Africké mistrovství národů: O turnaji, který nikdo neviděl

Stranou všeobecného zájmu proběhl v Jihoafrické republice třetí ročník Afrického mistrovství národů - včerejší finálové utkání ovládla Libye, kterou na "bedně" doplňují Ghana a Nigérie. Vedle krátkého shrnutí letošního turnaje vám přinášíme také stručný přehled o jeho historii.

Zhruba ve 23 hodin místního času bylo na honosném stadionu v Kapském městě definitivně hotovo -Ahmed El Trbi svoji penaltu proměnil, jeho ghanský protějšek Tijani Joshua nikoliv. Zlaté medaile tak putují do severní Afriky, a je symbolické, že se tak stalo právě po penaltovém rozstřelu; Libyjci dokázali zvítězit i přesto, že si na celém turnaji připsali v základní hrací době jediný triumf. Ten přišel hned v úvodním skupinovém duelu s Etiopií a byl následován sérií remíz - nejprve s Ghanou (1:1) a Kongem (2:2), poté i ve čtvrtfinále proti Gabonu (1:1), semifinále se Zimbabwe (0:0) a konečně finálovém repete s Černými hvězdami. Svěřenci zkušeného španělského kouče Javiera Clementeho měli přitom původně turnaj sami pořádat, ale ukázalo se, že nucený přesun na jih kontinentu, k němuž došlo vzhledem k napjaté politické situaci v zemi, jim nakonec vyhovoval docela dobře.

Turnaj, v němž se představilo 16 týmů složených výhradně z hráčů domácích ligových soutěží, měl od začátku tři velké favority - vedle stříbrné Ghany a bronzové Nigérie to byla ještě domácí Jihoafrická republika, jejíž pouť však skončila už v základní skupině. Čtvrté místo bere Zimbabwe, čtvrtfinále pak bylo vedle Gabonu konečnou i pro Maroko, Mali a Demokratickou republiku Kongo. Neúspěšně se o postup do vyřazovacích bojů pokoušeli rovněž fotbalisté Mozambiku, Ugandy, Burkiny Faso, Konga, Etiopie, Burundi a Mauretánie.

Nejlepším střelcem turnaje se stal se čtyřmi trefami domácí Bernard Parker, cenu pro nejlepšího hráče si odnesl nigerijský středopolař Ejike Uzoenyi. Na libyjské konto putuje prémie ve výši 750.000 dolarů.

(Veškeré statistiky jednotlivých zápasů jsou k bližšímu nahlédnutí zde.)


Od myšlenky k realizaci

Africké mistrovství národů je projekt, který byl vytvořen v roce 2007 a poprvé realizován o dva roky později jako snaha tamní federace vyplnit tradiční lednový termín mezi jednotlivými ročníky Poháru národů. Klíčovou myšlenkou je podpořit zájem o domácí ligové soutěže, které jsou v Africe často na žalostné úrovni díky masivnímu exodu talentovaných hráčů do zahraničí; platí to zejména pro subsaharské země.

Dá se říci, že africký ligový fotbal skutečně vzkvétá pouze na severu kontinentu, zatímco pod Sahelem si jakous takous kvalitu udržují maximálně nigerijská a jihoafrická soutěž (díky obrovským hráčským základnám) a lokální gigant TP Mazembe, který se v posledních letech etabloval v pozici klubového hegemona černé Afriky. ANC má právě tuto situaci změnit, nebo se o to alespoň pokusit. "Chceme poskytnout domácím hráčům možnost předvést své schopnosti a talent na vrcholové úrovni, ale také pozvednout ligy samotné," prohlásil při příležitosti představení nového turnaje šéf afrického fotbalu Issa Hayatou.

Jde určitě o chvályhodný nápad, ale i na letošním ročníku bylo znát, že turnaji zatím chybí tradice i nějaké pevnější kořeny. Vzhledem k tomu, že drtivá většina týmů zařazuje hráče z domácích soutěží i do "normálních" výběrů bojujících o místo na Poháru národů, je navíc potřeba vtěsnat celou kvalifikaci do několika málo měsíců, což vedlo odpovědné osoby k vytvoření kvalifikačního modelu podle geografických zón - těch je v Africe celkem šest a dělí se dvě skupiny. Do první spadají zóny Západ B, Střed, Východ a Jih, které tak na turnaj dodávají po třech účastnících, zatímco Sever a Západ A nominují dva.

Historicky první ročník se odehrál v roce 2009, pořadatelem bylo Pobřeží Slonoviny a zúčastnilo se jej pouze osm týmů; vítězem se stala Demokratická republika Kongo, která ve finále porazila Ghanu 2:0. O dva roky později byl turnaj rozšířen na současných 16 účastníků; hrálo se v Súdánu a zlaté medaile putovaly po finálové výhře nad Angolou (3:0) do Tuniska. Za dva roky se Pohár uskuteční na půdě Rwandy.

Pohled na dosavadní účastníky a jejich výsledky je vůbec zajímavou sondou do rozložení sil v africkém ligovém fotbale - například pouze tři týmy se dosud představily na všech akcích, a zatímco u Ghany a Demokratické republiky Kongo to až takové překvapení není, Zimbabwe už je zajímavějším případem. Silný arabský sever sice slaví druhé zlato v řadě, ale pouze Libye si na finálovém turnaji zahrála více než jednou, a Egyptu se to zatím dokonce nepovedlo vůbec. Vyloženě exotickým zpestřením pak byly letošní účasti Mauretánie a Burundi.


V Nigérii panuje spokojenost..

Stephen Keshi je v posledních měsících hodně vytíženým mužem - v roce 2013 dokázal vyhrát Pohár národů s Nigérií, přesvědčit tamní obdivuhodně nekompetentní federaci, aby mu vůbec vyplatila slíbené prémie a nechala ho bez dalších zásahů v klidu pracovat, postoupit na mistrovství světa, a navrch ještě vybrat z obrovského množství domácích hráčů třiadvacítku vyvolených, která by byla schopná útočit v Jižní Africe na zlato. "Není dost dobře možné postavit tým na velkou akci za tři týdny. To by nedokázali ani Fabio Capello nebo Arsene Wenger," stěžoval si nigerijský kouč. To jednak ukazuje na určitou svéráznost afrického modelu jednoho šampionátu za rok (a z toho pramenících "bleskových" kvalifikací), jednak na Keshiho profesionální přístup, který v Nigérii dlouhá léta zoufale chyběl. Super Eagles si do JAR zkrátka přijeli pro druhé velké zlato za 12 měsíců.

V poločase čtvrtfinálového zápasu s Marokem to však vypadalo spíše na pořádnou ostudu; soupeř vedl už 3:0 a nezdálo se, že by bylo v silách Nigerijců s vývojem utkání něco udělat. Jenže tým vedený skvělým Uzoenyim zabral a vzepjal se k zázračnému obratu, dovršenému vítěznou trefou Abubakara Ibrahima v prodloužení; sám Uzoenyi vyrovnával v 90. minutě na 3:3. Ponechme teď stranou, co to vypovídá o oné tisíckrát omílané labilitě, která jako by byla tou největší marockou (a tuniskou) přirozeností, a zastavme se u reakce politických špiček země - prezident Goodluck Jonathan, tentýž muž, který měl na Mundialu 2010 požadovat od Larse Lagerbäcka semifinále, byl výkonem reprezentace natolik nadšen, že hráčům osobně gratuloval, a to dokonce i po prohraném semifinále s rivalem z Ghany. Ministr sportu Bolaji Abdulahi pak týmu slavnostně předal šek na 100.000 dolarů. Zdá se, že v Nigérii jsou s bronzem spokojeni.

Potvrzuje to ostatně i sám Keshi. "Hlavním cílem pro mě bylo hráče blíže poznat a zjistit, jestli bych nemohl jednoho či dva vzít v létě na mistrovství světa. S potěšením musím oznámit, že už mám jasno," usmíval se úspěšný kouč po zápase, který rozhodl o třetím místu (a zimbabwské "bramboře"). Dodal také, že nepociťuje žádnou hořkost ze zahozené šance přidat do sbírky další titul. A nezlobí se samozřejmě ani v Zimbabwe - postup do semifinále, ačkoliv jde o méně prestižní turnaj, je pro tamní fotbal největším úspěchem za poslední léta.


..v Jihoafrické republice znechucení

Z pořadatelské země však zaznívají slova přesně opačného ražení. Prvním problémem byl už fakt, že jihoafrická liga se podle anglického vzoru hraje bez zimní přestávky, takže handrkování s kluby o hráče připomínalo spíše hokejové mistrovství světa než fotbalový šampionát (zdá se, že jihoafrické týmy nepovažují ANC za dostatečný důvod uvolňovat své fotbalisty, na rozdíl od ACN, kde to problémem nebývá).

Zadruhé, hrát před vlastními fanoušky s výhodou prakticky kompletní áčkové reprezentace a nepostoupit ani ze skupiny je donebevolající blamáž. Fiasko na MS 2002 označkovalo definitivní pád generace McCarthyho, Radebeho a dalších hrdinů z přelomu tisíciletí; během následujících let pak jihoafrický fotbal kompletně změnil svou filozofii, a celý tento cyklus vyústil historickým uspořádáním prvního Mundialu na africké půdě. Pro fanoušky, kteří neviděli JAR v akci celých osm let, muselo jít o pěkný šok - potomci bílých přistěhovalců hrající v Evropě z týmu prakticky kompletně zmizeli a nahradili je hrdinové domácí soutěže s těžko vyslovitelnými zulskými jmény. Tento obrozený výběr navíc ostudu rozhodně neudělal, takže se očekávalo, že jsme svědky vzestupu nové kontinentální velmoci. Místo toho dnes platí, že JAR postupuje pouze na šampionáty, které sama pořádá, a její výkony kolísají od podprůměrných k hrozivým.

Není proto divu, že ministr sportu Fikile Mbalula nevítal vyřazení mužstva zrovna s otevřenou náručí. "Tohle není trenérský problém, hráči jsou banda zoufalců," běsnil politik. "Vždyť jejich výkony se nedají označit ani za nevýrazné, to byla prostě hrůza. Tohle se už nesmí nikdy opakovat. Čelíme krizi monumentálních rozměrů, přitom talentu máme pořád hodně. Neumíme s ním ale pracovat," nebral si servítky Mbalula, kterému naslouchala místnost plná dychtivých novinářů. "Chtěl jsem se prostě zvednout a odejít. Viděl jsem lidi, kteří je šli přivítat... Já je vítat nebudu, nebudu jim ani telefonovat," uzavřel rezolutně. Podobná reakce se dá docela dobře chápat - vždyť ve výběru Gordona Igesunda nechyběli borci jako Parker, Tshabalala nebo Khune, tedy skutečné kontinentální superhvězdy se zkušenostmi z mistrovství světa. Ti se však tučného vládního šeku zřejmě nedočkají.

Zatřetí, a tím už se dostáváme k možná nejznepokojivější otázce - divácký, ale i odborný a vůbec všeobecný zájem o turnaj zůstal celé ty tři týdny prakticky na bodu mrazu. Vůbec největší dav se (pochopitelně) srotil na závěrečné skupinové utkání domácích s Nigérií, v němž se rozhodovalo o postupu; i sem si však našlo cestu 35.000 diváků, což je pouze něco přes polovinu kapacity stadionu v Kapském městě. Finále sledovalo přesně 16.505 platících, a utkání Mozambiku s Mali dokonce pouhá tisícovka (!!!). To je málo i na druhou českou ligu, natož mezinárodní šampionát.

Vlastně to dává smysl - během posledních pěti let se v JAR odehrál Konfederační pohár, mistrovství světa, Pohár národů a teď ještě ANC. Je to určitě lepší scénář než nechat drahé moderní stadiony jen tak chátrat, pokud však hledíte do ochozů šedesátitisícového monstra, v němž se krčí dva a půl tisíce zbloudilých duší (jako tomu bylo v zápase Maroka s Ugandou), něco je prostě špatně.


Prospekt: Yunus Sentamu

Na závěr tohoto souhrnu jsem chtěl zařadit defilé zajímavých hráčů, kteří by se v budoucnu mohli objevit v Evropě, díky nedostatku informací (je to tak, letošní ANC zůstalo prakticky bez povšimnutí dokonce i na té části blogosféry, která je jinak schopná podávat podrobné reporty o íránské lize nebo herních profilech etiopských obránců) jsem však byl nucen zúžit seznam na jediné jméno. Je jím Yunus Sentamu, teprve devatenáctiletý forvard ugandského celku Vipers SC.

Pokud hledáte africký tým ke sledování, je Uganda rozhodně dobrou volbou - pod koučem Milutinem Sredojevićem jdou její výkony nahoru a dá se očekávat další vzestup. Sentamu by měl být u toho, přestože tento turnaj byl jeho ostrou reprezentační premiérou; hned v prvním duelu proti Burkině Faso vsítil dvě branky, a ačkoliv Jeřábi nakonec vypadli už ve skupině, celkově tři trefy a pochvalné reference ze všech stran jsou rozhodně dobrou investicí do začátku.

"Tohle bylo vůbec poprvé, co Sentamu letěl letadlem, a hned dal dva góly. Tenhle kluk je budoucností ugandského fotbalu," prohlásil pyšný Sredojević po zápase s Burkinou. Vzhledem k tomu, že fanoušci před turnajem řešili akutní nedostatek schopných útočníků v týmu, přichází Sentamuova fazona jako na zavolanou - Uganďané mají za cíl postoupit na Pohár národů 2015, a pokud se jim to má povést, budou potřebovat góly. Tento teenager s jejich střílením evidentně nemá problémy.