrovna jistým dojmem, a jeho (podle vlastních slov) loučení s reprezentační kariérou tak pořádně zhořklo. Kdyby se totiž jako správný kapitán, na kterém ležela obrovská zodpovědnost, vyvaroval naprosto zbytečných chyb, možná by i celá defenziva ukázala, proč platí za jednu z nejlepších na celém kontinentu. Místo toho hráli Libyjci vzadu spíš trapně a za postupovou vidinou je museli táhnout útočníci Zuway a Sa’ad, a Aboud tomu jen bezmocně přihlížel.

All-stars: Danilo - Kily, Rui (všichni Rov. Guinea), Al-Shibani (Libye), Musonda (Zambie) - Dia, N’Daw (oba Senegal), Konaté (Rov. Guinea), Kalaba - Mayuka (oba Zambie), Sa’ad (Libye). Trenér: Renard (Zambie).

SKUPINA B

Klíčový okamžik: Bashirovo vyrovnání proti Angole
Do té doby to vypadalo na jasnou záležitost. Postupují suverénní Sloni a společně s nimi černý kůň z Angoly. Jenže to by se Antilopy nesměly rozpomenout na svoje tradiční defenzivní blikance v ten nejméně vhodný okamžik. Vidigalův tým proti Súdánu ovládal hru, držel vedení a kráčel za přesvědčivým postupem, ale čtvrt hodiny před koncem propadl míč mezi obránci až k Bashirovi, který se z malého vápna nemohl mýlit. A tím se de facto rozhodlo o úspěchu a neúspěchu pro oba zúčastněné týmy.

Nejhezčí utkání: Súdán - Angola (2:2)
Tento zápas kromě nejdůležitějšího gólu ve skupině přinesl i první penaltu šampionátu, skvělé individuální výkony dvougólových střelců Bashira a Manucha (který se v závěru ještě pokoušel dosáhnout hattricku přelobováním špatně stojícího Akrama z poloviny hřiště), a na rozdíl od úvodního utkání Angoly proti Burkině Faso nebyl zkažen prosimulovaným závěrem plným zdržování.

Největší překvapení: Súdánská vůle po vítězství
Že budou Súdánci jedním z nejlépe sehraných celků šampionátu, s tím se tak nějak počítalo: přece jenom, máte-li prakticky celý tým složený ze hráčů dvou domácích klubů, musí se to nějak odrazit. Jenže zároveň s touto predikcí, volně přeložitelnou jako "na ně pozor, budou hodně kousat", se objevovala ještě jedna: Súdán měl totiž mít obrovské problémy s vyhráváním. S vůlí rvát se o tři body. 40 let nepoznali Sokolové na APN sladkost vítězství, a to už se zdálo jako slušný argument. Jenže chyba lávky: právě obrovské nasazení a touha po úspěchu byly přesně tím, co Abdallův tým posunulo dál na úkor silnějších soupeřů.

Největší zklamání: Duarteho Burkina? Pořád stejná písnička
Jestliže měl Súdán mít problémy se závěrečnými vystoupeními, pro Burkinu to platilo trojnásob: méně "turnajové" mužstvo aby jeden pohledal. A naskýtá se otázka, jestli má Paulo Duarte týmu ještě vůbec co dát. Portugalský stratég pracuje v Burkině už čtvrtým rokem, což je na africké poměry poměrně výjimečné (a chvályhodné), jenže bezzubost jím vedeného výběru ukazuje, že už mu zřejmě došla "munice". Pokud pamatujete Burkinu zpřed dvou let, vybaví se vám soubor individualit, které sice fotbal hrát bezesporu umí, ale hrají neefektivně, netýmově a netakticky. Progres? Nula. Déjà vu? Sto.

Hrdina: Mudathir El-Tahir (Súdán)
Súdánské výkony rostly zápas od zápasu a pochvalu si zaslouží více borců z Abdallova výběru, ale nakonec nebyl nikdo důležitější než Mudathir El-Tahir. Technicky parádně vybavený útočník totiž dvěma góly do sítě Burkiny Faso rozhodl o postupu své země, a nutno říct, že to bylo poměrně symbolické - právě El-Tahir byl totiž nejnebezpečnějším hráčem Sokolů už od úvodního utkání se Slony.

Zoufalec: Carlos Fernandes (Angola)
Angolská brankářská jednička se s několika borci z Maroka dělí o titul prozatím nejnesympatičtějšího hráče šampionátu. Nejprve předvedl nesportovní divadélko proti Burkině, kdy "bránil" náskok svého týmu opravdu neúměrnou hrou o čas, a byl po zásluze odměněn žlutou kartou; něco podobného pak zopakoval i proti Súdánu a vyřadil se tak pro finální zápas ze hry. Proti Slonům tak musela nastoupit dvojka Wilson, která ve skutečnosti předvedla zodpovědnější a jistější výkon než samotný Carlos. Na brankáře by měl být jinačí spoleh...

All-stars: Barry (Pob. Slonoviny) - Airosa (Angola), K. Touré (Pob. Slonoviny), Saif Eldin, Muawia (oba Súdán) - Manucho, Gilberto (oba Angola), Haitham (Súdán), Pitroipa (Burkina Faso) - El-Tahir (Súdán), Drogba (Pob. Slonoviny). Trenér: Abdalla (Súdán).

SKUPINA C

Klíčový okamžik: Benatiova řezničina
Vžijte se do Benatiovy kůže: právě jste v sedmé minutě nastavení stejně ošklivě jako zbytečně zbrousili protihráče (zařídili jste přímý kop těsně za šestnáctkou), uviděli jste červenou kartu (v tu chvíli jste ještě oslabili svůj tým pro klíčové závěrečné střetnutí) a pak jste za svými zády uslyšeli neskutečný rachot oznamující vítěznou trefu domácích (těžko oslabili - poslali jste vlastní reprezentaci domů). Příjemné? I kdyby ne, vězte, že právě tohle byl jednoznačně rozhodující okamžik celé skupiny C.

Nejhezčí utkání: Gabon - Maroko (3:2)
Snad jen postupový zápas Rovníkové Guineje se emočním prožitkem může tomuto důstojně rovnat. Maroko ještě do začátku nastavení házelo flintu do žita, pak předvedlo ojedinělou akci hodnou potlesku, aby se vrátilo zpět do hry o postup, a nakonec vše zase přečmáral okamžik popsaný výše. Postup jako z pohádky; vypadnutí jako z hororu.

Největší překvapení: Z rezervy Bukureště mezi africkou špičku
Je mu 28 let a jeho jedinou evropskou zkušeností je právě štace v béčku bukurešťského Rapidu, to však Kassalyho Daoudu zkrátka nijak shodit nemůže. V Nigeru je stálicí a nejspíše i modlou: ve svém věku má na štítě přes padesátku mezinárodních startů, přičemž teď - samozřejmě při své premiéře na tak velkém turnaji - zářil podobně silně jako renomovaný Barry z Pobřeží Slonoviny. Daouda překvapoval skvělým timingem ve vyhrocených situacích, rozumně krocenou nebojácností i perfektní poziční hrou.

Největší zklamání: Maroko? Útočníci? Střelci? Cože?
Chamakhovy nálady, plus Hadjiho neviditelný plášť, plus Amrabatova neškodná rychlost, plus El Arabiho nevytíženost rovná se nula gólů pro marocké útočníky a selhání par excellence. Všechna ofenzivní zodpovědnost napříč celým turnajem spočívala na bedrech tria Boussoufa-Belhanda-Kharja, přičemž prvně jmenovaný ještě dle mého skromného názoru zahrál hrubě pod své možnosti. Ve finále se pak suverénně nejlepším střelcem svého mužstva stal muž s pravidelně nejdefenzivnějšími úkoly ze záložní trojice. Trapné, no ne?

Hrdina: Pierre-Emerick Aubameyang (Gabon)
Hrdina na slovo vzatý. Jeho nezdolnost byla nakažlivá, houževnatost stejně tak a rychlost v kombinaci s obstojnou technikou jednoduše platila prozatím na každou defenzívu. Pokud Gabon projde až do semifinále, s čímž se dá počítat, o místo v all-stars turnaje jej těžko někdo připraví. Duety muže s účesem "na Neymara" a veterána Cousina minimálně doteď musely každému příznivci africké kopané znít jako rajská hudba.

Zoufalec: Marouane Chamakh (Maroko)
První zápas prožvaněný, druhý zápas prosezený, třetí zápas nic extra. Takhle že by se měl prezentovat zaměstnanec Arsenalu a útočník číslo jedna? Asi nikoliv. Chamakh zejména v prvním utkání působil mimořádně nesympatickým dojmem, dokonce to místy vypadalo, že se i popere. Naštěstí v době, kdy se k bitce na place opravdu schylovalo, on už mezi aktivními hráči nebyl; stejně jako - plně zaslouženě - ani v klíčovém duelu s Gabonem. Do duelu s outsiderem už nastoupil uvolněný marocky soubor; a ani tehdy Chamakh nikterak nevyčníval.

All-stars: Daouda (Niger) - Moussono, Manga (oba Gabon), Abdennour (Tunisko), El-Kaddouri - Kharja (oba Maroko), Madinda - Aubameyang (oba Gabon), Belhanda (Maroko), Msakni (Tunisko) - Maazou (Niger)

SKUPINA D

Klíčový okamžik: Haluz? Ale postupová
Celkem s přehledem: Bakaye Traoré možná mohl využít zaváhání svého krajana-jmenovce a následné teče protihráče, nicméně vítězný gól úvodního zápasu "o druhé místo za Ghanou" vstřelil tak jako tak; a to skutečně, jak se předpokládalo, rozhodlo. Botswana o body nikoho neobrala, takže pak Guineji nebylo nic platné, že při své derniéře na šampionátu oloupila favorizovanou Ghanu.

Nejhezčí utkání: Botswana - Guinea (1:6)
Kdy naposledy po závěrečném hvizdu dělilo dva účastníky APN pět branek? Před čtyřmi lety v Ghaně, když ve čtvrtfinále Sloni deklasovali bezradné Guinejce. Ti si letos spravili chuť na Botswaně, ačkoliv nakonec šlo o duel právě těch dvou týmů, které do další fáze nepronikly; tudíž nešlo o revanš plnocenný. Přesto...pět různých střelců, dech beroucí a chléb lámající koncovka první půle, krásný "angličan" z přímého kopu. Vskutku bylo na co koukat.

Největší překvapení: Obrozené Mali
Když malijský trenér Alain Giresse před šampionátem vysvětloval, že máme zapomenout na staré malijské bolesti, protože jeho tým "začíná odznova", vypadalo to spíše jako klasický psychologický tah. Mluvíme totiž o Mali, celku, který je jedním z vůbec nejtypičtějších zástupů tradičních afrických bolestí jako nekreativní záloha, chaotický systém, nestabilní obrana vedená nejistým gólmanem a přílišné spoléhání na útočné individuality. Letošní výběr Orlů však zatím všechny tyto prvky staví na hlavu: omlazené mužstvo hraje zodpovědně, v taktice urazilo od posledního šampionátu slušný kus cesty, hráči o sobě na hřišti ví, doplňují se a v bráně stojí spolehlivý Diakité. Tak že by přece jen posun?

Největší zklamání: Horší jak kolegové z rovníku
Obrany Rovníkové i "obyčejné" Guineje možná vypadaly podobně propustně; nakonec ale domácí při své premiérové účasti putují do další fáze, zatímco ostřílení Dussuyerovi svěřenci jsou poprvé po třech edicích bez čtvrtfinále. Může za to vpravdě tristní organizace - a to nejen vzadu, ale především v mezihře, kde se funkce ústřední postavy neúspěšně chápal Feindouno a nikdo další už v řadě nestál. Na úplném hrotu se pak často jen válel Ismaël Bangoura; přestože jestli ne Feindouno, tak právě on měl průměrně zkušené mužstvo vést. Ve finále se tedy do hlavní role obsadil 21letý Camara, ehm. Tenhle recept prostého sázení na individuality už je holt přežitý i na africkém kontinentě - snad.

Hrdina: André Dedé Ayew (Ghana)
Já na bráchu, brácha na mě? Kdepak. Zatímco nemastný neslaný Jordan odpadl hned po prvním utkání a pak ani nestřídal, protřelejší bratr André v úvodních dvou kláních (to třetí snad radši ani nebrat v potaz - jako celek) příkladně našlápl za neoficiálním titulem nejužitečnějšího hráče turnaje. Leč je samozřejmě předčasné něco takového vyhlašovat a adeptů se jako o každém ročníku narodilo několik, křídelník Marseille už z nominačního archu těžko vypadne. Jeho práce s balonem, v plné rychlosti, a mezi libovolným počtem soupeřů - ta zkrátka bere dech. Jednoduše si vezměte slovní spojení "rozdílový hráč" a letos zákonitě musíte dostat i jméno André Dedé Ayew.

Zoufalec: Pascal Feindouno (Guinea)
Když Motsepe uzavřel první poločas nechutným zákrokem na kapitána Guineje, protřelého angažmá v Bordeaux či Saint-Étienne, naskytl se divákovi ojedinělý obrázek. Zoufalec skosil zoufalce. A háček byste asi nehledali dlouho: zatímco u bezejmenného Botswaňana to těžko někoho významně překvapilo, u Feindouna byste tak mdlé výkony asi úplně neočekávali. Nicméně faktem je, že se momentálně nezaměstnaný veterán po hřišti promenádoval jen coby jakýsi "taťka-rádce", neustále někoho peskoval, mumlal si něco pod vousy...a sám nehrál ani to nic. Unavené a jakékoliv jen ne inspirativní představení. Inu, takhle se asi u Feindounů bojuje o angažmá.

All-stars: So. Diakité (Mali) - Pantsil, Boye (oba Ghana), Kanté (Mali), M. Bah (Guinea) - K. Asamoah (Ghana), S. Keita, B. Traoré (oba Mali) - A. Camara (Guinea), A. Ayew (Ghana), Mongala (Botswana)



All-stars skupinové fáze: Barry (Pobřeží Slonoviny) - Airosa (Angola), Rui (Rov. Guinea), Saif Eldin (Súdán), Musonda (Zambie) - Belhanda (Maroko), Konaté (Rov. Guinea) - Aubameyang (Gabon), Msakni (Tunisko), A. Ayew (Ghana) - Manucho (Angola)



Co čekat ode dneška?

Čtvrtfinále je před námi! Základní skupiny nabídly nakonec slušnou porci gólů, nějaké ty sporné situace, klasické entrée celé řady typicky "afrických" defenzivních chyb, skvělé individuální výkony, zoufalou návštěvnost a pořádnou porci překvapení. APN opět ukazuje v celé parádě svoje tradiční přednosti a nedostatky. A pokračujeme i nadále: prvních 24 zápasů už jsme viděli, zbývá ještě 8. Díky vypadnutí Senegalu a Maroka zůstávají v soutěži už jen dva velcí favorité: jak Pobřeží Slonoviny, tak Ghana táhnou do boje s jasným cílem a cokoliv jiného než zlato pro ně bude neúspěchem. Černými koňmi jsou Zambie a domácí Gabon, outsidery druhý pořadatel z Rovníkové Guineje a Súdán; řady čtvrtfinalistů potom doplňují nevyzpytatelné celky Mali a Tuniska.

První den vyřazovací části nabídne prvního kandidáta na titul: Pobřeží Slonoviny se od osmi hodin středoevropského času utká v Malabu s domácím výběrem, a netřeba připomínat, že tým kolem Drogby je obrovským favoritem. Rovníková Guinea postupem ze skupiny nejen splnila, ale i dalekosáhle překonala své předturnajové plány, a příležitost zahrát si proti hvězdnému výběru plnému legionářů z předních evropských lig je víc než co jiného spíše skvělý bonus. To ovšem samozřejmě neznamená, že by se Nzalang Nacional snad vzdával předem...

...a tým vystavěný kolem jistého brankáře Danila, defenzivního hrdiny Ruie a jako dobře seřízené hodinky přesného štítu Konatého bude před vlastními fanoušky hodně kousat. Defilé ofenzivních "hvězd" (na lokální poměry) nicméně nakonec pravděpodobně shoří na precizní obraně Slonů, dirigované "anglickým" duem Touré - Bamba; tomu by odpovídala i nadšená taktika trenéra Gílsona Paula, který v základní skupině ukázal, že svým svěřencům klade na srdce prosté, leč účinné "bez míče se vyhrávat nedá a důležité je vstřelit více gólů než inkasovat." Stačit to na 99% nebude, ale jedno procento je v Africe, jak varují neustále se kumulující zkušenosti, pořád poměrně slušné číslo.

Paulo, kterému premiérové vystoupení Rovníkové Guiney na šampionátu vyneslo prodloužení smlouvy, zkrátka nemá co ztratit, a jelikož Sloni vyhrát zkrátka musí, lze očekávat dva klasické scénáře: buď favorit vstřelí brzký gól a pohodlně dokráčí k výhře, nebo se mu to nepovede, a s každou další minutou nerozhodného stavu bude narůstat jeho nervozita. A kdyby se ujal některý z brejků Nzalang Nacional? To by bylo ještě hodně zajímavé...

...přidanou hodnotou pro české fanoušky je potom možné nastoupení Bonyho Wilfrieda, který je v reprezentaci zatím skvělý a svoji šanci ještě určitě dostane. Mimochodem, souboj Barry vs. Danilo znamená, že po dnešku už na turnaji neuvidíme jednoho ze dvou prozatím nejspolehlivějších brankářů.

Papírově jasného favorita má i utkání, které v 5 hodin celou vyřazovací část odstartuje. Zambie ještě neprohrála, svoji skupinu ovládla a má tak jedinečnou šanci potvrdit své renomé nesmírně nebezpečného a stále kousajícího týmu postupem do medailových bojů. V cestě však stojí Súdán, který ukázal, že se s ním musí jednoznačně počítat...

Pokud Zambie překročí svůj stín ze dva roky starého mistrovství, kde Renardovým svěřencům vystavila právě ve čtvrtfinále na penalty stopku později bronzová Nigérie, bude zároveň žít naděje na realizování příběhu, který se může stát daleko nejsilnějším momentem celého turnaje. O tragické smrti celého bývalého reprezentačního výběru Chipolopolo při neštěstí v Gabonu už jsme na stránkách EuroFotbalu psali, takže zbývá jen připomenout (a sami hráči to připomínají takřka neustále): nehraje se jen o medaili, ale také o uctění památky zesnulých spoluhráčů.

K tomu je ale potřeba porazit skvěle organizovaný a kompaktní Súdán, z něhož udělal trenér Abdalla sehranou a nebezpečnou hrozbu prakticky pro jakéhokoliv soupeře (připomeňme si, že cestou na rovník se Sokolům podařilo remizovat v Ghaně a připravit jí tak jedinou kvalifikační ztrátu). Skromný kouč před turnajem uvedl, že jeho cílem je protlačit některé hráče do Evropy, a jak by se to mělo povést lépe, než postupem minimálně do semifinále? Takoví Saif Eldin nebo El-Tahir se snadno mohou stát horkým zbožím. Nechme se překvapit.