Africký pohár národů 2019 - Představení skupiny E

S Tuniskem se sice obvykle do užšího okruhu kandidátů na zlato nepočítá, ale tenhle nejmladší kádr na turnaji může klidně v Egyptě dokázat divy. Ve skupině E mu dále bude konkurovat zajímavě omlazené Mali, debutující Mauritánie a po šesti letech se navracející Angola...

Africké poháry národů pro vás pokrýváme každým ročníkem od roku 2012, od zambijské pohádky Hervého Renarda. Za těch sedm let jsme si už dovolili mnohé — od slovních hříček v titulcích po mohutnou podporu kultu Aristideho Bancého. Emmanuelovi Mayukovi jsme roku 2012 tleskali a další léto jsme se mu smáli. A tak dále.

Věříme, že jsme si za ta léta i přes neustálé účasti Mali a Ghany v semifinále společně užili pořádnou kupu legrace, a zároveň si získali nějaké věrné příznivce, s nimiž si zpestříme i letošní šampionát. Ten taky hned od počátku s ohledem na zmíněné tradice pojímáme trochu jinak; zase s o něco větším nadhledem.

Z určité části je to nicméně dílo nutnosti — s rozšířením počtu účastníků na 24 se na letošní turnaj do Egypta probojovaly i mančafty, o nichž jednoduše nic moc relevantního dohledat nelze, a tak je zapotřebí částečně kompenzovat informacemi ne až tak užitečnými. Snad nám tedy prominete. Za dva roky se polepšíme, slibujeme.

Pro zpestření jednotlivých profilů potom představujeme tzv. "Index Henryka Kasperczaka", celosvětově užívanou jednotku pro srovnávání trenérů afrických národních týmů.

Premisa je jednoduchá: takový normální Henryk Kasperczak začal trénovat někdy v devadesátkách, teď mu je kolem 70 let a po celém kontinentě se už řádně nacestoval, aniž by přes vyplýtvání několika pokusů získal jediné zlato z APN. Jinými slovy je to bílý, starý Evropan bez doopravdy velkého úspěchu.

Sám Henryk Kasperczak je od posledního Afrického poháru již (snad, doufejme) v důchodu, ale to opravdu neznamená, že na tomto šampionátu nenarazíme na žádného z jeho nohsledů.

Pojďme si tedy všechny účastníky, jednoho po druhém, jaksepatří představit...




Lekce z minulosti:

Najmout si sportovního psychologa a držet se ho jako klíště.

Tunisané jsou dokonalým příkladem týmu, který má stabilně dostatek talentu na to, aby byl pokaždé řazen mezi širší okruh favoritů, ale zároveň si nikdo vlastně moc nedokáže představit, že by mohl opravdu něco vyhrát. Prakticky každý Afcon je to úplně stejné: Tunisko přijíždí nabušené a ambiciózní a následně vyhoří na prvním silnějším soupeři, většinou ve čtvrtfinále. Letos budou Orlové z Kartága startovat na kontinentálním turnaji počtrnácté v řadě, což je rekordní šňůra; od triumfu na domácí půdě v roce 2004 ale nikdy nedokázali projít dál než mezi nejlepší osmičku, což se jim povedlo hned pětkrát (dvakrát skončili už ve skupině). Obdivuhodně konstantní výkonnost. Konstantní a frustrující zároveň.

I letos vypadá Tunisko na papíře skvěle - a i letos se fanoušci spíše než medailovému snění oddávají tipovačkám, kdy Orlům selžou nervy a jestli to bude vina spíš gólmana, některého z beků, nějaké červené karty nebo impotentního útoku. Nebo zranění. Případný tuniský triumf by byl zkrátka unikátní v tom, že by to sice dávalo smysl z hlediska kontinentálního rozložení sil, ale stejně by z toho byli všichni v šoku. Podobně jako u Maroka totiž platí, že navzdory veškeré síle staré známé problémy stále přetrvávají.

Nejlepší scénář:

Tunisanům bude přát štěstí, příliv fanoušků jim v nedalekém Egyptě zajistí takřka domácí atmosféru, všechny ofenzivní opory "zapnou” ve stejný okamžik, a dřív, než si hráči vzpomenou, že hrají za Tunisko a že by tudíž měli zákonitě dříve či později kiksnout, bude se jim na krku houpat některá z medailí.

Aktuální forma by tomuto scénáři i napovídala: Orli předvedli spanilou kvalifikační jízdu, kdy opanovali svoji skupinu s pěti výhrami ze šesti zápasů (padli jen jednou... v Egyptě). To vše navíc při zachování ofenzivního, pohyblivého herního stylu, kterým se prezentovali už na minulém Afconu i na MS. V přípravě na turnaj navíc dokázali porazit stříbrné světové medailisty z Chorvatska, a co více, nešlo o nějakou náhodu - v zápase si vytvořili hodně šancí, hráli technicky a kreativně a silnému soupeři se (na jeho vlastní půdě!) jednoduše vyrovnali. Na Afconu není mnoho lepších protivníků než druhý nejlepší tým na světě.

Nejhorší scénář:

Podělají se. Už v osmifinále.

Samozřejmě se v tomto formátu nedá moc odhadovat, kdo bude v play-off hrát s kým, ale Tunisany může klidně čekat třeba Ghana, Kamerun nebo Pobřeží slonoviny. Všechno týmy, které nejsou horší, ale - na rozdíl od toho tuniského - na posledních turnajích ukázali, že umí postupovat. Navíc se Orlům dodnes nepodařilo vyřešit palčivý problém s laxním bráněním protiútoků a standardek, takže tým, který byl ještě relativně nedávno považován za defenzivně velmi rigorózní, nudný a opatrný, je najednou extrémně náchylný k inkasování v situacích, jichž se v každém zápase naskytne hromada.

Navíc... Aymen Abdennour i legendární gólman Aymen Mathlouthi sice platili za chodící kalamity, ale nešlo jim upřít vůdcovství, zápal a organizační schopnosti. Bez nich Tunisanům podobní bijci vzadu chybí. Borci typu Wajdi Kechrida nebo Dylan Bronn jsou sice talentovaní (zvláště na šikovného pravého beka Kechridu se určitě vyplatí zaměřit), ale díru po Abdennourovi nezaplní.

A to jsme ještě nezmínili fakt, že kouč Alain Giresse podle všeho nemá dosud jasno nejen o základní sestavě, ale ani o herním systému. To může být také klidně tuniská labutí píseň: trenér, který vlastně moc neví, co chce hrát, a trn z paty mu tahají individuálně šikovní hráči.

Tvář týmu:

Pokud má Tunisko dojít daleko, bude k tomu potřebovat své dva nejlepší borce: Wahbi Khazri i Youssef Msakni jsou v nejlepších letech (oběma je 28), mají na kontě nejvíc reprezentačních startů z celé nominace, a ať už je Giresse postaví kamkoliv - Khazri hrál třeba v přípravě s Chorvatskem falešnou devítku - bude radost je při hře sledovat.

Tuniská záloha je vůbec celá postavena na technických, šikovných hráčích - ani defenzivní štít Ellyes Skhiri není rozhodně žádný bijec (spíš takový pavouk), Ferjani Sassimu se zase přezdívá "africký Pirlo”, a vedle Khazriho s Msaknim se v sestavě točí elegáni jako Anice Badri nebo Naïm Sliti. Khazri dal letos v ASSE 14 gólů (plus sedm asistencí), Msakni je možná technicky nejlepším fotbalistou v Africe.

Ofenziva Orlů zkrátka budí respekt; toto je tým s obrovským potenciálem bavit. I když startovní devítka Taha Khenissi je pořád stejný palič.

Trenér Alain Giresse
Index Henryka Kasperczaka: Vysoký, ale aspoň už tam nesedí Henryk Kasperczak

Sám velký Henryk vedl Tunisko mezi lety 2015 a 2017 a červenobílý tým pod jeho taktovkou proslul jako úděsně nudné, ukoptěné mužstvo, které nemělo ani "sex-appeal”, ani výsledky. Byla to taková hrůza, že Kasperczak už po svém odchodu žádnou další práci nedostal a aktuálně sedí už dva roky doma v Zabrze.

Alain Giresse, současný kouč Orlů, má zatím dobrou statistiku (4 výhry z 5 zápasů) a talentované mužstvo pod ním rozhodně více naplňuje svůj potenciál. Jenže...

Giresse přišel na africkou reprezentační scénu v roce 2006, kdy převzal Gabon; odtud se stěhoval do Mali, kde v roce 2012 uhrál bronz, pak do Senegalu a zase do Mali. Podzim 2017 a jaro 2018 strávil žadoněním u beninské a kamerunské FA, až mu nakonec - v prosinci 2018 - hodili laso právě Tunisané. Je to dokonalý příklad trenéra, který je v Africe už hodně dlouho, každý zná jeho jméno a každý asi někdy viděl hrát některý z jeho týmů. Ale nikdo si přesně nevzpomene, jak ty týmy vlastně hrály. Protože Giresse je trenérská améba. Nemá žádný rukopis, žádné typické zbraně, žádnou filozofii, žádné viditelné výhody ani slabiny. Prostě jenom trénuje v Africe už 13 let. Jakože... pořád lepší než Kasperczak. Ale ne o moc.

Předpokládaná sestava (4-2-3-1): Ben Mustapha - Kechrida, Meriah, Bronn, Ben Mohamed - Sassi, Skhiri - Badri (Sliti), Khazri, Msakni - Khenissi.

- (dz)

---

---

Lekce z minulosti:

Mali je pravidelným účastníkem Afconu, medailový úspěch ale od roku 1972 zažilo pouze dvakrát: v letech 2012 i 2013 skončilo bronzové, načež následovaly dvě nezáživná, předvídatelná vypadnutí ve skupině. Takže lekce je jasná - najít a nějak zázračně omladit kapitána Seydou Keitu. A klidně i "oživlý tank” Cheicka Diabatého.

Ne, fóry stranou: Les Aigles můžou letos klidně opět zazářit. Ve skutečnosti se jedná o jeden z potenciálně nejzajímavějších týmů na turnaji a vedle Guiney i o největšího adepta na obligátní titul černých koňů.

Nejlepší scénář:

Shrňme si fakta. Malijci mají za sebou skvělou kvalifikaci, během které ani jednou neprohráli, ze šesti zápasů nasbírali bilanci 4-2-0 při skóre 10:2 a nechali za sebou Burundi a Gabon. Dlouhodobě platí za jeden z nejsilnějších světových výběrů v mládežnických kategoriích, a letos už je to zřetelně vidět i na seniorské nominaci: nechybí v ní lipské klenoty Amadou Haïdara a Diadié Samassékou, ofenzivní spojka Moussa Djénépo (kolem které krouží Southampton) nebo forvard Sékou Koïta, který jede na Afcon rovnou z mistrovství světa dvacítek.

To je hodně talentovaných hráčů, kteří budou mít v následujících týdnech možnost ukázat se potenciálním zájemcům. Z kdysi unaveného, cynického týmu najednou prýští spousta ryzí, trochu chaotické, ale zároveň silné a pozitivní mladistvé energie.

Nejhorší scénář:

Otazníky nicméně přetrvávají, a není jich málo. V kádru je spousta adeptů na základní sestavu, ale málo "držáků”, kteří by do celého koktejlu přidávali klid a zkušenost; Mali bude hrát v rozestavení 4-2-3-1, ale kdo nakonec na hřiště skutečně vyběhne, neví ještě možná ani sám kouč Magassouba.

Malijci jsou totiž sice draví a mladí, ale to z nich zároveň dělá nevyvážený tým bez jasně ukotvené dlouhodobé strategie a filozofie - působí nesehraně, nezkušeně, všechny tři předturnajové generálky prohráli a nakonec tak možná prožijí v Egyptě klasický "oťukávací” první turnaj. Není pochyb o tom, že vrchol tohoto týmu přijde až v budoucnosti.

Konkrétní scénář pak může vypadat třeba takto: Zranění Yvese Bissoumy znamená, že Orli přišli o nejkreativnějšího hráče a mohou mít problémy probíjet se přes "zavřené” obrany. Třeba jako je ta mauritánská, která je čeká hned v prvním zápase. Potom přichází na řadu favorit z Tuniska, a v posledním skupinovém zápase proti Angole už nemusí být o co hrát...

Tvář týmu:

Tři kotvy, tři zkušení hráči, tři spojky současné malijské generace s tou předchozí. Pravý bek Hamari Traoré, stoper Molla Wagué a útočník Porta Moussa Marega patří k inventáři národního týmu - a už fakt, že jsou ve svém věku (27, 28, 28) třemi nejstaršími borci z celého kádru, mluví tak nějak za vše.

Ať už cesta tohoto juniorského týmu převlečeného za seniorské áčko skončí spektakulárním kolapsem nebo výbojným útokem na medaile, určitě u toho budou Traorého náběhy po pravé lajně, Waguého impozantní hlavičky v obou vápnech a Marega terorizující soupeřovy obrany.

Trenér Mohamed Magassouba
Index Henryka Kasperczaka: :D

Malijci mají s Henrykem Kasperczakem vlastní zkušenosti - polský maršál je mezi lety 2013 a 2015 sám trénoval (možná si vybavíte toto období pod heslem "Mali přestává sbírat bronzové medaile a propadá se do průměrné nudy”). Následně jej vystřídal francouzský Kasperczak, Alain Giresse (viz preview Tuniska), který vydržel do roku 2017. Potom jej nahradil Mohamed Magassouba... jako interim, dočasné řešení.

A na lavičce sedí dodnes.

Magassouba je v Evropě naprosto neznámým jménem, doma v Africe ale platí za uznávaného kouče - taky je mu už jednašedesát let. Vystudovaný ekonom se proslavil zejména ve klubovém fotbale, kde začal trénovat už na začátku 80. let a má na kontě řadu úspěchů s týmy z Konga, Gabonu, rodného Mali a Senegalu. Sice toho o něm moc nevíme... ono se toho ani moc zjistit nedá, koneckonců je to jediný trenér na turnaji, který nemá ani vlastní stránku na anglické Wikipedii... ale evidentně má zkušenosti, slušné CV a opravdu něco umí. Jsme zvědaví.

Předpokládaná sestava (4-2-3-1): Mounkoro - H. Traoré, Wagué, M. Fofana, M. Haïdara - A. Traoré, A. Haïdara - A. Diaby, Djénépo, M. Doumbia - Marega.

(dz)

---

---

Lekce z minulosti:

Dát do jedné věty termíny "Mauritánie”, "fotbal” a "minulost” je docela vtipné, protože se dá celkem úspěšně argumentovat tím, že mauritánská fotbalová historie se začíná reálně psát právě teď. Toto je poprvé, co se Al-Murabitun probojovali na nějaký významný mezinárodní turnaj.

A vlastně můžeme s klidem říct, že to, že do Egypta vůbec jedou, je znamením toho, že už si lekci z (dlouhé, bezútěšné) minulosti vzali. Národní tým vznikl po získání nezávislosti na Francii v roce 1963, následující půlstoletí ale žil celkem bezvýznamným pouštním životem coby jeden z mnoha afrických otloukánků bez jakýchkoliv ambicí.

Potom ale mauritánská FA naplánovala a vybudovala systém, který - s velkou podporou vládních peněz - začal přispívat k lepšímu zázemí klubů, ke vzniku regulérních mládežnických systémů, k profesionalizaci a celkovému zvyšování úrovně fotbalu v zemi. FIFA dokonce uvádí výběr země básníků (a muslimů - Mauritánie je jedinou zemí na světě, kde neexistuje žádné sekulární právo, pouze islámské) jako případovou studii toho, jak se to v omezených podmínkách má dělat. Tento postup sice může vypadat jako šok, ale rozhodně nepřišel úplně z čistého nebe.

Nejlepší scénář:

Mauritánci v kvalifikaci spoléhali na extrémně hluboký, zatažený blok a bleskové výpady kupředu; v podstatě celá jejich hra je založená na centrech, což z nich tedy dělá extrémně předvídatelný tým, ale musíme uznat, že jsou v tom nebývale efektivní - jako jediní z celé kvalifikace (!) měli celkovou úspěšnost centrů přes 45%. Pokud polovina vašich dlouhých míčů do vápna najde cíl, můžete si dovolit spoléhat se na dlouhé míče do vápna.

Očekávejme kompaktní, velmi dobře sehraný, bojovný tým, který mimochodem cestou na šampionát vyřadil obhájce bronzu z Burkiny Faso. Takže pokud vám bude na turnaji chybět Aristide Bancé, víte, komu nefandit.

Nejhorší scénář:

Nějaký spektakulární výbuch, který nejenže vyřadí Mauritánii už po skupinách (s tím se asi víceméně počítá), ale navíc otráví celou tu natěšenou atmosféru kolem nároďáku a uvrhne nadějně se rozvíjející projekt zpátky do neefektivní deprese.

To není jen hypotetický scénář - něco podobného potkalo nedávno Botswanu, která se podobně impozantně (a s podobným centrálním plánem / projektem v zádech) kvalifikovala na Afcon 2012. A tam... upřímně řečeno: Byl to trapas. Ale hrozný. Botswaňané byli neskutečně pomalí, zdálo se, že míč vidí poprvé, neumí běhat, neumí si nahrát, nic. Celá ta ušlechtilá, nadějná vize "modelového příkladu rozvoje fotbalu v omezených podmínkách” během tří zápasů vlastně přestala existovat. Teď je z Botswany už zase fackovací panák - s Mauritánií se sešla v jedné kvalifikační skupině a skončila beznadějně poslední.

Podobný scénář je pro Mauritánce reálnou hrozbou, pokud se podíváme na výsledky jejich přípravných zápasů: najednou dostávají góly, vysoko prohrávají (třeba 1:3 s Beninem), jako by s blížícím se šampionátem byli čím dál nervóznější.

Přidejme k tomu problémy s efektivitou v zakoneční a fakt, že Mauritánie hraje asi třikrát lépe doma než venku, a je zaděláno na problém. Dobrým příkladem může být kvalifikační dvojzápas s Angolou: kombinace betonu a efektivity vedla k domácí výhře 1:0, zatímco venku to byla kombinace zahazování šancí a panikaření a debakl 1:4. Teď ale Martinsův tým žádné domácí zápasy nečekají...

Tvář týmu:

Hm... patří se na tomto místě vyjmenovat všechny ty no-name mladíky, kteří tvoří prakticky polovinu týmu (a skoro celou obranu)? Nebo střed pole plný defenzivních záložníků, což je v systému 4-4-2 záruka rozhodně super kreativního fotbalu? Ne, to dává smysl - čtyři střeďáci budou všichni bránit a už dříve jsme si ujasnili, že taktika Mauritánie rovná se centry. V pořádku. Takže zbývá Ismail Diakité - pravděpodobně nejlepší hráč mužstva, hrotový útočník, autor tří kvalifikačních branek. Diakité hraje v tuniské lize, podobně jako jeho potenciální útočný kolega Bessam (ten má dokonce na kontě nejvíce startů i gólů v celé reprezentační historii). Tohle jsou borci, na které bude celý národ spoléhat - to oni mají za úkol přetavovat centry v góly.

Trenér Corentin Martins
Index Henryka Kasperczaka: Je toto začátek nového Henryka? Uvidíme...

Martins je bývalým vynikajícím ofenzivním záložníkem, legendou Auxerre a Štrasburku, která v polovině devadesátých let dokonce nakoukla i do francouzského nároďáku; její trenérská kariéra začala na regionální úrovni, brzy se ale rodák z Brestu stěhoval do svého rodného města, aby zachránil sezonu 2011/12 po vyhazovu Alexe Duponta. To se mu povedlo, takže když Stade Brestois o rok později zase teklo do bot, povolal svého spasitele znovu... a Martins prohrál osm zápasů v řadě. To je sice dost tragická bilance, ale ten tým se objektivně už zachránil nedal a navíc jsme se na dlouhé roky zbavili nutnosti pozorovat v Ligue 1 Brest, takže mu to nebudeme vyčítat.

U mauritánského kormidla se Martinsovi každopádně daří skvěle - na současné pozici pracuje už od roku 2014, nedávno prodloužil smlouvu do roku 2021 a mezi fanoušky chudé saharské země platí za hrdinu. Právem. Otázkou je, jestli postup na tento Afcon není tak trochu stropem současných mauritánských možností... protože takřka určitě ano. Ale na takové myšlenky bude dost času, až turnaj skončí.

Předpokládaná sestava (4-4-2): Souleymane - Abou Demba, Sarr, Abdoul Ba, Aly Abeid - Dellahi, K. Camara, I. Coulibaly (Guidileye), Hacen - I. Diakite, Adama Ba (Bessam).

(dz)

---

---

Lekce z minulosti:

Teď už je to skoro k neuvěření, ale bývaly časy, kdy se Angola běžně jmenovala mezi prvními africkými nároďáky, které člověku vytanou na mysli. Pravda, v Česku za to mohl především Fabrice Akwá a jeho legendární nabourání ankety České televize během jediného angolského vystoupení na mistrovství světa, ale i to se přece počítá.

V Africe za tím potom stály například tři triumfy na jihoafrickém Cosafa Cupu mezi lety 1999 a 2004, potažmo pět účastí na Africkém poháru národů v řadě mezi lety 2006 a 2013. Tehdejší angolská generace možná sice byla labilní a hroutila se vždy nejpozději ve čtvrtfinále, což platilo i pro domácí šampionát roku 2010, ale fotbal hrála povětšinou obstojný a zábavný, stavěný na zvláště vypilovaných standardkách.

Teď to nicméně vypadá, že se Angola snaží na minulost spíš kompletně zapomenout než cokoliv jiného. Po letech ztrácení času s Pumou či Adidasem se s designem letošních trikotů obrátila na neznámou portugalskou firmu Lacatoni a v důsledku se vyšvihla se suverénně nejzajímavějším vzorem šampionátu. A poslední vystoupení na APN roku 2013 už ze současné soupisky pamatují pouze kapitán Djalmá, další křídelník Mateus a obránci Danim Massunguna s toho času teprve 21letým Bastosem, nyní zadákem římského Lazia.

Nejlepší scénář:

Angolané se vždy na krajích hřiště pyšnili neobyčejně talentovanými dodavateli centrovaných balonů, a letošní skvadra by neměla být v tomto ohledu žádnou výjimkou. V kvalifikaci se Angolané řadili k nejaktivněji centrujícím týmům, přičemž si zároveň udržovali nadprůměrnou přesnost nad hranicí 35 %. To není věru špatné. Z rohů tak opět budou hrozit jak na běžícím páse, o to by jeden strach mít neměl.

Angolany se navíc nevyplatí podceňovat i proto, že jejich určitá neokoukanost není nutně daná nedostatkem progresu. Naopak, Bastos ještě na minulý Afcon zajížděl jako hráč Petra Luandy, zatímco nyní má na kontě už padesát startů v italské Serii A. Čerstvě naturalizovanými Angolany jsou pak dlouhodobý forvard portugalské Bragy Wilson Eduardo či krajní obránce lisabonského Sportingu Bruno Gaspar, a zálohu dost možná budou podpírat dva nadějní středopolaři z domácí ligy mladší 23 let, tedy další kandidáti na export do Evropy, přičemž jeden z nich se brilantně jmenuje Show (ačkoliv je tedy defenzivně laděným záložníkem, takže od něho žádné velké představení asi čekat nelze).

A konečně je tu ještě jeden faktor: zatímco pro takřka celý kontinent je debutující Mauritánie úplnou neznámou a její avizovaný hluboký blok už teď musí Tunisany i Malijce probírat ze snů (dobře, zas tak žhavé to asi nebude), Angolané mají tu výhodu, že si jak na Mauritánce vyzkoušeli již dvakrát v kvalifikaci. Byly z toho sice dva dosti odlišné výsledky, ale přestřílet se jim outsidera podařilo doma i venku, takže základ by tam třeba byl. A z chyb se poučit lze vždycky; ostatní soupeři ve skupině mají k dispozici max. DVDčka, a bůhví, zdali i to.

Nejhorší scénář:

V kvalifikaci to od Angoly bylo tak trochu nahoru-dolů s minimálními zastávkami někde v klidném středu. Na úvod výbuch v Burkině následovaný nepřesvědčivou domácí výhrou 1:0 nad Botswanou, to záhy vykoupené debaklem Mauritánie (4:1), ale obratem téhož měsíce prohospodařené další prohrou 0:1 v Nouakchottu. Pak Angola doma zase vše oplatila pro změnu Burkině a kvalifikaci uzavřela další upatlanou výhrou 1:0 nad Botswanou. To máte vyrovnané účty se dvěma kandidáty na postup a dva umolousané povinné skalpy jednobodové Botswany — nic zázračného, to spíš připomínka starých známých výkyvů.

Celkově se letošní Angola nebude od těch minulých tolik lišit. S balonem si zase všichni výborně porozumí, ale nějak takticky promakaný jejich herní projev určitě nebude. Angolané se vždy na APN tak nějak rozlézali po hřišti až k postranním čarám a snažili se soupeře uběhat. Přitom jakmile proti nim stanul solidně brejkující soupeř, měly Antilopy tradičně s vyhráváním utrum. Letos to nemusí být jiné. Ani ty nejlepší angolské týmy koneckonců takřka nikdy neměly nic pod kontrolou; však vzpomeňte na jejich domácí APN 2010 a nebývale zahozené vedení 4:0 s Mali. Zažijeme letos nějaké gólové déjà-vu s tím samým sokem?

Tvář týmu:

Angola kdysi představovala obdobný případ jako Guinea s Pascalem Feindounem — i když byla zrovna její hlavní tvář třeba bez zaměstnavatele (Feindounův případ) či na klubové úrovni jakkoliv paběrkovala, místo měla v základu vždy za každých okolností vyhrazené. Ten druhý případ dokonale padne na hrotového útočníka Manucha speciálně před šampionátem roku 2010; tehdy bývalý hráč Manchesteru United po přestupu do Valladolidu sliboval, že dá ve své první sezoně 40 gólů, a... zastavil se přesně na jedné desetině slibovaného přídělu.

Takové časy se už nicméně zdají být nenávratně pryč, byť Manucho ve 36 letech stále hraje třetí španělskou ligu a, pokud vím, tak formálně doposud reprezentační kariéru neuzavřel. I bez nejlepšího střelce APN 2012 ale v kádru najdeme povědomé tváře. Čtyřiatřicetiletý Mateus například stále pravidelně nastupuje za Boavistu, a leč v reprezentaci typicky na hřišti vydrží jenom něco kolem hodiny, góly stále střílí i připravuje jedna radost. Právě on stál za klíčovými domácími výhrami nad Burkinou Faso a Mauritánií.

Pozor si potom dejte také na brzy 23letého útočníka Gelsona Dalu z Rio Ave. Ten zavěsil v prvních třech kvalifikačních duelech a již na relativním rozjezdu své reprezentační kariéry se stihl s 11 góly vtěsnat do první desítky nejproduktivnějších Angolanů všech dob. Do lídra Akwy mu sice schází 28 branek, ale to se dá v pohodě stihnout, a hlavně — bývalý kapitán Antilop ani jednu ze svých 39 tref nezaznamenal na Africkém poháru.

Trenér Srđan Vasiljević
Index Henryka Kasperczaka: Micho 2.0? Spíš nikoliv

Srbští trenéři se na africkém kontinentě těší relativně slušnému renomé. Ratomir Dujović roku 2004 poprvé na Afconu všem představil Rwandu, a to dokonce notně ironicky na úkor věhlasné Ghany, kterou vzápětí dostal na její první světový šampionát a de facto tak odšpuntoval celou éru Asamoaha Gyana, Andreho Ayewa a spol. Milovan Rajevać záhy se ctí navázal a dal Ghaně pro změnu nejlepší mundial v historii, pročež byl vyhlášen "africkým koučem" roku 2010. No, a pak je tu samo sebou Milutin "Micho" Sredojević, po němž by se mnozí afričtí fotbalisté utloukli — právě on budoval základy dnes konzistentně úspěšné Ugandy a letos v JAR málem vracel Orlando Pirates po sedmi letech na vysněný trůn.

Může Srđan Vasiljević na tento odkaz navázat? Těžko říct. V Angole je už od prosince 2017 a na Africkém mistrovství národů s ní ihned v lednu divže nepostoupil do semifinále přes favorizovanou Nigérii (ta srovnávala až v nastavení a pak zápas otočila v prodloužení), takže základ by tu byl solidní. Navíc mu je stále teprve 46 let, a už v tak mladém věku pro trenéra toho má za sebou ažaž. U srbské reprezentace dělal asistenta hned dvěma zkušenějším mužům (Vladimirovi Petrovićovi a Radovanovi Čučićovi v letech 2010-12) a bělehradské Crvene zvezde svého času dohlížel na mládež.

Jako hlavní trenér se sice Vasiljević na srbské klubové scéně neohřál ani v Čukarički ani dvakrát v rozmezí deseti let v Javoru Ivanjica, ale každý se holt nějak učí, a návrat na nejblyštivější africká pódia po šesti letech nelze brát úplně nalehko, kór když za sebou Angolané nechali tradiční účastníky z Burkiny Faso.

Předpokládaná sestava (4-2-3-1): Landú — Bruno Gaspar (Isaac Correia), Dani Massunguna, Bastos, Paizo — Herenilson, Show (Macaia) — Mateus (Wilson Eduardo), Fredy Kulembe, Djalma — Gelson Dala.

(td)

---

---

Tunisko a Mali hned v prvních zápasech potvrdí pozice papírových favoritů a Angola s Mauritánií odjedou s výpraskem. Kdyby se oba výherci z prvního kola střetli až v tom posledním, bylo by dost pravděpodobné, že se po dvou zápasech dočkáme klasické 6-6-0-0 matice. Jenže Tunisko s Mali hrají hned ve druhém kole, takže tam očekáváme remízu, stejně jako v souboji outsiderů, a výsledkem bude rovněž klasická 4-4-1-1 matice (kdy dva slabší týmy sice ještě mají matematickou šanci postoupit, ale stejně každý ví, že se to nestane). A ani teď se to nestane.

(dz)