Africký pohár národů - šestnáctý hrací den

Do čtveřice všeho dobrého? Takhle to určitě není, v Mali nicméně takto upravené rčení bude po včerejšku aktuální. Po třech neúspěšných pokusech se totiž Orli dočkali výhry v zápase o bronz; a to navíc prostřednictvím přesné odplaty favorizované Ghaně za porážku ve skupinové fázi. Zítra jdeme do finále...

Ghana není na konci letošního Afrického mistrovství pozlacena, postříbřena ani pobronzovaná - možná pobramborovaná, lze-li to tak říci. Což je v mých očích měrou nečekanosti případ stejně závažný jako ten senegalský například. Ghana pro mě totiž jednak byla před turnajem hlavním adeptem na zlato, jednak se jí nakonec v závěrečných dvou kláních - a hlavně tedy včera - povedlo docela dobře vypáčit ze země všechny stavební kameny vlastního, potenciálního úspěchu.

Kompaktnost se vytratila; bez Boyeho i obranná linie hořela, prakticky kdykoliv se jí zachtělo; Ayew si vzpomněl na své sólování, které vytahoval v ukrutně nadbytečné míře; a proto pak ani ghanské útočení nemělo valného smyslu. Jinak řečeno se včera Black Stars neměli o co opřít - a ve světle veškerých individuálních výkonů i ten Kwaraseyův působil nadprůměrně. Leč je to stále jeden z námi nejčastěji kritizovanějších mužů turnaje...

Až mi je dokonce vysloveně trapně za onu závorku v "bronzovém" preview, v níž jsem vyjádřil nesouhlas s lhostejností, jakou ghanský svaz chová k brzy končícímu kontraktu trenéra Stevanoviće. Ten se po tomto druhém selhání v řadě prodloužení nedočká již se stoprocentní jistotou; a já k vlastnímu údivu tento krok kvituji. Čím mě totiž Stevanović točil i v dřívějších utkáních, to včera dovedl k absolutní (ne)dokonalosti. A slovíčko "točil" jsem zde nepoužil náhodně - jde totiž o nestálost v systému hry, o nevyjasněnost postů některých hráčů, o volbu základní jedenáctky jako celku.

Tak například Adjei. Hrdina juniorského mistrovství světa 2009, které právě Ghana opanovala a na jehož generaci se teď ze slušné části staví, si letos prostě nezachytal; leč Kwarasey v žádném případě nebyl suverénní, měl i drobné zdravotní problémy, Ghana po dvou zápasech skupinové fáze s 99% jistotou postupovala...Dále je tu Inkoom. Ten na mě naopak už delší dobu působí jako taková černá ovce oněch slibných ročníků 89/90; což do puntíku prokázal i nyní, na tomto turnaji. Včera kupříkladu celou dobu lítal všude-nikde a nakonec nejspíš měl působit v roli jakéhosi defenzivnějšího pravého křídla - což byla možná součást záměru zpevnit defenzívu (při absenci Boyeho), možná ale také obyčejný přešlap, který si Stevanović uvědomil ve 37. minutě Inkoomovým stažením. Na úkor Tagoea - a to je třetí, konkrétní problém. Proč tenhle nemastný neslaný fotbalista, jehož těžkopádnost a schopnost kdykoliv přijít o balon stála za tolika zbytečnými ztrátami a prohranými osobními souboji, že to snad ani nebylo možné. A to přitom opět nebylo poprvé. Sice tedy chápu, že Opare má na kontě minimum zkušeností a Gyan mohl být docela dobře na dně po fanouškovských výpadech na jeho osobu...ale bylo tohle bezduché repete přesto nutné?

A pak zmíněné rozestavení. Z papíru se dalo vyčíst 5-2-3(-0); a tak to také opravdu téměř čistě bylo. Jedinou změnou snad bylo odebrání toho jednoho obránce (Inkooma) a zařazení ho někam do volného prostoru mezi dvojku a trojku; jinak to vskutku pasovalo. A samozřejmě to nebylo dobře. Zcela logicky se takhle často stávalo, že do vápna lítaly centry pro nikoho; že se přenášela hra na pravou stranu, ačkoliv všichni hráči zrovna byli natlačeni vlevo (André Ayew lítal z křídla na křídlo, kam to přitom nezřídka táhlo i jeho bratra). Ten chybějící hrotový útočník, jehož úlohu měl snad do vysvlečení Tagoeho zastávat J. Ayew (což nechápu), byl jednoduše velmi znát.

No, a abych nekritizoval málo, ve finále Ghanu zradila i chabá disciplína. Totiž když si někdo půl hodinu před koncem medailového zápasu a za nepříznivého stavu dovolí se žlutou kartou na kontě pokopnout protihráče, zatímco on sám se válí na zemi po vlastním faulu, a řekne si tak vlastně o dvě další barevná napomenutí zároveň...to je vskutku zarážející. Tím spíš, pokud si něco takového dovolí fotbalista s více než 100zápasovým účtem v rámci první německé bundesligy. Ostatně s podobně nechápavým výrazem bychom se mohli obrátit i na semifinálové vyloučení Boatenga, které sice přišlo v pozdější fázi, kdy už Ghana neměla tolik prostoru na odpověď (což je ale tak jako tak mizerná výmluva). Právě jeho stopka teď totiž v kombinaci s přetrvávajícími zdravotními problémy Badua zanechala Stevanoviće s jedinou možnou volbou na místo Annanova parťáka: a tou byl 20letý Abu, debutant na tomto turnaji a kluk, který si letos nekopl v ani jediném soutěžním klání.

Ale teď už k příjemnějším záležitostem; a sice relativně ohrané chvále některých aspektů malijského herního projevu. Ten včera nesl pomalu jen samá pozitiva. Zaprvé Keitovy standardky zase jednou budily nehynoucí strach a respekt - barcelonský záložník má ve svém arzenálu ukryto tolik variant, že snad ani nelze všechny přečíst a už vůbec ne ubránit. Ačkoliv tu už byly i týmy s většími problémy, Ghana při bránění Keitových centrů rozhodně nevypadala jistě a ostatně i vítězná trefa vzešla z neklasicky rozehraného rohového kopu.

Zadruhé ten silný kolektiv! Mali vskutku na rovník nepřivezlo nikterak "fotbalový" mančaft. Ve svém středu zkrátka nemá výrazné individuality, které by na sebe napříč zápasem strhávaly pozornost třeba podobně intenzivně jako André Ayew v ghanském dresu. Tím spíš, když se včera na hřiště nepodíval Modibo Maïga. Jenže právě i absence tohoto forvarda Sochaux odkryla významnou přednost současného Mali. To se pod Giressem naučilo rozpoznat a využít přednosti svých útočníků - z čehož ukázkově těžilo už ve čtvrtfinále a nejinak tomu bylo i včera. Jak Diabaté, tak Dembélé jsou vytáhlými, poměrně obratnými věžemi, jež se - a nemuselo by se to na první pohled zdát - umějí perfektně doplňovat. Dembélé hraje rád po zemi, Diabaté je ohromně silný ve vápně. A doopravdy byste napočítali mnoho situací, při nichž byste si mohli (s trochou nadsázky) povzdechnout "ach, klasický Diabaté" či "ano, takhle Dembélého všichni známe". Protože holt jak Keita, tak Traoré mají to fotbalové myšlení a dovedou ho ve správné okamžiky využít k potrápení soupeře.

A konečně zatřetí: Mali si hlavně ve druhém poločase, kdy se dalo počítat se zvýšenou aktivitou Ghaňanů, opět pomáhalo mnohdy až bláznivým, drtivým presinkem. Leckdy například na dva protihráče u postranní čáry startuje hned čtyřčlenná rojnice ve žlutém. Což může působit neskutečně a nepochopitelně - znovu to ale zkrátka a dobře fungovalo. Black Stars na balonu jisti nebyli a pod tlakem ho včera odevzdávali nezvykle často; tak proč si něco takového násilně nevynucovat, že?

V cíli pak mělo Mali silnější i individuality, když jsem se dokonce dlouho nemohl rozhodnout, kdo z vlivné čtveřice Diabaté-Samba Diakité-Keita-Dembélé zůstane v mém výběru nejlepších hráčů zápasu na ocet. Nakonec černý Petr vybyl na občas poněkud rozlítaného druhého jmenovaného, což ale nejlepší výkon čerstvé posily anglického QPR na tomto šampionátu těžko pořádně degraduje.

Ghana - Mali 0:2

4. minuta - Vskutku povedená akce rychlíka Samby Diakitého. Ten se zprava vehnal do pokutového území Ghany a pod sebou našel Dembélého, jenž už v nepříliš výhodné pozici mířil hodně mimo.

6. minuta - Dembélého centr z levé strany dopadl na hořejšek břevna Kwaraseyovy branky. Gólman norského Strømsgodsetu zase jednou není vůbec jistý v kramflecích.

23. minuta - GÓL! Až na poslední chvíli dokázal Kwarasey zareagovat na přízemní střelu Traorého z rohu šestnáctky (po osvědčeném signálu s Keitou) a Diabaté byl pro dorážku ve správný čas na správném místě. I mezi dvěma strážci mohl míč v poklidu zamést do sítě.

33. minuta - Dlouho skvěle řešená situace, ve finále ale mizerná koncovka. Ghanské duo se nepohodlo v rozehrávce, čehož využil Samba Diakité k úniku, kličce poslední praktické překážce a přečíslení 3 na 2 (víceméně). To ale dobře přečetl Kwarasey, když míč putující napříč šestnáctkou hned v zárodku lapil. Diakité určitě měl spíše přihrávat pod sebe Dembélému, na něhož zívala relativně odkrytá brána.

36. minuta - Jordan Ayew má na svědomí první významnější zákrok brankářské dvojky, Oumara Sissoka. Tomu ale stačilo zůstat na středu, aby zlikvidoval mladíkův projektil rýsovaný z hranice šestnáctky.

53. minuta - Muntari! Ale není to gól. Leč šlo o ofsajd vpravdě těsný, záložníkova úspěšná akrobatická koncovka zpoza malého vápna správně nebude uznána právoplatnou.

64. minuta - Nesportovně dohraný osobní souboj Vorsaha s Bakayem Traorém ústí v zasloužený druhý žlutý kartonek pro ghanského obránce a další oslabení favorita v klíčovém okamžiku - menší déja-vu po semifinále se Zambií, kdy se sice později, ale pořád v podobně choulostivém okamžiku pakoval Boateng.

68. minuta - Další ze štiplavých Keitových nákopů "mrtvého míče", rozuměj šikovně rozehraných standardních situací - tentokrát Diabaté v podivné poloze odhlavičkoval míč těsně vedle vzdálenější spojnice.

72. minuta - Jonathan Mensah svátečním střelcem z hranice šestnáctky, když bratrská dvojice Ayewů nedokázala řádně zakončit slibnou akci. Tu kuriózně nastartoval rohový praporek, který nečekaně udržel míč na hrací ploše. André ale nejprve prováhal správný okamžik k přihrávce, Jordan posléze ke střele z první.

80. minuta - GÓL! Neuvěřitelně odbráněná situace Ghaňany. Ti se ve čtyřech, možná v pěti stáhli doprostřed hřiště, kde sice vystavili Diabatého do ofsajdu, úplně ale uvolnili oba křídelní prostory...do jednoho z nich si potom jen naběhl Tamboura, Dembélé jej vyzval ke sprintu a Diabatému pak před bránou akorát stačilo pohlídat si ofsajdovou linii.

85. minuta - Ou ou! André Ayew ještě mohl vykřesat pro Ghanu jiskru naděje, když k němu - jakožto nehlídanému soupeři - propadl na zadní tyč centr Pantsila; křídelníkovi Marseille ale rána z voleje vůbec nevyšla, když si to akorát namířila k protějšímu rohovému praporku.

88. minuta - Vzpoura bratří Ayewů? Když už to vypadá, že se Ghana ani řádně nepokouší se zápasem něco udělat, zvučí za Sissokem spojnice levé tyče a břevna poté, co André zleva centruje a Jordan zpoza zadní tyče střílí.

Ghana (4-3-2-1): Kwarasey - Pantsil, Jonathan, Vorsah, Addy - Inkoom (35. Tagoe), Annan, Abu (46. Muntari) - A. Ayew, Asamoah (68. Alhassan) - J. Ayew

Mali (4-1-3-2): Sissoko - Coulibaly, A. Maïga, Kanté, Tamboura - Sa. Diakité - Traoré, Se. Keita, Sow (85. So. Keita) - Diabaté, Dembélé (86. Yatabaré)

Nejlepší hráči zápasu: Diabaté, Keita, Dembélé (všichni Mali)

Co čekat od zítřka?

Senegal, Maroko a Angola se zhroutily už ve svých skupinách, Tunisko skončilo ve čtvrtfinále (leč očekávaně), stejně tak Gabon (to už nečekaně). Letošní ročník Afrického poháru národů hned ve svých začátcích nastoupil cestu postupného kolabování favoritů. Jediné dvě předem opěvované reprezentace, které i po pár zápasech vypadaly stále silné a zdánlivě nepokořitelné, pocházely z Ghany a Pobřeží Slonoviny. Jenže ona ghanská aura se šmahem vypařila a nakonec Black Stars nevynesla ani cenu útěchy v podobě bronzu, takže zbývá už vskutku jediný, ten poslední mohykán. Ustojí alespoň Sloni onen enormní tlak, jaký je na jejich hlavy nyní snášen?

...a já hned vyjdu s kůží na trh, abych vyřkl nebojácné "ne". Trend bude pokračovat; a řekl bych, že ne náhodou. Zambie je pro mě na tomto šampionátu zkrátka mužstvem číslo jedna; mužstvem, které až s těžko uvěřitelnou bravurou nese vlajku jižní části černého kontinentu, jíž v kvalifikaci odevzdaně složili Bafana Bafana. Hervé Renard, zambijský Aaron Eckhart a jednoznačně největší trenérské překvapení šampionátu, dokázal Chipolopolo vštípit zřejmý herní profil (soudržná obranná linie bez výrazných individualit, propracované brejky, harmonické složení útočné trojky Kalaba-Katongo-Mayuka) i vítěznou mentalitu spojenou s entuziasmem, který právě francouzskému kouči doslova září z očí.

Ostatně když v zahajovacím klání házel o zem láhví s pitím a na své svěřence, dost možná z větší části neznalé francouzského slova, cosi zuřivě hulákal...smáli jsme se mu a měli ho za exota. Přitom právě i tehdy ukazoval světu část svého neodolatelného kouzla, které dnes na 43letém rodáku z Aix-les-Bains, proslulého to sportovního střediska, můžeme snadno odezírat i z více činů. "Když spatřím horu, chci se vyškrábat až na její vrcholek, a přesně to my budeme dělat v neděli," plánuje blonďák, svého času obránce v Cannes, v duchu renomé svého rodiště, které se rozkládá takřka přímo pod alpským pohořím. Přitom jeho slova lze brát zcela vážně: Zambie se v semifinále nezalekla ani favorizované Ghany, jíž takticky přeci jen předčila (a to je co říct!); na úvod turnaje doslova sfoukla hvězdný Senegal. Potom...proč si nevěřit i na Slony?

Takových "proč" argumentů by se ovšem asi taky našlo několik. Například možná derniéra Drogbovy generace. Leč ji nejspíš příští leden ještě v důchodu nezastihne, tenhle ročník - s jistou účastí ve finále, kam přitom Sloni dokráčeli v průměru s takovou trojkou na převodovce - je zkrátka jedinečnou příležitostí, jak si ono zlato konečně "odškrtnout" ze seznamu nesplněných úkolů. Totiž, světe, div se: Drogba, Zokora, Kolo Touré či Boka se momentálně mohou pochlubit jedině stříbrnými plackami, a to ještě šest let starými. Později už se tahle generace zmohla akorát na prohraný duel o bronz (2008), což je vskutku málo - pramálo. Případné letošní další selhání by nejspíš Drogbu a spol. nažhavilo o to více a přinutilo v kompletním složení ke startu i na další edici; to už by ale z mého pohledu smrdělo pořádnou křečí a případnou smutnou tečkou. To dnes se bude opravdu rozhodovat; stůj, co stůj.

"Musíme se poučit z minulých chyb. V roce 2010 jsme vedli nad Alžírskem (do prodloužení dovedené čtvrtfinále - pozn. red.) a nakonec jsme vypadli, protože jsme se pořád chtěli hnát dopředu. A pak jsme toho hodně litovali. Teď víme, že musíme být pevní v obraně, a pokud si v tomhle ohledu povedeme velmi dobře, můžeme na tom stavět dále," připomíná celkem dobře viditelnou proměnu výběru Pobřeží Slonoviny jeho současný architekt, Francois Zahoui. Ten byl do čela ambiciózní reprezentace uveden coby domácí kouč po celých dvou dekádách vesměs neúspěšného laškování se zahraničními trenéry. A nejspíš šlo o povedený tah; Zahoui vskutku v první řadě dbá na zodpovědnost (například při vracení se za balon, do obranné ulity - patrný může být vliv jeho angažmá v Itálii), dokázal idylicky spárovat stopery Bambu a Tourého, plně zářící hvězdu zase jednou udělal ze stárnoucího a v Chelsea pomalu vadnoucího Drogby a tak dále.

Ve finále se po pěti odehraných duelech může pochlubit skórem 9:0, a to ještě byli Sloni vůči takovému Mali dosti milosrdní. Co se potom stále odolávajícího čistého konta týče, mohou oranžoví senzačně napodobit svůj vlastní úspěch z roku 1992, kdy se stali prvním mančaftem (a jedním ze dvou - tím dalším byl Kamerun po deseti letech), kterému se povedlo ke zlatu dokráčet bez inkasování jediné branky. "Naším cílem bylo neinkasovat příliš gólů," prohlašuje dokonce i útočník Salomon Kalou. Inu, co jiného může lépe svědčit o výjimečné uvědomělosti Slonů?

O tom, pro koho dnes budou hovořit zkušenosti, se každopádně bavit nemusíme. Proto si Zambijci musejí vypomáhat jinde: budou určitě chtít věřit svým nesporným kvalitám, čerpat z nadšení, jež je provází celým šampionátem, ale také si brát inspiraci minimálně ze dvou věcí. Tou první bude výjimečná generace, jíž na vrcholu sil roku 1993 právě poblíž Gabonu pohřbila letecká katastrofa a pro niž - což do zblbnutí opakujeme od začátku turnaje - letos Zambijci tak trochu hrají. Tou druhou potom budou dva egyptské triumfy nad podobným výběrem z let 2008 (drtivá semifinálová výhra 4:1) a 2006 (zmíněné, na penalty urvané finále). Ač obě země rozděluje tolik faktorů, jako je geografická poloha nebo původ obyvatel, kapitán současné Zambie Christopher Katongo našel společné znaky: "Od Egypťanů jsme odkoukali důležitost týmového ducha, oni neměli žádné velké individuality, ale dohromady ukázali, kam až vás může dostat elán. Právě to je jeden z důvodů, proč si tu vedeme takhle dobře."

Až 63, slovy šedesát tři, příček v žebříčku FIFA dělí obě reprezentace. Až 14, slovy čtrnáct, afrických výběrů se v tom samém pořadníku vtěsnalo mezi první Pobřeží Slonoviny a šestnáctou Zambii. To vše je něčím podpořeno: nejaktivnější producent kakaa je z letošních účastníků APN rekordmanem v počtu startů na závěrečném turnaji (19) a přičíst k dobru si na rozdíl od svého soupeře (jenž se kvalifikoval 15krát) může alespoň jedno kontinentální zlato a dvě účasti na MS (proti nule).

Přesto bych dnešní finále označil za prototyp toho klání, které nemá pořádného favorita a může dopadnout doopravdy jakkoliv. I takové věci se v současné době mohou udát na africkém kontinentu, kterým prostě a jednoduše otřásá - chtělo by se říct historická - revoluce. Bude tedy dneškem symbolicky zapečetěna (výhrou svým způsobem bezejmenné Zambie), nebo na poslední chvíli zatarasena (hvězdnou a pomalu loučící se skvadrou z Pobřeží Slonoviny)?