100 let by se dožil božský H.H. - největší ze všech?

Je tomu právě dnes rovných 100 let, co světlo světa spatřila jedna z největších hvězd v dějinách kulatého nesmyslu, legendární osobnost argentinského původu, Helenio Herrera. Proslulý "Diktátor" byl jednou z prvních trenérských veličin, jíž se dostávalo takové pozornosti jako hráčům samotným, svou mimořádností se lišil od všech ostatních.

Jeho veliká kariéra začínala ve Francii, později přesídlil Španělska, kde se stal ikonou a Atlétiko Madrid dotáhnul ke dvěma titulům v řadě (1950, 51). Roku 1958 se ujal kormidla věhlasné Barcelony, jejíž kádr s Kubalou, Kocsisem, Suárezem, Cziborem, Ramalletsem nebo Evaristem skýtal široké možnosti úspěchu. A Herrera skutečně uspěl také v Katalánsku, v konkurenci Di Stéfanova Realu blaugranas docílili dvou titulů v La Lize, kromě toho získali také Španělský pohár a Veletržní pohár. Náročný a přísný "Otrokář" sklízel ovace, jeho koučování bylo bráno jako vzor celé Evropy. Po porážce v Poháru mistrů ze strany odvěkého rivala z Realu ovšem Herrera Barcelonu musel opustit, jeho dalším zaměstnavatelem se stal milánský Inter, jenž toužil plně zaujmout pozici krále italského fotbalu.

Snahu Interu symbolizoval zvláště petrolejový oligarcha Angelo Moratti (otec Massima), který klub ze Stadio Giuseppe Meazza převzal roku 1955 po svém předchůdci Carlu Masseronim. Moratti si ke splnění svých snů přivedl kromě Herrery také vlivného znalce fotbalového trhu, Itala Allodiho, jenž později rovněž úspěšně působil v Juventusu, Fiorentině nebo Neapoli. Nutno říci, že Allodi s Herrerou se činili od samého počátku.

Do mužstva získali nadějné talenty jako Giacinto Facchetti, Sandrino a Ferruccio Mazzolovi, Luisito Suárez, Armando Picchi, Mariolino Corso, Aristide Guarneri, nebo Tarcisio Burgnich, do brány dorazil Giuliano Sarti, velkolepá cesta za nesmrtelností mohla začít. Ke všemu se přidalo, že roku 1963 do funkce viceprezidenta nastoupil nezapomenutelný Peppino Prisco, jedinečná legenda Calcia, 38 let nepřetržitě viceprezident Nerazzurri. Tvář, o níž se dnes zpívá v hymně klubu, provázela Inter vstříc desetiletím.

Il Grande Capitanem byl neúprosný libero Armando Picchi, s jeho tvrdostí a silou Inter takřka nemohl prohrát. Do útoku navíc přibyl báječný brazilský technik Jair, jenž na poslední chvíli nahradil vyhlédnutou posilu Garrinchu. Internazionale se v oněch dobách 60. let stali nejlepším týmem světa, a to hned opakovaně! Žádný jiný tým do té doby nebral více za jediný přátelský zápas, jako Inter, který do svých řad lákal i Pelého a Beckenbauera. Nerazzurri dvakrát získali Pohár mistrů evropských zemí (v letech 1965 a 66 tuto trofej jako první italský tým obhájili), v sezoně 1966/67 navíc získali stříbro. V Serii A Inter získal tři Scudetta během čtyř sezon, přitom v té zbylé smolně podlehnul až v klíčovém spareggiu Bologni. Interisti dvakrát získali i Interkontinentální pohár, když opakovaně přemohli argentinského krále Independiente.

Hráči Interu tenkrát tvořili takřka kompletní sestavu Squadry Azzurry, milovaný Mazzola zastiňoval Riveru ve všech anketách i v reprezentaci, Facchettiho dělilo pouze osm bodů od Zlatého míče (pro obránce v těch dobách nevídaný počin!), který získal Eusébio, Luisito Suárez neměl jako tvůrce hry konkurenci, Corso s Jairem na stranách jakbysmet. Burgnich s Facchettim byli nejlepší krajní beci Evropy, málokdo pochybuje o tom, zda Itálie kdy viděla kvalitnější defenzivu, než bylo catenaccio v podání Interu.

H.H. fotbalu vtisknul vlastní tvář, tvář "řetízku" - catenaccia. Dokonalý defenzivní herní systém již sice existoval, přesto zdaleka nefungoval precizně, k ideálu jej dovedl právě až Herrera s Interem, jehož styl hry později přebírala většina ostatních celků nejen v Itálii.

Herrera vedl celkem tři reprezentační celky - Španělsko, Francii a Itálii, když v roce 1997 umíral, světové fotbalové hodiny se zastavily. Dost možná největší kouč všech dob odcházel a celý Inter plakal. Odcházela osobnost tak veliká, že to není možné slovy popsat. Peppino Prisco hovořil ke všem Interistům, Massimo Moratti (jenž si H.H. pamatoval ještě z dob svého otce jako mladý chlapec) taktéž. Oba zdůrazňovali, jak je nutné se ještě více semknout a bojovat za společný cíl, jenž jedině může býti ve společných triumfech, dobytých čestně a férově. Navzdory mnohdy až nesnesitelnému tlaku, jaký na hráče Herrera vytvářel, jej jeho svěřenci uznávali, pro Facchettiho s Mazzolou byl druhým otcem, pro Picchiho člověkem, jenž nabídnul pomocnou ruku a umožnil jednu velkou kariéru.

Herrera vždy opakoval, že pro něj je klíčová oddanost a naprostá loajalita hráčů. Bez ohledu na národnost, barvu pleti či místo v sestavě. Díky tomu si se svými chlapci vybudoval nepřekonatelný vztah plný vzájemného uznání, bez toho by Internazionale nikdy neovládli Pohár mistrů dvakrát za sebou.

Že by se letos historie opakovala a Inter na počest své legendy napodobil jeho ojedinělé úspěchy? Jeden Velký Inter jsme již poznali...

Samostatný životopisný článek o Heleniu Herrerovi najdete v rubrice životopisy, stejně jako seriál o jeho týmu Interu z 60. let.