A teď, dědo Royi, raď!

Přichází v 64 letech, s bohatými zkušenostmi a těsně po neúspěchu v Liverpoolu. Automaticky je vsazován do role spasitele, a to rozpačitě. Sám si zavařil také vlastním prohlášením o tom, že na šampionát jede vítězit. Co je vlastně tenhle "dědeček hříbeček" zač a proč se na něj vsadilo?

Na úvod je třeba učinit obligátní shodu s širou veřejností. Nedorazil další cizinec. Obhájit takový tah by ostatně FA stálo nejspíš větší úsilí než šachistu prchání s osiřelým králem před kompletní soupeřovou armádou. Na Albion se možná opět nebude dát koukat, s tím se ale zkrátka musí počítat. Efektivita před Eurem jasně rozdrtila efektnost, koneckonců sotva dosažitelnou, což je na každý pád správně.

Ovšem uzavřít celou záležitost ohledně jmenování nového manažera Anglie s tím, že prakticky bylo jedno, na koho se ukáže, protože ten dotyčný se současným mančaftem - nalomeným náhlou rezignací Capella i stejně nečekanou předávkou kapitánské pásky - jednoduše bude hrát to, co mu jeho schopnosti budou bohapustě diktovat...to by nešlo. Hodgson se možná jeví jako nenápadný člověk, to však může být pohled docela dobře matoucí.

Neměl odvahu, neporozuměl kádru, projevil se definitivně jako manažer pro malé kluby, vypadalo to pod ním ještě hůře než za Beníteze ke konci angažmá - tak zhruba zněla shrnutí jeho epizodky v čele liverpoolských Reds, exkluzivně z úst fanoušků slavného mužstva. Přesto pod ním hvězdy fungovaly, minimálně statisticky: teprve 20. listopadu přestalo platit pravidlo, že duo Torres-Gerrard nechybí ať už společně, nebo zvlášť u žádného liverpoolského zásahu. Celkově to tedy sice dělalo "jen" třináct branek, tak jako tak Hodgson navždy bude moci být pamatován jako manažer, který třeba působil jako takový hodný dědeček (až příliš hodný na velkoklub), ovšem velká jména pod ním podávala uspokojivé výkony. Alespoň co do produktivity a v rámci možností - což se třeba o Dalglishovi říct nedá. A to se nejspíš bude hodit: se skloubením Gerrarda s Lampardem, Rooneyho s kýmkoliv, Terryho s kýmkoliv...s tím si nevěděl pořádně rady žádný z předešlých manažerů, leda z části Capello.

Protože ve skupině na mistrovství Evropy svede Hodgson hned dvě bitvy s relativně dobře fungujícími reprezentacemi, jež bych se nebál postavit na podobnou výkonnostní úroveň k Albionu - Švédskem a Francií -, je nasnadě se dále podívat, jak sympatický manažer zvládá během své kariéry vyhrocené a opravdu náročné zápasy. Angažmá v Liverpoolu nám řekne asi tolik, že doma to šlo veskrze slušně (výhra nad Chelsea remíza s Arsenalem), ale o to se Hodgson na východě těžko opře, zatímco venku to bylo solidní tápání (dvě prohry v Manchesteru, pokaždé se třemi inkasovanými góly, pak i na White Hart Lane).

Ve všech případech se přitom Hodgson nesnažil o diktování tempa hry, kupříkladu na Old Trafford potom vyrazil proti pozdějšímu mistrovi s ryze defenzivní taktikou. Jež tady nesla spíše kyselé ovoce; naopak při památné pouti do finále Evropské ligy s Fulhamem ctil podobný přístup. Inter potom vedl v "rekonstrukční" fázi, takže je otázka, zda jeho tamější anabázi lze brát vážně. Každopádně během té jediné úplné sezony v Serii A (96/97) zkompletoval zrcadlově přesnou vizitku v konfrontaci s elitní šestkou: 3 výhry (dvě venku!), 4 remízy, 3 prohry; k tomu tedy zároveň v obou pokusech neprohrál milánské derby.

Hodgson je velký odborník na hru, o tom asi nemůže být pochyb. Co je ale obzvlášť pozoruhodné a důležité: při dostávání své filozofii se pravidelně spoléhá na ostrovní hráče. On tedy nejenže bude pro své nové svěřence krajanem, což samo o sobě značí výhodu, on by jim měl porozumět i po herní stránce. Koneckonců o "svém" Interu z 90. let se vyjádřil jako o týmu pro Premier League spíše než pro italskou ligu, přičemž s odstupem času ocenil hlavně fyzickou výbavu svých tehdejších oveček, ani tak ne tu technickou.

West Brom potom platí za ty "britštější" mančafty v PL, k tomu je potřeba vzít v úvahu čtyři výrazné Iry, kteří pochopitelně mají podobnou mentalitu. Do Liverpoolu pak právě on přivedl Skota Wilsona a Angličany Koncheského s Colem. Do finále EL v dresu Fulhamu celkem zasáhlo 11 anglofonních aktérů ze čtrnácti nasazených. V tomto směru jde o vizitku výrazně přívětivější než u Redknappa, jenž z Portsmouthu udělal multikulti komunitu.

Taktika? Odpovídá

Teď ale přejděme k tomu vůbec nejpodstatnějšímu manažerovu aspektu: strategickým preferencím, pravděpodobnému využití různých hráčů, i jejich samotnému výběru. Samozřejmě do 29. května, kdy se vše kolem nominací definitivně uzavře, nebude nikdy úplně jasno - a možná ani potom. Otazníků se naskýtá stále ohromné množství; už jen proto, že Hodgson při minulých angažmá přicházel s inovativními nápady, jako byl Roberto Carlos na levém křídle nebo Meireles odstavený do podobných prostor v rozestavení 4-4-2. Nicméně alespoň něco se snad předvídat dá.

Předně by bylo záhodno očekávat, že po letech pendlování z kraje do středu a zase naopak se v reprezentaci najde Steven Gerrard. Pokud liverpoolské legendě samozřejmě vydrží zdraví, mohlo by její oživení být klíčovou ingrediencí anglického úspěchu a zároveň podstatný argument hovořící ve prospěch Hodgsonova jmenování. Přestože Gerrardovo liverpoolské účinkování na pozici podhrotového hráče nebylo zcela ideální a většina solidního počtu jeho asistencí tenkrát vzešla ze standardek, při Rooneyho počáteční absenci a pravděpodobnosti aplikace systému s jediným útočníkem se jeví být Gerrard logickou volbou pro tento specifický post.

S napodobeninou trequartisty už ostatně v Anglii mají čerstvé zkušenosti - jeho obvyklou práci nezřídka kopíroval Rooney během MS. A "Stevie G", jenž se po Hodgsonově jmenování pochvalně vyjádřil o jeho kvalitách (volbu podpořil i Lampard), by zde mimo jiné nejlépe uplatnil svou schopnost kvalitně vypálit ze střední vzdálenosti.

Zároveň pokud byla anglická reprezentace, potažmo její nedávní kormidelníci, za něco ostře kritizována, byla to příliš defenzivní a nekreativní středová dvojka - zde přitom je nasnadě zdůraznit, že Albion z tohoto nastavení bude vycházet i letos (ani jeden z dua Cleverley-Wilshere dost možná ze zdravotních důvodů "neudělá" ani nominaci) a že by to zároveň nemuselo být nutné zlo jako dřív. Roye Hodgsona totiž něco takového nemůže zaskočit. Partnerství Meirelese s Poulsenem či Lucasem bývalo podobného rázu, a přestože nešlo označit za produktivní, na Euru bude mít 64letý rodák z Croydonu po ruce o mnoho větší kvalitu.

Parker, Barry i Carrick koneckonců patří ke světové špičce a vzhledem k Hodgsonovu vyznání se opravdu nedá očekávat, že by někdo z nich nejel. Potom z toho půjde těžit, a ne že ne. Navíc i po návratu Rooneyho a "zasunutí" Gerrarda do hloubi pole nemusí dojít k nějakému kolapsu - potom by případně šlo spolupráci liverpoolského tahouna s Parkerem přečíst jako ekvivalent páky Murphy-Baird/Etuhu, která z větší části stála za úspěchy Hodgsonova Fulhamu. Tak jako tak se každopádně zdá být jistotou, že i tahle "nová" Anglie bude oscilovat mezi relativně osvědčenými a hlavně zaběhlými systémy 4-2-3-1 a 4-4-2. Kontinuita tedy bude zachována, což se mi zdá být důležité, a zároveň se na mnoha místech vynořuje potenciál zlepšení.

Byl totiž právě Hodgson, toho času kouč Finska a člen technického výboru UEFA, kdo exkluzivně pro nejvýznamnější evropskou fotbalovou asociaci pomocí fixu a klasické tabule analyzoval přednosti rozestavení se čtyřmi obránci, čtyřmi záložníky a dvěma útočníky. Také tehdy vyřknul magickou formuli, jíž se jeho týmy zcela jednoznačně řídí. Středová dvojka je na hřišti především proto, aby "chránila zadní čtyřku a odrážela soupeřovy útoky". Pak se vytváří čtyři navzájem se podporující dvojice: krajní bek s příslušným krajním záložníkem, stopeři, útočníci a muži operující uprostřed pole.

V druhé části pětiminutového příspěvku se pak zároveň Hodgson věnuje "velkým výhodám" přeskupení do formace 4-2-3-1 (4-5-1) se zesíleným středem. Ačkoliv nutno dodat, že tady spatřuje i jeden problém, a sice častou disharmonii mezi velkým množstvím centrů a jediným stálým čekatelem na ně - téhle obtíži budou v úvodních dvou kláních, než se zřejmě spáruje Welbeck s Rooneym, čelit i Angličané. A já navrhuji řešení jménem Andy Carroll.

Tohle všechno jsou mimochodem další pádné důvody, proč nakonec FA sáhla právě po Hodgsonovi. Redknapp oproti němu daleko raději sází na ofenzivnější hráče, což dokazuje třeba unikátní kooperace Modriće s Parkerem, kterou žádný čistě anglický tandem podle mého názoru nedokáže ani napodobit. Navíc se Hodgson opravdu jeví být větším expertem přes taktickou přípravu a v jeho prospěch zároveň hovoří užitečnější empirie: se Švýcarskem se účastnil MS 1994 (a úspěšně, když postoupil ze skupiny), z Finska udělal chválený defenzivní stroj (což se nyní bude hodit).

Volba mnohdy oprávněně kritizované asociace si tedy tentokrát nezaslouží přehnanou kritiku, jakkoliv ani mně dlouhodobý kontrakt zrovna nevoní. Čtyři roky jsou pro 64letého veterána zkrátka příliš, ačkoliv procentuálně největší množství zápasů vyhrál předchozí nejstarší manažer Anglie Fabio Capello (co se věkové problematiky týče, doporučuji průměrně zdatným angličtinářům tento článek). Spíše bych tím pádem uvítal pouhou letní anabázi s tím, že by se poté Hodgson vrátil zpět k WBA - o tom se ostatně uvažovalo i v souvislosti s Redknappem. Nicméně na samotném Euru si nároďák se zkušeným, domácím a kvalitním manažerem mohou velmi vitálně vyhovět - a to se teď asi počítá především.

Hodgsonovo angažmá může docela dobře být paralelou Rehhagelovu zázraku: oba cenění odborníci již v minulosti ukázali, že se skrze pragmatismus dá na vysoké úrovni uspět i s neadekvátně talentovaným kádrem. Možná že spící, avšak pořád hrdý Albion bude dalším pánem na holení...