17 let od finále ve Wembley

Přesně týden nás dělí od finálového utkání Ligy mistrů mezi Barcelonou a Manchesterem United. A přesně 17 let uběhlo od chvíle, kdy katalánský celek poprvé vybojoval tuto nejprestižnější klubovou trofej, tehdy ještě známou jako Pohár mistrů evropských zemí. Jak vše probíhalo a jak moc tato trofej pro Barcu znamenala?

K pochopení důležitosti 21. května 1992 musíme zabrousit do historie. Desítky let čekal velkoklub, jakým Barcelona bezesporu je a byla, na úspěch, který se zdál zakletý. Tituly pro vítěze španělské ligy, Copa del Rey, Pohár vítězů pohárů, Copa de Ferias, "Mundialito"... všechny hlavní trofeje již měly své místo v muzeu Blaugranas. Až na jednu.

Pohár mistrů evropských zemí byl založen roku 1955 a o šest let později se již začala psát černá historie Barcelony.

Bern 1961. Los Culés si užívali pohledu na mocný tým sebevědomě kráčící za korunou pro vládce Evropy, kterou v cestě do finále odebrali pětinásobnému mistru Realu Madrid. Dva ligové tituly, dvě Copa de Ferias a hlavně kvalitní kádr s devastující útočnou silou, to byla vizitka tehdejší Barcelony. Tvůrce hry Suárez, vlevo Zoltan Czibor, vpravo legendární Ladislao Kubala a vepředu Sándor Kócsis s Evaristem - sotva kdy šel z útočné potence jakéhokoli týmu větší strach.

Proti favoritovi se postavila taktéž velmi silná Benfica, za kterou již hrál (i když ne ve finále), ale ještě plně nezářil, Eusebio, budoucí nejlepší hráč světa. Hlavní hvězdou byl Mario Coluna, nicméně Bern měl patřit Kataláncům. Ti začali zdrcující převahou, po níž se dostavil i vedoucí gól - týmovou akci zakončil Kocsis a další branka byla na první pohled jen otázkou času.

Dvakrát Benficu zachránil gólman Costa a pak přišly pravděpodobně tři nejtragičtější minuty v historii Barcelony. Scénárista nemohl být více absurdnější, když si jako oběť vybral brankáře Ramalletse. Neochvějná dlouholetá opora mezi tyčemi v 30. minutě chybuje po centru Cávema a Aguas v poklidu srovnává.

32. minuta, obránce Gensana vrací míč Ramalletsovi, ale ten oslněn sluncem si nešťastně dává vlastní gól. Portugalci vedli, aniž by se vůbec k něčemu pořádnému dostali. To nejhorší pro Barcu mělo ale teprve přijít.

Přes mohutný nápor inkasovala Barça potřetí, přesto měla stále dostatek sil na zvrat. Převaha byla enormní, ale smůla byla ještě výraznější. Nejdříve se ocitá v šanci Kocsis, překonává brankáře a jeho střela končí na hranaté tyči. Jen o minutu později vyslal úžasnou střelu Kubala, balón naráží do tyče a od ní směrem do středu... Culés už kříčí gól, když nemožné se stane skutečností. Míč zasahuje další tyč a letí ven.

Blaugranas se nevzdávají a snižují Cziborem. Jenže osud byl zkrátka proti. Další úžasná rána Czibora v samotném závěru je nad síly Costy, avšak končí na proklaté tyči...

Pak už byl konec. Konec zápasu, konec nejhorší noční můry, která se jak stín táhla s Barcelonou po několik desetiletí. Co naplat, že toto finále vedlo fotbalové orgány ke změně struktury tyčí, trofej pro šampióna Evropy byla pryč.

Obrozená, Johanem Cruijffem vedená Barcelona 1975 skončila v semifinále, a tak další finálová šance přišla až roku 1986. V Seville, takřka na domácí půdě, proti Steaue Bukurešť, jistě skvělý klub, přesto byla Barça suverénním favoritem. Politické poměry v Rumunsku spolu s geografickou přístupností místa pro Culés způsobily ohromnou modročervenou převahu v hledišti.

Zlaté časy Katalánců byly pryč, nicméně tým složený z hráčů jako Urruti, Migueli, Alexanko, Schuster, Pichi Alonso či Archibald rozhodně měl co nabídnout.

Na hřišti to ale nabídnout nedokázal. Technická převaha narážela na rumunskou převahu fyzickou, takže se bez větších šancí došlo s výsledkem 0:0 až k penaltám. A technická převaha byla náhle pryč.

Penaltový souboj, jenž nemá v historii Ligy mistrů obdoby. Selhali všichni čtyři fotbalisté Barcelony, k ničemu byly dva zákroky Urrutiho, hrdinou byl rumunský gólman Duckadam. Další část černé kroniky byla napsána a Ciudad Condal zachvátil smutek.

Bude se na další příležitost čekat zase 25 let?

Odpověď přišla v sezóně 1991/1992. Cruijffův Dream Team právě rázně utnul éru Realu Madrid (slavná Quinta del Buitre) a začal psát svou vlastní historii. Kádr byl úplně nový, jen kapitán Alexanco zůstal jako nitka spojující Sevillu s Wembley. Tam se Dream team střetnul se Sampdorií, kterou již tři roky předtím porazil ve finále Poháru vítězů pohárů.

Barcelona byla psychicky silnější než kdy jindy. Cruijffovi svěřenci vyhráli čtyři ligy v řadě, tři z toho v posledním kole, a i když rok předtím prohráli finále Poháru vítězů pohárů proti Manchesteru, víra ve vlastní schopnosti byla velká a nezlomná. ”Došli jsme až sem. Teď běžte a užijte si to,” to byla Cruijffova slova těsně před vstupem na trávník, důvěra ve své svěřence je z ní patrná. Už postup turnajem byl epický, gól Bakera v posledních minutách zápasu s Kaiserslauternem se dá označit takřka za zázrak.

"Věděl jsem, že zvítězíme. A spoluhráči také, všichni jsme si byli jisti, že budeme šampióni. Zdá se, jakoby nám evropský pohár byl ten rok určen osudem. Štěstěnou, která vytáhla José Mari Bakera do výšin přes dvě německé věže a pomohla mu vsítit gól, jenž nás poslal dále. Ten den jsem uvěřil, že budeme mistři. Když jsme vyšli z tunelu, pohled na naše fanoušky byl velmi emotivní. Nechali minulost minulostí, vymazali vzpomínky na Sevillu a byli tam, po našem boku." (Hristo Stoichkov)

Barcelona hrála netradičně v oranžové, také sestava byla, jak už měl Johan Cruijff v důležitých momentech ve zvyku, trochu odlišná oproti normálu. Styl hry ale byl útočný jako vždy a jelikož Sampdoria byla velmi nebezpečná při brejcích, byl k vidění velmi vyrovnaný souboj. Šance byly na obou stranách, tu největší měli Katalánci - Laudrup skvěle vyslal Stoichkova, který zakončoval pravou nohou, míč nebyl v dosahu Pagliucy, ale proti stála...tyč. Třicet let staré rány vyšly na povrch.

"Jen v jeden moment jsem měl o výsledku zápasu pochybnosti. Dostal jsem výborný pas od Laudrupa, překonal Pagliucu a trefil tyč. Nešlo nepřemýšlet nad tím, co vše mi o historii Barcelony pověděli. Nad těmi proklatými tyčemi, nad Sevillou... Ale do konce bylo ještě spoustu času, zaťal jsem zuby a řekl si, že to finále zkrátka musíme vyhrát."

Do konce normální hrací doby gól nepadl, začaly se blížit penalty a ožila další černá vzpomínka. Jenže historie je tu od toho, aby se přepsala. Přišla 111. minuta a standardní situace. Stoichkov, Bakero, Koemaaaan... nenásledoval ani zákrok Pagliucy, ani tyč, ale rozvlněná síť a návaly emocí. 1:0, osm minut do konce! Vytoužená trofej byla na dosah ruky.

"Po gólu už jsme byli na pokraji vyčerpání. Ale chorály a povzbuzování fanoušků nám pomohly vyškrábat neexistující zbytky sil. Až do konce jsme bojovali, jak kdyby to měly být naše poslední minuty. V jednu chvíli jsem se přistihl, jak bráním na pozici typické pro obránce. Za každou cenu jsme museli udržet Ronaldův gól, evropský pohár... už byl náš, už byl Barcelony, už nám ji nikdo nevezme. To by nás museli zabít."

Uběhlo 120 minut a rozhodčí zapískal konec. Konec nočním můrám Barcelony, začátek nové éry. Sen mnoha Culés, i těch, kteří se toho již nedožili, byl splněn. Už ve vlastních barvách převzal Alexanco, poslední statečný ze Sevilly, trofej, která dohnala mnohé k slzám. Dříve k slzám smutku, nyní k slzám štěstí.

"Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem po našem návratu do Barcelony viděl. Bylo to něco nepopsatelného - celé rodiny, od dědů po vnuky, mladé dívky, páry, zkrátka všichni namačkáni na krajích silnic, kterými jsme projížděli. Hovořilo se o více než milionu lidí, jež přišli přivítat Pohár mistrů... a Barcu.

Na jejich tvářích šlo vidět, že prožívají jeden z nejlepších dnů ve svém životě a v historii Katalánska. Cítili jsme obrovskou hrdost, že jsme v lidech takové pocity dokázali vyvolat. Čekali roky na tento titul, na evropský pohár, po všech těch utrpeních v Bernu a Seville, proti Benfice a Steaue... to vše byla minulost, Barca teď byla evropským šampionem.

Mnoho přátel mi vyprávělo, že by dali cokoli na světě, aby jejich zesnulí rodiče a prarodiče mohli být přitom, jak tato úžasná trofej "ja era nostra" (už byla naše)."

A na závěr, na dokreslení atmosféry, překlad dobového článku z El Mundo Deportivo:

Proklatá tyč zabránila Stoichkovovi skórovat. Přišlo prodloužení a ubíhající čas tlačil Barcelonu ke stejně proklatým penaltám. Ale ve 111. minutě se zjevila figura Ronalda Koemana, muže, který už Pohár mistrů vyhrál. A jedna z jeho ran způsobila výbuch: Mistři! Poslední titul, který chyběl, aby už nikdo nepochyboval o tom, že FC Barcelona je králem kontinentu. Muzeum už je kompletní.

Barça je evropský šampión! Pohár už je náš! Touha jednoho lidu, celého Katalánska, se stala realitou. "La gent blaugrana" (lid blaugranas) snil o této trofeji roky. Až do včerejška. Nabíhala husí kůže při pohledu na diváky křičící "Visca el Barça, Visca Catalunya", když hráči, jak jinak než v modročervené, vystoupali 29 schodů ke slávě ve Wembley, kde na ně čekala ona dlouho ostýchavá slečna, trofej pro vítěze Poháru mistrů evropských zemí.

Nikdo nemohl zabránit tomu, aby na ni Joan Gaspart (svého času výborný viceprezident a následně tragický prezident klubu - pozn. překl.) umístil modročervené stužky, jakoby ji chtěl připoutat, aby snad osud neučinil nějakou zradu.

Na každém schodu na schodišti Wembley je stopa kopačky, aby stoupající mistři neuklouzli. Ale hráči je nepotřebovali, tak moc se těšili na obejmutí poháru, že oproti zavedené tradici šli po dvou či třech schodech naráz. Hnali se za vybojovanou trofejí.

Pohled na půlku Wembley zpívající barcelonskou hymnu stojí za všechny ty roky čekání - stojí za slzy v Bernu i za pláč v Seville. Prezident Núňez prohlásil, že pokud získá Pohár mistrů, může umřít v klidu. Joan Gaspart pro změnu slíbil, že se vykoupe v Temži (a skutečně tak učinil - pozn. překl.).

Ale těmi nejdůležitějšími jsou obyčejní fanoušci. Jako jistý 84letý stařík jménem Vendrell, který jako mladík nechyběl v Bernu, jako dědeček cestoval do Sevilly a včera konečně mohl děkovat bohu. Z jeho úst vyšla jen jedna věta: "Jsem tak šťastný!" Nebyl schopen říct nic více.

V hledištích nechyběl Urruti spolu s Linekerem (oba bývalí fotbalisté Barcelony - pozn. překl.). Bývalý brankář se chvílemi nemohl ani dívat. Jakmile k němu někdo přišel a vzpomenul Sevillu, málem ho Urruti něčím praštil. Ale na penalty tentokráte nedošlo. Jeho výbuch radosti po Koemanově gólu byl hodný tak velkému barcelonskému srdci, jaké má on.

Ve chvíli, kdy Ronald pokořil fantastického brankáře Pagliucu, pro mnoho barcelonistů ona černá tradice definitivně skončila. Přitom nejeden z nich už možná bral finále za prohrané, když proklatá tyč zastavila skvělého Stoichkova. Všichni si pamatovali Bern i Sevillu, ale tentokráte nikdo z hráčů nesložil z braně. Tyč připomněla Švýcarsko, prodloužení zase stadión Sáncheze Pizjuána.

Barcelona chtěla být vítězem a zároveň hrát fotbal, nevšímala si italských provokací. Nikdo ani o krok neustoupil, když bylo potřeba hájit naše barvy. Barça včera dokázala celé Evropě, proč nikdy nepotřebovala Pohár mistrů, aby byla považována za velkoklub. A její příznivci potvrdili, proč tvoří část něčeho, co je "více než jen klub". Náš pohár už je v muzeu.

Obrázek Stoichkova běhajícího po trávníku s katalánskou vlajkou nebo Seve Ballestera (bývala golfová světová jednička - pozn. překl.) na pokraji nervového zhroucení a vyzařující radost jak od nejzapálenějšího Culé se nesmazatelně vryje do paměti každého. Wembley byla zrdcadlem toho, co se dělo v celém Katalánsku.

Guillermo Amor dosáhl toho, co by si přáli udělat všichni fanoušci - dostal se přes všechny kontroly, aby se objal se svými spoluhráči. Nespravedlivě byl o finále připraven (karetní trest - pozn. překl.), ale v oslavách už mu nikdo nezabránil. Ta trofej patřila i jemu, který nikdy neuhl z žádného souboje. Stejně jako patřila Bakerovi, jehož historický gól proti Kaiserslauternu byl krokem k neskutečné radosti, již jsme včera prožívali.

Dokonce i Terry Venables, jenž zápas komentoval pro BBC, v závěru připomínal mnohem více zapáleného fanatika než nestranného komentátora. Barcelona zkrátka zanechá stopy. Stejně jako u Gary Linekera, který tolikrát během zápasu slyšel, jak fanoušci vyvolávají jeho jméno. Ale on na sebe nestrhával pozornost. Šampiónem byla Barça a jeho úsměv byl větší než kdy dřív.

V lóži se emoce také jen těžko vydýchávaly. Josep Lluís Núňezovi ukápla nejedna slza, když viděl, jak Alexanco zvedá nad hlavu trofej s modročervenými stužkami. Dosáhl snu, s nímž začal v roce 1978 své prezidentství. Zrovna teď, když prohlásil, že odchází (nakonec zůstal až do roku 2000 - pozn. překl.). Ale včera byl den usmíření, všechno ostatní je nadbytečné.

La Copa és nostra, el Barça és campió d’Europa! (Pohár je náš, Barcelona je evropským mistrem!).